Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zpověd barbarky

5.12. 2011 Autor lorm Komentáře Komentáře (9) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x1284
Je to můj první článeček tak prosím mějte slitování.


Jsem potulný povídkář se svou kanceláří v které bývám  jednou za čas. Píšu pro časopis Timesy a docela slušně mi to vynáší.  Ale jaký byl můj začátek.  Bylo to asi před rokem, kdy jsem seděl zase jednou ve svém kanclu a přemýšlel kam vyrazit, co zažít nebo co napsat. Mé oči často spočívali na bilbordu, který byl vidět z mého okna.  Na bilbordu nebylo nic zajímavého, jen žena ve spodním prádle, která poukazovala na očkování proti rakovině děložního čípku.  Zabrán směrem do ženina výstřihu jsem si nevšiml, že mi do kanceláře vstoupila žena.  Udělala hlasité „ehm, ehm" a já se vrátil z rozjímání zpět do místnosti.  Byla to vysoká rezka váhou odhadem něco přes 70 kilo. Už na první chvíly jsem si všiml, že je pohledná.  Stávil jsem s ní dobrou noc za psacím storojem abych mohl sepsat její životní příběh naivní barbarky co chtěla válčit, ale válčila akorát tak v nočních klubech.



Byla jsem ještě mladá, když se o všechno stalo. Jako málá dívka jsem záviděla chlapců, že jsou vybíráni a mohou svičit bojovou techniku a všechny věci kolem boje. Tajně jsem se plížila v noci k cvičištím abych si zastřílela s lukem nebo skolila hadrového panáka kopím. S adrenalinem v krvy jsem se kradla ke stanům, kde se zrovna vyučovala taktika nebo první pomoc. Jako ženě mi byla určena povinnost starat se o rodinu, vařit a rozmnožovat se. Byla jsem zaslívaná jednomu válčeníkovi, který byl synem slavného generála celého národa. Já ovšem nesdílela nadšení mích rodíčů, kteří mě bez mého vědomí a souhlasu pro tento sńatek zaslíbili. Rozhodla jsem se utéct z domu a přidat se k sousednímu kmeni, který byl znám, že zaněj bojují i ženy. Odehrálo se to s nenadání následující noc. Potají jsem se zvedla od vyhasínajícího ohně vzala si tlumo, lterý jsem si v předvečer zabalila a rozeběhla jsem se k okraji vesničky. Stráže jsem šikovně obešla jak jsem se učila za celtou stanu při hodině špionáže. Věděla jsem, kde sousední kmen leží a tak lesem, polem a nakonec potokem jsem dorazila na místo určení. Už z dáli jsem cítila kouř. Když jsem přišla k okraji vsi něbylo nikde nic. Jen ohořelé chatrče a urpostřed hlavy všech stařešinů a vojevůdců. Zděsila jsem se. Spadla jsem do krví prolitou hlínou a začala plakat. (Bylo jasné, že její sen o válčení je, alespoň v nejblýžší době pryč.) Po nějaké době pláče jsem procitla. Uvědomila jsem si, že stejné nebezpečí hrozí i mé rodné vísce.

Rozeběhla jsem se co mi nohy stačily směr  domov. Zakopávala jsem o kameny, kořeny a kdoví co ještě, ale nevzdala jsemto ba ani si neodpočala. Celá rozedraná a
spocená jsem doběhla. Pohled, který jsem viděla mě zděsil. Víska byla v pořádku, ale ve vzduchu právě letěly hořlavé kameny a olejové džbány.   Ani jsem se nestačila křičet. Věděla jsem, že je stejně pozdě. Při dopadu chaloupky mé milované chaloupky okamžitě vzplály. Lidé nestačili ani vyběhnout. Bylo slyšet hlasité křupání kosti mastné pálení masa a hlasité vzdechy.  Má ves byla ztracena. Poslední něž jsem upadla do bezvědomí si pamatuji puch. Puch, který sžíral celé mé dýchací ústrojí a poršpikoval mně nadosmrti. Byl to puch smrti a skřeto skurutského incestu. (Při poslední větě jí vyjel roj slz z očí a mé naskočila husí kůže.)


Probudila jsem se ve stanu na tvrdém lůžku uvázaná jako nějaká myš, abych neutekla. Síly jsem něměla tak jsem se stejně o nic nesnažila.  Sic jsem měla kurz přetrhávání pout.  Zanedlouho jsem zjistila, že to byla chyba.  Do stanu vešel muž. Byl to nějaký žoldnéž jak jsem se později dozvěděla. Vylil na mě vědro vody a řekl ať se
seberu. Zachvily mě prý čeká nová práce. Dal mi mýdlo a hřeben. Poslušně jsem se umyla. Asi za půl hodiny pro mě přišel nějaký panoš. Sundal mi pouta chytl pod rameno a vyšli jsme ze stanu. Ještě teď si pamatuji jak mi jeho panická ruka šmátrala po ňadrech.  Objevila jsem se na nějaké louce s lesem v zádech a předemnou byla krásná scenérie hor až se mi zatajil dech.  Pomalu jsme došli na střed tábora, kde byl vůz a na něm lokaj. Věděla jsem, že to je nejspíš můj nový život. Panoš mě vyhodil k pytlům čehosi na vlečku a lokaj mu hodil měšec peněz. Panoš ho chytnul s usměvem v zápětí sotal facku až se svalil na zem a jeho pán mu měšec vyrval z ruky. Lokaj se zasmál práskl do koní a scalem jsme se vydali na cestu...

 

 Konec prvního dílu.  

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 3 uživatelů