Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 46. díl

20.12. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (2) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x997

Při psaní tohohle dílu i slzička ukápla... Promiňte,... bez komentáře...


S Josephem to šlo z kopce. Obě už dávno věže padly. Ani střelci nevydrželi dlouho, podobně

jako jízda. Ano, podařilo se mu sice zlikvidovat polovinu nepřátelských pěšáků, katapult a dokonce i šamana, ale k čemu to, když jemu samému zbývalo jen pět kopiníků, generál a král. Tady už nemohl zvítězit, jenom neprohrát.

„Jsi v koncích, co?" ušklíbla se Kateřina.

Lhivroi se zamračil. Nevěděl, jak dál a nakonec se rozhodl slepě udeřit na pravém křídle. Po pár tazích se to ukázalo jako chyba. Za dva pěšce ztratil tři vlastní kopiníky a tím i kontrolu nad touto částí bojiště. S hrůzou pozoroval, jak baronesa posílá do nově vzniklého průlomu další vojáky. Pokud se s nimi zvládne dostat na jeho okraj šachovnice, jeho zkáza bude neodvratná.

„Vzdávám se." prohlásil vojevůdce odevzdaně a rozhodil přitom bezradně rukama. Čtvrtá partie, kterou dnes s baronesou prohrál. Zpočátku to nebral tak vážně, koneckonců, Smolenova krev se nezapřela, a snažil se pochopit její taktiku, útočit tam, kde to nejméně čekala a připravit nějakou léčku. Marně. Kateřina svou strategii neustále měnila. Nejdřív hrála útočně, rychle, ale jemně. Pronikala jeho liniemi jako jehla hedvábím. Potom přešla do tvrdé defenzívy a za každé malé vítězství draze platil. Pouštěla mu žilou postupně. Obětovala pěšáky, aby mohla v závěru udeřit jádrem své armády. Než se Joseph nadál, celé vojsko se mu v podstatě zhroutilo pod rukama. V třetí partii pak obě strategie skloubila dohromady a pánovi Kectocku z toho šla hlava kolem.

„Není to trochu unáhlené?" usmála se baronesa.

„A co přesně?"

„Přiznáváš porážku ještě před koncem bitvy."

„Je na tom něco špatného?"

„Kdo nevěří ve vítězství, prohrál už předem. Dokud nepadneš, stále máš naději."

„Vojevůdce, který nepočítá s porážkou, také nemůže vyhrát. Není nic špatného na tom přiznat, si porážku a ustoupit, dokud to jde."

„Chyba! Kdo opouští bojiště před koncem bitvy, prohrává, i kdyby předtím držel soupeře pod krkem."

„Co takhle nějaký konkrétní příklad? Odříkávat poučky umí každý, ale řídit se jimi dokáže už jen málokdo."

„Pravda... Tak třeba bitva u Koncového lesa! Kdyby tehdy strýček po prvním dni odtáhl, jenom proto, že první střet mezi ním a Rehepem dopadl nerozhodně, prohrál by. Jenže on vytrval a nakonec ustoupili Wilemburští." zavzpomínala Kateřina. Její strýc na tuhle bitvu často narážel a snažil se vzít si z ní ponaučení.

„A pak že moudřejší ustoupí. Souhlasím, ale kdyby se nepovedlo překročení Nputoku, zůstal by na to Smolen sám a Rehep by neutekl. Potom by byl ústup pro Smolena tím nejlepším řešením."

„Pochybuji. Wilemburští neměli dostatek sil na to, aby se s ním vypořádali v přímé bitvě. A kdyby, těžce by za to zaplatili. Navíc mohlo brzy dojít k dalšímu pokusu o překročení řeky."

„Velká armáda je jedna věc, ale vyčerpané vojsko, které se nemá o co opřít a jak si sehnat proviant věc druhá. Nemluvě o Darronově armádě ve Wilemburgu samotném."

„Pouze pokud zbytečně vyčkáváš. Jenom hlupák čeká na příležitost, která nikdy nepřijde."

„Víš co, změňme téma." navrhl odevzdaně Joseph. Tahle debata ostatně nikam nevedla. Mohli by se přít třeba až do večera a na to neměl čas.

„Souhlasím. Jistě jsi mě nepozval jen kvůli výuce taktiky. I když máš očividně nemalé mezery." rýpla si Kateřina.

„Pravda." přiznal Joseph a vzal ze šachovnice figurku generála a zblízka si ji prohlížel. Ať už ji dělal kdokoliv, dal si s ní rozhodně spoustu práce. Ručně vyřezávaná, namalovaná, přesně jako skutečný regetenský vojevůdce. Ani zbytek vojska rozhodně nevypadal špatně. Kušaři, kopiníci, jízda, pevnůstky i král. Také skřetí horda působila dojmem malého uměleckého dílka. Vrrci, šaman, náčelník, lučištníci i katapulty. Jako kdyby obě armády jen čekaly na povel k útoku. Nádhera.

„V první řadě bych se chtěl zeptat na tvoji žádost, co jsi přednesla na poslední poradě. Stále na tom trváš?"

„Trvám. Až to přijde, chci velet svým mužům na jihovýchodní věži."

„A smím vědět proč?"

„Nechci být někdo, kdo dokáže jen mluvit a přitom neví, za který konec se drží meč. Jestli mám být skutečný velitel, musím vést své vojáky do bitvy."

„I kdyby tě to mělo stát život? Přímo v první linii?"

„Občas musíš trochu riskovat, abys dosáhl výš."

Joseph se zamračil a mlčky přemýšlel. Je to riziko. Jihovýchodní věž je sice mimo dosah nepřátelských žebříků a věží, ale ne trebuchetů a katapultů. Stačí jedna či dvě zbloudilé střely a polovina osádky na ochozu to rozdrtí na kaši. Na druhou stranu vnitřek stavby je více než dobře chráněný. Metr tlusté zdi odolají i půldennímu ostřelování a i kdyby se skřeti dostali přes hradby a dobyli nádvoří, věž se dá snadno uzavřít a bránit třeba i týden. Jako malá pevnost. Ano, za určitých okolností tam mohlo být bezpečněji, než kdekoliv jinde.

„A co Smolen. Na něj jsi nepomyslela? Copak by na ten tvůj nápad asi řekl on..."

„Pláčeš na špatném hrobě, Josephe. Strýček by dozajista souhlasil. Myslíš si, že by mi dovolil zůstat na Kectocku, kdyby se o mě bál?"

Mluvila rozumně. To jí musel Lhivroi uznat.

„Dobrá..." povzdechl si. Dobře věděl, že i kdyby jí to zakázal, k ničemu by to nevedlo. „Ale slib mi jednu věc..."

„Poslouchám."

„Zůstaneš uvnitř, ve věži! Na ochoz v žádném případě nesmíš vystoupit! Je ti to jasné?!"

„Nejsem nějaká malá holka, jestli sis ráčil všimnout."

„Právě, že ráčil... Nicméně, rád bych s tebou probral ještě něco..."

„Tak povídej. Hořím nedočkavostí!"

„To věřím... Víš... rád bych konečně..." odmlčel se. Potřeboval dobrou půlminutu, aby našel ta správná slova. „Rád bych konečně ukončil tu naši soukromou válku, co spolu vedeme..."

„Ty tomu říkáš válka? Já to spíš vidím jako... obléhání."

„I tak se to dá chápat. Ale k věci... Já... prostě už mě to unavuje. Nemohu říct, že bys mi byla lhostejná, to ne... Mám tě rád..."

„Jako sestru, chceš říct. Jako přítelkyni. Máš mě rád, ale nemiluješ mě. To mi chceš říct?"

„Nevím. Já... možná bych tě i dokázal milovat, nejsem si jist."

„Známe se už šest let a ty si nejsi jistý?"

„Kateřino... prosím tě, mlč chvíli. Dlouho... dlouho jsem si tuhle možnost nepřipouštěl. Že bych mohl někoho milovat... Nemohl jsem si to dovolit a... bál jsem se... Bál jsem se, že by se mi to mohlo vymstít. Víš, kdysi jsem... kdysi jsem měl rodinu... Dva bratry a... kvůli mně je zabili. Chtěl jsem jim pomoct, zachránit je, ale... nemohl jsem. Zakázali mi to! Zakázali mi to, pro vyšší cíle! Pro něco většího, než jsme my sami! Říkali tomu poslání! Závazek!" vojevůdce naštvaně bouch pěstí do stolku, a polovina figurek zalehla. „Zuřil jsem! Ale nechtěl jsem porušit rozkazy a jednat na vlastní pěst... A než jsem se konečně k něčemu rozhoupal... byli mrtví." povzdech si. Kateřině se zdálo, jakoby mu v očích vyhrkly slzy, ale možná to byl jenom klam.

„Tehdy jsem se zařekl, že se už nebudu vázat. Zkrátka nedopustím, aby mi někdo přirostl k srdci natolik... natolik aby mě jeho ztráta zasáhla jako tehdy... Nechtěl jsem riskovat a vůbec... Navíc, nevedu zrovna život, ve kterém bych... jak jen to říct... mohl myslet na rodinu... Chápeš?"

„Ano. Úděl Strážce asi není tak jednoduchý, jak sis původně představoval."

„Tak něj-" Joseph se zarazil. Vyvalil oči na mírně se usmívající Kateřinu a chvíli na ni hleděl s otevřenými ústy, jako na zjevení. Teprve po chvíli ze sebe zvládl vykoktat: „Co... co jsi to... Co jsi to říkala?!"

„Řekla jsem, že úděl Strážce asi není tak jednoduchý, jak sis původně představoval." odpověděla klidně baronesa.

„Ty... TY O TOM VÍŠ?!" zařval překvapeně a naštvaně generál a vyskočil ze židle.

„Něco málo." odvětila klidně Kateřina.

Lhivroi hned pochopil, od koho asi. „Smolen tě zasvětil?!"

„Ne... ne tak úplně." povzdechla si. „Strýček mi pár věcí prozradil, před pár lety. Možná si na to pamatuješ, dostal tehdy zápal plic a vypadalo to, že už dlouho žít nebude. Na smrtelné posteli mi řekl pár... informací. Co je to vlastně Řád, o co se snaží a tak. Když se pak uzdravil, nemělo už cenu zapírat."

„A pak proč to jde s námi od desíti k pěti... Není divu, když o tom ví čím dál tím víc lidí..." prohlásil vojevůdce a posadil se zpátky ke stolku. „Dobrá..." dodal po chvíli. „Aspoň chápeš, o co tu jde..."

„Víceméně."

„Takže...kde jsme to přestali?"

„Právě ses mi chystal vyznat lásku."

„Ne... Na to je ještě brzo... Víš, Kateřino... Dlouho jsem držel ty dveře zavřené... Teď je pro tebe otevřu... Pustím tě dovnitř a uvidíme, jestli pro nás dva... existuje nějaká budoucnost..." pohlédl jí přímo do očí a usmál se. „Jak vidíš, tvá neodbytnost se ti vyplatila."

„To nepochybně." zaradovala se baronesa. Měla proč. Po šesti letech konečně úspěch. Po šesti letech konečně Joseph učinil první vstřícný krok. Svěřil se jí a dokonce připustil, že by to mezi nimi mohlo i klapat.

„Jenom mi prozraď ještě jednu věc, Josephe..."

„A co bys ráda věděla?"

„Proč si s tím vším přišel až teď? Měl jsi na to takovou dobu. Proč ses k tomu rozhoupal až dnes?"

Lhivroi mlčel. Nevěděl co říct. Znal sice odpověď, ale nechtěl se o ni dělit. Rozhodně ne s Kateřinou. Chvíli i měl i na jazyku, ale neodvážil se ji vyslovit. Mnohokrát uvažoval, zda to nejsou jen plané obavy, ale ať to bral, z jakého konce chtěl, vždy došel k tomu samému závěru. Varinius hovořil jasně. Nejmladší zhynul, prostřední též, nejstaršího to čeká. Utekl na východ, však trestu neujde. Felčarovi to možná nedávalo smysl, ale Joseph věděl své. Zbytku sice nerozuměl, ale i tak to stačilo.

„Generále! Generále!" vyrušení a vysvobození přišlo v podobě strážného, který bez zaklepání rozrazil dveře a zvolal: „Pane! Skřeti jsou tady!"

Lhivroi měl tehdy sto chutí Ragashovi poděkoval za ten skvěle načasovaný příchod. Cokoliv, jen aby nemusel zodpovědět Kateřininu otázku. Prozatím.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů