Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kapitola 12 - část první

30.5. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (1) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1433

Všechny opět zdravím.

Mám tu další kapitolu znovu rozdělenou na dvě části.

Výprava má zasebou první nesnáze a rozhodně ne poslední. V dnešní části dostane prostor Jóža Červenka. Podaří se mu dokázat, že je platným členem výpravy? 


Kapitolá dvanáctá - Pevnost

Koruny stromů rozhoupal vítr a soumrak pomalu přešel v noc. Na horizontu se vyloupl měsíc a započal svou pouť po letním nebi. V lese pod stromy se v tichosti krčila skupinka dobrodruhů.
„Neříkal jsi, že je ta pevnost opuštěná?" Ragnar se zamračil na Rogara.
„Taky byla. Žádná z hlídek nepřinesla zprávy, že by v pevnosti někdo přebýval." Rogar rozhodil rukama.
„Na můj vkus je obydlená až moc teda."
„Jo, souhlasím. To nám kazí plány na dnešní noc. Vypadá to, že spíme pod hvězdama."
„Aspoň trocha romantiky." Cati se usmála.
„Měli bychom zjistit, kdo teď v pevnosti přebývá a jaké má úmysly."
„Souhlasím Coeure, odpočiňte si a vyspěte se. Já se zatím pokusím zjistit, co nejvíc půjde."
Rogar shodil ze zad batoh a začal se připravovat.
„Promiň, šéfe, ale takovýdleho vobrovskýho chlapa si hned všimnou. Já půjdu, sem malej a nenápadnej." Jóža se zazubil.
„Jóžo, tohle není žádná hra. Je to důležité a může to být i nebezpečné."
„Nevadí, já si s tím poradím. Zvládnu to."
Rogar nakonec přikývl, ale netvářil se moc šťastně.
„Dobře, věříme ti. Do rána buď zpět. Utáboříme se o kus zpět na té mýtině, kterou jsme míjeli."
Jóža kývl na rozloučenou, přehodil si kapuci přes hlavu a vyrazil do ztemnělého lesa.
Ostatní se vrátili o pár set metrů zpět až k malé zastrčené mýtince, kde si rozdělili hlídky a utábořili se.

 

Bral stál na hradbě opřený o kopí a znuděně koukal do lesa. Přemýšlel, proč ho v životě pořád pronásleduje taková smůla. Dřív tvrdě pracoval, měl ženu, děti a svůj srub v lese. Pak přišel ten skřetí nájezd a bohové mu všechno vzali. A jeho z nějakého krutého žertu nechali žít. Bez rodiny, bez domu, úplně na mizině. Toulal se sám po ostrově, spával, kde se dalo a nejedl někdy třeba i celé dny. Když potkal krvavé anděly, myslel, že se na něj konečně usmálo štěstí. Nezabili ho hned, což bylo samo o sobě dobré znamení, naopak mu dali šanci se předvést. Po tvrdé práci v lese měl Bral sílu jako býk a docela to uměl se sekerou. Svého protivníka zabil a vysloužil si tak místo u těchto žoldáků. Jenže pak šlo všechno opět od desíti k pěti. Práce pro žoldáky bylo málo, nájezdy nevycházeli a ani na moři se nedařilo. Navíc byli nyní spíše štvanci. Teď, když objevili a obsadili tuhle pevnost, tak místo aby dole v kasárnách vyhrával peníze v kostkách, tak musí stát tady na hradbách a čumět do tmy... Zatímco se Bral takhle litoval, nevšiml si stínu, který se plížil vysokou trávou až k jedné z věží pevnosti.

Jóža znovu zkontroloval polohu strážného a usmál se, když uviděl, že ten se ani nepohnul. Vytáhl svou skládací kuši a položil ji vedle sebe. Potom si od pasu odvázal úzké lano, tak akorát aby udrželo jeho váhu, a přivázal ho k šípu. Zvedl kuši, založil šíp a zamířil na jeden z dřevěných trámů střechy věže. Když si byl jistý, že nemine, vystřelil. O pár metrů výše se střela pevně zabodla do dřeva.
Malý hobit se ujistil, že si strážný stále ničeho nevšiml a začal lehce šplhat po provazu. Nahoře se přehoupl tiše přes hradby a v podřepu se rozhlížel. Nikde žádný křik ani bytí na poplach. Jóža si zamnul ruce, výborně, teď přijde zábava.
Vešel do věže, kde sešel po schodech až dolů. Ze dveří opatrně vyhlédl do pevnosti. Nebyla nijak velká, spíš taková strážní pevnůstka na úpatí hor, nějakou dobu neobydlená a nyní znovu obsazená. U zadní stěny na vyvýšeném místě byla kdysi jistě nádherná budova. Pravděpodobně chrám zasvěcený Arthelusovi, ale ten teď vypadal zchátrale a opuštěně. Na nádvoří byly ještě dvě další budovy, ta větší zřejmě sloužila jako velitelství. Druhá, ze které se ozýval bujarý smích, výkřiky i nadávky, to nejspíše byly kasárna pro posádku. U hradeb ještě stály přístěnky pro některé ze zásob a také stání pro koně.
Jóža se pomalu plížil ve stínech k nejbližšímu oknu kasáren. Opatrně nahlédl dovnitř. Většina z přítomných byli hlavně lidé a orkové, momentálně shluklí okolo jednoho ze stolů, kde se hrály kostky a přitom se ve velké míře popíjelo. Na sobě měli rudé oblečení.
Hobit se od okna odvrátil. „Takže je to jasné. Krvaví andělé. Podíváme se, na co by se ještě dalo přijít, nebo k čemu by se dalo přijít." Tiše se zasmál.
Přikrčený u zdi se plížil k druhé budově. Znovu nejprve nahlédl do okna, ale za tímhle byla jen tma. Přesunul se k jinému oknu a i za ním uviděl jen temno. To jen zvedlo jeho zvědavost... a chtivost. Doplížil se zpět k předním dveřím a zkusmo vzal za kliku. Bylo zamčeno. Ovšem to byla pro zručného hobita jen malá překážka. Z kapsičky u pasu vytáhl svazek paklíčů.
„Dobře, tak kterej z kamarádíčků by tam pasoval?" Šeptal si pro sebe a probíral se klíčema. „A myslím, že máme vítěze."
Vyzkoušel vybraný klíč, a když zámek po chvilce cvakl, potěšeně se pod kápí usmál.
Opatrně otevřel dveře, jen tak, aby se protáhl dovnitř a rychle za sebou zase zavřel. Chodba byla prázdná a osvětlená pouze jedinou pochodní. Jóža zamířil k nejbližším dveřím vpravo, za kterými byla jedna z neosvětlených místností. Tentokrát bylo odemčeno.
Vešel dovnitř, zatáhl závěsy na okně a pak si zapálil malou svíčku. Nejprve zamířil ke stolu, aby ho prohledal. Nahoře ležely nějaké svitky a listiny
Hobit zkusmo jeden zvedl. Bylo tam denní hlášení o zásobování a akcích jiných skupin. Hodil svitek zpátky na stůl a vzal jiný. Další hlášení. Moment. Co je to tady? Vytáhl zpod svitků nějaký dopis. Ještě byl zavřený a byla na něm pečeť ve tvaru pavouka. Jóža z něj cítil vyzařovat jakousi sílu.
„To by mohlo ostatní zajímat." Zašeptal si opět pro sebe a zastrčil dopis za kazajku.
Nyní zaměřil pozornost na šuplíky u stolu. Vrchní byl zamčený. Opět žádná překážka. Po malé chvilce už hobit zvědavě zásuvku otvíral. A zvědavost rychle přešla v potěšení, když našel plný váček zlata a zdobenou dýku. Obojí okamžitě zmizelo u Jóžova pasu. Chtěl prohledat i zbylé šuplíky, ale uslyšel blížící se kroky na chodbě. Rychle se rozhlédl, kam by se mohl schovat. V místnosti byl jen stůl s křeslem, velká police na knihy a krb. Nakonec téměř v návalu paniky přiskočil k oknu, rychle rozhrnul závěsy, otevřel okno a ve chvíli, kdy se kroky zastavily před dveřmi, přelezl parapet a vypadl ven.

 

Velitel Krull vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Byl to mohutný muž s několika jizvami na obličeji a jedním okem. Kdysi nejspíš barbar ze severních hor. Na pozici velitele Krvavých andělů se dopracoval hlavně díky obrovské ctižádosti a také velké dávce krutosti, bezohlednosti a obezřetnosti. Zatím se proti němu nikdo neodvážil vystoupit.
Rozhlédl se a zamračil. „Nevzpomínám si, že bych nechal hořet svíčku a otevřené okno." Jóža, který se krčil pod oknem, se praštil do čela a zamumlal něco o blbci.
„To vyřeším později, teď ta nepříjemná věc." Z brašny u pasu vytáhl menší kříšťálovou kouli, velkou tak akorát do ruky, a položil ji na podstavec na stole. Poté zamumlal několik slov a koule se rozzářila jasným světlem. Světlo po malé chvíli pohaslo a uvnitř se objevila drowí tvář.
„Krulle, máš zpoždění."
„Buď pozdravena, nejvyšší kněžko Airis. Omlouvám se, neodkladné záležitosti."
„Ať je to naposled, nebo můj hadí bič okusí tvojí krev." Krull se při zmínce o tom trýznícím biči zavrtěl a trochu pobledl.
„Už se to nestane, nejvyšší. A nyní... co si přeješ?"
„Co si přeju? Dnes ti měli přijít rozkazy od samotné matriarchy. Měla jsme se přesvědčit o tom, že je pochopíš a také probrat detaily, které nemohli být napsány do dopisu."
„Jakého dopisu, sakra? Vo žádným nevím."
Kněžce v kouli se oči zúžily vztekem.
„URGO!!! Okamžitě sem pojď!" Zařval Krull rychle a tak nahlas, že to snad bylo slyšet po celé pevnosti.
Venku se otevřely dveře a z kasáren vyšla mohutná postava s nevrlým mumláním.
Jóža tiše zaklel, přetáhl si rychle kapuci přes hlavu a přitiskl se k zemi. Postava byla ovšem příliš zabraná do svého nadávání, že ho bez povšimnutí minula a vešla do hlavní budovy.
„Jo, šéfe?" Urgo, byl mohutný ork. Vzhledem ke své rase poměrně mladý. Možná nebyl nejchytřejší, ale velitel si ho vybral za jednoho ze svých zástupců, kvůli jeho nesporné schopnosti udržet všechny žoldáky na uzdě a také v jakési disciplíně. Urgových pěstí se ostatní báli možná ještě víc než samotného velitele Krulla. A že ty pěsti používal opravdu často.
„Dorazil dnes nějaký posel se zprávou?"
„Jo, šéfe."
Krull si povzdechl. S Urgem mu poslední dobou často docházela trpělivost.
„A kde ta zpráva doprdele je, Urgo?"
„Nechat jí na váš stůl. Víc nestarat, zpráva nebýt pro Urga."
„Dobrá, teď vypadni." Zavrčel Krull.
Ork se otočil a vysoukal se ven.
„A zavři za sebou dveře, ty tupá obludo!" Zařval velitel.
Urgo se otočil a přibouchl za sebou dveře takovou silou, že se budova otřásla a dveře málem vylétly z pantů.
Airis to z magické koule vše pobaveně sledovala. „Možná by sis měl vybírat chytřejší zástupce."
„I přes svou tupost je Urgo jedním z mých nejlepších."
„Zpět k našim záležitostem."Zavrčela Airis a veškeré pobavení jí z tváře okamžitě zmizelo.
„Jistě, hned se podívám do toho dopisu." Velitel se začal prohrabovat listinami na stole. „Hlášení, zásobování, hlášení..." Mumlal si pro sebe. „Žádnej dopis."
„Někde tu musí být, ani Urgo není tak blbej, aby...." Pohled mu padl na polootevřený šuplík. Prudce ho otevřel, a když uviděl, že jeho obsah je pryč, obličej mu zrudl vzteky a vstal takovou silou, až se křeslo převrátilo.
„Co se děje, veliteli?"
„Zloděj nebo špeh. Sebral dýku a nejspíš i dopis." Procedil Krull skrz zaťaté zuby.
„Jestli se ten dopis dostane do rukou Katerským, tak..." Ale velitel jí nenechal domluvit, v dalším návalu vzteku chytil magickou kouli a mrštil s ní o zeď, až se rozbila na spoustu malých kousků. Pak přiskočil k otevřenému oknu, vyklonil hlavu a ven a zařval na celou pevnost.
„VŠICHNI OKAMŽITĚ VEN! VELITELÉ KE MĚ! POHYYYYYB! DĚLEJTE VY BANDO BUDIŽKNIČEMŮ!" Řval už téměř nepříčetně. Naštěstí si nevšiml malého stínu, který se podél zdi plížil pryč od okna.
Z kasáren začali zmateně a taky značně vrávoravě vybíhat krvaví andělé. Seržanti se je pořváváním rozkazů snažili zformovat do alespoň nějaké formace.
Ke Krullovi, stále se vyklánějícímu z okna, přispěchali Urgo a ještě jeden menší člověk.
„Urgo, Styrgu, máme v pevnosti krysu. Ukradla dopis od matriarchy a jistě i vaše ptačí mozky si dovedou představit, co to znamená. Takže ho najděte a přiveďte. Dopřeju si to potěšení sám, až ho stáhnu z kůže. Na co ještě čekáte? Padejte!" Zařval znovu.
Oba zástupci se dali do pohybu a člověk za běhu pořvával rozkazy. "Trojnásobné hlídky na hradby... přineste víc pochodní... prohledejte ty přístřešky... vy čtyři jděte zkontrolovat ten chrám... třetí a čtvrté družstvo vyrazí ven a prohledá nejbližší okolí pevnosti....Hejbněte sebou vy líný psi, já vám ten chlast vytluču z hlavy."
Jóža už mezitím pádil po schodech věže, kterou sem předtím vlezl. Nahoře vykoukl na hradbu, strážný zrovna koukal dolů na nádvoří co se děje. ‘Dobře, to by mohla být moje chvíle.‘ Hobit vyklouzl ze dveří, vylezl na ochoz a skočil na lano, které tam stále vyselo. Obratně začal šplhat dolů. Když lehce dopadl na zem, nechal provaz provazem a přikrčený se rozběhl k lesu. V pevnosti se už otevřely dveře a ven vyběhla skupina mužů a začala prohledávat nejbližší okolí. I hradby se už hemžily hlídkami.
Malý hobit se vnořil do lesa a zamířil směrem, kde předpokládal, že by měla být mýtina, kde se utábořili jeho společníci. Když se dostatečně vzdálil od pevnosti, vytáhl od pasu ukradený váček a zkusmo ho potěžkal. Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.
„Moji malí žlutí kamarádíčci." *Mumlal si pro sebe a nevšiml si, jak za něj tiše seskočila postava, která se musela ukrývat na stromě. Jóža, ještě stále zaujatý váčkem, ucítil na krku píchnutí. Za ním se ozval šepot. „Bylo by to tak snadné."
Hobit se otočil. Postava si sundala kápi a objevil se Gabornův obličej jak se zlomyslně usmívá.
„Blbče, málem jsem si načůral do kalhot." Obořil se na něj Jóža.
„Měl jsi jen zjistit, kdo je v pevnosti, ne jí celou zburcovat na poplach."
„Myslím, že to za to stálo, elfe. Pojďme, mám něco, co nejspíš bude všechny zajímat."

 

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů