Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 42. díl

15.11. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1177

Tak na tenhle díl jsem se těšil už dlouho! Napsal jsem ho dloooouho dopředu, myslím tak před rokem, už jen proto, že jsem si tu scénu přehrával v hlavě pořád dokolečka. A myslím, že to stálo za to!


Generál Lhivroi za sebou s úlevou zabouchl dveře. Dnešní porada se dost protáhla, hlavně kvůli Bohnlauovi. Co chvíli přicházel s nějakou pitomou otázkou a kdejakým „coby kdyby." Navrch se ukázalo, že o taktice toho ví asi tolik jako koza o hvězdách. Což o to, Algor Coregor taky nebyl žádný mistrný stratég, ale aspoň to přiznával a ochotně diskutoval s ostatními. Bohnlau se však považoval téměř za génia a jednání se neuvěřitelně protahovalo.

„Ještě chvíli a musel bych ho zabít..." pomyslel si Joseph, když odepnul opasek s mečem a přehodil ho přes opěradlo židle. Sundal si kroužkovou zbroj a položil ji tamtéž. Pak přešel ke stolku s miskou, v níž měl čistou vodu a opláchl si obličej. Sedl si na postel a unaveně zavřel oči. Místností se neslo praskání hořícího dřeva v krbu. Sluha plnil dobře své povinnosti.

Uklidňující zvuky z ohniště však náhle cosi narušilo. Kroky. Těžké, hlasité kroky, uvnitř místnosti. Generál otevřel oči, aby zjistil zdroj tohoto hluku. Očekával nějakého sloužícího, nebo strážného, jemuž se nějakým neznámým způsobem podařilo neslyšně otevřít dveře. Místo toho tam stála jakási vysoká postava, zahalená v černém plášti a kapucí přes hlavu. Překvapeně vstal a optal se: „Kdo jsi? Co tu chceš?"

„Já jsem smrt. A jdu si pro tebe..." odvětil vetřelec chladným, temným a zlověstným hlasem.

„Co-cože?! Děláš si ze mne srandu?! Přestaň vykládat hlouposti a řekni, kdo jsi?!"

Odpovědi se již generál nedočkal. Místo toho si neznámý sundal z hlavy kápi. V Lhivroiovi by s v tu chvíli krve nedořezal. Místo obličeje spatřil jen bílou, lidskou lebku. Místo očí jen dvě černé díry. Téměř nic nenaznačovalo, že je tato... bytost stále „živá". Postava levou rukou tasila bastardský meč, shodila plášť na zem a pomalým krokem se vydala ke svému cíli, Josephovi.

Lhivroi chvíli jen strnule stál na místě a nevěřícně hleděl na protivníka. Černá zbroj, černé rukavice, černé boty ba i helma je černá. Jenom obličej září mrtvolnou bělostí. Že by se opravdu blížil jeho konec? Ne! Při bozích ne! Sakra, možná si smrt zaslouží, ano zaslouží, ale rozhodně se nedá jen tak! Sice se nedostane ke své zbrani a nemá ani zbroj, ale nedá se! Bude se bránit!

Možná by tohle opravdu byl generálův konec, kdyby se v tu chvíli, neotevřely dveře a v nich se neobjevil Albrecht.

„Ty, Josephe, chtěl jsem se tě ještě zeptat... Co?! Poplach! Vetřelec v pevnosti!"

Kyklop zareagoval okamžitě. Sotva svým řevem zburcoval stráže a sám se vrhnul do boje, se sekerou v ruce. Lhivroi se také konečně probral. Došlo mu, že tohle bude jen horko těžko Smrt, ale vrah určitě. Vrhl se ke stolku s nádobou, v níž si předtím umyl obličej a mrštil jej po zabijákovi. Ten sice pohotově uhnul, ale i tak to stačilo, aby se k němu dostal Albrecht, se Škaredou Dámou v ruce. Mezitím, co zápolili mezi sebou, proklouzl ke dveřím místnosti.

Vrah se ukázal být proti starému vojevůdci více než rovnocenným soupeřem. Mečem zadržel jeho útok shora a kopl válečníka do břicha. Kroužková zbroj sice ránu zmírnila, ale i tak zaúčinkovala. Pak uchopil bastard oběma rukama a zaútočil jím naplocho, ve výšce hlavy. Na poslední chvíli Albrecht uhnul a podnikl další výpad sekerou. I tentokrát ho zabiják odrazil a trochu se stáhnul. Zdálo se, že přemýšlí o útěku. Původní cíl, Lhivroi, utekl a tenhle starý bojovník bude asi dost tvrdý oříšek.

„Uhni, Albrechte! Ten bude můj!"

Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Izidor a zlomyslně se šklebil. Konečně má někoho, na kom se může vyřádit. Kyklop jen nerad ustupoval z boje. Ale nakonec usoudil, že to bude přecejen moudřejší. Izidor je víc než schopný a vyřídí to rychleji. Vyklidil tedy bojiště a přesunul se ke dveřím.

Přítomnost čaroděje zabijáka zřejmě příliš nepřekvapila. Uvolnil se a pohrdavě prohlásil: „Tak se předveď, čáryfuku." Rozhodně se netvářil, že by se na kouzelníka hned vrhnul a přesekl ho vejpůl. Izidor přistoupil blíže. Zastavil se zhruba pět metrů před vrahem. Usmál se, natáhl levou ruku a vykřikl: „Oheň!" Někde se však stala chyba. Z čarodějova prstu sice vyšel proud plamene, ale těšně před cílem se roztrhl ve dví, obešel ho a dopadl na podlahu, aniž by zabijákovi nějak ublížil. Úsměv z Izidorovy tváře zmizel a nahradilo jej nechápavý výraz.

„Cha cha cha... Tohle ti nějak nevyšlo, zrzoune. Ale nelam si s tím zbytečně hlavu... Brzo už žádnou mít nebudeš!"

Vrah pomalu kráčel směrem k Izidorovi. Nespěchal. Tohle si chtěl vychutnat. Čaroději vyvstaly na čele krůpěje potu. Honem musí zkusit něco jiného, nebo bude po něm! Zatnul pěst, zavřel oči a něco zamumlal. Z dlaně mu najedou vyjel proud černé hmoty, kolem které se obtáčel plamen. Obojí se pak zformovalo do jakési čepele. Tou se kouzelník ohnal po soupeři, jenž se zatím dostal dostatečně blízko. Ani tentokrát však kouzlo nemělo žádný účinek. „Meč" se soupeře ani nedotkl a rozpadl se.

Izidorova situace se výrazně zhoršila. Protivník už byl asi jen metr od čaroděje. Rozpřáhl se a naplocho máchl mečem, aby mu setnul hlavu. Kouzelník na poslední chvíli nastavil ráně pravou dlaň, ránu zastavil a pevně čepel sevřel. Tentokrát zaraženě zíral zabiják. Normálně by mu měl bastard projít rukou jako máslem. Tady něco nehraje. Zato Izidor už konečně pochopil, která bije. Tady kouzla nepomohou. Alespoň ne klasickým způsobem.

Útočník uchopil jílec meče i druhou rukou a začal čaroděje přetlačovat. Ten cosi zamumlal a čepel meče se rozpálila do ruda. Vrah zasyčel bolestí. I přes silnou vůli nakonec meč pustil a ustoupil dozadu.

„Kouzlomrzku zavšivená!" zaklel a dal kouzelníkovi takovou ránu pěstí, že upadl na zem. Izidor odpověděl dalším kouzlem. Z podlahy kolem něj vystoupily plameny a obklopily ho. Rychle nabíraly na síle a nakonec čaroděje zcela „přikryly." Zabijáka ale nezastavily. Prostě hrábnul do toho ohnivého klubka, aby mága vytáhl ven. Jenže sotva tak učinil, celá koule se rozplynula. Stejně jako Izidor.

Ve stejnou chvíli se vzepjaly i plameny v krbu. Vyšlehly do výše a z nich vyskočil rudovlasý kouzelník. Klekl na zem, položil ruku na podlahu a zařval: „Na mě si nepřijdeš, zmetku!" Celý pokoj se náhle otřásl a ze stropu spadlo několik těžkých kvádrů, přímo na zabijáka. Klasická magie na něj možná nepůsobila, ale kámen, to je jiná. Bylo po boji.

„Sakra! Co to mělo krucinál znamenat, Izidore?! Mohl jsi zbořit celý hrad!" křičel Albrecht na čaroděje, když mu pomáhal vstát.

„Raději drž hubu a buď rád, že to zabralo." odsekl kouzelník. Stále ještě v dlani pevně svíral vrahovu zbraň. „Tihle čarodějobijci jsou jako osina v zadku!"

„Čarodějobijci?!"

„Jo, čarodějobijci. Jsi snad slepý? Neviděls, že na něj nic nepůsobilo?!"

Albrecht neodpověděl. Místo toho se sehnul k vrahovi, aby zkontroloval, jestli ještě žije. Ano, ještě dýchá. „Sakra, ten má ale tuhý kořínek!"

V tu chvíli se vrátil na bojiště i Joseph, v kožené zbroji a s mečem v ruce. Nejspíš si je vypůjčil ve zbrojnici. Nejdřív pohlédl na bezvládné tělo pod kopou kamení a pak na díru ve stropě, přes kterou bylo vidět noční oblohu. „Co jste to tady při bozích vyváděli?! Co to má znamenat?!"

„Když se kácí les, lítají třísky."

„A opravdu jsi přitom musel ničit strop? Tahle pevnost tu stojí už přes sto let a já bych rád, aby ještě chvíli vydržela."

„Účel svědčí prostředky." odvětil Izidor. Mohl se sebou být docela spokojen. Porazil protivníka, proti kterému už neobstála řada dobrých válečníků a kouzelníků a mimo jiné si na něm vybil vztek, nahromaděný za několik posledních měsíců. A když bude mít štěstí, bude toho vraha i osobně vyslýchat. To si teprve užije.
Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů