Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 50. díl

20.3. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1002
Zase další pokec. Bez komentáře.

„Tak co, marode? Jak je?“

„Už bylo líp. Ale i hůř.“

Tentokrát platilo spíš to druhé. Nutno totiž dodat, že si nyní Minerva dopřávala luxusu, o kterém mohla většina vojáků jen snít. Vyhřáté postele a střechy nad hlavou. Ve stavu obležení nebylo koneckonců možné jen tak propustit vojsko do ubikací a stanů a nechat hradby nehlídané. To by se mohlo setsakra vymstít, kdyby přišel nějaký nečekaný noční útok. A tak museli skoro všichni obránci přespávat přímo na opevnění. Ti šťastnější měli stanoviště ve věžích, takže na ně tolik netáhlo, ale zbylí ozbrojenci se choulili do přikrývek tam, kde předtím celý den bojovali… a krváceli.

Oproti tomu ošetřovnu zřídili, jako vždy předtím, v místní hospodě. Mimo kasáren šlo o největší budovu na nádvoří. V době míru zde mohlo popíjet až tři stě mužů najednou. V případě války jich zde mohli zhruba dvě stovky kurýrovat. Pravda, pro celou posádku to nestačilo, ale pořád lepší než nic.

„No to se někdo má, když může vychrapovat dva dny v kuse…“ prohodil Herbert a přemáhaje zívnutí se posadil na volné sousední lůžko. Naštěstí zatím neměli obránci příliš mnoho raněných. Druhý den obléhání se skřeti omezili jen na ostřelování z praků, což škodilo spíš opevnění než lidem.

„Zato ty vypadáš jako po nějaké bujaré oslavě… Co to bylo vůbec v noci za randál? Noční útok?“

„No… vlastně ano. Albrecht nás vytáhl na malý výpad…“ Unaveně se položil na postel a dal se do vyprávění. Zlodějka se naproti tomu posadila a protáhla. Po dvou dnech v poloze ležmo byla řádně ztuhlá, ale nestěžovala si.

„No, vybrali si nás asi tak dvě stovky. Průzkumníky, zvědy, lučištníky, lovce,… Prostě takové, co se uměli pohybovat v lese, nevyplašit všechno v okruhu deseti kilometrů a nebudou zakopávat o každý kořen. Popravdě, moc se mi nechtělo, ale Melvin mě jim předhodil, tlučhuba jeden… Po západu slunce jsme potom po provazech slezli hradby na východě a skály pod nimi. Pak oklikou přes lesy, hezky skřetům do zad.“

„Asi vím, co následovalo…“

„Ono člověk nemusí být zrovna génius, aby mu to došlo. Prostě jsme potichu podřezali pár hlídek, zapálili jeden, dva praky, nějakou rozestavěnou potvoru a já nevím co ještě. Teda, řeknu ti, takový bordel se jen tak nevidí. Pamatuješ, jak se tenkrát na Císařském vršku zlomilo kolo toho vinařského vozu a dolů ulicí se valil tucet sudů s chlastem?“

„Jo! To byl tenkrát štrumec! Beren byl samá modřina, Ivan pelášil jako zajíc a tys uvízl v kanále!“ Minerva se rozesmála. Smála se přesně jako tenkrát, když to všechno v klidu ze střechy pozorovala, což samozřejmě nepřipomněla.

„Tak proti tomu, co se dělo v táboře, to bylo jedno rozlité pivo. Než se vzpamatovali a dali trochu dohromady, dávno jsme se stáhli a zamířili zpátky, k bráně. Nedivil bych se, kdyby ještě teď prohledávali lesy.“

„Takže můžu být docela ráda, že jsi nezdrhnul, když tam byl teda takový zmatek.“ Rýpla si zlodějka a zlomyslně se usmála.

„No… Chvíli jsem o tom uvažoval…“ nedal se Herbert. „Ale pak jsem si to rozmyslel.“

„Copak? Nechtěls mě tady nechat samotnou?“

„To ani ne, spíš jsem neměl co do huby a navrch se teď po okolí potulují stovky skřetů… Daleko bych asi nedošel. Ostatně, jestli odsud máme vypadnout, tak oba… Však víš, ve dvou se to lépe táhne.“

„Hm… Pravda. Vždycky je lepší, když máš někoho, kdo ti kryje záda… Á, nazdar Varinie!“

Herbert se překvapeně posadil. Samozřejmě už od Minervy o tomhle chlapíkovi slyšel a také vojáci z posádky se o něm občas zmínili. Údajně to měl být schopný ranhojič a neschopný čaroděj. Jediné, co zvládal bez problémů, byly věštby, ale na těch nikomu moc nezáleželo. Proč taky? Tyhle proroctví se stejně málokdy trefí, a když už, tak to člověk zjistí, až když je pozdě. Jednou se ho prý kdosi zeptal, proč jsou ty jeho předpovědi tak nesrozumitelné. Odpověď zněla: „Bohové nemají rádi, když jim někdo kouká přes rameno.“ No aspoň, že je nenabízel každému na potkání.

„Zdravím, Anno. Koukám, že už je vám líp.“ prohlásil Varinius, který uvítal klidnou noc snad ze všech nejvíc. I přes množství zdatných pomocníků měl jako jediný učený ranhojič největší zodpovědnost a tudíž i nejvíc starostí a práce. Však taky ještě včera vypadal jako živá mrtvola. Nevyspalý, propadlé oči, róba i ruce od krve, zkrátka hrozný pohled. Teď na tom byl o poznání lépe. Přinejmenším si odpočal a převlékl se, nicméně stále se obával o další vývoj situace.

„Jde to, jde to… A co vy? Pořád spousta práce?“

„Ani mi nemluvte. Včera jsem konečně skončil s touhle várkou řezničiny… Sakra, tolik popálenin najednou se jen tak nevidí…“

„A nemáte tu snad k ruce kopu pomocníků?“ ozval se Herbert. Ne bezdůvodně se mu zdálo, že ho felčar nebere na vědomí.

„Což o to, lidi jsou.“ pokrčil rameny lékař. „Ale takoví, co by uměli rány vyhojit, těch je málo. Ještě tak vyčistit, obvázat, to ano, ale popáleniny, to je jiná. S ostatním už mají místní ledajaké zkušenosti, ale tohle je tu celkem novinka… A jen tak mimochodem, kdo ty jsi? Nepamatuju se, že bych tě kurýroval…“

„Kapitán Berthrand. Průzkumníci.“

„Varinius, zdejší medikus.“ Oba muži si přátelsky podali ruce. Ještě že tak, napadlo Minervu.

„Hádám, že jste přišel za Annou… Přítelkyně?“

„Ne tak jak si myslíte. Jenom kamarádka. Rukovali jsme spolu.“

„Aha… A jak se vám tu zatím líbí? U nás, na Kectocku? “

„Ujde to… Akorát jsem nečekal, že nás pošlou rovnou sem, přímo doprostřed bitvy.“

„No, holt máte smůlu. Tolik skřetů tu máme poprvé.“

„Doufám, že taky naposled.“

„Tak, tak…“ pokýval hlavou Varinius. Herbertovi se začal docela zamlouvat. Pár felčarů už potkal, holt i zloděj se při práci občas zraní natolik, že prachobyčejný obvaz nepomůže. Zpravidla ovšem narážel na takové, co chtěli nejdřív peníze na ruku a pak teprve milostivě otvírali dveře. Narychlo na vás hodili nějakou smradlavou mast, do chřtánu nalili něco mezi močůvkou a šťovíkem, vydupali si peníze navíc za mlčenlivost a zase dveře zabouchli. Tenhle byl oproti nim docela příjemným opakem.I když mu stále nebylo radno věřit. Čarodějové většinou drží spolu, a kdyby o nich pověděl Izidorovi… raději nemyslet. „Ale abych nezapomněl… Anno, mohl bych vás požádat o malou laskavost?“

„Jistě. O co jde?“ usmála se Minerva.

„Inu, jak bych to… O trochu toho kouzlení. Tentokrát ovšem trochu prospěšnějšího.“

„Já myslel, že studovaný čaroděj jste tady vy.“ rýpnul si Herbert, i když musel uznat, že tenhle mág se mu zamlouvá mnohem víc, než kupříkladu Izidor.

„To je sice pravda, ale vědět a umět je docela rozdíl. A když se vaše kamarádka něco nového naučí, taky to nebude na škodu.“

„Jen aby v tom nebyla nějaká neplecha…“

„Tak prrr, pánové!“ skočila jim rázně do řeči zlodějka. „Nejsem ovce, abyste tu o mě handlovali!“

„No tak se vymáčkni.“ pokrčil rameny Herbert.

„No, nejdříve bych ráda znala podrobnosti, ale pokud to půjde, ráda pomůžu.“

„To jsem rád. Pojďte za mnou, vysvětlím vám to cestou…“

„Jen aby to nebyla cesta do pekel.“ neodpustil si zlodějíček. Rozhodně neměl v úmyslu nechat jít Minervu samotnou. Variniovi sice celkem věřil, ale jistota je jistota. Co kdyby ta trocha kouzlení vedla k setkání s Izidorem? Ona náhoda je někdy dost velký blbec…

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 2 uživatelů