Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 41. díl

1.11. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1101
Možná jste si všimli, že nám z příběhu nějak zmizela postavička Jeana Colorivieua. Nezmizela, pouze jsem ji načas uklidil stranou (však ono se ukáže proč) a zařídil mu takové malé, sólo dobrodružství. A co se od něj dá čekat? No, vy můžete čekat pohled do hlubin žoldnéřovy duše a Joseph pořádný průser.

Oheň zvesela plápolal a pomalu stravoval čerstvě přiložené roští. Nad ním se v měděném kotlíku ohřívala trocha vody a nakrájené zeleniny a malý kousek kuřecího masa. Žádná hostina to sice nebyla, ale v tuhle chvíli to Jeanovi připadalo jako dar z nebes. Už jenom to, že tady uprostřed liduprázdného Suonoru narazil na živáčka, představovalo malý zázrak. Zázrak, nebo snad prokletí? Sám ani přesně nevěděl, které z těch dvou věcí by se hodila víc.

Zatímco čekal, až se skromná večeře uvaří, prohlížel si svého „zachránce." Malý, bělovlasý stařík, s plnovousem snad až k pasu a scvrklým obličejem připomínajícím vysušenou švestku. Na sobě měl špinavý, otrhaný plášť a prošlapané boty. Mohl to být pasák ovcí, pokud by tu ovšem nějaké byly. Žádné jiné vysvětlení, co je ten dědek zač a co tu vlastně dělá, žoldáka nenapadlo.

Za celou tu dobu, co seděli u ohně, neřekli oba ani slovo. Stařík nejdříve jen pokynul Jeanovi, aby se posadil na kámen, naproti němu a pak už si ho nevšímal. Sem tam klackem prohrábl oheň, nebo promíchal obsah kotlíku. Jinak jen seděl a koukal do plamenů. Takový tichý tip. Podobně jako Jean.

Možná by se ho kdysi zeptal, kdo je, co tu dělá a tak podobně, ale posledních sedm let vyznával zásadu: „Na nic se nevyptávej a nikdo se nebude ptát tebe." Většinou to fungovalo. Mnozí ho sice doslova bombardovali spoustou otázek, ale nakonec mu dali pokoj. Teď by sice rád učinil výjimku ze svého pravidla, ale neučinil tak.

Stařík znenadání ožil. Klacíkem, kterým předtím prohraboval oheň, poklepal zespodu na kotlík a prohlásil: „Tak myslím, že už by to mohlo být hotovo." Zpod pláště vytáhl dřevěnou misku a nabral trochu polívky. Tu pak nabídl žoldákovi. „Dáš si?" Ten se nedal pobízet. Pokrčil rameny a mlčky přijal nabízený pokrm. Hostitel odkudsi vykouzlil další misku a sám si taky nabral. No, nebyl to žádný zázrak, ale vzhledem k tomu, že za posledních šest dní snědl jenom pár malin a ostružin, v něm jídlo zmizelo jako kámen v rybníce, aniž by stačilo trochu vychládnout.

„Děkuju."

„Nemáš zač. Jak tak na tebe koukám, moc nechybělo a umřels hlady." Jean jenom cosi zamručel a mírně přikývl hlavou. Smrt hlady by mu příliš nevadila, jenom chtěl skonat ještě o pěkný kus dál na západ odsud. Tam, kde už vlastně jednou skonal.

„Ty toho teda moc nenamluvíš, co? No, ale řekni, kam máš vlastně namířeno? Podle té uniformy bych hádal, že na Kectock."

„Ne!" odsekl žoldnéř a zaskřípal zuby. Nesnášel to slovo. Tedy spíš to, koho mu připomínalo.

„Copak? Utíkáš? Tak to hodně štěstí chlapče, do Tachianu jsou to pěšky tak dva měsíce."

„Já nejdu do Tachianu!"

„A kam teda? Pokud vím, tak široko daleko jsou jen kopce a lesy. Žádná vesnička, osada, nic! Nikde ani živáčka."

„A co vy?"

„Che che... no, já jsem takový... zvláštní případ. Ale na tom teď nesejde." usmál stařík. Žoldákovi však stejně neušlo, že něco skrývá. „Je to škoda." povzdechl si kmet. „Tolik volného místa a přece se sem nikdo nehrne. I když... bývalo tu jedno městečko... je to pár let, co vyhořelo. Jak se jenom jmenovalo... Virdion?"

„Vendrion! A nevyhořel, vypálili ho!" odpověděl rychle Jean a notně posmutněl.

„Jo! Přesně tak! Vypálili. Pěkné městečko to bylo, jo jo... Jenom se neměli tolik vyvyšovat. Kdyby tolik neprovokovali Tachiance, nezůstala by z něj hromádka popela." Na tohle už Jean neřekl nic. Přesto však bylo jasně vidět, jak ho staříkovy řeči přivádějí do varu. Zatnul pěst a odvrátil zrak. Nicméně cizinec pokračoval.

„Škoda, věčná škoda... Kdyby aspoň ty Regetence požádali o pomoc, když už si nasrali do vlastního hnízda. Jenže to oni ne! Ohrnovali nad nimi nos, div jim do něj nenapršelo..."

„Drž hubu!" okřikl ho žoldák, vstal a otočil se k němu zády.

„A přitom už měli v Kectocku a Fusse připravený pěkný jízdní sbor. Jo, kdyby ti nafoukanci měli víc rozumu a požádali o pomoc... Tachian by si netroufl napadnout vojáky z Regetenu. Ani na-"

„DRŽ HUBU!" zařval Jean z plných plic, rozmáchl se a plnou silou dal staříkovi ránu přímo do obličeje. Kmetovo bezvládné tělo se zvrátilo dozadu, kde zůstalo ležet.

„NIC NEVÍŠ! Tys tam nebyl! Já jo! Vůbec jsme Tachianské nevyprovokovali! Ne! Dokonce to nebyli ani královští vojáci, ale povstalci! Rebelové! U nás si jenom chtěli nabrat zásoby, aby nepochcípali hlady! A Regeten?! Pche!" odplivl si. „Třikrát jsme jim napsali žádost o pomoc! Třikrát! Ne, čtyřikrát! A co myslíš, že udělala ta jejich slavná armáda?! NIC! Dál seděli na prdeli a hřáli si ty sví líný zadky u krbu! Zatímco mě hořela střecha nad hlavou! A ten tvůj slavný Kectock?! A jeho statečný velitel?! Zalezl někam do sklepa a nasával! Tak! Vykašlali se na nás! Slibovali, slibovali a pak skutek utek!" Žoldák ztěžka oddechoval. Konečně to ze sebe dostal. Dusil to v sobě posledních sedm let. Sedm let se toulal po světě, jen aby se vrátil zase zpátky, na místo, kde to všechno začalo a... skončil to.

Kmet stále bezvládně ležel na místě. Zprvu vypadal jako mrtvý, ale po chvíli bylo jasně vidět, že se hýbe a slyšet jak dýchá. Aspoň že tak. Ten si nezaslouží zemřít. Nemá s tím nic společného. Pěkná zbabělost, vylévat si vztek na nemohoucím, bezbranném staříkovi. A přitom ta rána měla patřit někomu úplně jinému! Jean před sebou stále viděl jeho obličej. Pokaždé, když někoho zabil, nebo uzemnil, představoval si, že je to právě on, kdo bezvládně leží na zemi. Jenže na to, aby svůj sen uskutečnil, zkrátka neměl odvahu. Strach ho provázel celých těch sedm let. Byl vlastně tím jediným, co ho stále drželo naživu, i když žít vlastně ani nechtěl.

První tři měsíce se jen tak toulal bezcílně světem, od ničeho k ničemu. Několikrát se pokusil o sebevraždu, ale buď se mu zkrátka nepovedla, nebo se toho nedovážil. A tak se dal k vojsku. „Žoldáci neumírají stářím." říkával jeho tatík. Kdyby to tak byla pravda. Sedm let a Jean se stále držel na živu. Ne, že by byl tak dobrý, ale vždy, když měl pohlédnout do tváře smrti, když už to měl skoro za sebou, znovu zvítězil strach. Strach ze smrti ho stále nutil uhýbat a rozdávat další údery. Čas od času řval jako tur, aby ho už konečně někdo zabil, propíchl ho a on měl konečně pokoj, ale účinkovalo to spíše opačně. Tak to šlo den za dnem, po celých sedm let. Mnozí ho označovali za hrdinu, jiní za blázna. On si říkal zbabělec.

Když ho poslali s ostatními na Kectock, málem z toho zešílel vzteky. Část z něho se tam vždycky chtěla vydat a pěkně si to s ním vyříkat, z očí do očí. Ta druhá ho nutila stále utíkat a vyhýbat se tomu místu jako ovce smečce vlků. Strach zvítězil i tentokrát a on se jedné noci prostě sebral a odešel. Rozhodl se zkusit to tentokrát jinak. Jinde. Tam, kde to všechno začalo. Tam, co už vlastně jednou umřel. „Nikdo to nepřežil," říkali všichni. No, teď bude pravda. Se smrtí hladem tak nějak nepočítal, ale vůbec ho to netrápilo. Měl chcípnout tady, nebo tam? Vlastně na tom nesejde. Jenže místo toho tady začal mlátit bezbranného staříka, který se s ním navíc podělil o svůj chudý pokrm. Opravdu hrdinské, jen co je pravda. A přitom ten, co to všechno spískal, si spokojeně lebedí, v bezpečí a klídku, za zdmi Kectocku.

„Ne! Jestli to mám všechno skončit, tak tebe vezmu sebou!" zařval žoldák zplna hrdla. Pak popadl halapartnu a rychlým krokem zamířil zpátky na východ. Teprve po pár krocích si vzpomněl na bezvládně ležícího staříka, ale když se ohlédl, nebyl tam. Zmizel, stejně jako ohniště a kotlík s polévkou. Jeanovi to nešlo na rozum, ale nakonec jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě, s jediným cílem. Zabít Josepha Lhivroie.
Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů