Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 40. díl

18.10. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1022
Na následujících čtyřech stránkách si smlsnou především ti, kdo mají v lásce tajemná proroctví a na první pohled nesmyslné věštby. Věřte tomu nebo ne, i na Kectocku se jeden věštec našel a i když je z toho všeho někdy zmatený i on sám, na kvalitě jeho proroctví to neubírá. Sice se tu nemluví o titulech, pozemcích, ani moci, ale i tak to myslím nevypadá špatně. Nebo snad ano?

„Blbec jeden! Prý uklidíme se hezky stranou, někde, kde nás nebudou hledat! No tak to se mu teda povedlo! V hrobě nás teda opravdu nenajdou! A pokud ano, aspoň nám to nebude vadit! Zatracenej blázen! Tohle má člověk za svoji snahu! Tahám ho z vězení, div přitom nevypustím duši a on?! Strčí mi hlavu do oprátky a ještě přitom div nepodtrhne stoličku! Úžasný! Prostě úžasný!" V tuhle chvíli měl Herbert přímo božské štěstí, že nebyl v Minervině dosahu. V lepším případě by skončil rozbitou hlavou, někde v koutě. V tom horším... raději nemyslet. Díkybohům měla ještě alespoň tolik soudnosti, aby před nikým nenadávala moc nahlas a na veřejnosti. Přecejen když utíkáte z vězení a je na vás vypsaný zatykač, moc se s tím nechlubíte. Teď si to naštěstí mohla dovolit. Procházela právě chodbami pod obytnou věží a vracela se ze zbrojnice, kam ji Melvin poslal s žádostí o nové zásoby střeliva. Právě vrcholily přípravy na obléhání a všichni měli plné ruce práce.

Melvinův regiment umístili velitelé na hradby, hned vedle jihovýchodní věže. Tam už bylo doplňkové podsebití takřka hotovo, takže zbývalo jen zásobit se dostatkem potravin a materiálu. Ono při takové bitvě jednomu vyhládne a není přitom čas nacpávat se. Sotva stihnete sem tam, když vám zrovna hrozí spíš smrt od hladu a žízně spíš než od nepřítele něco zakousnout nebo prolít hrdlem trochu vody. Zrovna tak když vám rupne tětiva, dojdou šípy, či upadne meč někam dolů, pod hradby, nemůžete jen tak běžet do zbrojnice. Zkrátka a dobře, na všechno se musí myslet předem.

Minerva na rozdíl od ostatních však spíš než o nadcházejícím boji uvažovala o útěku. Několikrát se pokoušela prodiskutovat to s Herbertem, ale brzy zjistila, že on jí v tom asi příliš nepomůže. Žádný nápad se mu nezdál dost dobrý a neustále jen kladl nové a nové námitky. Slézt v noci hradby a zamířit na jih bylo podle něj příliš riskantní. Okolí se hemžilo skřety a k nejbližší osadě to bylo pěkných pár dní chůze. Stejně tak nenápadně se přidat k jednotkám, odcházejícím na jih se mu nelíbilo. Kdyby je odhalili, oběsili by je za pokus o dezerci na nejbližším stromě. Krátce a stručně, nic mu nešlo pod nos a na všem hledal chyby. Nejdřív mu zlodějka dávala i občas za pravdu, ale když prohlásil, že by možná bylo nejlepší zůstat a bojovat, zrudla vzteky a div mu na místě neusekla hlavu.

Od té chvíle s ním sotva prohodila pár slov a to jen když musela. Původně čekala, že brzy sám přileze a omluví se jí, ale zřejmě se přepočítala. Podle všeho trávil Herbert v poslední době čím dál tím víc času v citadele, s nějakým hobitem. Prý to měl být nějaký kronikář a cestovatel, ale především se z něj vyklubal hrozný zvědavec, kecal a všetečka. Párkrát se objevil na hradbách a vyptával se na kde co. Jak jsou daleko s přípravami, kolik mají mužů, jaká je morálka a tak podobně. Sem tam si s někým popovídal a pokoušel se toho z něj vytáhnout co nejvíc. U Minervy s tím příliš nepochodil. Při čtvrté otázce ho poslala někam.

„Ať si tady ten blbec třeba shnije! Poradím si i bez něj!" procedila půlelfka skrze zuby, dupla si a zabočila za roh. O pět vteřin později už se válela na podlaze, držela se za hlavu a nadávala, stejně jako ten, do koho narazila.

„Sakra práce... Tolik roků studuju věštění a nedohlídnu ani za roh... Auvajs... Candrius měl pravdu v něčem asi pravdu... Hele promiň kamará- kruci! Ty jsi ženská!" vyjekl překvapeně neznámý.

„A ty nejsi slepý!" odsekla Minerva a zvedajíc se ze země si pozorněji prohlédla toho, koho právě porazila na zem. Vcelku urostlý muž, s krátkými, černými vlasy. Vcelku pohledný, to musela zlodějka uznat, i když mu muselo být o dost víc, než třicet. Na sobě měl sněhově bílou róbu, takovou, jakou často nosívají ranhojiči a felčaři. Tedy aspoň ti, kteří si našli stálé místo u nějakého dobrotivého mecenáše.

„Omlouvám se, madam... Asi jsem se trochu zamyslel. Varinius jméno mé. Místní medikus." Odvětil muž, když se i on konečně posbíral z podlahy, načež natáhl k Minervě ruku. Ta ji s mírným zaváháním přijala a potřásla mu s ní.

„Anna. Žoldnýřka."

„Á takže kolegyně! Tak tohle jsem opravdu nečekal!" vykřikl překvapeně Varinius, načež zlodějka jeho dlaň pustila a vylekaně ustoupila o krok dozadu.

„Co tím sakra myslíte?"

„Promiňte, nemohl jsem si toho nevšimnout. Přímo to z vás cítím. Vy zajisté ovládáte magii!"

Tímhle Minervu doslova uzemnil. Samozřejmě, že to pro ni nebyla žádná novinka, ale ještě nikdy nenarazila na někoho, kdo by to poznal. Vylekaně se chopila jílce krátkého meče, připravená tasit.

„Jak to víte?! Co jste zač!"

„Jejda, znovu se omlouvám, nechtěl jsem vás urazit, nebo tak něco..." hájil se felčař a se zdviženými dlaněmi ustoupil i on o pár kroků vzad. Očividně nechtěl dát půlelfce jakoukoliv příčinu k tasení meče.

„Víte, jsem také trochu čaroděj, pravda, nic moc, ale skvěle se vyznám ve věštění no a takové věci mě doslova praští do nosu."

„Nebo do hlavy." Rýpla si zlodějka. Když viděla, že Varinius z ní má větší strach, než ona z něho, dost ji to uklidnilo a pustila jílec své zbraně. V případě potřeby by ho jistě dokázala uzemnit i ručně.

„Nebo i tak, trefně řečeno. Ještě jednou se omlouvám. Víte, je to už dlouho, co jsem potkal nějakého kouzelníka. A kouzelnici obzvlášť."

„No, abych řekla pravdu, příliš toho neumím. Jenom sem tam něco malého..."

„Aha, takže samouk! To se jen tak nevidí. Nevěřila byste tomu, jak jsou dneska všichni čarodějové závislí na zkušenostech svých starších kolegů. Všichni jenom studují, učí se, ale aby sami někdo zkusili něco nového... Ach, škoda slov..."

„Inu, každý dělá to, co umí." pokrčila rameny zlodějka, kterou v hloubi duše ji potěšilo, že Varinius takhle nepřímo ocenil její snahu.

„Když už jsme u toho, co byste řekla tomu, kdybych vás pozval k sobě na sklenku dobrého vína?"

„Zkuste to jinak. Nejsem žádná lehká holka."

„Och, promiňte, takhle jsem to vůbec nemyslel! Rád bych si s vámi popovídal o některých záležitostech. Víte, sem tam dělám nějaké pokusy s magií a vy byste mi v tom mohla trochu pomoct. Popravdě řečeno... jsem na většinu věcí levý jako šavle."

„To jsme na tom stejně." ušklíbla se zlodějka. Nepřišlo jí to sice příliš bezpečné, přecejenom neměla s čaroději příliš dobré zkušenosti, ale nakonec na felčarku nabídku kývla. Koneckonců, poslední kouzelník, který jí hrozil smrtí teď, běhá po světě bez ruky a tenhle aspoň nevypadal nijak nebezpečně.

 

Zdání často klame, ale tentokrát se první dojem, který Minerva z Varinia získala, opravdu potvrdil. Přátelský, milý a zdvořilý. Pravda, trochu upovídaný, ale nikdo není dokonalý. Vzhledem k tomu, že posledních několik týdnů trávila ve společnosti neurvalých vojáků, byl pro ni vychovaný ranhojič vítanou změnou, i když se neustále snažil zavést řeč na její magické dovednosti.

„A jakým způsobem vlastně podporujete sílu výsledného efektu? Emocemi, soustředěním?"

„Já vlastně... nijak. Prostě to zkouším, dokud nedostanu to, co potřebuji."

„A funguje to?"

„No... tedy... Jak kdy." přiznala nesměle zlodějka. „Většinou mě to dost vyčerpává, takže pokud to není nutné..."

„A mohla byste mi to předvést, prosím? Možná bych ti pak mohl poradit pár... technik, jak se zlepšit."

„No, za pokus nic nedám." usmála se Minerva a zamyslela se, co tak mohla vyčarovat. Nejdřív ji napadla magická bariéra, ale pak si všimla svícnu na Varinově pracovním stole. Ano, to bude lepší. Natáhla dlaň směrem ke svíci a pronesla: „Oheň!" Knot se pomalu rozpálil doruda a pak se mocně vzňal, div od plamene nechytla blízká knihovna. Teprve pak se živel zklidnil a nakonec poskakoval na vrcholu svíčky jen malý, zlatavý plamének.

„Jak jsem čekal... Technika prudkého dávkování energie. Jednoduchá, rychlá a užitečná v boji, ale dost vyčerpává. Typická pro mladé učedníky a méně trpělivé čaroděje."

„A to je dobře, nebo špatně?"

„Jak se to vezme. Je vidět, že do toho úmyslně dáváte zbytečně moc síly. Tak trochu, jako kdybyste chtěla tu svíčku uhasit a vylila na ni celé vědro vody. Účinné, nicméně potom vám nezbude nic na uhašení skutečného požáru."

„A co s tím?"

„To je snadné... Zkrátka musíte postupně přidávat..."

Další půlhodinu strávil Varinius vysvětlováním základů. I když občas mluvil příliš odborně a květnatě, přecejen toho Minerva z jeho výkladu pochopila dost. Přinejmenším natolik, že na pátý pokus se jí povedlo svíčku zažehnout naprosto bez problémů, aniž by přitom hrozilo, že zapálí i něco jiného. Další cvičení, tedy svíčku zase zhasnout, už bylo o dost těžší, ale nakonec zvládla i tenhle úkol.

„No vidíte, že to jde! Chce to jen trochu cviku a pevnou vůli." zvolal vítězoslavně Vinicius.

„To se vám... snadno řekne..." odsekla Minerva. Mohlo se zdát, že nešlo o bohovéví jaké výkony, ale vyčerpalo ji to víc, než celodenní práce v kamenolomu. „A co kdybyste... zkusil pro změnu předvést něco vy?"

Tak jako se předtím tvářil sebejistě, působil teď Varinius rozpačitě. Předvádět vlastní neschopnost očividně neměl v plánu. „Tedy... To by asi bylo zbytečné... Abych řekl pravdu, to, co tady předvádíte vy, mě samému trvalo naučit se asi tak měsíc. Horko těžko dokážu vykřesat jiskřičku, natožpak něco zapálit."

„Nepovídejte." ušklíbla se pobaveně zlodějka. „A to si říkáte čaroděj? Jak vůbec můžete učit něco, co sám neumíte?"

„Jak vidíte, vcelku snadno. Ale pozor! Nejsem až tak úplně neschopný! Pokud jde o věšteckou magii, málokdo se mi vyrovná!"

„No to se na to podívejme... Vypadal jste tak důvěryhodně. A místo toho jste jenom jeden z těch šarlatánů, co stojí na rohu ulice a za pár mincí vám předpoví lásku na celý život a kopu dětí navrch."

„No dovolte! Věštecká magie je plnohodnotný obor a Čegonu jsem ho studoval řadu let! Co předpovím, to se vždycky splní!"

Minerva si s Variniem pohrávala. Schválně o něm pochybovala, ve snaze přinutit ho něco předvést, ač se tomu viditelně bránil. Teď, když se čaroděj rozpovídal o svých skvělých schopnostech, použila tu mnohokrát opakovanou větu, kterou už slyšeli snad všichni věštci a proroci na světě.

„No tak schválně! Zkuste mi předpovědět budoucnost!"

„Proč ne? Za pokus nic nedám. Možná to nebude přesně pro vás, ale můžeme to zkusit." pokrčil rameny felčař a usadil se za stůl. Odněkud vytáhl pergamen, který rozvinul přímo před sebe a kus zuhelnatělého dřeva. Na mírně nechápavý výraz zlodějky odpověděl: „Jsem zvyklý si všechno pro jistotu zapisovat. To víte, pro jistotu. A teď prosím klid."

Vinicius položil ruce na papír a zavřel oči. Zdálo se, jakoby zkameněl na místě. Nebylo ani poznat, jestli dýchá, nebo ne. Zkrátka, čaroděj nehnul ani brvou. Minerva něco takového čekala. Koneckonců, každý šarlatán se snaží, aby jeho divadlo působilo co nejvíc nadpřirozeně a tím i důvěryhodně. Teď už tomu chyběla jen nějaká dobrá věštba, samozřejmě podaná hlubokým hlasem plným tajemna. Od ranhojiče se jí však ničeho takového nedostalo.

Trvalo to hodnou chvíli, než se začal třást, jako kdyby dostal zimnici a cosi nesrozumitelného mumlat. Následně začal divoce cosi psát na připravený pergamen. Ačkoliv tomu zlodějka příliš nevěřila, i tak na něj koukala spíš polekaně, než nedůvěřivě. Hlavně ve chvíli, kdy čaroději vypadl uhel z ruky, a u úst se začala tvořit pěna. „Jeho cesta tím však nekončí... jeho cesta tím však nekončí... nekončí!" blekotal pořád dokola, jako šílenec. Tohle už Minervu opravdu vyděsilo. Ať už s ním bylo cokoliv, rozhodně to nehrál.

Než ovšem stihla zareagovat, čaroděj se uklidnil. Vypadal sice unaveně, jako kdyby náhle zestárnul o několik let. Ztěžka oddechoval, ale jinak vše obdivně přečkal bez následků. Na chvíli zavřel oči a tajuplným hlasem pronesl:

„Nejmladší zhynul, prostřední též, nejstaršího to čeká. Utekl na východ, však trestu neujde. Najde si ho ten co bloudí, ten kdo nemá srdce, ten co již zhynul. Ocel ho nespatří, kámen nezadrží, co je lítost, již zapomněl. A tak až bude vyhnanec propuštěn a skořápka pukne, bystrá mysl zahubí strážce, jen aby mohl spravedlivý padnout čepelí šedého. Tehdy se mrtvý muž odebere na severovýchod, kde se kus ledu stane jeho srdcem. Jeho cesta tím však nekončí, neb je to on, kdo bude pánem toho, co bylo ukradeno."

Ta samá slovy byla roztřeseným písmem napsána i na pergamenu před ním.
Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů