Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 48. díl

27.2. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1088
Jestli budu ještě někdy v budoucnu vyčleňovat pátou kapitolu, tohle bude její začátek... Jinak, začátky typu "In medias res" jsem si v poslední době docela oblíbil.

„Bacha! Letí sem!" zařval kdosi, víceméně zbytečně. Metrákový balvan, mířící ke zdem pevnosti nešlo přehlédnout. Mnohem těžší bylo odhadnout, kam přesně dopadne a zařídit se podle toho. Herbert už je skoro ani nevnímal. Dnes už šlo asi o patnáctý výstřel z Ragashových velkých praků. Zpočátku se jich bál jako smrti, ale postupně zjišťoval, že vlastně nesou až tak strašné, jak se zdá. První šutr sice udeřil do hradeb, hned vedle brány, nicméně další zase tolik přesné nebyly. Zamířit s trebuchetem přesně na jedno určité místo a soustavně ho ostřelovat bylo zřejmě těžší, než se zdálo. O to horší ovšem taková trefa byla.

Šedivá šmouha na obloze se rychle přibližovala, ale zároveň i pomalu klesala. Brzy bylo jasné, že půjde příliš nízko, než aby mohla posádku na vrcholu věže ohrozit. Sice dokázala s ohromnou silou udeřit do zdi, až Herbert drkotal zuby jako pila, ale to bylo tak vše. Masivní stěny pevnosti tomuto náporu úspěšně odolávaly. Alespoň prozatím.

„Krucinál, už zase! Já se na to..." láteřil Rakdem. Měl proč, neboť otřesy po dopadu letícího šutru mu ztěžovaly psaní víc, než původně očekával. Ze slůvka „hrdinství" se změnilo do podoby jakéhosi klikyháku, připomínajícího rozplácnutého pavouka. Poslední pergameny zdobili už dva takoví a každý vypadal úplně jinak.

„Že se na to nevybodneš a nejdeš se raději někam schovat!" zahulákal na něj Herbert.

„Zbláznil ses?! Zrovna když se mi nabízí taková skvělá příležitost a mám všechno z první ruky?!" odsekl kronikář a připraveným hadříkem opatrně stíral inkoust z pergamenu. Nutno uznat, že se mu to docela dařilo. Koneckonců, v tomhle měl mnohaletou praxi. Zlodějíček chtěl něco dodat, ale to už se zase kdosi rozeřval: „Už jdou! Už jdou!"

Trochu polekaně přiběhl k cimbuří a pohlédl směrem k nepřátelskému vojsku. Velké praky pro dnešek dostřílely a posádky se ani neobtěžovaly stahovat ramena dolů. Jejich ostřelování ostatně příliš mnoho škod nezpůsobilo. Místo nich teď kupředu vyjely čtyři obléhací věže. Vysoké, dřevěné stavby na kolečkách, pokryté zepředu a z boků syrovými, zvířecími kůžemi. Podle Melvina je to prý trochu chránilo před ohněm, ale s trochou snahy lze zapálit všechno. Mezi těmi čtyřmi, mírně se kymácejícími obludami, pak přímo k bráně vyrazila i nízká stavba, připomínající stodolu na kolečkách. Kryté beranidlo. I ono bylo pokryto usněmi.

Pochopitelně, že obléhací stroje neútočily samy. Mimo nich se k hradbám hrnuly stovky, ba tisíce skřetů, vybavené desítkami žebříků. Herbert věděl, že ti budou působit největší potíže. Věže byly velké, pomalé a neohrabané. Daly se snadno zasáhnout a navrch byly jen čtyři. Zato pěšáků s žebříky běžely ke zdem celé zástupy. Sotva zabijí jednoho, nastoupí za něj další tři.

„Tak jo chlapi! Vylezte z děr a připravte se! Za chvíli jsou tady, tak je musíme řádně přivítat!" ozvalo se docela nečekaně nad cimbuřím. Takřka všechny překvapil ne až tak obsah slov, jako spíš hlas, který je pronesl. Když se otočil, jeho podezření se potvrdilo. Baronesa Kateřina! Samozřejmě, věděl, kdo celé věži velí, ale nečekal, že by se odvážila až na vrchol, uprostřed bojů. Ostatní vojáci, především Regetenci od Butoru a Boroku, o ní sice pěli chválu. Chytrá, mazaná a odvážná. Ale nikdy nezažila skutečnou bitvu a ani se zbraní to neuměla. Spíš stratég, než válečník. A teď tady mezi nimi stála, navlečená v červenočerném koženém brnění, vyřvávala rozkazy a divoce přitom máchala šavlí.

„Nabít katapult! Zaměřit na nejbližší věž!"

Tenhle povel byl určen přímo pro Herberta. Abyste totiž rozuměli, jako průzkumník by se při obraně hradeb příliš neuplatnil. S kopím to neuměl, lukem taky ne a ani na těžké brnění nebyl zvyklý. S krátkým mečem a dýkou by spíš překážel. Proto mu Melvin přidělil velení nad obsluhou katapultu na jihozápadní věži. Velmi zodpovědná činnost. Válečný stroj, umístěný vysoko nad bojištěm, představoval jednu z mála zbraní, schopných ohrozit nepřátelské stavby. No, znělo to pěkně, ovšem Herbert se k něčemu takovému dostal poprvé v životě, takže nakonec jen pomáhal podávat požadované střelivo. Půlmetrákové balvany, případně hrnce naplněné zápalnou směsí. Samotnou obsluhu a palbu obstarávalo půl tuctu mužů z původní posádky pevnosti. Dalších patnáct vojáků s katapultem otáčelo podle potřeby.

„Hoďte tam nejdřív kámen, uvidíme, jestli prorazí!" zavelel kapitán Ebenhart,nevysoký, hubený, věčně zatrpklý chlapík, velící obsluze, zatímco se ostatní věnovali míření.

„Šípy! Pamatujte! Jistá ruka!" Teď nadešla chvíle pro Minervu a její oddíl. Skřetí pěšáci se konečně dostali na dostřel a lučištníci je měli doslova jako na dlani. V podstatě ani nemuseli mířit. Při takovém množství cílů nešlo minout. A na takovou vzdálenost stejně bylo těžké se přesně strefovat. „Natáhnout! Zamířit! Pal!"

„Tak dělejte, sakra chlapi! Trvá vám to jak lačnému sraní!"

„Hotovo!"

„No konečně! Pal!"

Po několika minutách byl katapult konečně připraven ke střelbě. Ebenhart neváhal a vydal povel k výstřelu. Rána byla perfektní, tedy skoro. Kámen sice vybranou obléhací věž zasáhl, nicméně neprorazil.

„Krucinál! Dobrá, zkusíme něco jiného... Hrnce!"

Na povel se Herbert chopil těžké, natěsno uzavřené hliněné nádoby. Snažil se dopravit ji na místo určení rychle, ale zároveň i opatrně. Dobře věděl, že kdyby ji upustil, ani sud vody by mu nepomohl. Vojáci jim říkali „zápalné hrnce." Měly obsahovat nějakou směs oleje, síry a kdoví čeho ještě. Při rozbití způsobily malý požár a při odrážení skřetů se již mnohokrát osvědčily. Na druhou stranu i posádka s nimi měla své zkušenosti a nejeden voják skončil s popálenýma rukama a obličejem. Skladovat něco takového delší dobu by se rozhodně nemuselo vyplatit, takže před každým obléháním bylo třeba připravit novou várku hořlaviny.

Herbert měl z téhle zbraně respekt a zacházel s každým hrncem, jako kdyby byl z křišťálu. Rakdem se zase zajímal o přesné složení, „Pokud to samozřejmě není tajné." jak tehdy řekl. Melvin se jenom zasmál a prohlásil, že by se ani nezlobil, kdyby ano. Údajně to po něm házeli snad už z půl tuctu různých opevnění.

„Tak hýbni herdek kostrou! Nemáme na to celý den!"

„Nabito!"

„Tak pal! To vám musím pořád všechno říkat?!"

Tentokrát slavila posádka větší úspěch. Hrnec se rozbil o bok dřevěné stavby a na věži vypukl požár. Herbert se usmál. Ebenhart mu však úsměv z tváře hned odehnal.

„Nestůj a nos, sakra! Než ta potvora shoří, budou dávno za hradbami! Pohyb!"

Pochopitelně nestříleli po skřetech jen jihozápadní věže. Na bráně stály další dva katapulty a na jihovýchodním rohu opevnění čtvrtý. Mimo to po celé délce opevnění stály oddíly lučištníků a kušařů, kteří posílali útočníkům jeden pozdrav za druhým. Ovšem proti takovým masám nepřátel to bylo jako plivanec do moře. Krok za krokem tlačili obléhatelé své věže k hradbám. Na dvou z nich sice plápolaly ohně, ale v pohybu vpřed jim to nebránilo. Dobře věděli, že než shoří, může být dávno po bitvě.

Sotva půl hodiny po započetí bojů se o Kectocké zdi začínaly opírat první žebříky. Část z nich sice obránci odstrčili pomocí halaparten, dřevěných tyčí a jiných prostředků, nicméně pořád jich bylo dost. Brzy už první skřeti vylézali na střechy doplňkového podsebití a pouštěli se do boje s připravenými obránci. Na bránu dopadly první údery beranidla.

„Začíná tu být pěkně horko!" řval kdosi, když Herbert dopravil na místo další zápalný hrnec. Docela se pronesl. Ať už bylo tohle střelivo jakkoliv nebezpečné, rozhodně bylo těžké.

„Další už nenos! Nemusíme všechno spotřebovat hned první den! Hoď sem pár kamenů! Jsou blíž, třeba už konečně prorazíme!"

Ebenhart nemluvil do větru. Třetí balvan opravdu prorazil hořící zeď věže, která k nim byla nejblíže. Pak následoval zásah za zásahem, průstřel za průstřelem. Po desátém se věž mírně nalomila. Vojáci od katapultu zajásali. Dokonce i kapitán se usmál. Žebříky uvnitř obléhacího stroje jsou dozajista napadrť. Žádní skřeti už nahoru nevylezou. Stačí vyřídit ty, co už na vrcholu jsou a je to. Teď byli sice chráněni silným bedněním, nicméně jakmile spustí most a pokusí se stéct hradby, vyřídí je lučištníci.

„Kapitáne, zkuste hodit dovnitř ještě pár hrnců. Zevnitř to bude hořet líp." poradila Ebenhartovi Kateřina. Kapitán se usmál. Jistě mu to přišlo jako dobrý nápad.

„Jak si přejete, má paní. Slyšeli jste chlapi! Splňte rozkaz! Pěkně to svině vyudíme!"

Jak řekl, tak se i stalo. Z dřevěné konstrukce se začínalo pomalu kouřit. Přesto se pomalu sunula dál a nakonec dorazila až k hradbám, kde se skřípěním spustila most. Teď přišla chvíle pro Minervu a její lučištníky. Pro katapult už byla věž moc blízko.

„Luky připravit! Miřte na most!"

Zhruba dvě stovky skřetů se s bojovým pokřikem vyhrnuli vpřed, s úmyslem povraždit obránce do jednoho. Ti ovšem nemínili dát svou kůži lacino. Na vrcholu doplňkového podsebití se shromáždilo několik kušařů a pikenýrů. Ti zase hodlali udržet útočníky co nejdéle na můstku, aby je mohli střelci z věže postupně postřílet.Kateřina se přesunula blíže k cimbuří, aby měla na bitku lepší výhled.

„Má paní, držte se prosím vzadu! Není tu bezpečno!" procedila skrz zuby Minerva. Zrovna teď se musela plně věnovat střelbě a ne se ještě ohlížet na nějakou namyšlenou dámu, co si zkouší hrát na velitele.

„Slepý vojevůdce není o nic platnější, než slepý."

„Pár dobře mířených šípů a možná o oči opravdu přijdeš!"

Prorocká slova, ačkoliv to nakonec nebyly šípy. Zatímco se většina skřetích pěšáků hrnula přes můstek na hradby, zaujal oddíl štítonošů obrané postavení ve snaze krýt své druhy před šípy, létajícími na ně z boku. Ragash opravdu nebyl hlupák a v rukávu měl víc trumfů, než jen pár pavuzníků. Z houfu útočníků znenadání vyletěl obrovský ohnivý míč, udeřil do zdi věže a otřásl s ní víc, než všechny doposud vystřelené kameny z trebuchetů dohromady.

„Do háje, co to bylo?!" zaklel jeden z lučištníků, zatímco se sbíral ze země.

„Nevím a ani to nechci vědět!"

„Někde je tam čaroděj! Rychle! Střílejte! Jestli ho nesundáme, usmaží nás!" zařvala Minerva a hned založila šíp do luku. Poslat ho nepříteli už nestihla. Skřet byl rychlejší. Tentokrát mířil lépe a očividně do toho dal i víc síly. Ohnivé klubko se nejdříve zformovalo ve vzduchu nad můstkem a rychle nabíralo na objemu.

„Pryč! Dál od kraje! Pryč!" hulákala Minerva, vykašlala se na střílení a utíkala, co jí síly stačily od cimbuří. Někteří vojáci ji napodobili. Ti co tak neučinili, toho litovali. Plamenná koule měla dobré tři metry v průměru, když se náhle rozletěla směrem k věži a prudce narazila do jejího vrcholu. Opevnění se znovu otřáslo. Co však bylo horší, tentokrát se oheň přelil přes cimbuří a nejednoho váhavce spálil na škvarek.

„Vodu! Rychle, hasit!" Zbytečně. Kámen nehoří. Sice žárem zčernal, ale nevzplál. Ke katapultu se naštěstí plameny nedostaly. Místo hašení požáru nakonec sbírali vojáci raněné. Několik jich skončilo s popálenými zády, rukama a občas i obličeji. Jeden nešťastník chvíli pobíhal okolo s plápolajícími vlasy a vousem. Naštěstí na něj brzy někdo vylil vědro vody a zachránil ho.

Herbert se chtěl nejdříve vrhnout na pomoc Minervě, ale ta se rychle zvedla sama. Sice ztěžka, ale sama. „Tos přehnal!" řekla vztekle při pohledu na zkázu, kterou oheň natropil. Otočila se a zamířila zpátky k cimbuří.

„Co to děláš, ty hlupačko! Nelez tam! Ještě tě sejmou!"

Zlodějka neposlechla. Dorazila ke zčernalému okraji věže a spatřila, jak se ve vzduchu mezi ní a můstkem, plným skřetů, formuje další klubko plamenů. Mnohem větší, než předtím. Ideální příležitost. Možná i poslední v tomto životě. Minerva natáhla pravou ruku před sebe, jakoby chtěla kouli uchopit a prohlásila: „Kdo s čím zachází, tím taky schází!"

Vzala to doslova. Ohnivý míč se pohnul stejně rychle, jako jeho předchůdci, ovšem opačným směrem. Přímo ke svému tvůrci. Vrcholek obléhací věže se rozletěl na kusy a vzplál jako obrovská pochodeň. Všichni skřeti, nahrnutí na můstku, uhořeli, nebo spadli dolů, mezi své druhy. Zahynulo sice i několik vojáků, kteří se snažili zabránit nepříteli ve vstupu na hrady a dřevěná střecha doplňkového podsebití na pár místech chytla taky, nicméně v porovnání s tím, co by se stalo, kdyby Minerva nezasáhla, to byla přijatelná cena. Snad.

Zlodějka sama se teď sotva držela na nohou. Snažila se sice pamatovat na Variniovu radu, aby nevyplýtvala všechny síly najednou, ale teď, v zápalu boje, na to úplně zapomněla. Ostatně, tady šlo o případ nouze, ne pouťové představení. Zvládla se ještě odpotácet ke katapultu, o který se opřela a posléze unaveně svezla na zem.

„Tak... A je to..."

„Rychle! Odneste tu čarodějnici pryč, než nám tady padne!" zahulákal Ebenhart. Zbytečně. Herbert se k Minervě vrhnul na pomoc sám, bez vyzvání. Vzal si její ruku okolo ramene a zvedl ji. Sotva pletla nohama a chvílemi zavírala oči. Nicméně šla. Jiní na tom byli hůř. Okolo leželo nejméně půltuctu připálených těl. Při pohledu na jedno z nich vstávaly kapitánovi vlasy hrůzou. Baronesa Kateřina!

Díky bohům ji plameny nezasáhly naplno. Jenom jí popálily pravou ruku a trochu ošlehly obličej. Mnohem hůř už vypadala rána na hlavě, nejspíš způsobená dopadem na zem. „Bláznivka jedna..." povydechl si kapitán. „Jestli to nepřežije, Lhivroi se z toho zblázní..."

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů