Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 39. díl

11.10. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1145

"Tenhle konflikt může mít víc stran, než vůbec tušíme." nebo tak nějak to bylo. Zatímco Armádní Rada zpevňuje hradby a skřeti se kvapem blíží, další stratégové a velitelé přesouvají své vlastní figurky do co nejlepších pozic, aby se vítězství přiklonilo na jejich stranu. Ovšem Caldoran je o něco chytřejší a tak myslí i na porážku a jak zajistit, aby při ní ztratil co nejmíň. A hádejte, koho pověří úkolem zachránit, co se dá?


Caldoranem cloumala nejistota. Nejistota z toho, co nevěděl, ale jen tušil. Docházelo k tomu často. Obzvláště v posledních třiceti letech, které prožil jako člen Řádu. Řádu, o kterém vědělo jen málo lidí, po celém světě. I tak jich bylo dost na to, aby mu nedávali spát. Nejdříve ho trápilo, kolik z nich skrývá svou pravou tvář a kuje pikle proti nim. Potom, když se mnozí z nich odhalili, přemýšlel, co plánují. Když na to přišel, uvažoval, co proti nim podnikne. Ani teď, když se mu dostali do spárů, neměl klid.

Volkmar sice úpěl v Kectockém žaláři, ale Caldoranovi se stále něco nezdálo. „Šlo to jako po másle! Ani jsem se nezapotil." říkal tehdy Albrecht. „Až moc snadno." dodal Joseph a Caldoran musel souhlasit. Volkmar jim zatápěl, kde mohl už pěkných pár let. Aby se nechal chytit takhle snadno? Vůbec celý ten incident ve Fusse byl hodně divný. Z nějakého důvodu sebou vzal Volkmar úplné amatéry. Ten, co útočil ze střechy, si při skoku dolů málem zlomil nohu a pak skoro ani nevěděl, jak se drží zbraň. A navrch někdo všem třem vyřízl jazyk. Jako kdyby Volkmar ani nepočítal s úspěchem. Jako kdyby se chtěl nechat zajmout. Ale proč? K čemu by mu to bylo?!

Zbytek Řádu si teď ale dělal starosti kvůli někomu jinému. Císaři Ragashovi. Všichni moc dobře věděli, že kdyby padl Regeten, přišli by o cenného spojence, ale kdyby padl Kectock, mohli by padnout i oni. Dva Strážci zklamali, a kdyby přišli i o třetího, byla by to katastrofa. Caldoran se musel usmát, když si uvědomil, že i kdyby padli všichni, stále jim bude chybět Mirtekaragainův amulet. Ano, možná bude mít Cech všechny trumfy v ruce, ale k čemu jim jsou, když nemají ty ruce, ve kterých by je drželi? Ironie. Tolik těm zlodějům spílal a nakonec by jim měl poděkovat. Ukryli tu věcičku lépe, než by kdy Izidor dokázal.

„To jsem zvědav, jak tohle dopadne..." povzdechl si Caldoran a nalil si trochu vína do poháru. Naneštěstí už v sobě měl dobrou polovinu láhve a rudá tekutina se rozlila po desce stolu, kterou pokrývala krásná, ručně vyřezávaná, plastická mapa Západu. Místy už sice zastarala, kupříkladu Horský přístav na ní zcela chyběl a v Suonoru stále stálo městečko Vendrion, ale zatím sloužila dobře. Zrovna teď se na ní tvořilo úplně nové jezero, v poušti Deucaleon.

„Sakra práce..." zaklel mužík a začal skvrnu utírat rukávem. Zrovna tehdy se otevřely dveře a do místnosti vstoupily dva muži. Jeden vysoký, bělovlasý, v kroužkovém brnění a dvěma meči u pasu. Druhý byl o dost mladší, se snědou pletí a černými vlasy. „Tady ti ho vedu, Caldorane." řekl Marten.

Človíček se zatím úspěšně zbavil louže vína na stole. Pohlédl na dvojici návštěvníků, zamrkal a hned si vzpomněl, že vlastně svoji pravou ruku poslal pro Ivana. Rukou jim pokynul, aby se posadili. Naštěstí pro něj mu víno nestouplo moc do hlavy.

„Takže, co byste ode mě rád slyšel?" optal se mladík a lišácky se usmál.

„Nu, je toho víc, ale v první řadě mi řekněte, pane Karmyzove, jak jste pokročili v pátrání."

„Abych řekl pravdu... Moc ne." odvětil Ivan a nasadil provinilý výraz. „Indis je zkusila vystopovat, ale ztratili jsme je."

„Kde?"

„Kousek za Nputokem. Na severním břehu. Přešli do Regetenu po hlavní cestě. Zaplatili mýtné a dál nevíme nic. Pár lidí je prý vidělo v posádkové vesnici nedaleko odtamtud, ale nikdo neví, kam šli."

„A Indis?"

„Několikrát to všechno pročmuchala, široko daleko. Marně. Prošlo tam příliš moc lidí. Vojáci, kupci, rolníci..."

„A nikdo je přitom nepotkal... Škoda." Prohlásil Caldroan a nabídl Ivanovi pohár vína. Zatímco jej do sebe zloděj ochotně obracel, pokračoval mužíček v rozpravě. „Nicméně teď máme větší starosti. Jistě oba víte, o čem mluvím."

„Nejspíš o Rashagovi." hádal Marten.

„Přesně. Podle posledních zpráv porazil regetenské vojsko a táhne na Kectock. Má značnou převahu a prý i kvalitní vybavení pro obléhání a inženýry ze Shefogu, takže pevnost možná padne. A to je něco, co si nemůžeme dovolit."

„A co s tím teda budeme dělat? Nevím, že bychom měli nějakou armádu. Alespoň někde v dosahu." připomněl válečník, na což mu jeho představený souhlasně pokýval hlavou.

„Armádu zrovna ne, ale Rerfuh má menší expediční sbor na východě Bílých vrchů. Prý tam chtěli vybudovat nějakou kolonii, či co, takže nás může podpořit dvěma sty trpaslíky a svou maličkostí. Vyrazili předevčírem a pozítří by měli být na místě. Vy dva a pár dalších se k nim zítra přidáte."

„A tím „pár dalších" myslíte co?" optal se Ivan a v duchu si oddechl. Posílají ho na Kectock, takže se nebude muset účastnit toho „honu" na Herberta a Minervu.

„No Gastona, Voloďu, Vinchenza a... Izidora. Poslali bychom víc mužů, ale Cech poslední dobou dost vystrkuje drápky." Úlevu ve zlodějíčkově duši vystřídalo zděšení.

„Cože?! Izidora?! Tak to pěkně děkuju! To se raději vrátím zpátky do cely!"

„Klid chlapče. Když už jsem si s tebou dal tolik práce, nepošlu tě jen tak na popraviště. Izidor mi slíbil, že tě nechá na pokoji, pokud ho nebudeš provokovat."

„A vy tomu sakra věříte?!" rozeřval se Karmyzov na mužíka. „Zabije mě, ani nemrkne!"

„Nešil, sakra! Náhodou, od té doby, co má novou ruku, se chová docela slušně."

„To určitě! Říkám vám, jakmile vykřeše první jiskřičku, beru roha a šmitec!"

„Zkus to skončíš v té nejhlubší kobce na celým Západě!" pohrozil Marten a ušklíbl. To už zlodějíček nevydržel a místo další debaty se raději zvedl a opustil místnost, aniž by za sebou zavřel dveře.

„Hm... koukám, že na Kectocku bude letos docela horko." Prohodil bělovlasý válečník.

„Moc se nesměj. Budeš mít ta dva na starost, takže bacha, ať se ti tam opravdu nepozabíjejí mezi sebou."

„Klid. Já už si to nějak pořeším. Sice ještě nevím jak, ale něco už vymyslím."

„To doufám. A mimochodem, máme pro tebe ještě jeden úkol."

„Poslouchám."

„Kdyby mělo dojít k nejhoršímu a pevnost měla padnout, štít se nesmí za žádnou cenu dostat do rukou skřetů! Moc bych se nedivil, kdyby Rashag spolupracoval s Volkmarem. Takže pokud ti špinavci prorazí dovnitř, popadni štít a dostaň ho co nejdál od nich! Rozumíš?!"

„Rozumím." Teď už se Marten nesmál. Teď už šlo o vážnou věc. Hra se blížila ke konci a v ruce jim zbývaly poslední dvě karty.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů