Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Seveřan z Jihu - 2. díl

4.6. 2012 Autor vojtagreger Komentáře Komentáře (1) Kategorie Příběhy Hodnocení 1.00 Přečteno x836
Tenhle díl je nějak moc dlouhý, ale kdyby nebyl, budoucí díly by nedávaly smysl. Byl bych to ještě prodloužil, ale myslím si, že to bohatě stačí. 

Omlouvám se za časté opakování jmen. Prostě se mi to děje.
 
Vysvětlivky pro tento díl:
Elfský dryák - Magický nápoj propůjčující uživateli na dobu pár minut až jedné hodiny (podle kvality) elfské nadpřirozené schopnosti (rychlost, bystrost, sluch apod.) 

Následujícího dne Haming vstal velmi brzy a začal intenzivně přemýšlet, jak provede útěk, kudy vyklouzne z domu, kde vezme zásoby a koně a další. Kolem desáté hodiny dopoledne na dveře zaklepal Hamingův učitel.

„Pane Hamingu, Váš otec si přeje, abychom pokračovali ve výuce počtů. Cítíte se dobře?"

„Ano, vstupte." řekl Haming poněkud podrážděně.

Zrovna teď neměl náladu učit se počítat, hrát si s lidmi a podobné věci, které jeho otec praktikoval. Chtěl z Haminga obchodníka, stejně hamyžného jako byl on sám. Nebral ohledy na jeho touhy. K sedmým narozenínám mu jako poslední dárek daroval ujištění, že bude pracovat v rodinném podniku. Bez diskuze. A tak musel Haming každodenně psát, číst, počítat a učit se „mluvit". Učení se mluvit byla jen zástěrka proto, jak chlapce naučit úlisnosti a podfukům.

Počty a jiné hrůzy trvaly asi tři hodiny, poté se Hamingův učitel sbalil a odešel. Haming si ještě promyslel pár věcí a začal balit. Po pár minutách zaklepal na okno Fred. Haming se zpočátku polekal, ale potom otevřel. Fred vstoupil, porozhlédnul se, všimnul si batohu a divil se.

„Zase někam jedete? Bohové, to není možné!"

„My nikam nejedeme. Utíkám z města. K dědečkovi na sever."
„Nepřeskočilo ti? Jak to jako uděláš? Zdrhneš? A beze mě? Ani náhodou, jdu s tebou!" protestoval Fred.

„Ne, tohle je moje věc. Stejně jsi tu o hodně štastnější. Celý tvůj cech tě zbožňuje."

„Hele, možná chceš utýct, ale já jdu taky. A basta."

Fred byl daleko lepší ve smlouvání, přesvědčování a podobných věcech, i když na to rozhodně neměl učitele jako Haming. Nakonec se díky neustálému náporu dokázal dostat na výpravu směrem na sever.

„Večer přijdu a půjdeme k cechu. Rozloučím se s nima a pak půjdeme."

Haming nic nenamítal, počkal, než Fred bezpečně slezl po zdi dolů a pak zavřel okno. Vzal znovu batoh a balil si do něj oblečení. Pak se podíval na vrch police a bylo mu velice líto, že si na cestu nemůže vzít svoje milované rytíře. Říkal si, jaký to bude pocit, když bude odloučen od své nejoblíbenější hračky. Málem se dal do pláče, ale pak si uvědomil, že ještě má Zmenšovací vak, který dostal od svého „strýčka" k narozeninám. Znovu sundal všechny krabice z police a nacpal je do vaku. Když už dokázal sbalit tohle, vzal všechno, co měl rád a nakonec jeho pokoj vypadal téměř jako pustina, když byl opomenut nábytek.

Asi o půl desáté někdo otevřel dveře. Haming se podivil, když uviděl Freda.

„Ty dva bachaři dole se pár hodin nevzbuděj. Jo a máte dost trapný zámky, na boháče. Nebejt jich pět, hospoda by byla zamčená líp."

Haming neváhal, na záda si vzal batoh a k pasu si připnul vak. Vypnul trpasličím mechanismem poháněnou svítilnu a odešel z pokoje. Potichu za sebou zavřel a následoval po schodech Freda. Celou dobu cítil strach, že ho chytí, ale jeho rodiče spali v zlatem vykládaném pokoji, takže nic neslyšeli. Teprve pár metrů od domovních dveří si Haming oddechnul.

„Za mnou."

Haming následoval Freda ulicemi, temnými zákoutími a když už ani tam Fred necítil bezpečné místo na krytí, vylezl na střechu. Naštěstí na ni vedl žebřík, jinak by tam Haming nikdy nevyšplhal. Fred měl na tváři vítězoslavný výraz, dokud neuviděl strážce střech.

„Do zlomeného paklíče! Další bachař! Tenhle už zhebne!"

Fred vytáhl foukačku, vložil do ní jedovou šipku a vyfouknul ji na strážného. Jedinou ranou se nic netušící strážce skácel na zem. Hamingovi se příčila představa, že je skutečně mrtvý a jeho přítel to vypozoroval.
„Klídek, je jen v bezvědomí. Dělal jsem si srandu."

Hamingovi se značně ulevilo a dokonce si dlouze vydechnul. Potom zase nasadil kamennou tvář, jak se naučil na hodinách rétoriky a tak zůstal, dokud se Fred na jedné ploché střeše nezastavil, neodklopil dvířka a triumfálně prohlásil:

„Našli jsme to."

Fred slézal jako první a celý žebřík přistavený po dvířky sjel, zatímco Haming poctivě slézal. Když byl konečně na zemi, zastavil oba chlapce jeden z kolemjdoucích zlodějů.

„Pane Frede, máte společnost? Co potřebujete?"

„Chci mluvit s Kateřinou. Hned."

„Zajisté, pane."

Zloděj vedl chlapce až do podzemí, po různé spleti schodů a rohů, až konečně otevřel dveře do místnosti cechmistra a uvedl je.

Místnost byla poměrně velká na to, že se nalézala ve sklepě. Byla patřičně osvětlená svícemi, svítilnami, ale i pokročilými mechanickými lampami. Místo klasického nábytku tu stály police s lektvary, stojany na zbraně a vitríny s nejrůznějšími dýkami, meči, šavlemi a jinými zlodějskými bojovými nástroji. V levém rohu stál stůl a židle, ve které seděla mladá dívka s tmavě hnědými vlasy a svůdným úsměvem na rtech.

„Frede, čemu vděčím za návštěvu?"

„Zdravím, Kateřino. Odjíždíme. Na sever."

„Cože?"

„Říkal jsem, že odjíždíme na sever. Můj kamarád prchá."

„No, klidně si může prchat, ale jestli jdeš ty, jdu i já. Tvůj otec mě před smrtí pověřil úkolem chránit tě."

„Podívejte se, vyřiďte si to mezi sebou. Já vezmu kohokoliv."

Haming se otočil a odešel z místnosti. Potichu za sebou zavřel dveře a poodešel od nich.

Kateřina počkala, až Haming odešel a pak začala mluvit.

„Frede, tvůj otec mi před smrtí řekl, ať tě chráním na každém kroku. A když bych tě teď nechala odejít, nebyl by to moc dobrý způsob splnění přísahy. Dejte mi půl..."

Kateřina silně udeřila Freda do obličeje.

„Už nikdy se mi nedívej do výstřihu!" řekla velmi rozzlobeným tónem a znovu ho praštila.

„Kde jsme to byli? Ano, dejte mi půl hodiny a pak můžete vyrazit."

„Fajn." řekl Fred a přiložil si ruku k místu, kde ho Kateřina udeřila.

Kateřina vyprovodila Freda z místnosti, otevřela skříň a začala se převlékat. Místo obyčejné tuniky si nasadila lehce vyztuženou zbroj, kterou si nechala ušít poté, co byla jmenována cechmistrní. Protože na sobě nosila spolu s kvalitní ochranou v boji i ornament cechu, většině problémů se dokázala vyhnout. A to teď přesně potřebovala. Čím méně banditů a jiné havěti bude muset zabít, tím lépe. Zavřela skříň a přešla k vitríně. Z kapsy vytáhla klíč a otevřela ji. Uvnitř ležela ebenitová dýka, vykládaná safírem a acháty. Vzala ji do ruky a začala si ji prohlížet. Tolik vzpomínek v tak malém předmětu. Pak ji zasunula do speciálně tvarované pochvy. Mědla více než dvacet minut nazbyt. Ze skříně vytáhla batoh a vložila do něj prosté oblečení a náhradní zbroj. Přešla k poličce s lektvary a vzala si lahvičku s uspávacím plynem, dva Elfské dryáky a pár lektvarů léčení, pro případ, že by potřebovala vyléčit rány. Potom vzala z police vrhací nože a zasunula si je na příslušné místo na kyrysu. Potom zavolala místního zbrojíře Marila.

„Přeješ si, Kateřino?"

„Ano. Přines mi Fredovu zbroj. Tu normální i záložní. A vezmi od Durga dva tesáky nebo delší dýky, jestli nějaké má."

„Samozřejmě. Ještě něco?"

„Ne, běž splnit úkoly."

Kateřina potřebovala ještě jednu věc. Vybrat peníze z trezoru. Ale propůjčit klíč obyčejnému špatně placenému člověku by byla chyba. Takže odešla ze své kanceláře, došla k trezoru, nenápadně ho odemkla a vzala dva měšce obsahující kolem dvou tisíc karků. Vrátila se zpátky a oba měšce natěsnala do batohu. Stihla to právě včas, protože Maril se právě vrátil se zbrojí a tesáky.

„Tady, jak sis přála."

„Děkuji, Marile. Můžeš jít."

Kateřina si zbroj prohlédla. Byla v dobrém stavu, nepoškrábaná, dobře vyztužená a na svou velikost obsahovala dost náprsních kapes, aby si do ní zloděj mohl položit klíčové zboží. Položila ji na stůl a prohlédla si druhou. Byla úplně stejná, ale nebyla na ní jediná známka nošení. Kyrys opět položila a podívala se na jeden z tesáků. Byl krátký, tedy na dospělého, pro Freda a Haminga byl akorát dlouhý. Nebyl příliš ostrý, ale to nevadilo, Kateřina stejně plánovala vyhýbat se bojům.

Chvíli to trvalo, ale konečně do místnosti přišli Fred s Hamingem.

„Půlhodina je pryč. Hotovo?"

„Ano. Ale oblečte si zbroje."

„Jůů, tuhle mám rád."

Oběma zbroj padla jako by jim byla šitá na míru. Vlastně byla, Fredovi. Když si oblékli zbroj, dala jim Kateřina i zbytek výbavy a nakonec i tesáky. Fred s ním kupodivu zacházel méně obratně než Haming, byl zvyklý spíš na dýku. Jeho přítel se šermovat naučil převážně sledováním svých vojáků v akci.

„Kateřino, mohl bych radši dostat dýku?"

„No, nejspíš asi ano." řekla Kateřina, vzala Fredovi tesák a vyměnila ho za jednu z dýk ve vitríně. Tesák položila na stůl a nechala ho jen tak být.

„Tak jdeme."

Skupinka vyrazila ven ze sklepa a pak i ven z domu, zpátky na ulici.

„Sakra, vždyť nemáme jídlo!"

„Klídek, postaral jsem se o to. Díky, krčmáři, že zamykáš na jeden západ."

Kateřině i Hamingovi se po chvíli napětí ulevilo, zatímco Fred se vytahoval tím, jak rychle vypáčil zámek. Haminga jeho chvástání začalo unavovat a nebyl jediný.

„Jo, jo. To máš po otci." umlčela ho Kateřina.

Skupinka se vyplížila z města a pod vedením Kateřiny došla až ke stájím. Tam Fred odcizil dva koně. Kateřina si vzala jednoho a Fred s Hamingem jeli spolu. Jezdci pobídli oře k jízdě. Tak začal Hamingův návrat do ráje.

Hodnocení článku: Hodnocení 1.00, Hodnotilo 1 uživatelů