Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Utajená křivda

12.12. 2011 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x2710

Tak, aby to tu trochu ožilo, dávám sem další z těch mých horších věcí. Tohle už není takový děs, psal jsem to před rokem do soutěže pokladny O modrýho draka nebo jak se to jmenovalo. Je to sesmolené za dva dny, neprošlo to mnoha úpravami před odevzdáním a po něm jsem na to ani nesáhnul. Má to trochu děr v logice, v pravopisu a ve stylu, ale opět to nezapadá do mého "vesmíru", tak nemám motivaci to dál zlepšovat.

Ještě dodám, že jsem s tím skončil na 5. - 9. místě, což tak odpovídalo kvalitám díla.


„Strýčku!" „Strýčku!" „Hurá, strýček." „Strýček je tu!" volaly děti a vůbec jim nevadilo, že prošedivělý trpaslík v cestovním a značně ošoupaném koženém plášti se snad stovkou kapes naditých k prasknutí vůbec není jejich strýčkem. Ani jemu to ale nevadilo, vždyť ty děti miloval, jako by byly jeho vlastní. Znal už jejich rodiče, kteří jej před několika dekádami, když sami ještě bývali dětmi, vítávali s úplně stejným nadšením. Vždyť jim také dobrosrdečný tulák vždy přinesl spoustu dárků z různých koutů světa.

Když paní domu, pěkná tmavovlasá žena s dolíčky ve tvářích, uslyšela, jaký její děcka tropí hluk, vyšla ze dveří zjistit důvod jejich radosti. Jaké to bylo milé překvapení, když uviděla dávného přítele. Než ale stihla dojít až k němu a pozdravit ho, prohnali se okolo ní tři psi a s veselým štěkotem uháněli k nové příchozímu. Ten už byl ale obležen dětmi, které po něm vymáhaly dárky a dobrodružné příhody. „No tohle, Jene, ty si mě už pořádně přerost," divil se trpaslík, když k němu nejstarší z dětí přišlo blíže. To už ale po poutníkovi skákali psi i děti a Kisindra je musela skoro odstrkovat, aby mohla podat ruku dobrému příteli. „Vítej, strýčku, ten rok, co jsme tě neviděli, nám připadal jako věčnost." „Jak ty léta předtím" zamumlal trpaslík a objal Kisindru svýma buclatýma rukama. Vypadalo to poněkud komicky, protože jej žena přerůstala o necelé dvě stopy. Tak už to ale bývá, že se ani největší trpaslík nemůže výškou rovnat lidem byť jen ženě.

Den uběhl jako voda a přišel večer, asi nejdůležitější část dne, když jste byli ve společnosti strýčka Frignara. Poté, co se trpaslík pohodlně uvelebil v houpacím křesle, u kterého mu zjevně vůbec nevadilo, že se mu nohy pohupují ve vzduchu, protože nedosáhne na zem, a z jedné kapsy vytáhl slonovinovou fajfku, která ale pro svůj stav vypadala spíše, jako kdyby byla vyrobena z uhlí, a nacpal si ji tabákem, bylo všem jasné, co bude následovat. Než se z dýmky vyvalily první obláčky dýmu, válely se již děti na peci se zrakem pevně upřeným na trpaslíka a jejich rodiče se ve vzájemném objetí uvelebili na lavici v rohu místnosti se stejným dychtivým výrazem, jaký mívaly před deseti, dvaceti i třiceti lety. A nebyli sami, čeládka sice dělala, jakože pracuje, ale jinak měla uši nastražené. To jim ale nikdo nemohl mít za zlé.

Jakmile se všichni usadili a ztichli, promluvil zpoza již husté stěny kouře Frignar: „Protože ste už velký děcka, řeknu vám dneska příběh tak smutnej, že je velká škoda, že dneska už upadnul do zapomnění. Vaši rodiče už ho znaj, slyšeli ho toho dne, co mě váš děd Jeremiáš zachránil život." Všichni zpozorněli a trpaslík si zavdal piva, načež pronesl první věty jedné z nejkrutějších křivd, jaké kdy kdo způsobil.


Tehdá sem si kroutil svojí službu u lidskýho krále Haralda Vznešenýho, kam mě můj stařešina poslal na zkušenou a zároveň splatit svůj dluh. Vo jakej dluh šlo, to se mi nikdá nezmínil, ale asi to nebylo nic, čím by se někdo z těch dvou chtěl chlubit. No, každopádně sem u Haralda měl bejt jako ochranka nebo něco takovýho, ale nakonec si ze mě udělal holku pro všechno, jak se tomu taky řiká. Musel sem mu dělat pucfleka, takže sem pingloval, drhnul mu zaprasený gaťata a já nevim co ještě. Krom toho si ze mě věčně dělali šoufky. Z mojí vejšky a tak, víte... No co, zdrhout se nedalo, to by moje čest neunesla, tak sem držel hubu a poslouchal rozkazy. Enem vobčas, to když si na mě vyskočil nějakej vojáček, to sem se neudržel a pár zubů sem si od něj pučil. Pak sem jim je dávál po jednom s vejplatou, protože sem mimo jiný měl na starost i rozdávání žoldu. To si pak dlouho pamatovali, že mi nemaj nadávat do skrčků a smradlavejch prasat.


Jednoho léta sme takhle táhli s armádou na Hradiště v Zemi Draka. Král se s místním vladařem na něčem nedohodnul, tušim, že šlo o nějaký špicly z jejich strany, který nám čenichaly v hlavním městě. Vo tom chlápkovi se mezi lidma řikalo, že je to prej upír, ale já si myslim, že se jen dělal, aby nahnal strach vostatním. No tak jako tak se Harald dožral a šel si to s Jakušim vyříkat takříkajíc ve velkým. No cestou ze Země Králů, Haraldova sídelního města, sme se ještě stavili na pár místech říše a nabírali vojska. Poslední zastávka byla v jakýsi pevnosti na Hranici Nomádů, kde se k nám přifařilo pár nomádskejch žoldáků a taky jeden divně vypadající mág, kterej slíbil králi oheň, co rozfláká hradby namaděru. Na oplátku nechtěl zlato ani jiný cennosti, jen požadoval, abysme se cestou stavili v Dračím skonu. To je místo, kde je kostra posledního draka, co žil. Prej si tam musí něco vyzvednout u jednoho chlápka, co mu dluží. Jenže mu prej neotevře, když nebude mít pádný argumenty. No a celá armáda za prdelí je teda argument jak kráva, esli se nepletu. Už vod začátku se mi na tom jeho potetovaným ksichtě něco nezdálo, ten had, co ho měl na tváři, mě docela znervózňoval. Jak řikám, hlavu měl na ksichtě a tělo mu pokračovalo po krku až pod hábit. No vypadal nebezpečně, což se králi zamlouvalo asi nejvíc. A po docela působivý ukázce, po který skončil jeden kůň i na mý hlavě, bylo rozhodnuto, že pude s náma. Harald si ho docela vydržoval a zapojil ho do svý družiny, takže sem ho měl na vočích věčně. A aj von si mě všimnul a bylo vidět, že si na mě dává bacha stejně, jako já na něj.

Dny ubíhaly, až se změnily na tejdny a my dorazili do Dračího skonu. No kouzelník se vypařil a pár hodin sme ho neviděli. Po několika hodinách přišel s tim, že tady prej jeho známej neni, ale že ví, kde by měl bejt. Ukázal na velkou bílou kostru, která se hrozivě tyčila na kopci a vypínala se nad údolím. No to si pište, že se nikomu nechtělo k tej mrtvole jít, řiká se, že je prokletá. Krom toho my trpaslíci sme extra na ráně, páč se nám podařilo vytřískat tolik draků, že vlastně možná i částečně stojíme za jejich vyhubením. Ale to víte, před těma tisícovkama let bejvaly dračí války, draci rabovali, co se dalo, žrali dobytek, ničili celý říše a z trpasličích měst si dělali peleše, kde hromadili zlato a diamanty. Ale ne všichni, ne všichni. Nakonec začali černý a rudý draci, to byli ty zlí, pomalu prohrávat válku, protože krom toho, že se na ně spojily všecky národy, co na světě byly, zelený a zlatý draci přestali tolerovat řádění svejch bratrů a přidali se na naší stranu. No a tak postupně vymizela většina černejch a všichni rudý draci. No a ten zbytek černejch se poddal a zkřížili se se zelenejma a zlatejma. Teda aspoň tak se to myslelo. Jenže rudý přežili a o pár století pozdějc vypukla druhá dračí válka. V tý se ale na slavný spojenectví nenavázalo, páč to už se lidi bili s elfama a elfové s trpaslíkama a do toho všeho ještě útočili skřeti a skuruti. Tak proti drakům zbyli enem druhý draci. A i když byl zlatej drak nejsilnější ještěrka, co kdy žila, stejně jim rudý natrhli ty jejich vohromný zadky. Jak jinak, než podvodem. Svolali je na mírovou schůzi, a když tam všichni byli zalezlí v tý díře, strhli na ně celou horu a zasypali je šutrama. Ty, co přežili, zavalila voda, která vytekla z jezera, co si do tý doby klidně leželo pod horou. Aspoň tak se to teda říká. Asi si řikáte, proč zlatý vlezli do takovýhle očividný pasti. Já vám řeknu proč, červený draci totiž použili jako návnadu pár svejch, který vůbec neměli páru, o co že to jde a už tam na zlatý čekali. Kromě toho se řiká, že prej byli zlatý draci děsně namyšlený a mysleli si, že rudý přechytračej a sami s nima udělaj krátkej proces. Jenže byli prostě moc pomalý. No nakonec se pár království přeci jen spojilo a i na rudý draky došlo. Od tý doby už moc draků nežilo a ani se moc nemnožili, jakoby cejtili, že už přichází jejich čas. A když se někde nějakej drak objevil, většinou ho žoldnéři zahnali do kouta a pak ho bez milosti odpravili, ať už byl rudej černej zelenej nebo zlatej. Bylo jim to jedno, hlavně, že si namastili kapsy. Ale to sem zase odběhnul od původní historky.
No nikomu se tam nechtělo, ale Harald byl přesvědčenej, že ten nomádův kouzelnej oheň potřebujem, tak mu dal stovku vojáků, aby šli s ním a dělali dojem. Já šel taky s nima, páč se král konečně vybarvil a dal mi za úkol zjistit, co že to ten mág chce a jestli by se to nedalo použít ve válce. Harald Vznešený... to jméno k němu fakt sedlo. Dostal ho jen proto, že ho chtěl. Prej aby měl přídomek hodný velikosti jeho činů. Harald zákeřnej zmetek mu asi nepřislo moc nóbl, ale sedlo by k němu mnohem víc. No co sem měl dělat, byl sem vázanej sázkou mýho stařešiny. Tak sem se připojil k družině a snažil se bejt Arraxovi co nejblíž. No pár hodin nám trval výstup až nahoru a na Arraxův rozkaz sme šli i po setmění, a to potmě bez loučí a bez jinýho světla. Najednou se nad náma rozlila fialová zář. Stalo se to tak rychle a bylo to tak děsivý, až byli aj ty největší nebojsové podělaný až za ušima. „Kletba se na nás řítí!" zavolal někdo zezadu. Ale Arrax ho zastavil.

„To je Draufurth, žádná kletba. To je ten, co mi dluží." Nad náma na kopci se objevila silueta vysokýho štíhlýho chlapa s plnovousem delším, než jsem kdy měl já. Měl na sobě volnej fialovozelenej hábit dlouhej až ke kotníkům. V předpažený levý ruce držel ohnivou kouli, se kterou si pohazoval nahoru a dolu, jakoby to byl nějakej míč. „Chce zaútočit, zabijte ho!" zařval najednou nomád a hodil proti kouzelníkovi jednu z těch lahviček, co v nich měl výbušnej oheň. Než stačila dopadnout, smetla dvacítku z našich ohhnivá koule, která sice ze začátku byla tak velká, jako pěst, ale zvětšila se tak pětisetnásobně nejmíň. Když flaška spadla před mága, rozletěla se a jeho to odhodilo dozadu. „Za ním, zkontrolujte, jestli je opravdu mrtvej" zařval Arrax, kterej rozhodně nepočítal s tím, že je jeho nepřítel tak silnej. No vyběhli sme teda nahoru a šli to omrknout. Jenže to už bylo fialový světlo pryč a my museli hledat poslepu. Vidět bylo jen díky pár plamínkům, co zbyly z výbuchu. No nakonec vo něj jeden z vojáků zakop, nebo si to aspoň myslel. Skorem všichni se tam seběhli, ale než se zvládli vzpamatovat, naletěla do nich další koule, tentokrát větší. Zbylo nás jedenáct, co sme tam nestihli doběhnout. Najednou se po okolí rozduněj mohutnej hlas a my vůbec netušili, vodkaď že to jde.
„Proklínám tě Arraxi, možná jsi zabil ji, možná zabiješ i mě, ale jeho zabít nezvládneš, je pod mou ochranou!" Dál už ale vod nás nikdo neumřel, páč Arrax si vyčíhnul, odkud kouzlo přišlo, přikrad se k nepříteli zezadu a probodnul ho. Mrtvolu pak prošacoval, ale když nic nenašel, skopnul jí ze stráně dolů. Ve chvilce naší nepozornosti se nomád potichu vypařil. Kostra byla velká, tak sme se rozdělili. No a já dostal, nesmějte se tomu, její zadek. Po cestě, páč k drakovi ještě čtvrt míle zbejvala sem furt přemejšlel o posledních slovech toho kouzleníka. „Ji jsi zabil... jeho nezabiješ..." O kom to mluví a proč se nezmínil o té věci, co Arraxovi dlužil? Takhle mi to v mý kebuli šrotovalo, ale na nic sem nepřicházel. A ani není divu, to, co se pak stalo, by nedokázal odhadnout ani ten největší prorok.

Akorát, když jsem dorazil ke kostře, skláněl se u ní náš ztracenej a něco velkýho bílýho měl před sebou. Nebejt mýho trpasličího zraku, nerozeznal bych nic, leda možná siluetu kostry, ale my prostě ve tmě vidíme líp, jak kdokoliv jinej. Přišel sem teda blíž, ale rozkazy mi řikaly, abych se přikrad nenápadně a nejdřív zjistil, co že to tam vlastně má. „Kámen! Má tam kámen" řikal jsem si. „Ale k čemu kámen?" A jak jsem se blížil víc a víc, došlo mi, že to není kámen, ale vejce. „Von má dračí vejce! Ten prevít! Co s ním asi chce dělat?" vrtalo mi v hlavě. Hladil to vejce a mumlal nějakou motlitbu. Praskla větev a já se rázem prozradil.

Arrax sebou škubnul a zahlídnul mě. Rychle vejce schoval pod cíp svýho pláště a přitom mě furt probodával svým pohledem. Řikám vám, že ty jeho voči mě svlíkaly až do naha a určitě viděly to srdce, co sem měl v kalhotách. „Co tady ksakru děláš?" vyletělo z něj najednou. No spíš vysyčelo, jeho hlas mi přišel, jako když se v konvici vaří voda. „No hledám vás, pane. Báli sme se, esli vás ten magič nedostal." Snažil sem se vypadat ledabyle a nedívat se na cíp pláště, pod kterým bylo to vejce. A zabralo to, nomád uvolnil svoje chování, a i když mi furt nevěřil, už do mě nebodal vočima. „Tak jdeme" vyjelo z něj najednou. „Jdeme" zněla odpověď. I když mě nechal zatim bejt, radši sem se k němu už zády nevotočil a poklusával sem hezky vedle něj.

K Haraldovi se nás vrátil tucet, což se králi teda moc nelíbilo. Jakmile viděl na kopci plameny, poslal nám naproti celou rotu, která ale přišla pozdě. Hned si mě dal zavolat, abych mu řek, co že se to vlastně stalo. Tak vypravuju vo mágovi, vo jeho posledních slovech a vo tom vejci. To ste měli vidět, jak tomu parchantovi královskýmu zablejskaly voči, když slyšel, že může mít draka. Hnedka nařídil, aby dva velký chlapi přivedli nomáda jakože na návštěvu a svýho nejlepšího zabijáka si schoval do rohu stanu. Jen co se tam Arrax ukáže, zabijou ho.

No magič přišel a vypadalo to, že nic netuší, dokonce neměl ani ty svý kouzelný vejbušný lahvičky. A jak tam vlez, kušník mu vystřelil rovnou na hlavu. A pak se stalo něco dost divnýho. Ten vytetovanej had, co vlastně vůbec nebyl had, tu střelu vyděl, rozsvítil voči a než sme se nadáli, šíp se spálil na uhel. Zabiják vodhodil kuši, tasil šavli a mířil si to na Arraxe obklopenýho těma dvěma korbama. Ale mág nebyl zrovna neškodná potvora, had se rozzářil celej, až byl ve stanu nesnesitelnej hic. No a jemu to spálilo košily, díky čemuž sme pak poznali, že ten had je ve skutečnosti zlatej drak. „Nikdy vám ho nedám!" zasičel na nás a začal vohromnou silou rubat jednoho z těch strážců, co ho přivedli. Nejdřív do něj bušil pěstma takovou silou, že se ani ta dvoumetrová hora svalů nedokázala bránit a až pak vytáhnul meč a rozcupoval toho chlápka na kusy. Pak se vrhnul na druhýho, ale jakoby mu došel dech, najednou bojoval jen jako ubohej slaboch. Asi to mělo co dělat s tim, že ty jeho vobrázky přestávaly svítit. „Já to vejce potřebuju, potřebuju jeho sílu!" hulákal, ale nebyl to jeho hlas, jak sme ho znali. Takhle křičí zoufalec, svině před porážkou. Pro druhýho hromotluka už nebylo těžký ho dodělat.

„Vejce, přineste mi to vejce!" Harald byl celej natěšenej a poslal nás tři do nomádova stanu najít toho draka. No a tehdá na mě smůla vycenila ty svý hnilobný zuby ve svým křivým úsměvu podruhý stejnýho dne. To já sem totiž našel tu bílou schránku skrejvající posledního z draků. Když sem ho vytáh, cejtil sem z něj teplo, což je u vejce dost divný. Hnedka se ke mě seběhli ty další dva a chtěli si taky sáhnout. To sem jim ale nemoh dovolit, bylo to královo vejce, ať se mi to zamlouvalo nebo ne. A mě se to teda vůbec nelíbilo. Nějak sem tušil, že to skončí blbě.
Tak sme vyrazili a přes vejce sem pro jistotu hodil kus hadru, aby se vojáci moc neptali. Ale co bohové nechtěli, vono mi to dráče po cestě začalo vylejzat ven. Nejdřiv sem zaslech chrastění a pak ta skořápka prostě praskla a spod hadru vypadla malá vokřídlená potvůrka. Nejdřív to mžouralo kolem těma svejma hadíma vočima a pak to civělo rovnou na mě. Bylo mi hned jasný, co se stalo, a neměl sem z toho zrovna radost. Abyste věděli, děcka, proslejchá se, že když drak přijde vo rodiče, zůstane nevylíhnutej až do chvíle, kdy se dostane ke vhodný vosobě. Myslim k takový, co se mu líbí. Voni to asi nějak poznaj i skrz skořápku. A tohle bylo jasný potvrzení tý legendy. „A zrovna já, co sem komu udělal?" řikal sem si v duchu a bylo mi jasný, že na to jeden z nás dvou dojede.

Jak sem se aspoň trochu vzpamatoval z šoku, což trvalo dost dlouho na to, aby se kolem nás seběhlo hejno vojáků, jak nějaký slepice, všim sem si další věci. Tahle dvě stopy vysoká mrška nebyla ani zlatá, jako její máma, ani zelená, ani černá a dokonce ani červená. Stál tam přede mnou modrej drak. A v žádný dračí legendě, jakože znám ouplně všechny, se vo modrým drakovi nemluvilo. Tak tam to dráče civí na mě a já na něj, přitom se mi svejma šupinama votírá vo nohy, a já mám v palici jednu votázku vedle druhý. A vodpovědi skorem žádný. No pak mi došlo, to když mě přešel už druhej šok, že bych asi měl jít za králem. Tak nastavim náruč a sehnu se, jestli mi do ní drak vleze. A von se tam vážně uvelebil. Hnedka se přede mnou začalo pár vojáků klanět a jiný zase zdrhali pryč. Mezi obě skupiny většinou patřili lidi, se kterejma sem měl nějaký spory. Ty se tímhle samy vyřešily. Aspoň že je z toho něco dobrýho, napadlo mě a vyrazil sem s hlavou vyskoko vztyčenou do královskýho stanu.

Rozmluva s králem trvala snad hodiny a shrnu to tak, že mi král draka prozatím nechal v péči s tím, že zdůraznil to slovo prozatím.

Za tři dny mě ta ještěrka pořádně přerostla, protože na její výkrm padla polovina denního přísunu pro celý mužstvo. No a ten čtvrtej den za mnou přišel důstojník, že prej máme jít za králem. Harald seděl ve svým dřevěným křesle a měl takovej vítězoslavnej pohled. Když sem přišel, s Modrákem v patách, spustil nejdřív nějaký vznešený kecy. Řikáte si Modrák, to je hodně blbý jméno, ale to víte, já nemám zrovna velkou představivost a ani neznám žádný jiný jména, co by se hodily pro draka. Tak z něj byl Modrák a bylo to. No nakonec Harald přešel k věci. Povídá: „Frignare, jsme ve válce. A já přišel o veliký trumf, o nomádského mága." Mluvil o Arraxovi, jako kdyby umřel sám od sebe. To, že ho nechal zabít, asi za ty dny zapomněl. „Takže pochop, že musíme toho draka použít proti Jakušimu. Pověz, chrlí ta bestie oheň?" „Se vší úctou, králi, není to bestie a menuje se Modrák" řek sem mu na to. „Ovšem, a umí tedy Modrák chrlit oheň?" „Ne, neumí, pane." Krále to sice zklamalo, ale od jeho záměru udělat z Modráka zabíjecí monstrum ho to neodvedlo. „Promiňte, králi Haralde, ale je to eště děcko, malý mládě. Děti u vás v armádě taky nebojujou, že ne?" „Jenom jedno fousatý" neodpustil si poznámku důstojník, co mě přivedl. Začínala se mi v hlavě vařit krev. Voni to prostě nechápali. „Hele, ty blbečku, já sem tady dvakrát tak dlohuho, jako ty a už sem zabil desítky takovejch podělanejch holobradejch kýblů sraček!" vyjelo ze mě najednou. Na toho důstojníčka to ale zabralo a už se neozval. „Jsem tvůj král a ty mě musíš poslouchat!" Na pokoru bylo pozdě, vyměnil sem si se vznešeným pár hrubejch slov a když sem ho poslal do Vocasova za maminkou a fotříkem, měl sem to zpečetěný. „Chopte se ho! Nebo ne, rovnou ho zabijte!" Na tohle sem čekal, tenhle rozkaz byl pro mě vyvázáním z tý blbý služby. Než stihnul první z lidí ve stanu tasit, už sem skočil po ukecaným důstojníkovi a svalil ho na zem. „Vidíš to, takhle se bojuje u nás." Vytáhnul sem si z boty kudlu a propíchnul hochovi krk. Pak to šlo jedno za druhým, seběhnula se na nás banda hrdlořezů a chudák Modrák, když viděl, že po mě jdou, chtěl mi pomoct. Spolu sme se chvíli bránili, ale on si tak podepsal rozsudek smrti. Museli sme zdrhnout, než nás úplně vobklíčej, tak sem hodil čelem vzad a vzadu proříz plátno stanu. A pak sme zdrhali k řece. Tuhle cestu sem si několikrát procházel, páč mi bylo jasný, že jí budem muset použít. Ale podcenil sem Haralda. Ten křivák mě dal ty dny sledovat a nastražil tam na nás dva tucty bijců. No naběhli sme jim rovnou pod kudlu, na mě šli tři a na Modráka zbytek. Tak já se těch tří zbavil docela rychle, na to mě hoši podcenili, ale pro chudáka draka už bylo pozdě. Něco vokolo desíti jich sice podupal a rozdrásal drápama, jednomu dokonce utrh hlavu, ale ty lidi byli připravený, měli totiž píky a meče jen jako zálohu. Chtěl sem mu pomoct, ale už se hnaly posily. I Modrák to viděl a tak napjal svaly k poslednímu velkýmu skoku. Vyskočil nad hlavy těch vojáků a přísahal bych, že i párkrát mávnul křídlama, než zas dopadnul na zem vedle mě. Dál sme běželi těsně u sebe, ale on kvůli terénu a ranám byl až za mnou. Konečně sem doběhnul k řece, ale když sem se otočil, viděl sem tu hrůzu. Modráka dohnali v půlce cesty a teď na něm stál nějakej chlap a vítězně mával rukama.

Parchant, chtěl sem si ho podat, ale zdravej rozum ve mně vyhrál a já radši skočil do řeky a plaval na druhej břeh. A dobře sem udělal, hned, jak sem skočil do tý vody, ukázala se na břehu banda vojáků. Pech byl, že jeden z nich měl luk. Stačilo zamířit a vysřelit. První šíp mě ještě minul, ale druhej ne. A ani ten třetí a ani ten vosmej. Sice sem po třetí střele, která mi provrtala pravý rameno, omdlel, ale když mě pak váš děd Jeremiáš zachránil a vyléčil, ukázal mi všech vosum železnejch hrotů. Jak vidíte, měl sem štěstí, lučišník mě provrtal a uďál ze mě ježka, ale už byl moc línej, aby mě nechal vytáhnout a zjistit, esli sem fakt vytuhnul.

Co Harald proved s mrtvolou Modráka, to nevim, ale musel jí nějak dobře zašít, páč jí ještě nikdo nevyhrabal. Sám i se svojí armádou přítáhnul k Jakušimu a tam pod hradbama je ten upírskej vládce rozsekal do jednoho. Takže sem vlastně měl štěstí.


Tak ukončil Frignar své vyprávění, které si nikdo nedovolil přerušit byť sebemenším zvukem. Dojaté dívky neudržely slzy na uzdě a čeládka jen nevěřícně kroutila hlavou. Oni trpaslíkovi nevěřili, mysleli si, že jde jen o další historku, kterou sebral ve světě. Ani Kisindra s mužem nemohli tenhle příběh s jistotou označit za pravdivý, i když mu věřili. Ale Frignar věděl své a když se zeptáte lidí žijících poblíž Dračího skonu, jistě vám budouz vyprávět historku o tom, jak, když tudy táhl cizí lidský král, se na Dračím pahorku děly neuvěřitelné věci a jak celý kopec hořel až do následujícího deště.
Dlouho do rána ještě děti vedly rozhovory o tom, co by udělaly, kdyby byly na Frignarově místě a jak by s drakem utekly a pak by spolu pobíjeli zloděje a vrahy. A třeba by se jednoho dne postavili i Dark Elfovi a zlomili by jeho moc, jíž tyranizuje svět. A kdo ví, třeba ještě někde žije nějaký drak, a možná že i modrý, který se tohoto úkolu zhostí a ukáže lidem světlo dobra.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 3 uživatelů