Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 51. díl

27.3. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x994
A je to tady! Chvíle, na kterou jsme všichni čekali! Herbert a Minerva se konečně setkávají s Ivanem a především pak Izidorem! Ten konečně předvede pár nových triků, za které by se ani Gandalf nemusel stydět a Lord Voldemort může jen tiše závidět.

„Já věděl, že se něco posere…“ zaklel vztekle Herbert, když vyskočil zpoza knihovny a vrhl po Lhivroiovi nůž. Mířil přesně, ale ani generál nebyl žádný nováček. Navíc si postavy za kusem nábytku již letmo všiml a něco takového čekal. Uhnul hozené zbrani a připravil se odrazit případný výpad. K tomu ovšem nedošlo. Tolik odvahy zase ve zlodějíčkovi nebylo.

„Výborně! Tak tu máme oba dva, hezky pohromadě!“ zasmál se Izidor. „To musí být odměna za všechny moje dobré skutky…“ poškleboval se a pomalým krokem popošel dopředu a zastavil se vedle Josepha.

„Mnoho jich asi nebylo!“ vyštěkla vztekle Minerva. Ztěžka oddechovala a očima přeskakovala z jednoho koutu místnosti do druhého, hledaje nějakou únikovou cestu. Žádnou ovšem nenacházela. Mezi ní a dveřmi stál vojevůdce s čarodějem a ti by ji asi těžko nechali projít bez boje. Možná by to šlo oknem, ale co potom? Zlámat si na špičaté skále všechny kosti v těle taky nebyla zrovna skvělá vyhlídka.

„Prosím, uklidněte se! K ničemu nemusí dojít!“

„Zmlkni, felčare! A raději sežeň nějaké koště! Až s tou kanálovou děvkou skončím, bude se to tady muset zamést!“

„Ne! Ne, uklidněte se! Snad to můžeme nějak rozumně vyřešit…“

„Říkám ti, drž hubu! A uhni! Jinak bych tě mohl taky přismahnout!“

Varinius, který zůstával víceméně jako jediný neutrální, se pokoušel vyřešit konflikt jakkoliv než bojem. Na rozdíl od Izidora nepatřil k těm, kterým nevadilo prolévat krev. Navíc to pro něj začínalo být i kapku osobní. Docela si tu holku oblíbil a rozhodně ji nemínil vydat do spárů svého kouzelnického kolegy. Josephovi samotnému by se nejspíš nepostavil. Koneckonců, Lhivroi byl rozumný člověk a jistě měl k tomuhle divadlu své důvody.

„Nikam nejdu!“

„Varuju tě! Myslím to vážně!“

„Jen něco… něco zkus a…zabiju tě!“ vložila se do věci zlodějka. Takřka všichni věděli, že jde jen o plané hrozby, které rozhodně není sto splnit. Horko těžko by zapálila kopku slámy, jak byla vyčerpaná. I tak ale nemínila dát svou kůži lacino.

„To bych chtěl teda vidět, ty čubko!“

„Držte huby! A všichni!“ zařval tentokrát Joseph, kterého tenhle zmatek začínal unavovat. Zpočátku měl tak trochu problém pochopit, o co tu vlastně jde. Původně přišel sem na ošetřovnu jen proto, aby zjistil, jak se daří Kateřině. Poté, co mu Varinius oznámil, že by se mu možná mohl s pomocí trochy magie baronese přilepšit a snad i vyléčit její jizvy. Sice neprozradil jak, když dokáže vyčarovat sotva dvě, tři jiskry, ale tvářil se docela sebejistě.

Jako na potvoru po cestě narazil na Izidora a už se ho nezbavil. Po Martenově smrti byl čaroděj de facto bez dozoru a víceméně převzal velení nad skupinkou, kterou na Kectock poslal Caldoran. Popravdě řečeno, generál kouzelníka příliš nemusel a tak byl rád, když pak o poschodí níž potkali i Ivana. Toho měl zase plné zuby Izidor a tak původně zůstal za dveřmi, na chodbě.

V místnosti čekalo na Josepha hned několikero překvapení. První, to příjemné, bylo Variniovo ujištění, že stav Kateřiny se díky zde přítomné dívce, tedy spíše jejím magickým schopnostem, výrazně zlepšil a i většina jizev se ztratila. Lhivroi se usmál a hned se hrnul té ženě poděkovat, ta ovšem udiveně hleděla na Ivana.

„Při bozích, Ivane, kde ty se tady sakra bereš?!“ vykřikla. Karmyzov také nemohl skrýt své překvapení.

„Na to bych se měl zeptat já tebe!“

Víc si říct nestihli, protože pak vrazil dovnitř Izidor. Sotva ji spatřil, ukázal na ni a vztekle zařval:

„Ty jedna čubko! Konečně jsem tě našel! Za to, cos mi udělala, tě zaživa stáhnu z kůže!“

„Jestli chceš… můžu ti urazit i tu druhou… pazouru…“

Chvíli trvalo, než Josephovi došlo, o co tu vlastně jde. Ale právě díky výhružce oné dívčiny pochopil. Nebylo tajemstvím, jak přišel Izidor o ruku. Sice už kvůli tomu nevyváděl tolik, jako před půl rokem, ale i tak se to doneslo až k Armádní Radě. Mnohem důležitější než čarodějova chybějící končetina však teď bylo něco zcela jiného…

Nakonec tedy Joseph tasil meč, poručil Izidorovi, aby se trochu zklidnil a dívce, aby se vzdala. Obojí marně. Mág vyhrožoval i nadále, zlodějka stejně tak a navrch vystoupil zpoza skříně její společník a tasil krátký meč a dýku. Začínalo být nad slunce jasnější, že bez krve se to přece jen neobejde.

„Tak jo, ty mladej zahoď ty párátka, než si ublížíš a vy dva se zklidněte! Pokud to půjde po dobrém, nemusí se nikomu nic stát!“ zavelel vojevůdce. Kapitulaci zlodějů sice nečekal, ale zkusit to musel.

„To určitě! Abyste nás mohli zabít bez námahy, co?! Mám jiný návrh! Uhni nám z cesty a nech nás odejít!“

„A proč bychom to měli sakra udělat?! Stejně nemáte kam utéct! Široko daleko není nic, jenom vojsko pořádně vytočených skřetů! Nedostanete se ani za bránu!“

„To je možné, ale pořád lepší, než se dostat do pařátů takovému vzteklému psovi, v noční košili!“ odsekl Herbert a kývl hlavou směrem k Izidorovi. A přesně tohle neměl dělat. Obzvláště narážka na jeho róbu, běžný oděv kouzelníků, ho rozpálila doruda. Tentokrát se nemínil nechat zastavit nikým a ničím.

„Ty kryso! Vyrvu ti srdce z těla a narvu ti ho do krku! Ale nejdřív usmažím tu tvoji kamarádku! Pěkně do křupava!“ zařval, otevřel ústa dokořán a vypustil z nich oblak plamene, směrem na Minervu. Ta zvládla jen ohromeně zírat, a kdyby nezasáhl Varinius, nejspíš by to byl její konec.

„Ne!“ vykřikl zoufale ranhojič, pozvedl ruce a oheň se roztříštil o modravou stěnu. Izidorův první útok tedy selhal, ale zatímco rudovlasý čaroděj měl sil na rozdávání, felčar se zcela vyčerpal.

„Tak ty se chceš stavět do cesty mojí pomstě?! Blázne! Sho-aaargh…“ nedořekl. Místo toho zaúpěl bolestí, sklopil hlavu a spatřil, jak mu z hrudi vylézá čepel meče.

„No jistě… Na tebe jsem skoro zapomněl…“

„Vždy si hlídej záda! Tohle je rada zadarmo. Stejně už ti k ničemu nebude!“

„Myslíš?“ ušklíbl se mág.

Ivan nebyl z těch, co se stavějí nebezpečí čelem. Mnohem raději ovšem útočil zezadu, ze zálohy.Většinou mu v tom pomáhala neviditelnost, ovšem tentokrát žádný lektvar nepotřeboval. Vztekem zaslepený Izidor plně soustředil svou pozornost na Herberta a Minervu. Mimo ně už takřka nic jiného nevnímal. A to mohla být jeho poslední chyba. Ale jen mohla…

„Tak to se šeredně pleteš, ty špíno!“ zařval čaroděj, prudce se otočil a sevřel Ivanův krk v pravé dlani. Pravda, normálně se neuchyloval k boji zblízka, ale tohle si chtěl vychutnat. Ať se jde Caldoran vycpat! Když bude třeba, klidně toho smrada vlastnoručně zaškrtí! Ostatně, on zaútočil první, takže nějaké rozkazy a zákazy mu můžou být u řiti.

Netrvalo dlouho a zpod Izidorovy dlaně se začalo kouřit. Místností se nesl pach spáleného masa a Ivan se začal zmítat. Dusil se a hrdlo měl v jednom ohni. Divoce tloukl do paže, jež ho svírala, ale marně. Mágovo sevření bylo pevné a žhavé.

„Vidíš, ty zmetku?! Na mě budeš potřebovat víc, než jen kus oceli!“

„To se ještě uvidí!“

Ivanův pokus přece jen nebyl zbytečný. Podařilo se mu čaroděje rozptýlit a teď toho využil Herbert. Dostal se Izidorovi za záda a podřízl ho. Ovšem ani tohle nestačilo. Hrdlo se sice otevřelo a Ivan se kouzelníkovi vysmekl, ale tím to skončilo. Neukázala se dokonce ani žádná krev. Jenom děsivý smích vycházel z kouzelníkových úst.

„Cha cha cha! Už ses přesvědčil?!“ chechtal se čaroděj, když se obracel, aby si mohl vychutnat pohled do vyděšených očí své budoucí oběti.

„Vydrž, ještě jeden pokus!“ řekl Herbert a vrazil dýku do Izidorova pravého oka. Ovšem i tentokrát vyšlo jeho úsilí nazmar.

„Vedle!“ vysmíval se rudovlasý mág. „A teď jsem na řadě já!“ vyštěkl a mávl rukou, jakoby odháněl otravnou mouchu. Herbert přeletěl přes celou místnost a narazil na zeď, po které bezvládně sklouzl na zem.

„Snaha by byla, to vám musím uznat…“ dodal Izidor, když si vyndával nůž z oka. Po zranění nezůstalo ani památky. Stejně tak Ivanův meč nezanechal stopy, po svém průchodu, skrz čarodějovu hruď. Dokonce i proříznuté hrdlo se již stihlo zhojit. Jediné obtíže způsobilo čaroději vyndávání čepele, jež ho probodla. Když se mu nedařilo zezadu zachytit jílec zbraně, prostě jen popadl hrot a protáhl si celý meč skrze tělo.

„Co… co to má sakra znamenat?!“ ptal se Joseph. Popravdě řečeno, kouzelníkovo představení mu docela nahánělo strach. A to už je co říct!

„Na vysvětlování nemám čas.“odbyl generála mág. Nyní se vrátil k původnímu cíli. Zlodějce, kterou ovšem bránil vlastním tělem kectocký felčar. „A ty uhni, Varinie! Říkám ti to naposled!“

„Ne!“

„Jak chceš! Příležitost jsi měl!“ odsekl Izidor, načež nafoukl tváře jako žába, zaklonil se a plivl na ranhojiče. Z úst mu však místo slin vyšla malá, ohnivá koule, která zasáhla Varinia přímo do břicha a odmrštila ho dobré dva metry dozadu.Poslední, kdo se tak před rozzuřeným čarodějem ještě držel na nohou, byla Minerva. Herbert ležel v bezvědomí opřený o zeď a Ivan bezmocně sípal a chroptěl na opačné straně místnosti.

„Izidore, okamžitě toho nech a zklidni se, nebo tě uklidním já!“ Josephovi se sice příliš nelíbilo, jak čaroděj zametá se zlodějskou bandou, nicméně na jejich obranu zasahovat nehodlal. Teprve když to schytal i Varinius, pohár trpělivosti přetekl.

„Ty drž hubu, ty pohlaváre generálská! Tohle se tě netýká!“

„Ale bude, až ti tu tvoji palici pitomou urazím! Možná bys ji pak začal konečně i trochu používat!“

„Jen to zkus! Rozmáčknu tě jako štěnici!“

Ani sám Joseph nevěděl, jak vážně své výhružky myslí. Izidor se zcela utrhl ze řetězu a odmítal poslouchat jeho rozkazy. Na druhou stranu by ho útokem mohl ještě víc vyprovokovat. Zvlášť, když se zdálo, že ani ono useknutí hlavy by nemuselo pomoct. Ale snad by ho mohl omráčit, nebo jinak zneškodnit. Pokud by ho čaroděj předtím neproměnil v hromádku popela. Ať tak či onak, příležitost dát mágovi do zubů, nedostal.

Bez varování se dala do pohybu jedna z postelí, kterých byla ošetřovna plná. Postavila se na zadní čelo, přetočila a padla přímo na Izidora. Ten se nestihl ani vzpamatovat z překvapení, natožpak bránit se pohybujícímu se kusu nábytku. Lůžko ho zamáčklo jako hmyz.

„To je za Berena, ty kryso!“ ulevila si Minerva, když posléze popošla blíž, aby mohla kopnout do bezvládné čarodějovy ruky, vyčuhující zpod postele.

„Hm… Tak teď bych ti asi měl poděkovat… znovu.“ poznamenal Joseph sice přátelsky, nicméně meč neodložil. „Nicméně stále musím trvat na svém původním požadavku.“

„No dobrá…“ souhlasila Minerva. Nic jiného jí ostatně nezůstalo. Už tak se horko těžko držela na nohou a nestihla by ani tasit, natožpak zvítězit nad zkušeným vojevůdcem, zoceleným v mnoha bojích. A v žádných pouličních šarvátkách, ale v opravdových bitvách. Na druhou stranu ovšem vypadal rozumně. „…ale mám podmínku!“

„A jakoupak?“

„Že nás budeš držet dál od toho šílence! A nezabijete nás!“

„Hm… No, tak tohle bych ti snad slíbit mohl. Už jenom kvůli Kateřině“

„Čestné slovo?!“

„Čestné slovo.“ odpověděl Joseph a rituálně si položil ruku na srdce. Na rozdíl od Izidora si moc dobře uvědomoval, že tihle zlodějíčci mají prozatím větší cenu živí, než mrtví.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů