Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 49. díl

6.3. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x959
Zase jeden slabší, spíše citový. Ale aspoň je vidět, že Joseph to s Kateřinou myslí upřímně. Tohle smrdí svadbou na sto honů!

„Proč mě neposlechla… Proč mě jenom neposlechla…“ opakoval si stále dokola Joseph, zatímco stále přecházel po chodbě tam a zpátky. Tvářil se sklesle, jako kdyby čekal na vlastní popravu. Ivan škodolibě poznamenal, že se chová, jako kdyby právě očekával narození vytouženého syna. Lhivroi se na něj jen škaredě podíval a cosi nesrozumitelného zabručel. Nejraději by tomu drzounovi jednu vrazil, ale na druhou stranu měl ten floutek vlastně tak trochu pravdu.

Sám tomu pořádně nerozuměl. Celá léta se Kateřině vyhýbal, jak se dalo. A teď se z toho div nezblázní. Místo Karmyzovovi by měl nafackovat sobě. Neměl jí vůbec dovolit, aby tam lezla. Ale poslechla by ho? V armádě sice oficiálně hodnost neměla, polovina vojáků se před ní stavěla do pozoru. Ani kdyby ji omráčil, svázal a šoupnul pod zámek, neměl by absolutní jistotu, že se na hradbách neobjeví. Tahle ženská věděla, co chce a jak toho dosáhnout. No a tady je výsledek.

„Upřímně řečeno, tímhle ničeho nedosáhneš.“ ozval se Ivan, když kolem něj Joseph snad již po padesáté prošel se sklopenou hlavou. Mladík se celou dobu klidně opíral zády o zeď a občas stál chvíli na jedné, chvíli zase na druhé noze.

„A co mám podle tebe asi tak dělat?“ obořil se generál na černovlasého mladíka v červenočerné uniformě. Na rozdíl od Martena, který ze zásady odmítal nosit jakýkoliv stejnokroj, Karmyzov tento převlek překvapivě přijal bez námitek. Čím méně vyčníval, tím lépe. Přítomnost několika členů Řádu Joseph s Albrechtem uvítali, holt, každá posila se hodí, nicméně vzbuzovali spoustu nepříjemných otázek. Především Bohnlau na ně hleděl dosti podezřívavě.

„Nevím. Třeba se radovat z vyhrané bitvy.“ pokrčil rameny Ivan.

„Zatím není důvod. Ještě jsme nic nevyhráli.“

„Ne? Takže ten skřetí ústup byl jenom přelud?“ Joseph sice snášel mladého Karmyzova o dost lépe, než věčně zamračeného Izidora, ale ani jeden z nich nebyl válečník, jako Marten. Zrovna teď se projevila jeho absolutní neznalost vojenské taktiky.

„Zahnali jsme je. Ale neporazili. Ragash není hlupák, to je vidět. Přišel o věže, tak nařídil ústup. I tak nás ale výrazně oslabil.“ Skřetí císař byl opravdu mužem na svém místě a bitka jen potvrdila Josephovu domněnku. Je chytřejší, než vypadá. Překvapení v podobě čtyř sesílačů a jejich ohnivých střel to potvrzovalo. Katapult na západní baště brány shořel a s ním i celý oddíl lukostřelců, než protiútok pod Albrechtovým vedením poslal skřety do pekel. Východní bašta také obdržela pár zásahů, ale skupina kušařů šamana zlikvidovala dřív, než způsobil vážnější škody. Nejvíc štěstí měli na jihozápadě. Víceméně náhodou zasáhl špatně mířený kámen kolo obléhací věže. Zápalné hrnce se pak o nepohyblivý kolos postaraly.

Jihovýchodní věž, kde se nacházela právě Kateřina, zachránila víceméně náhoda. Že se z kapitánky Anny vyklube čarodějka, nikdo nečekal. Joseph si letmo vzpomněl, jak se o ní Varinius párkrát zmínil. Podle něj byla schopná, ale nezkušená. A hloupá. Málem ji to stálo život. Kateřinu ostatně skoro taky.

Kdyby Lhivrou tušil, jak můžou kouzelníci tuhle bitvu ovlivnit, nasadil by do první linie Izidora. Když už nic jiného, vylije se na skřetech zlost. Původně si ho chtěl nechat v záloze, pro případ nouze, ale nakonec bude asi nejlepší dát mu trochu volnosti. Dokud nebude pálit jenom skřety, neměl by nastat problém.

„Stálo nás to tři stovky dobrých vojáků a jeden katapult. A brána taky dostala zabrat, než to beranidlo odtáhli.“

„No jo, ale on přece přišel o mnohem víc, ne? Čtyři věže nejmíň půl tisícovky chlapů“ oponoval bývalý zlodějíček.

„On si to může dovolit. Nové věže mu postaví za pár dní a vojska má taky pořád dost. My ne. Nás jsou teď sotva tři tisícovky a i když každý z nás zabije tři skřety, pořád to nebude stačit. Nemůžeme vyhrát, hrajeme jen o čas…“

Ivan mlčel. Nevěděl, co na tohle říct. Až moc dobře si uvědomoval, že i on bude žít jen tak dlouho, jak se pevnost udrží. Ale snažil se na to nemyslet. Kdyby se celý život jenom strachoval, daleko by to nedotáhl. Ale to samé platí i o postávání tady.

„Půjdu se podívat za Albrechtem. Třeba má na práci něco užitečnějšího.“ Prohlásil Karmyzov krčíc rameny a nechal Josepha stát před ošetřovnou samotného.

Lhivroi znovu začal přecházet sem a tam. Bylo to k nesnesení. Věděl, že ten zlodějíček má pravdu a to ho štvalo ještě víc. Tímhle jenom marní čas a raději se měl zaměřit na uspořádání další obrany. Organizovat opravy škod, doplňování vojsk na hradbách, přehodnocení strategie a spousta dalších drobností, které se samy neudělají. Ale nejdřív chtěl vědět, jak je na tom Kateřina. Varinius sice říkal, že s trochou štěstí to přežije, jenže náhoda je blbec. Kdyby ho ten protivný felčar aspoň pustil dovnitř… K ní…

Konečně se dveře otevřely a ranhojič vyběhl z ošetřovny na chodbu. Jindy bílou róbu pokrývaly krvavě rudé fleky. Co skřeti udeřili na hradby, prakticky se nezastavil. S pomocí několika dobrovolníků a skupinky čtrnácti žen, které na Kectocku žily, zřídil jako při každém obléhání, v místní hospodě malou nemocnici. Pro všechny už to byla rutina. Vytahovali šípy, zašívali rány, řezali končetiny. Krvavá rutina.

Kateřinu na Josephovu žádost odnesli do obytné věže, kde měl Varinius svoji stálo ošetřovnu. Felčar ji chtěl původně nechat čekat, ale generálův zlostný pohled ho přiměl změnit názor. Vojáci tak učinili rádi. Pro svou velitelku by udělali první poslední.

„Tak co?! Jak je na tom?!“ vyjel Lhivroi po ranhojičovi a zastoupil mu cestu. Ten se na něj unaveně podíval a odpověděl:

„Zatím nevím. Docela dost ji to popálilo, ale snad to přežije.“

„Snad?! Jak to myslíš snad?!“

„U takových rozsáhlých zranění jeden nikdy neví. Nezbývá, než čekat.“

„Čekat?! Já nechci čekat! Já chci, abys ji uzdravil!“

„To je možné, ale takhle to zkrátka nejde! A teď uhněte, mám práci!“ Zpravidla byl Varinius mírný, někdy až nesmělý, ale zrovna teď dost spěchal zpátky do hospody, vykonávat své řemeslo. Na Josephovy citové výlevy neměl náladu ani čas.

Generála svými slovy dost překvapil. Na něco takového nebyl u felčara zvyklý. Naštěstí mu zůstalo dost soudnosti na to, aby nezačal vyřvávat něco o drzosti k nadřízenému, ale uhnul z cesty. Dokonce se i omluvil.

„Promiň…“

„To je v pořádku, pane… Jestli chcete, můžete jít za ní dovnitř, ale stejně spí…“ dodal už klidněji Varinius. Pak pokračoval v cestě. Čekala ho ještě spousta práce.

Joseph zůstal na chodbě sám. Nebo si to alespoň myslel. Zrovna v okamžiku, když se už už dotýkal kliky, ozval se za ním známý, hluboký hlas.

„Ty jsi pořád ještě tady?“ zeptal se přátelsky Albrecht a položil Lhivroiovi ruku na rameno.

„A kde bych asi tak měl být?“

„No, já nevím, třeba na hradbách. Pokud sis nevšiml, zrovna tady vedeme válku a někdo tomu musí velet.“

„A od čeho tu máme tebe?!“ přecedil přes zuby Joseph. Jindy by si ke starému příteli takovou drzost nedovil, ale zrovna teď byl myšlenkami někde jinde. Albrecht naštěstí pochopil včas, o co tady jde.

„Takže sis konečně přiznal pravdu, co? Přece jenom ti na ní záleží.“

„Co je tobě do toho?!“

„Docela dost, abys věděl.“ Joseph si povzdechl. Otočil se a podíval se Albrechtovi do tváře. Kyklop se sice tvářil nepřístojně a tvrdě, jako obvykle, ale on dobře věděl, že to s ním myslí dobře.

„Já ti říkal, že takhle se nedá žít dlouho, chlapče.“

„Pár let to docela šlo…“

„Ale ne napořád.“

„Tak co mám podle tebe dělat…“

Nebylo to poprvé, co se Joseph takhle sesypal. Před osmy lety se mu stalo něco podobného. Stal se z něj děsný protiva. Na každého řval a celé dny a noci trávil v hospodě. Lil do sebe pivo, víno, rum, zkrátka všechno, co mu přišlo pod ruku. Neustále se opíjel do němoty a často končil pod stolem. Nikdo netušil, co ho to popadlo. Teprve po pár týdnech, když se donesly zvěsti o Lhivroievě řádění na jih, dorazil na Kectock Albrecht, rozhodnutý sjednat pořádek. Popadl svého mladšího kolegu hezky pod krkem, vytáhl ho z knajpy a v kanceláři ho řádně mu vyčinil. Obsah jejich hovoru se ven nedostal, ale změnu zaznamenal každý. Joseph se zklidnil a docela se s Kyklopem spřátelil. Jednooký vojevůdce od těch dob jezdil na Kectock docela často.

„Přestat blbnout. Nebo ještě líp, ani s tím nezačínat.“

„Pravda…“ přiznal Lhivroi. Albrecht zase jednou věděl, o čem mluví. Kateřině teď stejně nepomůže. Ale může to oplatit těm, co jí to udělali.

„Tak dobře. Pojď, ukážeme Ragashovi, zač je toho loket!“

„Tak se mi líbíš!“

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 1 uživatelů