Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 36. díl

13.9. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.50 Přečteno x1129

Tak tady máme poslední díl třetí kapitoly a mě tak nějak napadlo zase jednou sepsat pár veršů. No, ale jelikož moje básnické střevo je slepé jako krtek, tak z toho nakonec vylezlo tohle:

 

Tam, kde leží pevnost Kectock, je skřetů plná zem,
tam přijíždí král Gustav se svým praporem,

černý zbroje pěšáků, cinkot těžkých brnění,

a už z dálky doléhá, skřetích bubnů dunění.

Říkal to Albrecht, já měl jsem v noci sen,
pod naší armádou, jak krví rudne zem.
Skřetí kmen je statečný a dobře svůj kraj zná,
proč král neposlouchá ta slova varovná.

Tam blízko Kectocku liduprázdnou pustinou,
táhne král Gustav s velikou armádou,
marně mu ten Kyklop radí: Zpátky povel dej!
Jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.

Říkal to Albrecht, já měl jsem v noci sen,
pod naší armádou, jak krví rudne zem.
Skřetí kmen je statečný a dobře svůj kraj zná,
proč král neposlouchá ta slova varovná.


Tam blízko Kectosku se vznáší smrti stín,
padají zbraně z rukou, mrtvá těla do houštin,
límce černých brnění barví krev červená
skřetů kmen je statečný a dobře svůj kraj zná.

Říkal to Albrecht, já měl jsem v noci sen,
pod naší armádou, jak krví rudne zem.
Skřetí kmen je statečný a dobře svůj kraj zná,
proč král neposlouchá ta slova varovná.

Pak všechno stichlo a jen smích se nese nad krajem,
v oblacích prachu mizí skřetů vítězný kmen,
cáry vlajky červený, po kopcích vítr vál,
tam uprostřed svých vojáků leží i sám král.

Říkal to Albrecht, já měl jsem v noci sen,
pod naší armádou, jak krví rudne zem.
Skřetí kmen je statečný a dobře svůj kraj zná,
proč král neposlouchá ta slova varovná.

(Žádná extra sláva, ale mohlo to být horší :-)


„Pane, nechcete si to ještě rozmyslet? Stále ještě můžeme ustoupit a zvolit si lepší bojiště a podmínky."

„Ne, generále! Když už jsme vážili tak dalekou cestu, tak se rozhodně nehodlám vrátit s prázdnou! Ale nebojte, mně bude stačit jen Ragashova hlava!" ušklíbl se Gustav, pozorující ze sedla svého koně hordu po zuby ozbrojených nepřátel.

Trvalo dva týdny, než královské vojsko konečně narazilo na nejzápadnější tlupu, vedenou přímo skřetím císařem. Šlo by to rychleji, ovšem vcelku obtížný terén a fakt, že nechtěli své oddíly dlouhým pochodem vyčerpat, je dost zpomalil. Navíc ani nepřítel nijak nespěchal a zjevně s regetenským protiútokem počítal. Místo nesourodého chumlu, nebo dokonce klidného tábora narazili na připravenou armádu. Nepochybně se zvědové na obou stranách dost činili.

Většinu Ragashova vojska tvořili skřeti, ovšem byla mezi nimi i řada skurutích kmenů. Naštěstí pro lidi jim však chyběla vrrčí jízda. Celkem asi deset tisíc hlav. Možná i víc. Gustav přivedl nemenší sílu. Téměř jedenáct tisíc mužů. Žádná výrazná přesila, nicméně dvě armády nemůžete srovnávat jen podle velikosti. Záleží na mnoha věcech, především na taktika a velitelé. A na ty se regetenský král spoléhal nejvíce. Ještě kdyby je tak poslouchal.

„Pane, doporučoval bych držet se tady nahoře, na kopci. Máme dobré postavení a jen tak nás odsud nedostanou." navrhl Albrecht. Vcelku dobrá strategie. Obě armády se totiž nacházely na vyvýšeninách a mezi nimi bylo malé údolí. Po obou stranách se pak táhl hustý, jehličnatý les.

„Ne, generále. Kanci sestoupí do údolí a zadrží první vlnu nepřátel. Z boku je bude jistit pěchota a pikenýři. Kušaři dozadu, jízda zůstane v záloze." Již podruhé zamítl Gustav návrh zkušených vojevůdců. Vojevůdce to přesto zkoušel dál.

„Pane, ale budeme-li se bránit do kopce, budou skřeti ve výhodě. A to nemluvím o případném protiútoku! Měli bychom je vyprovokovat střelbou z kuší a manévrem jízdy a pak tvrdě je odrazit." Regetenský král ovšem tak nějak zapomínal, že to není on, kdo tady má nejvíce zkušeností s válčením.

„Už jsem řekl, generále! Kanci vpřed, pěchota na křídla, střelci dozadu! Splňte rozkaz!"

„Je mi líto pane, ale tohle neudělám! Tohle je zbytečné riziko!" Tentokrát Albrecht nemínil jen tak slepě poslechnout. Pohár trpělivosti přetekl.

„Zrovna od vás to sedí! Albrechte, jestli hned teď neposlechnete, dám vás-"

„Jen do toho, vaše veličenstvo! Já své muže na smrt nepošlu!"

Zbylých sedm generálů jen mlčky sledovalo, jak se válečná porada, pořádaná na poslední chvíli, zvrhává v prachobyčejnou hádku. Většinou tiše souhlasili s Kyklopem, ale nikdo ho nahlas nepodpořil. Stejně by to nepomohlo. To by museli Gustava omráčit a svázat do kozelce.

„V tom případě, Albrechte, vás tímto okamžitě zbavuji hodnosti generála a velitele Čtvrté Královské Legie!" řval regetenský král zplna hrdla.

„To asi těžko," ušklíbl se jednooký vojevůdce. „Ještě dva dny na to nemáte pravomoci. Ale jak chcete! Já se vám do toho plést nebudu, pane!" Pak s kamennou tváří zasalutoval a poodjel s koněm pryč od skupinky velmožů. Gustav zuřil a trvalo pár minut, než se konečně trochu uklidnil. „Ještěže jsem alespoň toho Lhivroie nechal na Kectocku. Kdyby tady byl s ním, tak mi na místě useknou hlavu, jako mému dědovi."

„Je tu snad ještě někdo, komu se něco nelíbí?!" Nic, ticho. Ostatní naštěstí zachovali chladnou hlavu. Místo hádání se s panovníkem raději mysleli na to, jak tuhle bitvu neprohrát.

„Dobrá. Horffere, povedete střed, Coregore, vy berete levé křídlo, Merles pravé. Simoslau jde ke střelcům a Ferst velí jízdě. Aurotar a Smolen zůstanou tady. Hodně štěstí pánové."

Beze slova kývli vybraní generálové na pozdrav a rozjeli se k určeným útvarům. Pouze Aurotar si dovolil směrem k Smolenovi malou poznámku: „Štěstí... tak toho dnes budeme potřebovat plný pytel."

„Možná i dva." ušklíbl se stařík a rozkašlal se. „Ech ech... sakra... Tohle snad bude moje smrt..."

 

První tah na pomyslné šachovnici patřil regetenským kancům. Horda hromotluků, v těžkých plátových zbrojích, s pavézami a palcáty vykročila vpřed. Postupovali jako jeden muž a zem se pod nimi doslova otřásala. Hoffer mezi ně skvěle zapadl. Používal téměř stejnou výstroj, a kdyby neseděl na koni, nebyl by od nich k rozeznání. Však to byl také on, kdo nejvíce prosazoval zavedení tohoto typu vojska, před pár lety.

Kdekdo by před takovou hrozivou kovovou masou hned couvl, ovšem skřeti ne. Místo toho jim poslali na uvítanou salvu šípů. Takřka bez účinku. Kanci jim jen nastavili své ohromné štíty a pokračovali v sestupu z kopce. Zastavili se až dole, v malém údolí a čekali na nepřátelský protiútok.

Pár desítek metrů za nimi postupovala pěchota, smíšená s pikenýry. Dosti nebezpečná kombinace, tvořená jednak bojovníky s meči, v kroužkových zbrojích, se středně velkými štíty, dvak vojáky, vybavenými až čtyři metry dlouhým kopími a koženým brněním. Dovedli zastavit útok jízdy a ani nablízko jejich účinnost neklesala. Oproti kancům byli navíc o něco pohyblivější a rychlejší. Naneštěstí jim chyběla efektivní ochrana před šípy nepřátel. Proto se do prvních linií stavěli především při hrozícím útoku nepřátelské jízdy. Tentokrát postupovali na křídlech, takže se salvě skřetích střelců vyhnuli.

Horda se zpočátku držela dost zpátky. Hodně zvláštní, uvážíme-li, že téměř jedinou taktikou a to okamžitý, prudký útok. Tentokrát se je však nevedli jen kmenoví náčelníci, hlásající „Každý sám za sebe!", ale také císař Ragash a ten rozhodně neměl v hlavě seno. Vyčkával. Teprve když Regetenci sestoupili do údolí, udeřil. Z kopce měl útok větší sílu a razanci.

Kanci však rozhodně nebyli žádní otloukánci a tak s nimi nehnul ani pohled na záplavu nepřátel, řítící se s bojovým pokřikem přímo proti nim. Zapřeli své pavézy do země a vší silou se je snažili udržet. Zkrátka, stáli jako železná zeď. Zeď, o kterou se vzápětí tříštila jedna vlna za druhou. Sem tam sice skřeti prorazili, nicméně za vzniklou trhlinou už na ně netrpělivě čekala další řada odhodlaných Regetenců. Navíc je zezadu stále tlačili dopředu jejich vlastní druzi. Čelo útočníků se tak ocitlo v pasti. Dopředu nemohli a dozadu také ne. To už se ovšem vzduchem míhali palcáty kanců a drtily jejich lebky a údy. Železné kolosy se daly do pohybu a doslova jako když divočák ryje rypákem v bahně, si klestili cestu hordami skřetů, které teď navíc zasypávaly i přívaly šipek a šípů od regetenských střelců.

Zdálo se, že vítězství se přiklání na stranu Gustavových vojáků, ovšem na vrcholu kopce stále ještě vyčkávala téměř polovina Ragashových pohůnků. Především lučištníci teď doslova decimovali pravé křídlo Regetenců, složené z pikenýrů a pěchoty. I s těžkými ztrátami však dokázali vojáci postupovat vpřed. Především díky svým dlouhým zbraním, kterými si drželi skřety od těla. Zato kanci na tom byli přesně obráceně. Sice ustáli prvotní nápor vlny nepřátel, ale teď tvrdě platili za své, sice kvalitní, bohužel však i ne zrovna lehké brnění. Zkrátka a dobře, hromada mrtvol a dosti prudký svah, spolu s váhou zbrojí jim bránily v přesunu.

Lidské vojsko teď mělo přibližně tvar půlměsíce, jehož špice trčely směrem do kopce, proti skřetím formacím. Gustav se mírně usmíval. Jeho muži získávali převahu na bojišti a tlačili nepřítele před sebou. Úplně zapomněl na skřetí zálohu. Právě ta teď zaútočila přímo na oslabené pravé křídlo Regetenských, vedené generálem Merlesem. Ten se snažil ze všech sil zabránit nejhoršímu a zplna hrdla řval: „Neustupovat! Držte linii!" Moc to ovšem nepomáhalo. Když se skřeti dostali přes les pík, vojákům na tělo, byly dlouhé zbraně spíš na obtíž a bojovníci s meči zkrátka na všechno nestačili.

První, kdo si hrozícího nebezpečí všiml, byl Marcus, který se držel s jízdou dost vzadu. Sice nenáležel k nejlepším a nejzkušenějším, nicméně taktice rozuměl a pochopil, že pokud nezasáhne, pravé křídlo padne a skřeti se dostanou Hofferovi nečekaně do boku. Mladému králi příliš nevěřil a tak se rozhodl převzít iniciativu a zavelel do útoku. S téměř tisícovkou mužů lehké jízdy vyrazil vpřed, objel pravé křídlo a napadl nepřítele ze strany. Dost odvážný manévr, hlavně pro tak málo obrněné vojáky, připravené spíš na rychlé akce, jako průzkum, nebo pronásledování prchajícího protivníka. Ovšem tady šlo o dlouhodobý boj z blízka a rozhodně se nedalo počítat s malými ztrátami.

„Co to sakra ten Ferst vyvádí?! Kdo mu dal povel k útoku?!" vztekal se Gustav a bouchl pěstí do sedla. Spíš než o to, že je to sebevražda, ho štvala Marcusova iniciativa. Přitom si ovšem sám nevěděl příliš rady. Mimo jízdy žádnou zálohu nevyčlenil a v podstatě neměl nic, co by Merlesovi poslal na pomoc. Zatím pouze přikázal lučištníkům, aby se zaměřili víc vpravo. Bitva vůbec neprobíhala podle jeho představ.

„Pane, navrhuji, stáhnou zadní řady kanců a poslat je na obě křídla!" navrhl Aurotar.

„Ne! Střed nesmí padnout!"

„Pane, jestli Merles neudrží linii, padne střed tak jako tak!"

„Dobrá..." souhlasil k překvapení všech po chvíli Gustav. Sám si nyní rady nevěděl a nakonec mu přišlo lepší podniknout alespoň něco, než jen nečině sedět a očekávat nejhorší. „Postarejte se o to, generále."

„Jak si přejete, vel-"

„Pane! Támhle nahoře! Na kopci!" Zaujati situací vlastního vojska zapomněli všichni sledovat okolí. Až teprve Smolen si všiml, že se zpoza protějšího vrcholu vynořují další oddíly skřetů. A nejen jich! Brzy bylo vidět i několik desítek skurutů a vrrků! Právě jich se Regetenci obávali nejvíc. Vlci, velcí jako koně, se zuby jako nože. Zastavit masu takových oblud není jen tak. Před několika sty lety tvořily Rashagorův trumf a srazili Regeten téměř na kolena.

„Který pitomec prováděl průzkum?!" řval Gustav. Dostal nyní důležitou lekci. Nepřítel má vždy v rukávu nějaké překvapení.

„To je teď jedno! Musíme se stáhnout! Ústupová formace! Za mnou, pánové!" poručil Aurotar. Usoudil, že bitva je sice ztracená, ale stále ještě může zachránit armádu. Pobídl koně a v doprovodu svých společníků vyrazil vpřed. Po chvíli váhání je následoval zmatený i Gustav.

Když regetenská armáda ustupuje, nebývá to zpravidla žádný bezhlavý útěk ve stylu „každý sám za sebe." Zadní řady Kanců, stojících ve středu fronty, přešly dozadu a vytvořili mezeru, do které se přesunuli střelci. Z boků ji pak uzavřeli pikenýři a pěšáci na křídlech. Vznikl tak jakýsi obdélník, tvořený vojáky, odhodlanými bít se až do konce. Ti se nyní krok za krokem, jako jeden muž, sunuli zpátky na kopec, ze kterého před necelou hodinou sestoupili. V jeho středu se nyní nacházeli i všichni generálové a král. Pouze Marcus se stále ještě bil se svou jízdou na křídle.

Ovšem skřeti je nemínili nechat jen tak jít. Obzvláště teď, když začali vyhrávat. Vrrci se zaútočili na levém křídle, kde právě panoval největší zmatek a hrozba průlomu tak ještě vzrostla. S vypětím sil se však vojáci stále drželi a pomalu ustupovali do kopce. Dost jim pomáhali především kušaři a lukostřelci, kteří způsobovali nepříteli citelné ztráty. Skřeti zuřivě útočili, ale prorazit se jim zkrátka nedařilo.

Vrrčí jízda proto formaci objela a udeřila seshora, ze svahu. V plné rychlosti narazili do řady kanců. Železní hromotluci sice místy zakolísali, nicméně k průlomu nedošlo. O dost horší bylo, že několik šelem zeď obránců přeskočilo. Tím Regetence nepříjemně překvapili.

„Ustupte dozadu, veličenstvo!" zařval Aurotar a na koni vyrazil proti jedné z těch oblud. Byl to spíš akt zoufalství, než odvahy. V jejich okolí se znenadání ocitli tři vrrci i se skurutími jezdci a řítili se přímo proti nim. Ač mu král notně lezl na nervy, stále ho odhodlaně bránil.

Hned první šelma jeho výpad ukončila, když se zakousla do boku jeho koně a poranila mu i pravou nohu. Vzápětí jí sice zabodl meč přímo do oka, ale to už se po něm ohnal kopím pán, nyní již mrtvé, bestie. Zasáhl ho do levého ramene. Naštěstí se díky kvalitní šupinové zbroji se hrot jen svezl, aniž by generála nějak zranil. Než však stihl vojevůdce zareagovat, byl tu další vrrk. Jeho levá ruka se ocitla v objetí ostrých zubů. Sekl zvíře po nohy, nicméně sevření nepovolilo a navrch ho jeden ze skurutů zasáhl šípem nad pravé koleno. Rozhodně to s ním nevypadalo růžově.

Mladého krále v tu chvíli popadl závan odvahy. Tasil a se zbraní v ruce vyrazil vojevůdci na pomoc. Nepříliš úspěšně. Skurut s lukem se jen zašklebil, poslal panovníkovi střelu do břicha a srazil ho z koně na zem.

„Za to zaplatíš, ty svině!" zařval Albrecht, který celou scénu doposud sledoval víceméně nečinně. Napřáhl se a vrhnul svou sekeru po útočníkovi. Ačkoliv minul, rozhodně jeho snaha nevyšla nazmar. Čepel se totiž zasekla vrrkovi do zad. Šelma pustila Aurotarovu ruku, zuřivě zavrčela, postavila se na zadní a setřásla jezdce na zem. To už se konečně do boje zapojili i další vojáci, pod velením Smolena. Skupina lučištníků a snadno zvládla skuruty i jejich zvěř.

„Aurotare, žiješ?" zavolal stařičký vojevůdce, když konečně padla poslední šelma.

„Nevím... asi ne..." zaúpěl generál, zatímco se pokoušel postavit na nohy. Z levé paže mu odkapávala krev, pravá noha ho bolela jako čert a nad kolenem mu trčel šíp, ale mohl dopadnout hůř.

Albrecht zatím pobídl koně. O Aurotara obavy neměl, spíš o Gustava. Ještě před pár hodinami by mu sice nejraději sám usekl hlavu, ale to mu ještě netrčel z břicha kus dřeva. Král ležel stále ještě na zemi a nehýbal se. Hruď mu jen slabě klesala a zase se zvedala. Mlel z posledního, ale stále ještě žil.

„Felčara! Honem!"

Hodnocení článku: Hodnocení 6.50, Hodnotilo 2 uživatelů