Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 45. díl

13.12. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x3002
V Kectockém podzemí se tímto loučíme s jednou z postav, jež nás provázela již od úvodních dílů. Malou náhradou nám budiž jiná osoba, která má v příběhu též nemalou roli. A možná by taky nebylo od věci, vzpomenout si na Variniovu věštbu. ;-)

Kectocké kobky se poslední dobou docela povážlivě naplňovaly. Ne, že by kázeň mezi vojáky upadala, ale za posledních pár týdnů přibývalo zajatců. Nejdřív se zde usídlil Volkmar, se svými dvěma pohůnky, přičemž každý dostal pro všechny případy jinou celu. Jelikož oba přisluhovači nebylo kvůli chybějícím jazykům možno vyslýchat, zaměřoval se Lhivroi na jejich pána. S železnou pravidelností ho dennodenně vodil do mučírny, kde na něm vyzkoušel snad všechno, od skřipce po palečnici, od žhavých želez až k bičování. Bez výsledku. Volkmar se jen šklebil, někdy bolestí, jindy ze zlomyslnosti, a mlčel. Dobře věděl, že mu skutečná smrt nehrozí, i když mu s ní Joseph často hrozil.

Vojáci se tomu všemu ani moc nedivili. Že toho chlapa chytil Albrecht ve Fusse, když se ho pokusil neúspěšně sprovodit ze světa, se vědělo. Všeobecně ho považovali za nějakého skřetího špeha, nebo nájemného zabijáka. Podobně jako nejnovějšího obyvatele zdejšího podzemí.

Ten vyvolával ještě víc otázek, než jeho předchůdce, hlavně když se z vraha vyklubala vražedkyně. Ano, opravdu. Útočníkem, který by, nebýt Albrechta a Izidora, málem Josephovi setnul hlavu, byla žena! Když ji tehdy na podlaze Lhivroiovy pracovny odmaskovali, Albrecht prohlásil: „Tak nevím, Josephe, byl to pokus o vraždu, nebo snad hádka s milenkou?" a rozchechtal se.

Izidor se nesmál. Dobře věděl, že tahle holka má k milostnici hodně daleko. Čarodějobijka, zabiják a podle všeho i míšenka člověka a temného elfa, jak nasvědčovala její šedivá kůže a lidské uši. I vlasy byly černé, ačkoliv čistokrevní temní mívají jen bílé. Navíc to rozhodně nebyla její první akce. Dostala se dovnitř, aniž by si jí někdo všiml a i někomu jako Albrecht by dala dost zabrat. Ostatně, o tom už se přesvědčili. Teď měla nezvaná návštěvnice zaujmout Volkmarovo místo v mučírně. Lhivroi sice nepředpokládal, že by věděla něco převratného, co by mohlo zvrátit situaci na bojišti, ale když už vám jde někdo po krku, nenecháte to jen tak plavat.

„Tak se podíváme, co to tady máme..." ušklíbl se Izidor, když vstoupil do cely. Prozatím chtěl dát přednost menšímu rozhovoru, než přímému násilí. Přece jenom, tentokrát ho poháněla spíš zvědavost, než pomstychtivost. Když už nic jiného, poskytne mu to i nějaké rozptýlení.

Vražedkyně neodpověděla. Stála dál v klidu opřená o zeď. Nic jiného jí koneckonců nezbývalo, když měla ruce v železech, nad hlavou. Koženou zbroj, plášť, masku a dokonce i rukavice a boty jí sebrali. Zůstala jí pouze černá tunika a kalhoty. Jen se na čaroděje zamračila. Kdyby pohled mohl zabíjet, nezbyl by ze zrzouna ani mastný flek. Kouzelník se nenechal rozhodit a v klidu pokračoval.

„Tak začneme něčím jednodušším. Například... Jak se jmenuješ, ty špíno?"

Nic.

„Hm... Abych řekl pravdu, něco jako jsi ty, jsem ještě v životě neviděl... Zabiják, čarodějobijka a navrch i temná..."

Na tohle už žena odpověděla. Odplivla si a vyštěkla: „Já jsem člověk, kouzlomrzku zavšivená!"

„Zvláštní... Takže ty sis kůži nabarvila načerno jen tak z rozmaru? Asi si v téhle barvě dost libuješ." pokračoval dál klidně kouzelník. Provokoval ji záměrně. Z vlastních zkušeností moc dobře věděl, že ve vzteku toho na sebe člověk prozradí víc, než chce. „Vůbec máš podle všeho dost podivné záliby, děvče... Ale uši máš lidské, takže přece jen asi nebudeš temná... Míšenka?"

„Za tohle ti vyříznu jazyk, smrade!"

„Asi jako tomuhle nebožákovi?" řekl Izidor a vytáhl masku, kterou měl celou dobu schovanou za zády. Šlo vlastně spíš o jakousi zvláštní helmici. Základem byla vybledlá, lidská lebka. Přes vnitřní stranu obličeje pak její tvůrce přetáhl černé hedvábí. Díky tomu mohl její nositel vidět takřka bez obtíží a přitom vypadal, jako kdyby pod vybledlým úsměvem nic nezůstalo. Obzvláště prázdné oční důlky působily děsivě.

„Kdopak to byl? Tvoje první oběť? Nebo snad někdo známý?"

„Jestli mi to okamžitě nevrátíš, vykuchám tě zaživa!"

„Prostě mě to jenom zajímá. Kdo to byl?"

„To... byl... můj švagr..." vykoktala nakonec po chvíli váhání žena.

„Švagr?!"

„Víceméně. Trochu se nepohodl se svým bratrem... Nebyla ho žádná škoda. Najal si na něj bandu budižkničemů, aby ho rozsekala na cucky. Já to udělala čistě... rychle... bezbolestně... Jedna rána a hotovo..." Poslední slova již pronášela s jakýmsi zalíbením. Zato Izidor byl tak trochu u vytržení.

„A mě nazývají šílencem..."

„A proč bych podle tebe měla být šílená?"

„Napadá mě hned několik důvodů... Likvidovat vlastní rodinu..."

„Pche! Zbabělec! Ani neměl dost odvahy udělat to sám! Jednou mě potkalo štěstí a on mi ho vzal! Tak jsem si nechala jeho hlavu..."

„Pěkně zrůdná trofej."

„Nic, co by si nezasloužil! Vzal mi Filipa, tak jsem si vzala jeho hlavu..."

„Změňme téma!" odsekl čaroděj, zatímco se vězenkyně stále zle usmívala. Nejspíš se jí líbilo, jak ho přivádí do rozpaků. „Řekni mi raději, kdo tě poslal?"

„Nemám ve zvyku mluvit o své práci s cizími lidmi."

„A to s tím tvým švagrem bylo co?"

„Pomsta je něco jiného."

„Takže nepovíš, kdo si Lhivroiovu vraždu objednal?"

„To si spíš ukousnu jazyk, než abych to řekla!"

„Nenamáhej se. I kdyby, já už najdu způsob, jak to z tebe dostat!" tentokrát se Izidor vztekal víceméně naoko. Uměl číst mezi řádky a spousta věcí mu došla. Neposlali ji temní, ani Ragash. Je hrdá. Nenechala by si poroučet od někoho, kým pohrdá. S těmi ze Shefogu rozhodně netáhne, když se tak moc hlásila ke svému lidskému původu. Ale něco z nich v sobě rozhodně má, i když je zřejmě nesnáší. Celkem běžný jev, u míšenců.

Ani čarodějobijci ji neposlali. Ti nemají nic takového ve zvyku. Navíc, na Lhivroie by si raději sehnali někoho cizího, mimo svůj své řady. Nemrhali by takovým skvělým materiálem, nehledě na to, že vlastně nemají důvod se do tohohle zapojovat. Takže nejspíš k nim už ani nepatří. Možná ji vycvičili, ale pak buď odešla, nebo ji vyhnali. Ne, bude to jen obyčejný vrah. Sice nadmíru dobrý, ale ne dost na to, aby splnil svůj úkol.

Nejspíš ji tedy poslal někdo z Cechu, jako pomstu za zajetí Volkmara. Jo, to by souhlasilo. Smrt dalšího Strážce a navíc regetenského generála by pěkně zamíchala kartami. Hlavně teď, když hrozí pád Kectocku. A pokud jí slíbili i nějaký příplatek, pokud jim přinese i štít... žádný div.

„Hm... Takže přejdeme k další části..." zašklebil se Izidor po chvíli přemýšlení. Sice se už něco dozvěděl, ale stále toho nebylo dost. A navíc, správný výslech se bez trochy toho mučení neobejde. „Jistě už to znáš. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Sice sebou nemám ty nejlepší kousky..." Nato vyndal se záhybů róby zdobenou dýku, se stříbrnou čepelí, pozlacenou rukojetí a smaragdem, zasazeným v jílci. „ale tohle snad postačí... Cha cha cha..." Sotva to dořekl, začala čepel zbraně rudnout. Ano, čarodějobijcům neublíží žádná magie. Ne přímo. Vyčarovaný oheň je sice nespálí, ale kouzly zapálená pochodeň ano.

„Jak to říkáte? Ocel vítězí nad myslí?"

„Břitká ocel rozetne i sebebystřejší mysl." pronesla klidně vražedkyně heslo Řádu Čarodějobijců. Další důkaz, že musela projít jejich školou.

„Tak si to ověříme..." zašklebil se mág a pomalým krokem vyrazil směrem k vězenkyni.

Kdo ví, jak by vražedkyni tehdy poznamenal, kdyby do cely nevstoupil Marten.

„Tak tady jsi! Izidore, na chvíli to přeruš, nahoře se začínají dít věci, možná tě budeme potřebovat!"

Nemohl přijít v méně vhodnou chvíli. Čaroděje tím rozčílil víc, než kdyby mu šlápl na kuří oko. „To to nemůže chvíli počkat?! Zrovna tu mám práci!"

„Nemůže! Ragash je tady!" Kouzelník se zamračil ještě víc. Nic nečekaného, ale zrovna teď, když se tak skvěle bavil, se mu to vůbec nehodilo. Ale dělat se s tím nic nedalo.

„Chm... Sakra práce... Za tohle tomu kozímu lejnu vyrvu srdce z těla!"

„Herdek, chlape, ty sis to tu musel s tou holkou nějak užívat..." usmál se válečník. Nutno dodat, že se mu zajatkyně rozhodně neošklivila. Zvlášť, když po něm vzápětí hodila tajuplný pohled, hodný zkušené nevěstky.

„Jo, nesmírně!" odsekl Izidor a vydal se ke dveřím, s úmyslem najít něco, čím by dýku zase zchladil. Kouzly by to šlo sice taky, ale musel by na to jít opatrně, aby to nepřehnal, což by mu v tomhle stavu nejspíš zrovna nešlo. Zato Marten teď už zase tolik nespěchal.

„No, snad si nám ji příliš nepoškodil... Taková hezká tvářička... Hm... byla by jí škoda..."

„Ty taky nejsi zrovna k zahození..." usmála se na něj žena a navrch i smyslně mrkla.

„Che che che... Kdepak, holčičko... na mě si nepřijdeš..." řekl Marten a vzal ji za bradu. „Na mě tyhle triky neplatí!" Dobře znal takové ohrané způsoby, jak se dostat z vězení. Krásné děvče a chlípný žalářník. Jen přiznejte, kdo z vás neslyšel alespoň jeden takový příběh? No, tenhle měl mít trochu jiný konec.

Žena měla sice ruce v železech, připevněné nad hlavou, ve zdi, ale v nouzi se dá skvěle improvizovat. Čekala jen na to, až se k ní někdo dostane dost blízko. Nejdřív to měl být čaroděj, ale tenhle bělovlasý chlap jí bude muset stačit. Sotva na ni vztáhl ruku, odsekla: „A proto dnes zkusím něco, co zaručeně neznáš!"

Vzápětí mu podkopla z boku nohy. Než se Marten nadál, ležel na zemi, přímo před zubící se temnou půlelfku. „Já nesoudím, jen trestám!" pronesla obřadně a vší silou mu dupla na krk. A pak znovu. A ještě jednou. To už starý válečník nežil. Jen od úst mu stékal tenký pramének krve. Spokojena sama se sebou přenesla vězenkyně svůj pohled z ještě teplé mrtvoly na čaroděje.

„Ty budeš další..." pronesla chladně.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů