Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 47. díl

20.2. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1060

Seznamte se s Císařem Ragashem, zvaným Medvědí tlapa, synem Gordakovým, z kmene Černého medvěda, Sjednotitelem, Pánem a Vládcem všech skřetů západně od Bílého zubu...

Jeho společníky jsou Ragnár Hladový, syn Ulmův, náčelník kmene Železného zubu a arcivévoda Ohren zvaný Kočičí hlava, věrný vazal vévody Elgrefa IV. shefogského a pán Stříbrného údolí... Uff... Tak tomu se říká pěkná sbírka titulů...


„Tak co? Pořád ještě si myslíš, že to byl dobrý nápad?" zeptala se mračící se Minerva při pohledu z věže, dolů na tábor čtyřicetitisícové skřetí armády.

Nebyla to příliš povzbudivá scenérie. Ragashovo vojsko dorazilo teprve včera a už se pustilo do práce. Stromy v nedalekých lesích padaly pod sekerami dřevorubeckých oddílů a z nahrubo opracovaných klád stavěli shefogští inženýři obléhací stroje. I Herbert, který byl ve vojenském řemesle nezkušený, rozeznal kostry dvou obléhacích věží, tří velkých praků a něčeho, co připomínalo dům na kolečkách. Později mu Melvin vysvětlil, že nejspíš půjde o kryté beranidlo. To by podle něj mohlo způsobit víc škod, než všechny trebuchety dohromady. Když pořádně vyztuží střechu a pokryjí ji syrovými kůžemi, nepůjde prorazit a ani zapálit, takže v bušení na bránu jim nebude nic bránit. Herbert se při té představě otřásl. Nechtělo se mu věřit, že dobytí takové pevnosti, jako je Kectock, by bylo až tak snadné.

Naštěstí ani tesaři v pevnosti nezaháleli. Oba úseky hradeb, mezi branou a rohovými věžemi teď krylo doplňkové podsebití. Šlo o jakési dřevěné kryty, táhnoucí se po celé jejich délce. Úmyslně se stavěly nad i před cimbuřím. Chránily tak vojáky nejen zepředu a seshora, ale navrch jim umožňovalo házet po útočnících, natěsnaných těsně u zdí, kamení, horký olej a jiné lahůdky. Podobně jako obléhací stroje byly jejich střechy pokryté usněmi.

„No, asi jsme si měli vydupat vyšší žold..." odpověděl Minervě nesměle zlodějíček.

„U mě bys těžce pohořel, kamaráde!" ozvalo se za nimi a Herbert div leknutím nespadl z ochozu. Vysedávání na cimbuří by se mu tak mohlo těžce vymstít.

„Sakra chlape, tohle mi nedělej!" zanadával, když si uvědomil, že se nejedná o vznětlivého čaroděje, ale o přátelského Melvina.

„Nějaký lekavý. Copak? Špatné svědomí?" zasmál se žoldnéř.

„Tak nějak." přiznal chmaták a hned stočil rozhovor na jiné téma. „Co myslíš, dostanou se dovnitř?"

„No..." Veterán se podrbal na bradě a zauvažoval nahlas. „Tak o tomhle bych nerad spekuloval. Popravdě řečeno, jsem se zatím většinou účastnil spíš dobývání, než obrany. Víš, v podstatě žádný hrad, město, ani pevnost nejsou nedobytné. Musíš jen vědět jak na to a mít dostatek času. Vlastně se vůbec nemusíš dostat dovnitř. Stačí, když ti vevnitř přestanou klást odpor."

„To zní až příliš snadno." podotkla Minerva.

„To se teprve ukáže. Ono se nikdy nic nevyvine tak, jak člověk čeká." pokrčil rameny Melvin. „A třeba zrovna tohle jsem nečekal!" dodal překvapeně a ukázal prstem dolů, na planinu mezi pevností a táborem obléhatelů. Přímo uprostřed země nikoho stál osamělý skřet s bojovou zástavou, na níž byli vyobrazeni dva černí medvědi, opírající se proti sobě tlapami, na šedém podkladu. Vlajkonoš držel v ruce bílý roh a několikrát na něj zatroubil.

„Vyjednavač." prohlásil verbíř na vysvětlenou. „Asi nám chtějí nabídnout volný odchod, nebo něco takového."

„A to si vážně myslí, že jim na to Lhivroi kývne?!" podivil se Herbert. Možnost odejít bez boje sice nebyla k zahození, ale takové návrhy vždy smrdí podrazem. Klidně by jim mohli vpadnout do zad, sotva by vylezli z brány.

„Těžko. Skřeti nejsou zase až tak blbí. Spíš bych řekl, že Ragash chce poznat, proti komu vlastně stojí."

Joseph se podezřívavě rozhlížel okolo sebe. Necítil se zrovna bezpečně, i když je měl chránit zvyk vyjednávání. Jenže ten se dodržoval spíš dole na jihu, mezi lidmi, kde porušení tohoto nepsaného pravidla znamenalo ztrátu cti. Jenže ani to nebránilo mnohým vítečníkům v páchání různých podrazů. Mrtvé čest nezdobí, jak se říká. Nakonec ale přece jenom kývnul a dostavil se spolu s Albrechtem a Rerfuhem na pláň před pevností. Kateřininu přítomnost nekompromisně odmítl a Bohnlaua sebou nechtěl, i když se toho plukovník hlasitě dožadoval. Kdo se ho ale na nic neptal, byl Rakdem.

Sotva vyšlo trio vojevůdců z brány, zpoza rohu za nimi vyrazil hobit, se stoličkou v jedné a mošnou v druhé ruce. Spokojeně si cosi mumlal a na udivené pohledy ostatních nedbal. Joseph se ho pokusil vykázat zpátky do pevnosti, ale půlčík jen směle prohlásil: „Historie čeká, tak ji nezdržuj!" Zkrátka a dobře, nedal se odbýt. Na místě pak postavil stoličku na zem, z tlumoku vyndal lahvičku inkoustu, brk a pár svitků prázdného pergamenu. Vše pečlivě rozložil na desku a řekl: „Já jsem připraven. Můžete začít!"

Ragash příliš neodpovídal Lhivroiovým představám. Čekal spíš nějakého starého válečníka, s býčí silou, kyjem s desítkami zářezů a v brnění, zbarveném krví nepřátel. Zkrátka obludu, jakou se straší neposlušné děti. Jenže teď tu proti němu stál mladý, sotva dvoumetrový skřet, možná ještě menší než kectocký pán. Ani svaly neměl příliš vypracované. Zkrátka a dobře nevypadal jako někdo, kdo by si dokázal udržet vládu nad kmenem, natožpak sjednotit celý národ. Zato jeho volba oblečení překvapit příliš nemohla. Oblek z černé medvědí kožešiny, doplněný železným kyrysem na hrudi. Na hlavě měl Ragash čelenku z temné oceli, která měla nejspíše představovat císařskou korunu. Nic moc, ale trůnní sál ve Waroburgu již jistě hostil hůře upravené návštěvníky.

Severský monarcha pochopitelně nedorazil sám. Po pravici měl vlajkonoše, který předtím svou přítomností a troubením na roh dával najevo ochotu skřetů vyjednávat. Po levici pak stál vysoký muž, v šedivé kroužkové zbroji, přetažené tabardem, vysokých, tmavě modrých botách a s koženými rukavicemi téže barvy na rukou. Na hrudi měl vyšitý erb, s bílou kočičí hlavou v modrém poli. I když měl uši skryté pod stříbrnou helmicí, vytvarovanou do podoby kočičí hlavy, jeho černá kůže mluvila o jeho původu více než jasně. Temný elf ze Shefogu. Nikdo z nich u sebe viditelně neměl žádnou zbraň, stejně jako trio kectockých vyjednavačů.

Ragash, i jeho společníci, udiveně hleděli na Rakdema, jak si v klidu rozbalil své nádobíčko a oznámil jim, že mohou začít, takovým způsobem, jako kdyby si objednával pivo.

„A ty jsi kdo? Šašek?" prohlásil temný.

„Nikoliv." odvětil lhostejně půlčík. „Já jsem kronikář a historik. Rakdem, jméno mé. Pokud vám to nevadí, pánové."

Císař jen zakroutil hlavou a poznamenal: „Tak si škrábej, špíno. Jestli se mi to bude líbit, možná si tě nedám k obědu. Počkám do večeře!" nato se hlasitě rozesmál. Pisálek se tvářil nepřístojně, nicméně zbledl a z jeho očí se daly vyčíst obavy o budoucnost.

„Přišli jsme si vykládat laciné vtípky, nebo vyjednávat?" řekl Albrecht.

Panovník hned zmlkl, změřil si Kyklopa pohledem a hrdě prohlásil: „Samozřejmě to druhé! Ale nejdřív bychom se měli navzájem představit. Já jsem císař Ragash, zvaný Medvědí tlapa, syn Gordakův, z kmene Černého medvěda, Sjednotitel, Pán a Vládce všech skřetů na západ od Bílého zubu!"

„Ragnár Hladhový, shyn Ulmův, nháčelník khmene Žhelezného hrothu!" přidal se vlajkonoš.

„Arcivévoda Ohren, zvaný Kočičí hlava. Věrný vazal vévody Elgrefa IV. shefogského a pán Stříbrného údolí."

„Albrecht Jednooký, generál Čtvrté Královské Legie."

„Joseph Lhivroi, generál a správce Severního Regetenu a pevnosti Kectock."

„Kingoš Rerfuh III., pán Machlmontestadtský, lord Zlatýho kladiva."

Vskutku zajímavé shromáždění významných osobností. Král, císař, arcivévoda, dva generálové a náčelník k tomu, napadlo Josepha. Obzvláště Ragash ho překvapil. Tvářil se zpočátku sice jako klasický skřetí násilník, nicméně byl zjevně chytřejší, než vypadal. Dokonce ani přízvuk neměl takový, jako jiní jeho druhu. Na křupana si očividně jenom hrál, aby Regetence zmátl.

„Dobrá. Zdvořilosti máme za sebou, přejdeme k věci. Co byste nám teda chtěli říct?" zeptal se Albrecht.

„Nic zvláštního." odpověděl temný. „Pouze bychom vám rádi předložili podmínky vaší kapitulace." Pak ledabyle vyndal z rukávu pergamen, rozvinul ho a nahlas četl: „Zaprvé, okamžité vyklizení pevnosti Kectock. Posádce bude umožněn volný odchod. Smíte si sebou vzít dostatek zásob na cestu, ale žádné zbraně, ani brnění. Zadruhé, veškeré území na sever od města Fusse se od teď stává majetkem císaře Rashagora. Zatřetí, Regetenské království ztrácí veškeré nároky na výše zmíněné území. Začtvrté, Regeten vyplatí do měsíce od uzavření míru ne méně než pět set kop stříbrných mincí. Za tento skromný poplatek se císař zavazuje propustit všechny doposud zajaté královské vojáky." Arcivévoda Ohren svitek znovu smotal a s úšklebkem se zeptal: „Přijímáte naše podmínky?"

Kyklop se zamračil, dupnul a prohlásil: „To dřív ze Suonoru bude poušť, než bychom s tímhle souhlasili!"

„Váš návrh je stejně smělý, jako nepřijatelný." souhlasil Joseph. „Nevím, co vás přimělo myslet si, že bychom se takovým požadavkům podřídili."

„Třheba tho, žhe vháš khrálíčhek dhosthal nha zhadhek a vhaše harmádha zrhovna thak!" odsekl Ragash.

„První vyhrání, z kapsy vyhání, jak se říká mezi karbaníky." Odvětil Lhivroi. „Ani vaše armáda na Kectock nestačí. To moc dobře víte. A i kdyby se vám podařilo pevnost nějakým zázrakem dobýt, krvavě za to zaplatíte! Na jihu se v těchto chvílích formují nové armády. Žádných deset tisíc pěšáků, jako měl Gustav. Ale padesát tisíc železných mužů, připravených obětovat život za svého krále!"

„Sakrha, šhéfe ..." řekl vlajkonoš a obrátil se čelem k Ragashovi. „Phadesát tisíc... tho je mhoc! Přhíliš mhoc! Cho bhudeme dělat, s thakovou hromadhou mhasa?! Nhež ho huskladníme, phůlka se ho zkhazí!"

Oba skřeti se hlasitě rozesmáli. Temný zůstal zticha, nicméně se ušklíbal. Nejspíš ho tento jednoduchý styl humor docela pobavil, i když se snažil působit vznešeně. Zato generálové se tvářili přísně a odhodlaně.

„Co sa řehníš? Však ona ťa to přejde, až dostaneš taků po čuni, až se ti to kůsavé otočí dozadku." rýpnul si na oplátku Rerfuh. Vlajkonoš na něj vrhl nenávistný pohled. Možná by i dal průchod svému vzteku, kdyby nezasáhl arcivévoda Ohren.

„Máme tomu rozumět tak, že naše podmínky nepřijímáte?"

„Přesně tak." odpověděl nekompromisně Joseph.

„Vaše poslední slovo?"

„Naše poslední slovo bude šíp do Ragashovy zadnice, až odsud bude utíkat se staženým ocasem."

„Odvážná slova, generále. Jsem si jist, že svůj slib dodržíte. Pokud tou dobou ještě budete naživu." Nato se Ohren, zvaný Kočičí hlava, mírně se uklonil, otočil se a zamířil pryč. Císař i vlajkonoš učinili totéž, ovšem bez zdvořilůstek.

„Hm... bude horko." poznamenal trochu sklesle Albrecht.

„Máš recht." přitakal Rerfuh. „Ale klídek, co nevidět sa budeme kůpat v krvi."

„Jenom nevím, jestli bude naše, nebo jejich." dodal Joseph.

„Bez obav pánové!" prohlásil doposud mlčky píšící Rakdem. „Nesmrtelnost už máte jistou. Alespoň na těchto řádcích." Byla to sice jen planá slova, ale i ta v tu chvíli dokázala vojevůdců povzbudit.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů