Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Až do konce (1)

5.12. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (11) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.50 Přečteno x1024

Tenhle příběh se zrodil někdy v loňském říjnu a chtěl jsem ho odeslat do soutěže o Cenu Karla Čapka, kterou tu tehdy prezentoval kolega Laxinátor. Nicméně nakonec to dopadlo úplně jinak. Sice jsem hbitě sepsal pětadvacet stran, nicméně nakonec jsem se... no... zkrátka zasekl. Práce uvázla na mrtvém bodě na celý rok. Ovšem někdy v průběhu tohoto roku jsem se rozhodl pro pár razantních změn a zejména volné napojení na ZŽS, nejen geograficky, ale i příběhově, skrze postavy. Sice se to celé odehrává dobrých 130 let před ZŽS, nicméně já už si s tím poradím.

Naneštěstí, práce na "Až do konce" stále nejsou u konce. Navíc nejspíš nebudou jednotlivé kapitoly vycházet pravidelně. Jednak jsou delší, dvak stále pracuji na ZŽS no a konečně, nejen DETimesy živ je člověk. Jistě chápete. ;-) Takže na jak dlouho to vidím? No, jelikož mám zatím vytyčeno jen pár styčných bodů, odhaduji to tak na rok. Celkem záhul, nemyslíte?


Kapitola první, Poslední bitva

8. března 1129

„Tak je to tady, chlapi! Vítězství, nebo smrt!" zařval velitel, oděný v zeleném brnění a zvedl svůj meč nad hlavu. Komhen si říkal, že kdyby si sundal přilbici, možná by nepůsobil tak odhodlaně, jako jeho slova. On sám zrovna neměl odvahy na rozdávání. Nejraději by meč, který mu vnutili, zahodil a zmizel. Ale neudělal to. I když by mu v tom dozajista nikdo nedokázal zabránit, ani kdyby odsud odkráčel pěšky. Báli se ho. Čarodějů se každý bojí. O to víc, když se jich sejde téměř pět stovek pohromadě. Spousta z jeho druhů nejspíš měla podobný názor jako on, ale ani oni neustoupili. Dobře věděli, že v sázce je toho příliš mnoho.

Ještě před pár lety žil Komhen vcelku poklidným životem majetného Secapského měšťana a ranhojiče. Jako mág měl pro takové povolání předpoklady. Stačilo jedno či dvě kouzla a bylo hotovo. Mnozí jím sice pohrdali, pro jeho původ a umění, ale na to už si dávno zvykl. Dobře věděl, že jakmile je stihne nějaká zlá nemoc, nebo si polámou pár kostí, přilezou za ním na kolenou. Opovržení a zlé pohledy mu nevadily. Žil si zkrátka po svém a spokojeně. Dokonce se oženil a zplodil i syna.

Ale před pěti lety se to všechno pokazilo. Na gacitienský trůn usedl nový vladař, císař Manfréd II. Gliar. Jedním z prvních nařízení mladého panovníka byl „Výnos o vymýcení zločinných živlů kouzelnických." Znělo to hrozně a ještě horší to mělo následky. Císař začal čaroděje tvrdě stíhat, věznit a posléze i popravovat. Jejich mnohdy nemalé majetky zabavoval a posléze rozdával svým věrným. Komhen ještě stihl utéct včas, i se svým synem Fahrlassem, který zdědil stejný dar jako on. Zato jeho žena, docela schopná čarodějka, tolik štěstí neměla. Rozvášněný dav ji ukamenoval přímo na ulici.

Nejdříve utekli do Auronu, nezávislého vévodství kam Manfrédova moc nesahala. Nezůstali tam dlouho. Císař pojal své poslání, tedy vymýcení kouzelníků, vskutku vážně a proto se rozhodl posunout hranice svého vlivu. Calamské království se sotva zmohlo na odpor. A Auron se raději vzdal bez boje. Toratonské vojvodství, země půlčíků, bylo na válku připraveno dobře a navíc mělo spojeneckou smlouvu s Erbitienskými trpaslíky. Ani to gacitienské armády nezastavilo. Trpaslíci padli do léčky v lesích na západě od svých hor. Od těch dob se tomu místu začalo říkat „Les mnoha seker." Hobití vojsko rozprášila císařská těžká jízda ještě před příchodem hlavních sil. Manfrédovi admirálové zatím zničili loďstvo Severodileské republiky.

Pouze Larijské království mělo dost sil nato, aby dokázalo vzdorovat. Alespoň to tak zpočátku vypadalo. Po smrti Adalberta III. Varua přešla koruna na jeho syna Adalberta IV. To se ovšem nelíbilo jeho sestře, Eleonoře. Shromáždila své věrné v okolí Orodomu a tím začala občanská válka. Zpočátku se vítězství přiklánělo na stranu právoplatného panovníka, než udeřil Manfréd II. Bez odporu překročil Stříbřici. Jak by taky ne, když mu Blízký Brod sám otevřel své brány. Před Novým Lomem vpadl Adalbertovi do zad a nedaleko Mecotu rozdrtil jeho poslední věrné. Eleonora by mohla slavit vítězství, kdyby polovinu jejího království neokupoval gacitienský dobyvatel. Válka s bratrem ji oslabila a tak se pokoušela mermomocí uzavřít s císařstvím mír. Marně. „Jsem vítěz a chci všechno, nebo nic!" prohlásil tehdy Manfréd.

Mladou královnu zachránil jen příchod prudkých dešťů, jež trvaly celou zimu. Samozřejmě nelenila a sháněla spojence, kde se dalo. Mořské společenství, vládnoucí Jižním Dilesám, přímou účast odmítl, nicméně zapůjčil nemalé množství peněz a dovolil jí verbovat dobrovolníky a žoldnéře. Temní elfové z Gebozie se do lidských válek odmítali plést. Pouze Hagijský chalífát poskytl vojenskou pomoc. Mustafa II. sice přímo nenapadl Gacitienské, nicméně poslal Eleonoře na dva tisíce jízdních lučištníků. Díkybohům se Larijským podařilo zachránit většinu své flotily na jezeře Taeth, takže s přepravou nebyly víceméně žádné problémy. Navíc se pod prapory skomírajícího království shromažďovali jeden po druhém čarodějové a mágové, pronásledovaní císařem Manfrédem. Dobře věděli, že nemůžou utíkat navěky.

Dohromady zvládla před příchodem jara shromáždit u Nového Lomu vojsko o sedmi tisících pěšáků a lučištníků, dvou tisíc rytířů, stejnou sílu jízdních lukostřelců z Hagije a okolo pěti set kouzelníků. Gacitienská armáda nebyla o moc větší, nicméně měla něco, co Larijští postrádali. Disciplínu a zkušenosti. Většinu královniných mužů tvořili odvedenci a nepříliš věrní žoldnéři. Pokud na ně Manfréd udeří dostatečně tvrdě, rozutečou se jako první. Na svou těžkou jízdu se sice mohla spolehnout, nicméně císař ji měl také a navíc dvakrát tak početnou. V nadcházející bitvě se hodlala spolehnout především na hagijsou kavalérii a čaroděje.

„Tak jo hoši! Ukážeme tomu namyšlenému panákovi, že s námi si zahrávat nemá!" křikl jeden z kouzelníků, kterého Komhen neznal.

„Jasně! Uděláme z té jeho armády škvarky!"

„Nechte si to na bitvu, přátelé. Jestli narazíme na ty jeho nové žoldáky, nevím, nevím..." oponoval jakýsi již postarší mág.

„Myslíš ty vojáky, odolné na magii? Cha! Povídačky!"

„No, já bych se ještě nesmál. Náhodou jsem na takové lidi už narazil. A řeknu vám, podruhé o to nestojím!"

„Kecáš!"

„Ne, má pravdu! Taky jsem jich pár potkal! Manfréd je prý verbuje o sto šest! Já a pár kamarádu jsme se s jedním porvali a... nedopadlo to dobře. Plivali jsme po něm oheň půl hodiny v kuse a nic! Ani se nezapotil! Pak párkrát máchl mečem a tři z nás leželi pupkem nahoru! Utekl jsem opravdu na poslední chvíli!"

„Blbost! I kdyby někdo takový existoval, je tady mimo nás dalších deset tisíc vojáků! Než se k nám dostanou, bude dávno po nich!"

Komhen mlčel. O tomhle věděl své. Tihle... „čarodějobijci," jak si sami říkali, mu už šli párkrát po krku. Nešlo jim o nic jiného, než o zabíjení mágů a docela jim to šlo. Nebyli to jen lidé, ale i elfové, půlelfové, občas dokonce i temní, skřeti a půlčíci, na které zkrátka žádné kouzlo nepůsobilo. Nic, s čím na ně Komhen s Fahrlassem vyrukovali, nefungovalo. Jenom poctivá ocel, kterou však vládli lépe, než kdokoliv jiný. Díkybohům se jich po světě toulalo jen málo. V Manfrédově armádě měl být oddíl o zhruba dvou stech mužích a ženách. A k tomu dalších patnáct tisíc mečů a kopí.

„Fahrlassi..."

„Ano otče?" Komhenův syn teprve nedávno dovršil pětadvacátý rok života. Byl stejně schopný jako jeho otec a stejně nerozvážný jako on, v jeho věku. Právě on ho přemluvil, aby se k Eleonoře přidali. Z neustálého utíkání už byli ostatně oba unavení.

„Pamatuj. Kdyby to s námi šlo do háje, uteč. Nečekej na mě. Prostě se na nic neohlížej a uteč. Nemá cenu, abychom tu zemřeli oba dva."

„Pokud zvítězíme, pak má naše smrt cenu."

„A když ne?"

Fahrlassova odpověď zanikla v dunění rohu. Bitva začala a obě vojska se dala na pochod, proti sobě. Čarodějové měli to štěstí, že jim její veličenstvo obstaralo dostatek koní a mnohým dokonce i brnění a zbraně. Většina z nich železo odmítla. Budou přece bojovat kouzly, nebo ne? Komhen s díky přijal koženou zbroj a vnutil ji i synovi. Nač zbytečně riskovat?

Jejich oddíl zaujal postavení na pravém křídle, spolu s hagijským sborem. Levé křídlo tvořila těžká jízda a střed pěchota a lučištníci. Královnin plán byl velice jednoduchý. Jízdní lukostřelci udeří na bok nepřítele svou obvyklou taktikou, tedy „udeř a uteč." Armády chalífátu ji praktikovaly už staletí a zatím nikdo nepřišel na to, jak se jí účinně bránit. Mágové měli udeřit po nich, až budou linie gacitienských narušené. Tváří v tvář záplavě šípů a kouzel dozajista nevydrží a dají se na útěk. Zbytek vojska měl zatím zkrátka držet linii.

„Kupředu!" zařval kníže Edmund Šedohor, statný muž, v zelené zbroji, který měl čarodějům velet. Oddíl se postupně hnul směrem vpřed a přešel do poklusu.

„Vpravo!" zavelel šlechtic a ukázal svým mečem příslušným směrem.

Hagijská jízda vyjela proti nepříteli jako vítr. Opálení muži z pouště, s obličeji skrytými pod horou šátků a plášťů, řvali jako pominutí. „Deucaleon! Deucaleon!" vykřikovali dokola jméno své domoviny. O pár minut později již vypouštěli jednu salvu šípů za druhou a řady císařských značně prořídly. Proti nim vyrazilo několik regimentů gacitienské těžké kavalerie. Hagijští se prozíravě rozdělili na dvě skupiny a zdánlivě se obrátili na útěk, pryč z bojiště. Rytíři se hnali za nimi, ve snaze dohnat je, ale marně. Vojáci z pouště byli jako vítr, zatímco Gacitience zpomalovalo těžké brnění. Sice je skvěle bránilo před šípy, ale sem tam si nějaký cestu přece jenom našel.

„Teď! Do útoku!" zavelel kníže Šedohor. Plán vyšel Hagijští odlákali těžkou jízdu a proti mágům teď stáli jenom pěšáci.

Zpočátku to šlo dobře. Magie působila v řadách císařských zmatek. Čarodějové se opravdu činili. Většinu z nich poháněla vpřed touha pomstít se Manfrédovi. Nejen za nucené vyhnanství, ale i za rodiny, o které často přišli. Vrhali do řad nepřátel proudy ohně, někteří dali přednost bleskům. Jeden starý kouzelník jenom mávnul zápěstím a z tuctu zbrojnošů zbyl jen krvavý flek. Jako kdyby je rozdrtilo nějaké neviditelné kladivo.

Komhen, kdysi ranhojič, zachraňující životy, si také nebral servítky. Ohnal se rukou, jako kdyby ho obtěžovala moucha, a skupina kopiníků odletěla dozadu, jako když se podzimní vítr opře do hromady listí. Ani Fahrlass se nedržel zpátky. Jako nějaká nestvůra plival z úst plameny na všechny strany. Gacitienské síly se s hrůzou obracely na útěk. Několik lučištníků se sice pokoušelo o odpor, ale až na pár výjimek žádný šíp neprošel přes řadu bariér a ochranných kouzel.

„Pozor! Protiútok zleva!" zařval kníže Edmund. Jeho meč zůstával doposud nepotřísněn krví, ale to se mělo brzo změnit. Směrem od středu se k nim skrze zástupy prchajících pěšáků blížily přibližně dvě stovky čerstvých nepřátel. Nejspíš šlo o žoldnéře, neboť žádný z nich neměl stejnou výzbroj, jako druhý. Meče, krátké, dlouhé, obouruční, kopí, píky, halapartny, sekery, palcáty, cepy,... Brnění z kůže, ze železa, z kroužků i plátů. Zato cíl měli všichni stejný. Kouzelnickou kavalerii.

„Zničte je!" zahulákal kdosi a několik mágů odpovědělo ohněm a blesky, seslanými do řad blížících se nepřátel. Prchající pěšáci shořeli sice na popel, ale žoldnéři prošli skrze plameny jako skrz mlhu. Teprve teď si Komhen všiml praporce, který nesl jeden z mužů v první řadě. Stříbrný meč, zabodnutý do zlatého oka na černém podkladu. Došlo mu, co jsou zač. Žádní žoldáci, bojující pro pár zlatek. Čarodějobijci. Jejich zástavu už kdysi viděl a neměl na ni příjemné vzpomínky.

„Fahrlassi! Pryč! Utíkej! Na ty nestačíme!" zařval na svého syna, sám otočil svého koně a uháněl zpět k larijským liniím. S úlevou si oddechl, když viděl, že ho jeho potomek rychle dohnal a cválal vedle něho. Ostatní takové štěstí neměli. Po vlně ohně se čarodějobijci rozběhli a vrhli se na zmatené mágy. „Ocel! Ocel!" hulákali přitom. Byla to jatka. Až na pár šťastlivců, co ovládali sférickou magii a asi dva tucty dalších, kteří rychle obrátili své koně na ústup, všichni kouzelníci padli.

Komhenovi a jeho druhům teď běželi naproti desítky zbrojnošů, z královniných záloh. I po zničení oddílu čarodějů stále byla naděje na vítězství. Fahrlass již chtěl zastavit a znovu podniknout protiútok, ale nepřítel je předešel. Zleva se proudu neuspořádaných pěšáků zakousl silný oddíl těžké jízdy. Gacitienské rezervy. Larijští vojáci zakolísali. Někteří se sice nepříteli postavili se zbraní v ruce, ale rychle padali pod meči a sekerami císařské kavalerie.

„Za mnou! Spálíme ty bídáky!" zvolal Fahrlass a vyjel vstříc protivníkovi, plivaje oheň na všechny strany. Komhen ho chtěl zadržet, ale nakonec vyrazil za ním.

Mladý čaroděj si vedl vcelku dobře. Rytíři před ohněm uhýbali na všechny strany a někteří koně v leknutí vyhazovali své jezdce ze sedel. Pouze jeden neuhnul a řítil se přímo na Fahrlasse. Těžkooděnec v zelenostříbrné zbroji odrážel plameny svou pavézou. Nepochybně to byl šlechtic, ale znak na začouzeném štítě nebylo možné rozeznat. Kouzelník dál marně chrlil oheň bez většího účinku. Jezdec ustoupit nemínil a ani koně, chráněného pláty železa, zjevně nevystrašil.

„Zhyň, špíno!" zařval rytíř, když v plném trysku srazil svým palcátem bláhového mága z koně. Bez ohledu na bitvu, zuřící okolo, zastavil a sesedl, aby mohl poraženého protivníka dorazit. Kopnutím ho obrátil na záda a vztekle zavrčel: „Chcípni, kouzlomrzku zavšivená!" Nejdříve mu vší silou dupnul do hrudě, až z Fahrlassových úst vystříkla krev. Pak ho placátem udeřil do hlavy. Znovu. A znovu a zase znovu... Ocel se barvila doruda a čarodějova tvář se změnila na kaši.

„NEEE!!!" Komhen zcela ztratil soudnost. Mávnutím ruky si vyčistil cestu k vrahovi svého syna a dalším kouzlem ho srazil na zem. Sesedl. „Ty zrůdo! To mi zaplatíš!"

„Já, že jsem zrůda?" ušklíbl se rytíř, když se s mírnými obtížemi zvedal ze země. Jeho těžké brnění mu v tomhle příliš nepomáhalo. „JÁ?! To ty jsi zrůda, čaroději! Ty a tobě podobní! Myslíte si, že pro vás řád světa neplatí! Že jste něco víc, než jiní! Ale já ti teď ukážu, jak moc se pletete! Připrav se na smrt!" mávl palcátem a zamířil ke Komhenovi.

„Ty první!" čaroděj proti němu poslal záblesk modrého světla. Těžkooděnec vykryl štítem, který se vzápětí rozletěl na několik kusů. Uchopil tedy svou zbraň oběma rukama a s ní nad hlavou se rozběhl na nepřítele. Komhen nehnul ani brvou. Vztek, zloba a touha po pomstě mu posloužily lépe, než nějaké mávání rukou a gesta. Palcát vyletěl vzhůru, daleko za rytířova záda. Jeho samého pak srazila jakási neviditelná síla na břicho, přímo k mágovým nohám

„Tohle... je za mého syna!" pronesl vztekle kouzelník. Sehnul se a přiložil protivníkovi na krk pravou dlaň, která se předtím rozzářila bílým světlem. Válečník zařval bolestí. „Ty to nebudeš mít tak snadné jako on!"

„Za císaře!"

Komhen doplatil na to, že ho pomsta zcela zaslepila. Sotva dokončil své kouzlo a odtáhl svou ruku, kdosi mu zezadu rozsekl hlavu vedví. Mladý rytíř vytáhl meč z mágovy lebky a vrhl se na pomoc svému druhovi.

„Můj pane, jste v pořádku?!"

Nebyl, ale žil. Mladík si oddechl.

 

Manfréd II., zvaný mágozhouba, z rodu Gliar, císař gacitienský, pán Východu a nově též král Larijský, právě dobojoval svoji poslední bitvu. Zvítězil. Sice vypadal spíš jako poražený, ale to ho teď trápilo ze všeho nejmíň. Hruď i záda mu pokrývala řada modřin, prsty necítil, z hlavy mu skrze rozcuchané černé vlasy mu ztékaly pramínky krve a na krku měl velký, červený flek. Ten čaroděj mu dal docela zabrat. Nebýt jeho nenadálého zachránce, který teď klečel před ním, nemusel to přežít.

Okolo něj stál zástup více či méně významných šlechticů z Gacitienu i jiných zemí. Vévoda Jošt Tichonský, oddaný velmož ze severu, kníže Bezprym Unebnas, křivonosý válečník a maršálek císařských vojsk, vévoda Laxhrochius Magnif, svůdník z Blízkého Brodu a další. Mnozí, jako kníže Kazimír Popiel, byli přeběhlíci z Larie. Zpočátku podporovali Eleonořina bratra Adalberta, ale posléze přešli k Manfrédovi.

Císař pohlédl nahoru, kde se třepotaly praporce jeho vojsk. Každý šlechtic měl svůj vlastní, takže jich bylo více než dost. Největší podíl však měly ty, na nichž byla vyobrazena zelená hlava se zlatou korunou, na zeleném podkladu. Údajně to šlo o podobiznu císaře, Konráda II. Sjednotitele, ale kdo to dnes může vědět s jistotou. Občas uvažoval, že tam dá svůj obličej, až válka skončí. Teď měl ovšem trochu jiné starosti. Nejdříve musí odměnit své věrné.

První a snad i nejdůležitější z nich, byl jinak bezvýznamný, zchudlý velmož z Auronu. Kníže Mešek Lehnic. Přibližně pětadvacetiletý, tmavovlasý válečník, s medvědím vousem. Postavou zrovna nevynikal, zrovna tak, jako postavením. Sice pocházel ze starého rodu, nicméně jak už to tak bývá, i chudého. Vlastnil akorát jeden hrádek u Zlatého moře a k tomu pár vesnic. Teprve válka a především podrobení se Auronského vévodství císaři mu poskytlo příležitost ke zbohatnutí. Za vypůjčené peníze sesbíral pár desítek zbrojnošů a vyrazil do boje. Doteď příliš nevynikal, ale to se teď mělo změnit.

Před císaře se dostavil v kroužkové zbroji, mečem po boku, štítem v jedné a helmicí v druhé ruce. Vše pokrývala krev, zatím nebylo kdy se převléct. Poklekl a sklonil před panovníkem hlavu.

„Kníže Lehnici," pronesl slavnostně Manfréd „bez tvé pomoci bych zde dnes nestál. Sloužil jsi věrně a odvážně císařství a především pak jsi zachránil život svému vladaři. Umím být štědrý i vděčný. Proto tě tímto jmenuji vévodou Auronským, se všemi právy a povinnostmi, které k tomu náleží. Dále tě jmenuji velitelem své osobní stráže a členem císařské rady. Povstaň!"

Mešek vstal, zato Manfréd zakolísal. Hrozně mu zakručelo v břiše a střeva jakoby se zapletla sama do sebe. Několik velmožů hned přiskočilo, aby ho podepřelo. Neodehnal je, i když původně chtěl. Cítil se slabý jako dítě, ale nic si z toho nedělal. Přikládal to celkovému vyčerpání z bitvy a vzrušení z vítězství. Jistě se to brzy spraví. Kdyby tak věděl, jak hořce se mýlí.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.50, Hodnotilo 2 uživatelů