Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Trpasličí legenda o stvoření světa

3.10. 2011 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x974

A je tu druhá z mých legend. I ta tady už byla, ale kdo jí nezná nebo se mu stýská, může se kouknout znova.

Opět je autorem imaginární postava Antonius Dirijský a jde o výňatek z jeho knihy Zevrubný popis bytostí myslících.


Dříve, než vznikl svět, tu byla pouze temnota. A v té nekonečné černi se z ničeho nic objevilo šest vajec. Nebo tam byly vždy? To se neví. Tak, jako tak, každé z nich bylo jiné. Jedno uhlově černé ale vévodilo těm dalším. Ne velikostí, ne krásou, to, čím vyčnívalo nad ostatní, se nedá popsat. Prostě tomu tak bylo. Okolo tohoto vejce stály v kruhu další. Jedno bílé a hladké, druhé tmavě zelené se zvláštními vzory tvořenými puklinami na skořápce, další rudé jako krvavý rubín a tvrdé zrovna tak, to čtvrté hrálo všemi barvami duhy a kolem něj zářilo bílé světlo osvětlující všechna ostatní vejce, a to poslední, ze všech nejmenší, bylo kropenaté a vesměs ošklivé.

Tak tam půltucet vajec poklidně ležel až do chvíle, kdy se uvnitř černého ozval dutý náraz, po kterém jeho tvrdá skořápka napraskla. S prvním pokusem prvního z bohů o vylíhnutí se následovaly další, tentokrát již ve všech vejcích. Žádnému z nich se ale nedařilo svou skořápku rozbít, pouze rudé, které neúspěch očividně pohoršoval, sebou mrskalo tak dlouho, dokud jeho skořápka nezačala povolovat. To již ale z černé schránky vylezl Krag, svalnatý muž s plnovousem a s obrovským kladivem v rukou. Jen co si protáhl své ztuhlé tělo, vydal hluboký a dlouhý řev. Ten roztrhal na kusy zelené vejce, které mělo nejslabší a navíc ještě necelistvou skořápku. Z ozdobné schránky vykoukla hlava plavovlasé ženy se špičatýma ušima a hlubokýma pyšnýma očima. Oba bohové se navzájem změřili pohledem a hned napoprvé bylo jasné, že si nemají co říct. Jejich vztah a odlišnost se dají přirovnat k rozdílu mezi holou skálou a zeleným údolím plným života, jež touží po slunečních paprscích, které mu ale hora svým stínem nedopřává.

Na spory ale nebyl čas, teď museli první dva z Šestky pomoci zbytku svých druhů. Než Krag došel k rudému vejci, jeho obyvatel - Arzan, již svůj prvotní příbytek rozmlátil na malé kousky, které se rozletěly do všech stran do velké dálky. Jakmile se prach usadil, objevila se silueta obrovského jednookého boha s pažemi tak silnými, jako je výška statného vola v kohoutku. V jedné ruce třímal mohutný řemdih a ve druhé železný kyj. Když tato obrovská masa uviděla Kraga, s obtížemi poklekla na jedno koleno a vzdala Prvnímu hold. Mezitím Lidra přišla k duhovému vejci. I začala bohyně zpívat a vejce se na špičce rozevřelo, aniž by musela do barevného krunýře jakkoliv udeřit. Z otvoru vyskočila oboupohlavní polohmotná postava zalitá blikajícím světlem a obklopená tajemnou aurou zvláštní moci - Ol. Pak byla na řadě Ikka. Krag nakráčel k jejímu vejci, drže kladivo oběma rukama vysoko nad hlavou. A potom do něj udeřil, až se jeho obal rozpůlil na dva kusy.

Jen na poslední vejce se tak nějak zapomnělo. Když se pětice bohů sešla, aby promyslela, co bude dál, Krag omylem šlápnul na Ktarida. Nebýt praskání pod jeho nohama, nikdy by si nevšiml, že stojí na malém zkrouceném bůžkovi s kostmi trčícími z těla do nepravděpodobných tvarů a s rozšlápnutou polovinou již původně odpudivé tváře, jíž vévodil dlouhý špičatý dvojitě lomený nos. Krag rychle ustoupil a nabídl Ktaridovi ruku na znamení dobré vůle. Bůh už vypadal, že nabídnuté gesto přijme, když v tu chvíli do natažené ruky praštil, vyšvihnul se na nohy tak rychle, jak by se to u muže jeho postavy nedalo očekávat, a poodstoupil pár kroků dozadu. Nakonec střelil po Kragovi nenávistným pohledem, který mu Krag oplatil svým nechápavým. Jen co Arzan zpozoroval, co se stalo, vyrazil k nespokojenci s krvechtivým výrazem ve tváři a řemdihem roztočeným nad hlavou. Zastavil ho až Krag, když mu zastoupil cestu a pokynul mu, aby přestal zuřit. A pak se Ktaris po napadení boha provinil podruhé. Promluvil totiž dříve, než bylo osudem dáno. Jediné, co řekl, bylo: „Budeš litovat, že‘s ho zadržel, bratře. Budeš litovat." Pak pětici opustil a odešel do tmy. Dlouho o něm ostatní nevěděli, i když jim byl stále nablízku a pozoroval je.
Ostatní Ktaridův odchod přešli, neboť na ně čekal jiný úkol. A to ten ze všech nejdůležitější, museli si stvořit říši k obrazu svému. Právě k tomu byla předurčena první slova, která ale šestý tak nestoudně vyplýtval na urážku. I promluvil Krag jako první a ostatní naslouchali jeho hlubokému moudrému hlasu. „Bratři a sestry, vidím ve vašich srdcích, že každý milujeme něco jiného." Při těchto slovech se díval hlavně na Lidru. „Proto jako nejstarší rozhoduji tak, že si každý vezme část světa a uzpůsobí si ji svým vlastním potřebám. Nejprve ale musíme spolupracovat, aby bylo na čem stavět." Tak rozhodl první z bohů a ostatní jeho vůli respektovali. Dále probíhala dlouhá debata o tom, jak že to provedou. Nakonec se po několika hádkách, které probíhaly hlavně mezi Kragem a Lidrou, a pak také mezi Arzanem a Olem, popřípadě Arzanem a Lirdou, pustili do díla.

Krag vzal největší ze střepů své skořápky a mezi svými dlaněmi ji umačkal na tvrdou hroudu zlata. Tu pak kladivem vytepal do kruhového tvaru a tento disk mrštil do prostoru. Ol svou mocí zajistil, aby se jádro drželo na jednom místě. Použil na to několik kusů své bývalé schránky. Tu poté Krag obalil dalšími úlomky černého vejce, to ale tentokrát nechal v původní surové podobě. Pouze v místech, kde je uchopil, vzniklo zlato, stříbro a drahokamy. Pak přišla na řadu Lidra. Zbytky jejího křehkého příbytku si vzal na starost Arzan a kyjem je rozdrtil na hrubý prach, jímž posypal prapůvodní svět. Do měkké půdy, jež zbyla ze zeleného vejce, zarazil Krag poslední kusy své skořápky tak, že se tyčily do obrovské výšky. Teď byla na řadě Ikka. Ta si vzala na starost nejhlubší rokliny a zalila je vodou. Volný prostor zaplnila vzduchem a vysoko na oblohu roztrousila mračna.

Pouze Ktaris, který se svého práva na vznik světa nedobrovolně vzdal, a Arzan, jenž si své střípky při osvobozování se rozhodil do všech stran, se nemohli této práce nějak více zúčastnit. Ale některé rudé kousky skořápky jsou stále vidět na obloze. Z malých se staly hvězdy a ta největší září na nebi ve dne. Ztratily sice svou krvavou barvu, ale na jejich moci to nic nezměnilo. Pár úlomků stále bloumá vesmírem a někdy je můžeme zpozorovat, jak prolétají kolem nás. Mezi lidmi se nazývají komety. Také se říká, že jich několik spadlo na zem. Ti, kdo se k tomuto artefaktu dostanou, oplývají mocí téměř srovnatelnou s tou božskou.

Dále měl každý z bohů dle Kragova rozhodnutí pracovat sám za sebe, ale nestalo se tak, neboť jejich srdce se k sobě spoluprací přimknula, ať už spolu vzájemně souhlasili, či nikoliv. Každý si ale našel místo, o které se staral pouze sám. Lidřina říše leží kdesi uprostřed obrovského hvozdu, do něhož nikdy neproniklo nic, čeho by se dotkla ruka jiného z jejích bratrů a sester. Podobné místo si stvořil i Arzan, ale jeho sídlem je ta nejžhavější a nejsušší poušť, jakou si lze představit. Je v ní tak strašná výheň, že draci, a to pouze ti nejsilnější z nejsilnějších, jsou jediní, kdo v ní vydrží. Ale i ti musí občas dvůr svého pána opustit, aby si nalovili potravu. O umístění Kragových síní se toho ví opravdu málo. Známe dvě verze toho, kde by mohl žít. Jednou z nich je ta, že Krag sídlí na vrcholu největší z hor světa. Za tu je všeobecné považován Kragův dech na jihu Linduny. Také se ale říká, že největší z šestky vystavěl svou říši dole pod nějakou horou, protože chtěl být blízko zbytků ze své skořápky a tím i srdci světa. Ikka si prý zařídila dvě země, neboť vládne jak vodě, tak nebesům. Na dně moře a kdesi v oblacích, tam podle pověsti sídlí. Jeden starý podivínský trpaslík, za nímž údajně stojí hrstka dalších nohsledů, mi vypověděl, že Ikčin druhý palác vlastně není její, nýbrž že je to Kragův dům. Podle jeho sekty, kterou ostatní trpaslíci opovrhují a která je v mnoha jejich královstvích zakázaná, je tato bohyně Kragovou družkou. Bratrstvo skryté pravdy, jak si říkají, má na mytologii svého národa velmi zvláštní názor i v jiných ohledech. Bohužel jsem neměl možnost nastudovat a pochopit jejich víru blíže.

Ol svou zemi nedostal, neboť je jeho podstata roztříštěna a rozdělena do všech tajemných a kouzelných věcí, které existují. Každá z říší jeho bratrů a sester je ale chráněna živou bariérou, která nese Olovu identitu. O tom, kde žije Ktaris, se moc pramenů nezmiňuje. Jednou z možností je podzemí, jež mu bylo vždy bližší, než povrch. Za tento fakt může Arzan, konkrétně pak slunce - kus z Arzanova vejce. Jelikož bůh války nenávidí Ktarida mnohem více než ostatní a chce ho sprovodit ze světa, má se před ním vyvrhel na pozoru.

 

Každý bůh také vdechl život mnoha tvorům. Těmi osídlil nejprve své říše a až později i zbylé části světa. Tedy jen ty, v nichž měli oni tvorové šanci na přežití. Mezi živými se objevily i inteligentní bytosti, korunní klenoty každého boha, chcete-li. Arzan, ač sám oproti ostatním sourozencům moc moudrosti ani složitosti nepobral, stvořil ty nejchytřejší a nejlstivější ze všech tvorů - draky. Tyto velké a majestátní bytosti možná připomínají zvířata, ale ve skutečnosti jde o tvory inteligentnější, než jsme my. Arzanovi, který do nich vložil veškerou svou zuřivost a sílu, se jejich vzhled natolik zalíbil, že na sebe občas bere podobu velkého rudého draka. Draci ale nejsou jediným jeho výtvorem. I Skřety, gobliny a obry stvořil on. Také několik bestií vzešlo z jeho dílny. Arzan byl ze všech bohů nejpilnější, co se tvoření myslících bytostí týče. Naopak žádná zvěř, co chodí po světě, není od něj. Kragovy děti, trpaslíci, které Krag vytesal z kamene, zase naopak vypadají přesně, jako jejich otec. Jen jsou menší než on, a vlastně i menší, než ostatní rasy. Ve skutečnosti ale malí kdysi nebyli, to Ikka a Lidra chtěly největšího z bohů nějak předčit, a proto jsou jejich děti, lidé a elfové, vyšší. I když to mohl Krag považovat za zradu, neudělal to, neboť i on měl šanci udělat něco ještě většího, třeba i většího než Arzan. Ale neučinil tak.
Lidřini elfové byli ještě o něco málo vyšší, než lidé. Jinak si jsou ale synové a dcery bohyň v mnohém podobní. Možná proto vidíme elfy jako krásnější a lepší podobu nás. Oni bohužel tyto myšlenky nesdílí a vidí se jako něco mnohem lepšího. Zato s trpaslíky si lidé rozumí tak dobře, jak to jen mezi dvěma různými národy lze. No a to, jak moc se mezi sebou nesnášejí děti Kragovi a Lidřiny, je známé jako to, že ráno slunce vychází a večer zapadá.

 

Čtyři bohové se stali stvořiteli, ale ti dva poslední jsou učitelé. Ol učil všechny rasy magii. Některé, jako třeba elfové jí chápali rychle, ale obři se ukázali jakožto nejhorší žáci. Zato Ktaris, kterého už žádná nová bytost nenapadla, kazil práci ostatním, seč mohl. Vždy se někde zničehonic ukázal, tu přidal rostlině či zvířeti jed, jindy užitečné brouky změnil na šváby, mouchy a komáry, a zmizel dřív, než ho ostatní stihli dopadnout. Jakmile šlo o páchání zla, byl vždy o krok napřed. To nejhorší ale přišlo později, kdy štval rasy proti sobě navzájem. Mezi jeho nejmocnější vynálezy patří lež, přetvářka, závist nebo vražda. Zatímco Ol učil tak, že jednotlivcům našeptával v myšlenkách a snech, Ktaridovou specialitou se stalo přestrojení za poutníka a sžírání myslí lidí našeptáváním a radami.
Než ale mohl být někdo zkažen nebo naučen kouzlům, musel se nejdříve probudit. Tady se opět propojují jednotlivé mytologie, neboť o tom, že rasy spaly a k vědomí procitaly postupně, se zmiňují i elfové a některé lidské legendy. Zvláštní je, že jako první byli probuzeni elfové a draci, a nikoliv trpaslíci, o jejichž legendu se jedná. Mohlo by se tedy jednat o pravdu, když to přiznává i tak hrdý národ, jakým trpaslíci bezpochyby jsou.

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů