Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 43. díl

29.11. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (12) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1070

Píšu, píšu, píšu a pomalu zjišťuji, že situace se vyvíjí poněkud jinak, než jsem předpokládal... Původně jsem očekával něco lehce pod padesát dílů. Píšu osmačtyřicátý a obléhání teprve začalo. Zatím to tedy vychází na nějakých šedesát. Takže do Vánoc s tím hotovi nebudem. Ne, že by to bylo vyloženě na škodu... No, však uvidíme, co z toho vyleze.


Dobrý sluha plní do písmene rozkazy svého pána, bez jediného slůvka odmluvy. Alespoň takhle uvažoval Bohnlau. Když ho Gustav posílal na sever, jako svého špicla, ještě netušil, jak daleko bude muset zajít. Hodnost a postavení mu sice zajišťovala značné pravomoci a málokteré dveře před ním zůstávaly zavřené, ale jaksi zjišťoval, že zrovna za těmi neotevřenými je to, co hledá.

Ať o tom přemýšlel, jak chtěl, stále mu vycházela jen jedna možnost, jak zjistit něco nového. K vězňům ho Lhivroi nepustil a jeho vyslýchat nemohl. Navrch se tu v posledních dnech objevila spousta nových tváří, z nichž některé se mu příliš nelíbily. Nejdřív tu byl král Rerfuh. Pravda, trpasličí vojsko se jim teď docela hodí, ale i tak je to dost podivné, aby tihle vousatí mužíčci nejenom vylezli ze svých dolů a jeskyní, ale ještě k tomu přišli Regetenu na pomoc právě v čas. Říkejte si, co chcete, ale tady zkrátka něco nesedí.

Dál tu byl ten chlap jménem Marten, který pevnost navštívil ještě před Gustavovou cestou na sever. Taky dorazil na poslední chvíli a tentokrát si přivedl i několik společníků.Podle všeho byl s Lhivroiem i Albrechtem jedna ruka. Tohle už je zkrátka trochu moc na obyčejnou náhodu. Trpaslíci a nějací tajemní spojenci. Bohnlau nemusel být mudrc, aby poznal, že se tu děje něco nekalého. Něco, co generálové před Gustavem pečlivě tají. Něco, co může skončit třeba i velezradou. Nejraději by hned vzal pár strážných a všechny do jednoho je dal zavřít.

Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Nejdřív potřeboval důkaz. Nejlépe přiznání, nebo nějakou listinu, kterou by prokázal účast Armádní Rady na spiknutí proti králi.Ta druhá varianta mu přišla o něco jednodušší a možná i jistější. Slova jsou jen vítr, ale podpis, to už je jiná věc. Ovšem najít něco takového dá práci. A ať se Bohnlau snažil sebevíc, na lepší řešení prostě nepřišel. Samozřejmě, bylo v tom jisté riziko, ale jiná cesta dál prostě nevedla.

Dostat se do Josephovy pracovny naštěstí nepředstavovalo až takový problém, jak se původně zdálo. Jak se nedávno ukázalo, nebyla tahle část obytné věže příliš hlídaná. Větší strach měl plukovník z toho, že by ho tady mohl načapat sám Lhivroi. Možná by se z toho zvládl vykecat, ale lépe, když to nebude třeba. Celou akci tedy provedl asi tak půl hodiny před večerní poradou. Naštěstí byla pro celé osazenstvo Josephova kancelář trochu malá, takže vše probíhalo v Královském sále, o patro níž. Když to vyjde, bude mít dost času, aby celou místnost prohledal i dvakrát a dorazí jen s malým zpožděním.

Začalo to slibně. Chodba byla prázdná, dveře nezamčené, dokonce ani příliš nezavrzaly. Místnost sama o sobě pak mnoho neskrývala. Až na rozměrný, dubový psací stůl a kovaná truhla, ve které generál podle všeho přechovával důležité dokumenty a spisy. Nic moc, ale zase toho bylo míň k prohledávání. Prvnímu kusu nábytku nevěnoval Bohnlau takřka žádnou pozornost, tam by nějaké tajné psaní schovával leda idiot. Zato na dně truhly už se dá ledacos schovat.

To samé napadlo i plukovníka, kterého navíc povzbudila i absence zámku, nebo jakékoliv jiné překážky. Na tu narazil, teprve když zvedl víko bedny. Ta byla přibližně z poloviny naplněna tucty ruliček pergamenu. Na některých se ještě nacházela přelomená pečeť. Teď Bohnlauovi došlo, že to nebude až tak snadné, jak si původně myslel. Hledal totiž jehlu v kupce sena. A pořádně velké kupce sena. Zprvu každý svitek svědomitě rozmotal, přečetl pár slov a zklamaně ho zase sbalil a uložil na místo.

U asi patnáctého dokumentu pochopil, že to takhle dál nepůjde. Projít všechny ty papíry, jeden po druhém, by mu zabralo měsíce. Jen bohové vědí, proč tu vedle všech hlášení, písemných rozkazů a zpráv Lhivroi uchovával i osobní korespondenci, mapy a pár všeobecných poznámek.

„Sakrapráce! Alespoň už vím, čím bychom mohli toho mrňavýho kronikáře zaúkolovat."

Takhle to dál nešlo, ovšem vzdát se Bohnlau jen tak nemínil. Změnil proto taktiku a zaměřil se na dokumenty uložené u dna truhly. Zde už slavil větší úspěch. Sice šlo většinou zase jen o věci úředního ražení, tentokráte mnohem staršího data, ale jeden z dokumentů ho docela zaujal. Potrhaný, ohmataný a zežloutlý pergamen sice bez pečetě, zato však s velmi zajímavým obsahem.

Josephe, je mi líto, probrali jsme tvoji žádost několikrát, ale bez výsledku. Pro Řád je tohle příliš velké riziko a ztrátu dalšího Strážce, si zkrátka nemůžeme dovolit. Možná to vypadá, že Kectock je v bezpečí, ale věř mi, zdání může klamat. Jen si vzpomeň, co se stalo s Falvinem a Wibertem! Podívej, já tě chápu, ale občas zkrátka musíme všichni něco obětovat. Ještě jednou se omlouvám.

C.

Tak tohle už byl docela slušný úlovek, i když z toho Bohnlau zatím příliš moudrý nebyl. Celkově to znělo, jako kdyby Josepha někdo nabádal, aby nevystrkoval nos a hlídal pevnost jako oko v hlavě, před nějakým neznámým nepřítelem. No jo, ale před kým?! O žádném Falvinovi jaktěživa neslyšel, zato o Wibertovi ano. Tedy, spíše generálu Wibertovi. Podle toho, co si pamatoval, to byl Josephův předchůdce a údajně ho i s celou družinou zabili skřeti, při cestě na sever. Ale co tím pisatel myslel, to už nevěděl.

Obzvlášť totožnost toho pana „C" vrtala Bohnlauovi hlavou. Jak se zdálo, šlo o nějakého Lhivroiova tajného spojence. Nějakého mocného spojence, protože jen málo lidí si dovolí poroučet regetenskému generálovi. Navíc tady byla zmínka i o jakémsi „Řádu" a „Strážci," ale o tom už Bohnlau neměl čas přemýšlet. Ve dveřích totiž klaplo, klika klesla a dveře se mírně pootevřely.

„Ale říkám ti, Varinie, jestli to je zase nějaká blbost..."

„To už budete muset posoudit sám, pane."

V Bohnlauovi hrklo. Lhivroi je přímo za dveřmi a rozhodně nehodlá jen tak projít okolo! Kdyby ho načapal, jak se mu hrabe v truhle a čte si jeho korespondenci... raději nemyslet. Díkybohům byl vojevůdce očividně docela zabrán do rozhovoru s felčarem a zjevně se snažil celou záležitost odložit na jindy. Ranhojič trval na okamžitém vyřízení celé záležitosti a to za zavřenými dveřmi. Právě tenhle rozpor poskytl zvědavému plukovníkovi dostatek času nejen na to, aby vše naházel zpátky, ale navrch se tam vměstnal sám. Pravda, nebyla to nejpohodlnější ani nejprostornější skrýš, ale v nouzi dobrý psovi chlup. Truhla byla naštěstí plná jen z poloviny a i ten zbytek se dal snadno zmáčknout. Trošku prostoru pak získal, když ještě mírně nadzvedl víko a získal tak i přehled, co se děje v místnosti. Ano, bylo to riskantní, ale kdyby to neudělal, tak by se nejen nic nezjistil, ale navrch by se mohl i udusit.

„Ach jo... Ty mě jednou přivedeš do hrobu, chlape... Tak spusť!" prohlásil Lhivroi odevzdaně, když vstoupil do místnosti. Varinius ovšem mlčel. Nejdřív pořádně zavřel dveře a div je i nezamkl. Teprve když se ujistil, že jsou tu sami (tedy skoro), uklidnil se.

„Takže, jak bych to... Zkrátka a dobře, nedávno jsem tady potkal jedno děvče a..."

„Jestli se chceš oženit, jen do toho! Ale nechápu, proč s tím chodíš za mnou."

„Ne, počkejte, pane! O to tu vůbec nejde! Pozval jsem ji k sobě a dali řeč. Náhodou vyšlo najevo, že je to taky čarodějka! Sice nezkušená, ale talentova-"

„K věci!" zařval Lhivroi.

„Ano, ano, jistě... No, takže, když jsem jí prozradil, že se specializuji na věštění, požádala mě, abych jí tedy zkusil něco předpovědět..."

„Stále nevidím důvod, proč mi to tu vykládáš..."

„Hned se k tomu dostanu. Tedy, povedlo se mi trochu nahlédnout do budoucnosti, i když ne tak, jak jsem čekal. Prostě, tady je výsledek." Nato felčař vyndal ze záhybů svého roucha jakýsi svitek, předal jej Josephovi a pronesl vážným hlasem:

„Nejmladší zhynul, prostřední též, nejstaršího to čeká. Utekl na východ, však trestu neujde. Najde si ho ten co bloudí, ten kdo nemá srdce, ten co již zhynul. Ocel ho nespatří, kámen nezadrží, co je lítost, již zapomněl. A tak až bude vyhnanec propuštěn a skořápka pukne, bystrá mysl zahubí strážce, jen aby mohl spravedlivý padnout čepelí šedého. Tehdy se mrtvý muž odebere na severovýchod, kde se kus ledu stane jeho srdcem. Jeho cesta tím však nekončí, neb je to on, kdo bude pánem toho, co bylo ukradeno."

„Hm... Hezky řečeno, ale stejně tomu houby rozumím. Proč by se to mělo týkat zrovna mě?"

„Inu... Občas se mi stává, že mimo slov spatřím i nějaké obrazy, osoby a tak."

„A co jsi teda viděl?"

„Inu, jde to těžce popsat... Byla tam nějaká hořící vesnice, nebo osada... Myslím, myslím, že skrz ni protékala řeka, už nevím. Pak se tam objevil nějaký muž... Vysoký, hubený, se slámově žlutými vlasy... Byl celý černý od popela a na šatech měl krev. Pohlédl na tu zkázu a... rozbrečel se. Padl na kolena a plakal, tloukl pěstmi do země a řval jako malé dítě..."

Teď teprve Lhivroi zpozorněl. „A? Víš, kdo to byl?"

„Zprvu jsem si nebyl jist. Hodně mi to vrtalo hlavou, už jsem ho rozhodně někde viděl. Teprve před pár hodinami mi to došlo... Ten muž... jste byl vy."

Víc toho již Lhivroi slyšet nepotřeboval a vlastně ani nechtěl. Poslal ranhojiče pryč a zamkl za ním dveře. Zády se o ně opřel, jako kdyby se chtěl ujistit, že přes ně opravdu nikdo neprojde a zoufalým hlasem řekl: „Tak si mě minulost přece našla... Asi se brzo zase setkáme, hoši..." Bolestně se usmál.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů