Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kapitola 15

3.10. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.50 Přečteno x1045

Tak je tu další kapitola, již s číslem 15.

S výpravou to nevypadá zrovna dobře. Mysleli jste si, že skupina útočící na tábor je na tom špatně? Chcete vědět, co čeká Katrinu a Tanahashiho uvnitř magické školy? 

Stačí se jen začíst. 

Tato kapitola je poměrně delší, ale nechtěl jsem jí dělit na dvě části.

 

 


Kapitola patnáctá - V zajetí

 

Orčí tábor u ruin magické školy.

 

Mrak přešel a bojiště ozářil měsíc v úplňku a přidal tak ještě více světla k hořícím ohňům. Derek právě poslal řetězový blesk proti skupince nepřátel, která se ho snažila odříznout, a všech šest tak zabil. Spokojeně se ušklíbl a hledal další cíl, když uslyšel výkřiky a ovanul ho proud horkého vzduchu. Rychle se otočil a uviděl ohnivou stěnu, která se chystala spálit jeho přátele na popel. Postarší mistr magie byl veterán mnoha bitev a proto ani na chvilku nezaváhal.
Rychlým pohybem otevřel váček u pasu a nabral hrst magického prachu v něm. Ten vyhodil do vzduchu. Prach se začal jen pozvolna snášet k zemi. Derek do něj vrazil spojené ruce a obě od sebe odtáhl, jak kdyby chtěl v prachu plavat. Do toho vykřikl zaklínadlo. „Magica eth dispella."
Ohnivá stěna se zastavila. Uprostřed ní se rozzářila koule jasného světla, ta vyslala do okolí vlnu energie, jako když hodíte kamínek do vody. Magická energie se rychle šířila a ohnivá stěna mizela.
Derek se rozběhl k ležícím rytířům a všiml si Yortona, který už k nim přibíhal. Vystrašení orkové, skřeti i gnolové se prozatím drželi stranou. To skupince dávalo trochu času.
Rogar už se pomalu zvedal na lokty. Půlku hlavy měl ožehlou, tvář byla začernalá, pravé obočí pryč a oko měl zavřené. Plášť a tabard ještě lehce hořely. Coeura a Cati ochránily od nejhoršího jejich velké věžové štíty. Coeur své zbraně odhodil a začal rychle strhávat hořící věci z Rogara. Adora se zdála v pořádku jen otřesená. Cati je mezitím kryla.
„Jste v pořádku?" Shýbl se k rytířům Derek.
„Už jsme na tom byli i hůř." Odvětila Adora, která už se zvedala na nohy.
Derek se znovu postavil, připraven bránit přátele, zatímco je bude Yorton ošetřovat.
Takovou mocnou stěnu nemohl přeci vyčarovat skřetí šaman, blesklo mu rychle hlavou. V neblahé předtuše se otočil ke schodům do magické školy. Měl pravdu, po nich už ve vyrovnaném útvaru sbíhala jednotka drowích bojovníků. Nahoře na ochozu stáli dva drowí čarodějové s odpornými holemi v rukou a také jeden z válečníků.
„Musíme okamžitě vypadnout." Procedil Derek mezi zuby.
„Te rány musém orychtovat."
„Není čas, jdeme. Hned!"
„Tož teda jo."
Coeur sebral ze země své zbraně. Meč zastrčil zpátky do pochvy a pak podepřel Rogara.
„Chodit můžu normálně." Zavrčel Rogar a odstrčil Coeura.
Začali ustupovat zpět, odkud zaútočili. Orkové se je nesnažili zastavit, ani drowí jednotka nezrychlila, dál k nim mířila pomalým poklusem.
„Tohle je divné. To nás nechají jen tak odejít?"
V odpověď vylétla velkou rychlostí zpoza zatáčky v průsmyku, kam mířili, malá ohnivá koule. Ta vybuchla na plošince, kde stáli oba elfové s luky připravenými, aby kryli ústup ostatních. Gaborn zrovna mířil na jednoho z orků, kterému se chystal prohnat šíp tělem, a proto nestihl zareagovat. Výbuch ohnivé koule ho naplno zasáhl a vyhodil do vzduchu pryč z plošiny. Guevra měla o trochu víc štěstí a to jen díky bleskurychlým elfím reflexům. Vteřinu před tím než kouzlo dolétlo, se odrazila a skočila z plošiny. Vlna žáru jí srazila ve vzduchu, ale s menší silou než Gaborna. Pokusila se přistát do kotoulu, to se jí povedlo jen z části. Tvrdě dopadla a narazila si rameno. Druhý elf ležel bez hnutí o dva metry dál. S bolestí se k němu vydala, sundala si z ramen svůj plášť a ten přes Gaborna rychle přehodila, aby uhasila plameny.
Když Cati uviděla, jak její muž padá z plošiny, tak zoufale vykřikla a rozběhla se k ležícímu elfovi.
Zpoza zatáčky mezitím pomalu vypochodovala další jednotka drowů. Vepředu šli bojovníci se štíty a dokonale tak zahradili ústupovou cestu. Proto vojáci postupující od školy nespěchali, aby ustupující rytíře dostihli. Věděli, že jsou v pasti, všechny cesty odříznuté a prostor se pomalu zmenšoval.
„Snadno nás nedostanou." Rogar vytasil meč a popálený obličej se mu stáhl v odhodlaném úšklebku.
„Cati, Guevro! Rychle sem k nám." Zakřičela Adora.
Obě jmenované chytily Gaborna, jedna za nohy, druhá za ruce a táhly ho k ostatním. Položily ho k jedné stěně průsmyku a vytvořili obrannou formaci. Ležící Gaborn u stěny, u něj Guevra, Derek a Yorton. a v předním půlkruhu všichni rytíři. Rogar, Adora, Coeur a Cati.
„Až vám řeknu, buďte připravení." Zašeptal Derek.
„Připravení na co?"
„Poznáte to, až to přijde. Ještě mám v zásobě jeden trik."
„Yortone, jak je na tom Gaborn?" Zeptala se s pláčem Cati.
„Je mi lúto, dievče. Je ouplně tuhy. Schytal to fest."
„Můžeš...můžeš... můžeš ho oživit?"
„Tož to bych i zvlád spachtit. Ale ne v bitke. Klud a časa musím mít. A eště něčeho. Čím délej čekat budem, tím těžší to bude."
„Tak to pojďme rychle skončit." Cati stiskla zuby, potlačila pláč a nenávistně probodávala drowy očima.
Ti mezitím katerské obklíčili. Vytvořili kolem našich dobrodruhů neprostupnou hradbu z těl. Mhouřili oči, protože nebyli zvyklí na světlo, ať už měsíční nebo od hořících ohňů, ale i přesto se jim v očích zračilo kruté potěšení a potlačovaná touha vrhnout se na nenáviděné nepřátele z povrchu. Všechno to byli muži. Prozatím však vyčkávali.
Kapitán Safrus doteď stojící na ochozu, spokojeně pokýval hlavou. I když rytíře nezabila ohnivá stěna, tohle bylo ještě lepší. Dostat je živé, za to ho nejvyšší kněžka Airis jistě odmění.
Vykročil ke schodům následován oběma čaroději. Nespěchal. Věděl, že ho povrchňané sledují a také věděl, že mu nemají kam utéci. Pomalým, rozvážným krokem mířil dolů ze schodů. Plán nejvyšší kněžky vyšel dokonale.

 

Katrina ostražitě postupovala tunelem, když z ničeho nic narazila na dveře. Opatrně opřela Tanahashiho o stěnu. Chtěla je prvně prozkoumat. Dveře musely být nové a relativně nedávno zasazené. Kámen v okolí nesl známky bourání. Tohle musel být ten zazděný vchod do ubytovny studentů.
Všechno jí to přišlo divné. Odkrytý vchod, drowí hlídka v tunelu... Určitě to byla všechno past. Ale co, zpátky se stejně jít nedalo. Připravila si zbraně a odhodlaně si povzdechla. Uvidíme co si na ně drowové připravili. Prudkým pohybem otevřela dveře a kotoulem proskočila do místnosti. V mžiku byla na nohou připravena se bránit komukoliv, kdo by na ní zaútočil.
V místnosti byla naprostá tma. Katrina napínala uši, aby něco zaslechla. Její zorničky změnily barvu a roztáhly se, aby se uzpůsobily tmě. Nic neslyšela, neviděla a ani necítila ničí přítomnost. Vrátila se do chodby pro pochodeň. Teď, když měla světlo, mohla se trochu lépe porozhlédnout. V místnosti nikdo nebyl, zřejmě sloužila jako ubikace nebo kasárna, protože u stěn byly uspořádány slaměné matrace. Útok na tábor zdá se splnil to, co měl, a vylákal vojáky ven.
Z chodby za Katrinou se ozval šramot. Rychle se tam vrátila a našla Tanahashiho jak se bolestivě drží za hlavu.
„Co se stalo?"
„Trefil tě kámen do hlavy, když vybuchla chodba."
„Jak je to možné?"
„Čekali na nás, byla to past."
„Ostatní?"
Katrina zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Nevím. Snad jsou v pořádku."
„Kde to jsme?"
„V magické škole. Vedle už je místnost. Asi kasárna, zatím prázdná, ale nevím jak dlouho to tak zůstane. Můžeš chodit."
„Hai." Tanahashi kývl hlavou, načež se znovu zašklebil, protože mu zapulzovala bolestí.
Vyškrábal se na nohy a Katrina mu podala jeho zbraně. Tanahashi si je zastrčil za opasek a položil ruku na jílec katany. Známý dotyk ho trochu uklidnil.
„Tak pojďme. Nemáme moc času, uděláme to, kvůli čemu jsme tady a vypadnem."
Samuraj vytáhl měch s vodou a zhluboka se napil. Poté ho uklidil a přikývl. „Jsem připraven."
Vytasili zbraně a přešli k zavřeným dveřím vedoucím ven z místnosti. Katrina je opatrně pootevřela a vyhlédla ven na chodbu. Ta byla jen spoře osvětlena několika magickými svíčkami vydávajícími mdlé nazelenalé světlo.
„Pochodeň radši uhas a nech tady. Zbytečně by na nás upozornila."
Tanahashi tak okamžitě učinil.
Opatrně vyšli na chodbu.
„Kudy?" Zašeptal Tanahashi.
„Nevím, pojďme třeba do prava."
Pomalu se vydali chodbou a snažili se cokoliv zahlédnout nebo zaslechnout.
Tanahashi spíše vycítil, než uslyšel za sebou pohyb. Rychle se otočil, tasil katanu a ztuhl uprostřed pohybu. Snažil se pohnout, ale tělo mu vypovědělo službu. Mohl jen bezmocně koulet očima.
Ve chvíli kdy Tanahashi ztuhl, vyrazili z místností po stranách chodby čtyři drowí bojovníci a hnali se přímo na Katrinu. Ta se nerozmýšlela a použila na ně svůj dračí dech. Z drowů zbyly jen kouřící zbytky brnění, které se sesypaly s rachotem na podlahu.
„Moc hezký trik, ale jestli se ještě o něco pokusíš, tak tvého přítele podříznu."
Katrina se rychle otočila. Tanahashi byl stále ztuhlý uprostřed pohybu a na hrdlo mu dýkou mířil drow oblečený do kouzelnického hávu. Půldračice nerozhodně stála a rozmýšlela se co udělat.
„Odhoď zbraně, nebo je po něm. Hned!"
Katrina neochotně upustila své zbraně na zem. Zezadu k ní přiběhli další drowí bojovníci a hrubě jí zkroutili ruce za záda. Dva z nich chytli Tanahashiho a čekali, až mág zruší paralýzu, která samuraje nehybně držela. Kouzelník přikývl a lusknutím prstů kouzlo zrušil. Tanahashi se pokusil vytrhnout, ale svaly se uvolňovali příliš pomalu a nepřátelé ho drželi pevně. Vyrvali mu katanu z ruky i wakizashi za opaskem a jeden z drowů udeřil samuraje pěstí do žaludku. Tanahashi se zkroutil bolestí.
„Odveďte je." Rozkázal mág a krutě se usmál. „Nejvyšší kněžka Airis si s nimi velice ráda promluví."
Drowové táhli Katrinu s Tanahashim chodbou. Na křižovatce s Tanahashim zahli doprava, ale Katrinu vlekli na druhou stranu. „Kam jí vedete?" Samuraj se začal vzpouzet. Odměnou a také jedinou odpovědí mu byla další rána do břicha.
Po chvíli dovedli Tanahashiho k místnosti, u které stáli na stráži dva bojovníci. Vrazili se samurajem dovnitř. Uvnitř byl pouze malý stolek s podivnými nástroji, jejichž smysl Tanahasimu unikal. V mdlém magickém světle si Tanahashi všiml tmavých skvrn na podlaze a také okovů, které vysely ze stropu. Stráže mladému samuraji svlékli brnění, pak ho připoutali k okovům a nakonec mu věnovali ještě jeden úder do žaludku na rozloučenou. Poté ho zanechali jeho vlastním myšlenkám.
Tanahashi se kroutil v řetězech a tahal za ně, ale bez úspěchu. Všechno šlo tak skvěle, jak se to mohlo tak rychle pokazit? Myslel na to, že zklamal na této výpravě, že zklamal své přátele, ale hlavně, že zklamal svého pána, mistra Kenshina. Pokud tu totiž zahyne, nebude moci splnit to, co mu slíbil. Za své selhání by si sám měl vzít život, ale pochyboval, že jeho věznitelé, tvorové s černou kůží a bílými vlasy, znali čestnou smrt. Budou ho mučit, budou se z něj snažit dostat nějaké informace a nakonec ho usmrtí. Zemře ale bezectnou smrtí, zemře s vědomím, že nesplnil úkol, zemře jako vyvrhel, ronin.
„Copak to tu máme?" Zašeptal náhle sladký hlas do Tanahashiho ucha.
Samuraj sebou leknutím trhl. Neslyšel nikoho přicházet, zatraceně, neslyšel ani, že by se otevřely dveře. Okolo samuraje obcházela drowka, prstem mu přejížděla po hrudi a po zádech a se zájmem si ho prohlížela. Stejně tak si samuraj prohlížel ji. Byla vysoká a dobře stavěná. Byla to první drowí žena, kterou samuraj viděl.
„Hmm, zajímavá stavba obličeje. Takové oči jsem u povrchňanů ještě neviděla." Usmívala se, ale její oči byly chladné.
„Kdo jste?" Zeptal se Tanahashi.
Drowce z tváře zmizel úsměv, rozmáchla se a tvrdě Tanahashiho udeřila. Ten ucítil v puse krev.
„Budeš mluvit, jen když ti to dovolím, nebo se na něco zeptám. Budeš mě oslovovat pouze nejvyšší kněžko. Rozumíš?" Zařvala mu do tváře.
Samuraj se jí vzpurně podíval do očí. Vzápětí mu hlava letěla na stranu po dalším kněžčiném úderu. Tanahashiho pálila tvář, ta žena měla sílu jako kterýkoliv muž, možná víc než většina z nich.
„Ty pse!" Řvala kněžka vzteky a veškeré pobavení z ní rázem zmizelo. „Jak se mi opovažuješ dívat do očí. Jsi jen obyčejný muž, tvé místo je na kolenou u mých nohou. Ale já tě naučím, kam patříš." Obešla Tanahashiho a od opasku si strhla bič. Hadí hlavy se kroutily v očekávání věcí příštích. Kněžka se rozpřáhla a šlehla samuraje. Hadi se zakousli do masa. Tam, kde Tanahashiho bič kousl, se od ran šířil podivný chlad a svaly se napínaly až na samou hranici možností a hrozilo, že prasknou. Takovou bolest Tanahashi ještě nezažil, chtělo se mu řvát. Ve chvilce mezi dalším prásknutím biče Tanahashi zjistil, že ve skutečnosti opravdu nahlas řve.
Kněžka do něj bušila bičem znovu a znovu a samuraj řval a řval, dokud si ho nevzala temnota bezvědomí a on nezůstal bezmocně viset v řetězech. Drowka ho ještě chvíli bičovala, ale pak jí to omrzelo a bič schovala.
Vyšla ven ze dveří a podívala se na stráže. Oba muži stáli s hlavami pokorně sklopenými k zemi a byli rádi, že nejsou na zajatcově místě oni.
„Dáte mi vědět hned, jak se probudí. Rozumíte?"
„Ano, nejvyšší kněžko." Odpověděli jednohlasně.
„Uvidíme, jestli náš host bude výřečnější než doposud." Pronesla pobaveně a odebrala se chodbou do své komnaty.

Hodnocení článku: Hodnocení 5.50, Hodnotilo 2 uživatelů