Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Havraní křídla

26.3. 2012 Autor Devil123 Komentáře Komentáře (11) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.50 Přečteno x1286

Po dlouhé době se vrací váš "milovaný" Ďábel a vydává Vám na milost a nemilost jednu kratší povídku ze své dílny.
Je to jen povídka, nebude pokračování, ačkoliv nevylučuji, že se s ní nesetkáte, pokud dám dohromady nějaké komplexnější dílo ....

No nic, užijte si tento krátký literární zážitek a prosím nešetřete kritikou... ;)


    Kouř stoupal k potemnělému nebi. Svět ponořený v šeru a stínu tiše skomíral. Popel, prach a štiplavý zápach smrti se vznášel nad krajem, jako nehmotný náhrobní kámen. Obzor osvětlen dosud nevyhaslými plameny se skvěl v dáli jako živoucí připomínka věcí, jež se udály.

    Po prašné cestě, zčernalé popelem zbytků budov, cválali čtyři jezdci. Ebenově zbarvené kožené zbroje se sytým rudým pruhem přes hruď se leskly v záři dohořívajících trosek.
    Vpředu jel mladý muž s nepoddajnými tmavými vlasy, padající mu do obličeje. O délku koně za ním klusala žena. Vlasy měla rusé a volně jí padaly až po ramena. Oblečena byla ve stejně černé zbroji, jako ostatní a tvrdý výraz ve tváři spolu s pronikavýma očima podtrhly vzezření rozené válečnice. Skupinu uzavírali dva holohlaví muži na vlas stejní.

    Zničenou, vypálenou krajinou projížděli s chladnou lhostejností. Nikdo se nepodíval stranou, nikdo nepromluvil jediné slovo. S upřenými pohledy na cestu před sebou a za klapotu koňských kopyt nechali spáleniště za zády.

    Ač skrytá pod pečlivou maskou netečnosti, ze všech spadla nervozita, když opustili zničené území.

    Kdysi krásna Jorgenská krajina byla nyní bez života. Zvěř zmizela, ani ptáci nezůstali, aby zpívali žalozpěvy zemi, jíž stravuje smrt.

    Jezdci mířili za obzor, kde ohně byli ještě čerstvé a nestačili vyhasnout. O několik mil dále dorazili k rozcestí. Země kolem byla zničená podobně jako v bývalé vesnici, kterou projížděli. I proto je překvapila postava zahalená v kápi s holí na klíně, sedící pod starým ukazatelem.

    Muž, který skupinu vedl zvedl ruku na znamení zastavení. Postava nedávala najevo, že má o jezdce výrazný zájem. Černovlasý mladík seskočil z koně a tasil meč. Ani teď neznámý nezvedl hlavu. Obličej pečlivě ukrytý pod látkou. Velitel přistoupil až k zahalené postavě. Pomalým, vyváženým pohybem nadzvihl kápi ostřím svého meče.
„Hle křídla havranů zastínila slunce a smrt kráčí zemí, jenž jí nepatří!" Zaznělo z úst neznámého a pohled velitele se střetl s párem ledově modrých očí. „Smrt hraje podivnou hru a následuje vaše kroky" neznámý se postavil.
    Velitel nemohl skrýt lehké překvapení. Zahalená postava byl starý, bělovlasý muž se stejně bílým vousem. Na svůj věk stál s nečekanou jistotou a vzpřímeně. Tvrdý pohled jeho podivuhodných očí naznačoval, že muž toho zažil mnoho. Možná i víc, než celá skupina stojící před ním dohromady.
    „Skvělý proslov" řekl velitel. „Ale úplně zbytečný" dodal s úšklebkem. Chvilku mlčel a zkoumavě si prohlížel bělovlasého. Za zády mu nervózně přešlapovali společníci, kteří mezitím seskočili z koní. „Kdo jsi?"
    „Jorgeňan."
    „Myslím tvé jméno."
    „Není důležité." zamumlal stařec
    Velitel na něj zamyšleně hleděl, nebyl zvyklý, že mu někdo neodpovídá na otázky. Bojoval s nutkáním udeřit toho muže a donutit ho tak odpovídat, ale zahnal tuto myšlenku a zůstal v klidu.
    „Já jsem Axer, kapitán šestého regimentu Karaganské armády." znělo to hrdě a povýšeně.
    „Těší mě Axere" řekl stařec posměšně a zdůraznil vynechání kapitánského titulu.
    Axerovi přelétl přes tvář slabý zachvěv vzteku. Ten starý muž ho záměrně provokoval. Vysmíval se mu. Ale proč? Vždyť ho mohl během vteřiny probodnout a nezdržovat se s ním. Něco ho drželo zpátky. To „něco" ho nutilo zjistit o muži víc, dřív než bude jednat.
    „Co jsi zač?" zopakoval otázku
    „Mnozí si kladou stejné otázky, kapitáne." zaznělo v odpověď
    Axer se tvářil zmateně. Ten stařec byl opravdu zvláštní. Velitelovi vůbec nešlo do hlavy, co tu vlastně stařík pohledává.

    Neznámý protočil v rukách dubovou, leštěnou hůl. „Věříš v bohy Axere?"
    „Co je to za nesmysly?" zvolal velitel. „Žádní bohové neexistují! Věřím jen v sílu svých paží a ve svůj vlastní rozum."

    „Někteří mě nazývají bohem...." zamumlal tichým, tajemným hlasem
    „Rouhání!" vykřikla rusovlasá žena za velitelovými zády a tasivší meč se rozeběhla proti starci, který se však ani nepohnul.
    „Dost Koro!" zastavil ženu Axer.
    „Je to blázen Axere, zabij ho, musíme pokračovat dál" naléhala na něj. Kora věděla, že Axer není žádný soucitný muž. Bylo více než pravděpodobné, že nakonec starce zabije, ale jeho nynější postoj Koru mátl. Zachytila Axerův zamračený, varovný pohled. Sklopila hlavu a zadrmolila omluvu, nicméně meč nechala v ruce.
    „Tvá žena dychtí po krvi. Jako upír, co pije krev, aby přežil" zasmál se stařec.

    „Drž hubu, nebo tě na místě zabiju!"
    „Nic nového pod sluncem, od vraha se to dá čekat. Ty, vaše armáda, i tvůj císař jste jen prachobyčejní vrazi. Nemáte víru, neznáte slitování, neznáte lásku. Umíte jen zabíjet a pálit. K tomu jste se narodili, tak i žijete. Sama smrt z vás má radost. Kráčí ve vašich krvavých stopách a spokojeně se usmívá. I teď jí vidím. Stojí za tebou a ruku pokládá kolem tvých ramen Axere. Neznámý chlad ti proniká do srdce a ty si to neumíš vysvětlit a nejde ho zahnat. Nemáš víru, která by tě chránila. Svět není jen o silných pažích. Tuhle válku nemůžete vyhrát!" bělovlasý muž mluvil pomalu, rozvážně a s nepopiratelnou autoritou. Axer ani Kora ho nepřerušili, jen ho s ironickým úšklebkem poslouchali.
    „Za svá slova si zasloužíš smrt." zasyčela jedovatě Kora.
    „Bezesporu." odvětil neutrálně stařec
    Uplynulo několik vteřin, kdy všichni tři hleděli do očíc ostatních a mlčeli. Stařec uvolněný jako při odpoledním posezení s přáteli, Axer rozzlobený a zamyšlený a horkokrevná Kora rozzuřená do běla.
    „Axere, zabij ho!" zavrčela Kora, ale kapitán se ani nepohnul. „Axere?. Axere...?"
    „Cítíš to kapitáne, že ano?" zašeptal stařec. „Ledové prsty ti svírají srdce, tvá mysl je otupená a cizí hlas ti našeptává... abys zabil."
    Kapitán se otřásl. Cítil to. Bylo to, jako by mu v hrudi ležel kus ledu. Meč, který třímal mu v ruce hladově kmital.
    „Ticho, TICHO!" zařval Axer, ale nevěděl, jestli kříčí na starce, nebo hlas šeptající v hlavě.
    Kora i holohlavé dvojčata zmateně hleděli střídavě z Axera na starce.
    „Co jsi mu do hajzlu udělal?" zaklela nenávistivě Kora.
    „Vůbec nic." usmál se bělovlasý
    „Lžeš!" vykřikla a opět se vrhla proti starci, ale Axer jí znovu popadl za ruku a strhl zpátky. Tentokrát se však Kora nenechala tak snadno odbýt.

    „Axere, co to do háje vyvádíš?" obořila se na něj a vysmekla se z jeho sevření. „Zabij toho muže, proč už jsi to dávno neudělal? Copak to nevidíš? Je to čaroděj! Jestli ho nezabijeme, zabije on nás!" Kora byla rozzuřená na Axerovu netečnost a vlastní bezmoc. Nevěděla, co se děje s kapitánem, ale věděla, že za vše může bělovlasý stařec. Axer jí ale nedovolil ho zabít. Jenže Axer byl mimo...
    „Ustup!" zamumlal Axer
    „Ne!" vyštěkla Kora a vrhla se s mečem v ruce na starce.
    Axer se jí pokusil opět strhnout zpět, ale chlad a pochybnosti mu otupily reflexy a nedokázal rusovlasou ženu zastavit.

    Kora s divokým křikem zaútočila na bělovlasého. Starci se zableskly modré oči a na tváří nasadil šílený úsměv. Válečnice máchla mečem shora na starcovu hlavu. Ten obdivuhodně rychle uskočil stranou a Kora udeřila naprázdno. Ihned přešla do otočky a vedla úder naplocho. Stařec neuhnul, ale úder vykryl holí. Ozval se podivný dutý zvuk a meč se od hole odrazil, jako od zdi.
    Válečnice nechápavě hleděla na starcovu hůl a nepovedený útok jí úplně rozhodil. „Zabiju tě" zavrčela. „Ani kouzla ti nepomůžou" a znovu se vrhla do útoku.
Bezhlavě útočila jedním úderem za druhým. Točila se, měnila pozice i série úderů. Všechno marně, bělovlasý všechny údery odvrátil svou podivnou holí, nebo dokázal rychle uskočit.

    Axer stále bojoval proti neviditelnému nepříteli, kterého střec označil, jako smrt. Dvojčata sledovala souboj Kory a starce. Nechtěli se zapojit, ale když viděli, že rusovlasá válečnice nedokáže proniknout obranou svého soupeře, pokrčili rameny, tasili meče a vydali se Koře na pomoc.
    Starý muž zahlédl koutkem oka blížící se nebezpečí. Ke Kořině překvapení přešel do protiútoku a zatlačil válečnici do defenzívy, načž jí donutil o pár kroků ustoupit. To mu stačilo. Zabodl hůl do země a zvedl ruku. Vyšlehlo prudké světlo a vedle starce se objevili dva obrovští stínoví vlci. Zavrčeli a s divkým štěkotem se prohnali kolem Kory a Axera přímo na holohlavé válečníky.

    Kora hleděla na starce směsicí nenávisti a strachu. Strach vzápětí vystřídal prudký nával vzteku. Opět se vrhla do útoku. „Chcípni!" zařvala a bodla mečem. Stařík si nakročil, meč vykryl do strany a udeřil holí plnou silou přes nataženou ruku. Kora vykřikla a upustila meč. Stařec ale v útoku pokračoval. Bodl holí válečnici do břicha, otočkou se dostal za její záda a z otočky jí plnou silou nakopl do podkolenní jamky. Válečnice zaúpěla a klesla na kolena. Vzápětí ucítila tupý úder do hlavy,svět jí zčernal před očima a ztratila vědomí.
    „Promiň" zašeptal muž, ale Kora ho už nemohla slyšet. Bělovlasý se otočil k Axerovi. Oba holohlaví muži měli prokousnuté hrdlo a leželi v kalužích krve u kapitánových nohou. Stínoví vlci se rozplynuli ve větru, neznebylo po nich ani památky.
    Axer měl v očích slzy. Pohlédl na Koru, zakrvácené vlasy se jí lepily na obličej a z rány na hlavě jí prýštila krev. Ledový chlad, který ho svíral byl ten tam. Nahradil ho bezmocný vztek. Zaplavilo ho teplo, které mu propůjčilo nesmírnou sílu. Rozlévalo se celým tělem a když dosáhlo konců prstů s divokým řevem zaútočil na starce.
    Útok střídal útok a bělovlasý muž, znavený předchozím soubojem s Korou, nestíhal odvracet rány. Axerův meč pronikl obranou a řízl starce přes pravý bok. Ten dokázal ustát jen několik dalších úderů, než mu Axer klamavým úderem probodl levé stehno.

    Stařec klečel na jednom koleni a těžce oddychoval. Konec se blížil. Axer se rozmáchl mečem nad hlavou a vší silou udeřil. Bělovlasý nastavil hůl, držící jí oběma rukama. Síla, kterou Axerovi propůjčil vztek, stačila, aby starcova hůl praskla a zlomila se v půli. Úder byl veden tak silně, že starý muž klesl i na druhé koleno a oba konce hole mu vypadly z rukou, které mu bezvládně visely podél těla.
    Klečel tam, ruce svěšené, ale s pohledem upřeným Axerovi do očí. „Těžký je let havrana, po vydatné hostině. Nemotorně mává křídly a nemůže se odlepit od země. Jsi havran Axere, jsi ten, kdo se mrtí hoduje a není schopen žít."

    „Kdo jsi?" zašeptal kapitán skloněný přímo ke starcově tváři

    „Není důležité, kdo jsem já, ale co ty chceš, abych byl."

    „Jsi blázen"

    Starý muž pokrčil rameny. „Ani blázen nekráčí ruku v ruce se smrtí."

    „Dost! Teď zemři!" zařval Axer a prohnal čepel starcovou hrudí.

    Tajemnému muži unikl jen slabý vzdech. Klidný úsměv se objevil na staré tváři. „Havran odlétá a křídla havraní zakrývají slunce.."

    „Zemři!" zvolal znovu Axer a přitlačil na meč
    „Malá cena za to..." Polknul a těžce se nadechnul. ... „Že jsem si otevřel... oči." vydechl starý muž a jeho podivné modré oči nabraly skelný pohled.
    Axer hleděl na mrtvé tělo. Myslí se mu honilo vše, co se událo. Už nevěděl, co je pravda a co si má myslet. Pootočil hlavu a díval se na Koru. Krev z rány přestala téct, ale stále byla v bezvědomí. Zapískal a vyplašení koně přiběhli ke svému pánovi. Vzal Koru do náruče a naložil jí na hřbet svého koně. Na mrtvé dvojčata se ani nepodíval. „Čas ukáže, jestli jsi měl pravdu" zamumlal k mrtvému starci. „Do té doby, budu stále spoléhat na své paže a svůj rozum."

    Kořina koně přivázal za svého. Chytil uzdy obou koní a pěšky se vydal směrem za obzor, kde stále planuly čerstvé ohně. Za obzor, kde ležel Axerův osud, kde ležely odpovědi na nové otázky, které nutně potřebuje znát.
    Aniž by si toho kapitán všimnul, nad hlavou mu proletěl černý havran, jemuž se v odrazu světla zaleskly dvě ledově modré oči..

Hodnocení článku: Hodnocení 7.50, Hodnotilo 2 uživatelů