Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 37. díl

27.9. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1026

Mlha se rozplývá a v dáli se objevuje... Ano, už to vidím na vlastní oči! Ano, ano, ANO! Je to tak! Pevnost Kectock nám otvírá své brány! A za nimi nás čeká, hádejte kdo? No jasně, máte pravdu, čtvrtá (a poslední) kapitola příběhu, to taky, ale hlavně... No tak... Netušíte? Fakt ne? No dobrá, já vám to teda řeknu... Neřeknu! Však vy si to přečtete sami! (Teda ale toste ho fakt nasrali! Snad se mi ještě podaří ukecat ho, aby to všechno sepsal...)


„Tak co? Našli jste ho?"

„Ani stopa, pane. Prostě tady není."

„No to jsem blázen... Tohle bych do toho chlapa nikdy neřekl..."

Vojsko baronesy Kateřiny už tábořilo sotva půl dne cesty před Kectockem. Noc naštěstí proběhla v klidu, nepočítáme-li menší květnovou přeháňku. Ovšem ve srovnání s přepadením nějakou skřetí tlupou to nebylo až takové utrpení. Sice téměř všichni dost promokli a celkově měli náladu pod psa, ovšem lepší než kudla v břiše. Menší nepříjemnost nastala až k ránu. Především Melvinovi z toho šla hlava kolem.

„Zdrhnul. Prostě a jednoduše zdrhnul. Měl plný kalhoty, tak vzal roha." prohlásil jeden z vojáků.

„Blbost! Kdokoliv jiný možná ano, ale Jean nikdy!"

„A proč by jinak utíkal? Z nešťastné lásky asi těžko."

„No, já nevím, kamaráde. U toho magora bych se ani nedivil!" poznamenal jeden z kopiníků a usmál se. Jean jako kapitán příliš oblíbený rozhodně nebyl. Nejspíš za to mohla jeho málomluvnost, nepřístupnost a možná i přílišná tvrdost při výcviku.

„Tak to by stačilo, chlapi! Koukejte balit, už jsme tady ztratili dost času! Do půlhodiny vyrážíme!" zakončil debatu Melvin. Ten se naopak mlčenlivého žoldáka zastával. Znal ho už pěkných pár let a nedal na něj dopustit. Možná se někdy choval jako pomatenec, ale zbabělec? To nikdy!

Vůbec mu to nešlo na rozum. Jean se málokdy do něčeho pouštěl sám. Vždycky šel s davem a nikdy neudělal první krok. Teď se najednou prostě sebral a odešel. Pravda, už od Boroku se choval divně. Málokdo si toho všiml, ale Melvinovi neušlo, že jeho starého kumpána něco trápí.  Pár nováčků zmlátil málem do bezvědomí a neustále při tom křičel: „Ty zrádná svině! Lháři! Zradil jsi vlastní krev!" Spousta jeho vojáků pro něj žádala trest a málem to hnali až ke Kateřině. Nakonec mu Melvin zarazil příděly piva, vyčinil mu a přidal i celonoční hlídku. Moc to nepomohlo, a kdyby Jean nezmizel, asi by to dobře nedopadlo. Stále tu však zůstávala jedna otázka. Proč?

 Nakonec nad tím vším novopečený důstojník jen mávnul rukou a sám pro sebe si řekl: „Ále, co bych se trápil. Stejně tu nic nevymyslím a hledat ho nepůjdu."

 

Jestli je na světě něco, na co jsou gnómští stavitelé opravdu hrdí, je to právě pevnost Kectock. Spoustě lidí to přišlo jako zbytečné vyhazování peněz oknem, když Kratzmar IV. poslal do Quetohu svou zakázku na stavbu nedobytného hradu v Severním Regetenu. Pravda, sice to stálo pěkných pár tisíc stříbrňáků, ale pravidelné skřetí nájezdy přinášely také nemalé ztráty. Když pak horda mrňavých kameníků své dílo dokončila, nespokojenci již jen tiše reptali a po odražení prvních útoků zmlkli docela. Za těch více než devadesát let co Kectock stojí, se pod jeho hradbami vystřídala řada armád, složených výhradně ze skřetích oddílů. Dokonce ani varijské vojsko se neodvážilo před třiceti zimami přitáhnout dál než k Fusse.

Teď však pevnost čekala opravdová zkouška. Jednotná skřetí armáda, doprovázená skuruty a sborem temných ze Sheffogu. Právě ti posledně jmenovaní představovali největší hrozbu. Temní elfové prosluli jako mistři v inženýrství a stavbě obléhacích strojů. Bez nich by hradby Kectocku ohrožoval nanejvýš nahrubo osekaný kmen, představující beranidlo a pár žebříků. Ovšem obléhací věže a velké praky, to už je jiná.

„Tak jsme tady, lidičky!" prohlásil Melvin směrem k Herbertovi a Minervě, když regiment prošel branou na nádvoří pevnosti. Zlodějíčci se ovšem tvářili dost kysele, zejména když viděli, jak se posádka hemží po hradbách a připravuje se na nadcházející bitvu. Stavělo se takzvané doplňkové podsebití, shromažďovaly se potraviny a tak podobně. Rozhodně to nevypadalo jako klidná schovávačka, jakou původně čekali. Baronesa Kateřina udělila několik rozkazů ohledně ubytování a pak se spolu vyššími důstojníky vydala do obytné věže, srdce pevnosti, za svým „milovaným" Josephem.

„Tak jo, chlapi! Zatím rozbijte tábor tady na nádvoří a zítra se uvidí." pronesl Melvin a pak zamířil za svou nadřízenou. Zlodějské duo mělo správně na všechno dohlédnout, ovšem místo toho se raději odebralo z doslechu a zahájilo poněkud zuřivou debatu.

„Tak tady to máš! To je ta tvoje „perfektní skrýš!" Prdlajz! Kopa kamení, obklopená armádami skřetů a my budeme přímo uprostřed toho všeho! Tohle se ti teda fakt povedlo!"

„Tak pozor! Zaprvé, jak jsem měl vědět, že je tady na severu válka? Zadruhé, šla jsi do toho všeho zcela dobrovolně. A zatřetí, má to být nedobytná pevnost, takže pokud si budeme dávat pozor, nebo nás pošlou na nějaký výpad, nemělo by být tak zle."

„To teda doufej, že ne! Jestli některý z těch špinavců přeleze přes hradby, tak tě přetrhnu jako hada!"

„Jen klid. Podívej se, kolik vojáků sem nahnali! Stačí zavřít bránu, shodit pár žebříků a čekat."

Na to už Minerva neřekla nic a mlčky zamířila zpátky k regimentu. Sice se už dost zklidnila, ale rozhodně nebylo lepší ji dál dráždit. Herbert ji tedy nechal být a vydal se na obhlídku pevnosti. Sám si měl jisté pochybnosti, ale snažil se nedávat to příliš najevo. Čím víc toho však viděl, tím víc ho to uklidňovalo. Tlusté, vysoké hradby, bytelná brána a především několik set odhodlaných vojáků. To všechno na tvrdé skále, která dovolovala útok pouze z jedné strany.

Zhruba dvě třetiny celé stavby tvořilo rozlehlé nádvoří, lemovaná budovami. Našla se tu kovárna, sklady, kasárna, pár soukromých obydlí a pochopitelně i hospoda. Bylo to takové malé městečko, jaké časem vznikne u každého hradu, nebo pevnůstky. Tady tomu ovšem pravidelné skřetí nájezdy zabránily, nehledě na to, že takhle daleko na sever se moc lidí nehrnulo. Na severním konci nádvoří, či spíše náměstí, se pak tyčila citadela, srdce pevnosti. Zde se nacházely ubikace větší části posádky, vězení, zbrojnice, kuchyně a velitelství.

Herberta tak nějak napadlo, že by se tam dala najít i pokladnice, ovšem teď měl trochu jiné starosti. Samozřejmě uvažoval i o dezerci. Ale jak se odsud sakra dostat?! Což o to, hradby by se daly překonat celkem snadno. Stačilo by jen sehnat dost dlouhý provaz. Horší by byla ta část potom. O cestu přes pustinu, navíc plnou skřetů, zrovna nestál.

„Ná puťa puťa, ná puťa puťa!"

„Teda chlapi řeknu vám, takhle jsem se už dlouho nepobavil!"

„Drž hubu! Ná puťa puťa, ná puťa puťa,..."

Zlodějíček se nevědomky zatoulal až do rohu nádvoří, přímo pod citadelu. Nacházela se tam ohrada, kde pobíhalo pár hus, kachen, slepic a jiná drůbež. Nejspíš si je tady přes ono krátké léto chovala posádka na zpestření jídelníčku. Zrovna teď jim ale spíš sloužila jako divadlo. O dřevěný plot se zrovna opíralo asi půl tuctu ozbrojenců a hlasitě se pochechtávalo. Ve výběhu právě jakási malá, shrbená postavička naháněla hejno husí. Působila hodně groteskně. Opeřenci mu neustále utíkali z jednoho kouta do druhého a hlasitě kejhali. Do toho se ještě pletlo zbylé ptactvo a tak není divu, že z toho měl pronásledovatel zjevně plné zuby.

Herbert chvíli celou tu scénku pozoroval a po chvíli se mu nešťastníka, kterému už tekl po tváři pot, zželelo. Nehodlal se však sám honit s hejnem hus, a proto to vyřešil jednoduchým způsobem. Prostě vzal nůž, namířil a o chvíli později jeden z dlouhokrkých opeřenců dokejhal. Teprve tehdy si ho ozbrojenci i postavička ve výběhu všimli. A zatímco pronásledovatel si s úlevou utřel čelo a zamířil usmrcené huse, vojáci začali nadávat.

„Sakra, co to děláš, ty pitomče! A zrovna tu nejlepší nosnici! Z tebe bude mít Ruprecht radost!"

„No, snad se zase tolik nestalo. Má jít na pekáč tahle, nebo jiná?"

„Ty hňupe, dneska neměla jít na pekáč žádná!"

Človíček zatím zvedl mrtvou husu za křídlo a vytrhl jí několik per. Pak popadl bývalou nejlepší nosnici za krku a se slovy: „Díky chlapče. Mám, co jsem potřeboval, zbytek je tvůj." ji podal překvapenému Herbertovi. Kdyby věděl, že jde mužíčkovi jen o pár per, rozhodně by to takhle neřešil. Navrch mu až teď došlo, o koho vlastně jde. Žádný klučina, jak se původně domníval, ale hobit, jak dosvědčovaly jeho kudrnaté vlasy, mírně rozložitá postava a vůbec dobrácký obličej. Bylo docela neobvyklé, aby se někdo z tohohle malého národa pohyboval takhle daleko na severu.

„Jeden iniciativní blbec je horší než nepřítel v zádech!"

„Tak s tímhle už můžeš jít tak akorát do kuchyně." smáli se vojáci.

„Hm... asi mi nic jiného nezbude. A kde to vůbec je?"

„Klídek. Já tě tam vezmu. Pojď za mnou."

Herbert jen mlčky pokrčil rameny a následoval rozveseleného půlčíka. Co jiného měl taky dělat. Nanejvýš tak odnést opeřence ke kuchaři od regimentu, ovšem vysvětlovat kde a jak k ní přišel, se mu moc nechtělo. Už takhle by s tím mohl mít dost problémů. Takže bude nejlepší, když prostě zajde do hradní vývařovny, strčí husu někomu do ruky a rychle zmizí.

„Teda, ale povím ti, chlapče, nikdy jsem netušil, jak těžké je tady na severu sehnat obyčejný husí brk! Cha! Ale jak vždycky říkám, pro některé věci stojí zato trpět! Aspoň si toho pera bude víc vážit a nezlomím ho jako ty tři předchozí, jenom kvůli kaňce..."

„Jestli tomu správně rozumím, vy jste něco jako... zapisovatel?" hádal zlodějíček.

„Ne, chlapče. Žádný zapisovatel, ale spisovatel! Tedy, lépe řečeno historik, chceš-li tak kronikář. Rakdem, jméno mé. Možná jsi už o mě něco zaslechl."

„Je mi líto, ale ani slovo." Odpověděl popravdě mladík. Tak trochu už tušil, že tenhle hobit nepatří k posádce. Prostý voják se jen málokdy věnuje psaní, pokud to vůbec umí a důstojníkovi by se ti ozbrojenci asi jen těžko posmívali. „Mně říkají Berthrand. Kapitán Berthrand. Náš regiment dorazil teprve před chvílí..."

„Aha, tak ty jsi dorazil s baronesou?! No výborně, to se mi zrovna hodí!"

Z Rakdema se vyklubal velice zvědavý a především upovídaný půlčík. Ono ne že by tento nárůdek zrovna proslul svou tichostí a málomluvností, ale po pěti otázkách už si Herbert připadal jako u výslechu. Snažil se odpovídat pravdivě a stručně. Naštěstí se hobit zajímal vesměs o obecný stav vojska, náladu mužstva, co se povídá o válce na jihu a podobně. I tak to bylo přinejmenším únavné a v hlavě se mu začala rodit myšlenka na tichou vraždu.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů