Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 53. díl

5.6. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x962

Kruh se uzavřel... Konec se přiblížil... Země se pohnula... A pak to přišlo...

Zkouškové období...

No co vám budu říkat, zkrátka a dobře nemám na psaní tolik času, kolik bych si přál a taky jsem se trochu sekl. Nicméně zatím pokračuje válka s učitelským sborem úspěšně a po výzvě kolegy Laxinátora jsem se nakonec odhodlal šoupnout sem tenhle díl, kterým si popravdě nejsem až tolik jistý... Nejde ani tak o děj, jako spíš o Ivanovu mluvu... Máte-li nějaké věcné a praktické připomínky či nápady, co s tím udělat, sem s nimi!


„No to snad není možný! Proč zrovna já se musím pořád vláčet s takovou bandou hňupů!“

Jen málokdy by Herbert vyměnil společnost svých přátel za cokoliv menšího, než půl tuny zlata. Zrovna v tomhle okamžiku by ovšem nepohrdl ani zlámanou grešlí. Ačkoliv Minerva při rvačce utrpěla nejmenší, tedy přesněji žádná, zranění, měla teď nejhorší náladu. Neustále přecházela z jednoho konce místnosti, která teď sloužila jako jejich vězení, na druhý a nadávala tak, že i kdejaký starý mořský vlk by se měl od ní co učit.

„Takových pitomců snad na světě není! Jeden mi plete provaz na oprátku, druhý mi rovnou položí hlavu na špalek! Krucinál, proč mě rovnou nevyhodíte z okna, vy dva dutohlavci! Jediné co umíte je dostat člověka do problémů!“

„Zvláštní, já myslel, že tu ruku jsi mu usekla ty…“ neodpustil si malý rýpanec Herbert. Až pozdě pochopil, jaká to byla chyba, pouštět si pusu na špacír. Jenom tím Minervu ještě víc naštval.

„Ty tupče! Teď, teď děláš chytrého! Ale nic z toho by se nestalo, kdybyste mu nevlezli do baráku! Jenom kvůli tobě jsme museli zdrhnout z Niedue!“

„Tak to zas prr… Zaprvé, ten barák si vyhlídnul Beren, za druhé, vy jste šli se mnou dobrovolně!“

„No jasně! Všechno sváděj na druhé! A to, že nás kvůli těm tvým gramlavým rukám vyhmátli i ve Variji, taky není tvoje chyba, co?! Můžeš být rád, že jsem tě z toho vězení vytáhla!“

Tentokrát Herbert mlčel. Neviděl už žádný důvod, proč v hádce pokračovat. A navíc, čím víc bude odporovat, tím navztekanější Minerva bude, nehledě na to, kdo má pravdu a kdo ne. Když bude zticha, časem ji to dozajista přestane bavit, zklidní se a pak snad konečně spolu vymyslí, jak se z té šlamastyky dostat. Místo odpovědi si tedy znovu prohmatal levé rameno. Každý pohyb ho stále děsně bolel. S rukou nemohl takřka vůbec pohnout a záda měl samou modřinu.

„A ty se na mě tak nedívej! Ty jsi to samé, v bledě modrém!“ pokračovala po chvíli Minerva. Tentokrát už ovšem nechala pasivního Herberta na pokoji a zaměřila se na Ivana. Ten na tom nebyl o mnoho lépe než druhý zlodějíček. Sice neutrpěl žádné pohmožděniny, způsobené prudkým nárazem na zeď, nicméně na Izidorův stisk jen tak nezapomene. Skoro ho udusil, těžko se mu dýchalo a i malé kývnutí hlavou vyvolávalo přívaly bolesti. Navrch dal čaroděj do stisku nejspíš i trochu magie, neboť kůže na krku byla popálená.

„Sotva ti trochu nateklo do bot, začneš se s nimi bratříčkovat a jdeš nám po krku! No toho bych se od tebe teda nenačekala, že budeš taková svině! Ta tvoje vlčí kamarádka ve Variji nás skoro zakousla!“

„Tach cho chebylo…“ chraptěl Ivan, držíce se za popálený krk. „Chjeli che dochodnout… cho dobchém…“

„Jo, to určitě! Dohodnout a pak nám podříznout krky! Takové dohody my známe! Takže mi ti laskavě nelži do očí! Nejsem tak pitomá, jak si myslíš!“

„Prochiň, chale… plecheš che…“

„Ahá! Takže najednou já jsem tady já ta hloupá! Ty hade! Zakroutím ti krkem!“

„Tak a dost! Nech ho sakra být!“ okřikl Herbert Minervu vida, že je sto svou hrozbu Ivanovi na místě splnit. Pravda, sám měl sto chutí mu na místě jednu vrazit, nicméně tak trochu ho i chápal. Udělal jen to, co musel, aby přežil. Zrada se neodpouští, ani mezi těmi, kteří žijí na okraji společnosti, ale když se to tak vezme, Ivan vlastně nezradil. Ano, převlékl kabát, ovšem proti Herberotvi a Minervě takřka nic nepodnikl. Naopak, ve Variji jim ještě daroval pár koní.

„Tak ty se ho ještě zastáváš?! No to je teda skvělé! Že já se na vás hned nevybodla! Mohla jsem být někde v klidu zalezená a-“

„Buď už sakra zticha! Nevidíš, že teď máme důležitější věci na starost, než se tady hádat mezi sebou?! Musíme se odsud dostat, než se Izidor zase probere a uškvaří nás ve vlastní šťávě, nebo nás Lhivroi nechá všechny do jednoho oběsit! Myslím, že ten meč, co ho Ivan vrazil tomu všivákovi do zad, říká jasně, na čí straně stojí!“

„Chjo! Choje cheč!“ zachrčel Karmyzov, povzbuzený tím, jak dokázal Herbert správnými argumenty Minervu umlčet. Vzápětí však zlodějíček uzemnil i jeho.

„Víš co, Ivane? Raději se moc neozývej. Stále máš u nás obou vroubek…“

„Chm… No dobrá, zatím na to zapomeneme, ale jak se chceš odsud sakra dostat?!“ vyštěkla na Herberta půlelfka a divoce rozhazovala rukama při každém druhém slovu.

„No, třeba oknem. Zamřížované přece není…“

„A ty si troufáš slézt takovou výšku, za bílého dne, po kluzkém kameni?! Bez lana?! Uklouzne ti noha a rozplácneš se o skálu dole! A při našem štěstí při pádu strhneš i nás dva!“

„Tak půjdeme dveřmi…“

„Které jsou samozřejmě zamčené…“

„Vypaklíčujeme je…“

„Hlídané…“

„Jsme tři, to by snad mohlo na jednoho mamlase v brnění stačit.“

„Skrz hrad plný po zuby ozbrojených vojáků…“

„Stačí, když najdeme provaz, něco k jídlu, nějaké níže položené okno a jsme venku!“

„Přímo do pustiny, plné skřetů a skuturů…“

„Herdek, když se ti to nelíbí, tak zkus vymyslet něco sama! Ostatně, ty jsi tu ta, co umí čarovat! Kdybys uměla i něco jiného, než jen peskovat, mohli jsme už dávno sedět v nějaké dobré hospodě, na konci světa!“

„Tak jdi za Izidorem! Ten tě tam možná pošle! Po kouskách!“

Jeden konflikt byl zažehnán a vzápětí vzplanul druhý. Naštěstí i tentokrát zasáhla třetí osoba, pro změnu Ivan. Vecpal se mezi oba nafukující se kohouty, odstrčil je od sebe a předložil jim svůj vlastní návrh.

„Chele… Cho chdychysme… che ch chima… chomluchili? Chosepch chás… chedá…“ mluvil pomalu a skoro nesrozumitelně, chvílemi se začínal i dusit, ale na druhou stranu mohl být rád alespoň za to.

„A ty tomu věříš? Že mi to slíbil na ošetřovně, neznamená, že to dodrží!“ oponovala zase Minerva.

„Pokud bude muset, tak ano…“ zamyslel se nahlas Herbert a spiklenecky se ušklíbl. „Co jsi vlastně udělala s tím amuletem? Máš ho ještě pořád u sebe?“

„Já?! Ty jsi ho přece měl ne?!“ podivila se Minerva a vyvalila na zlodějíčka oči. Ten jí vzápětí pohled oplatil.

„Jak já?! Přece sis ho půjčila ve Variji! Hned první den! Ale už jsi mi ho nevrátila!“

„Počkat, počkat… No jo… Tak to je teda něco…“ zalamentovala půlelfka naštvaně si dupla. „Tak to potom zůstal v tom sklepě…“

„Při bozích… Kde ve sklepě?!“ chytal se za hlavu Herbert při zjištění, že to, kvůli čemu jsou už půl roku na útěku, ztratili už před více než dvěma měsíci.

„No, v tom jak jsem se schovávala, přece! Uložila jsem ho tedy pod jednu dlaždici, než jsme pro tebe šli s Jeanem do toho vězení… Potom už jaksi nebylo kdy se pro něj vrátit…“

„Do řitě! A to mí říkáš jenom tak! Už několikrát nás kvůli tomu málem zabili a ty tu cetku jen tak někde zapomeneš?!“

„Hele, klídek, jo?! Kdybych to neudělala, tak ji u nás našli a dávno nás oběsili na nejbližším stromě! Přemýšlej sakra! Máme ji a nemůžou nám ji vzít! I kdyby se rozkrájeli, nikdy ho nenajdou! Ne bez nás!“

„…Krucinál! To je pravda! My je máme vlastně v hrsti!“ pochopil po chvíli Herbert. „Můžeme si diktovat podmínky!“

„Chá bchych echte najáchal…“ oponoval ovšem Ivan. Netvářil se zrovna vesele a zrovna krásné vyhlídky na budoucnost také rozhodně neměl. Než však stačil svou řeč jakkoliv rozvést, zachrastil v zámku klíč.

„Takže plán, skoč strážnému po krku, si necháme na později, ano?“ neodpustil si ještě na poslední chvíli Herbert, ale to už se dveře otevřely a do místnosti vstoupil generál Lhivroi. Usmíval se jako kočka, která právě slupla vrabce a vypadal více než sebejistě.

„Tak tady vás máme… Všechny tři hezky pohromadě… No to je teda něco…“

 „Tak si nás hezky prohlídni. Víc příležitostí už možná mít nebudeš.“ ušklíbla se Minerva, nicméně pokazit Josephovi náladu se jí nepodařilo. Zatím.

„Smích? No, tak ten tě brzo přejde, holčičko… Na to tu máme odborníky.“

„Jestli myslíš toho ukřičeného, rudovlasého pitomce, který nám pořád jenom vyhrožuje a kde nic, tu nic, tak se vůbec nebojím.“

„To se ještě uvidí, ty mrško… Víš, v trestaneckých dolech mají takový krásný zákon… Říkají tomu „Třikrát a dost!“ Když se některý z vězňů pokusí utéct a chytnou ho, tak mu to napoprvé ještě prominou, akorát dostává měsíc poloviční příděly. Napodruhé jde na týden do klády, ale i tak z toho vyjde docela levně. Ale potřetí, ho rovnou, bez okolků pověsí! A pokud správně počítám, vy jste si u Izidora všechny možnosti vybrali.“

„Vykládáš to moc pěkně, ale tak nějak pochybuju, že svou hrozbu splníš.“

„A to jako proč?“

„Dal jsi mi své slovo. Budeš nás držet od toho šílence dál a nezabijete nás.“

„Takže sázíš na mou čestnost? Něčeho takového bych se teda u kapsářky nenadál.“

„V nouzi dobrý psovi chlup…“

„Zvlášť takovému, který může snadno přijít o hlavu.“

„Hele, co kdybyste nechali těch blbinek?“ přerušil jejich debatu Herbert. „Já myslel, že po nás chcete něco jiného, než si hrát se slovy.“

„Chm… Musím uznat, že máš pravdu, ty jeden chmatáku…“ přitakal Joseph. „Vlastně je to úplně jednoduché. Máte něco, co patří nám a my to chceme zpátky.“

„Takže zase ta stará písnička… Krátce a stručně… Ty chceš ten amulet a my chceme, abyste nám konečně dali pokoj. Takže bychom se mohli dohodnout… Ty nás necháš jít a my ti řekneme, kde ho najdete. Nějaké připomínky?“ shrnul stručně situaci Herbert.

„Ano. Nemůžu vám zaručit volný odchod.“

„A to jako proč? Jestli jde o ty skřety…“

„Nejde jen o skřety. Ale o téhle záležitosti zkrátka nemohu rozhodnout sám. Bude se muset sejít celá Rada. Teprve pak se ukáže, co s vámi provedeme.“

„No, nevím, ale zdá se mi, že Izidora to příliš zajímat nebude. A ty svoje řeči o tom, jak ho máš pod kontrolou, si strč někam. Myslím, že dneska už se ukázalo, jak moc dbá na tvoje rozkazy.“ poznamenala s mírným úsměvem Minerva. Joseph ovšem tuhle otázku očekával a již dopředu měl připravenou odpověď.

„Izidor je dost daleko odsud. Počítám, že až do konce obléhání o něm neuslyšíme.“

„Jen aby… Nerad bych se s ním setkal znova. A co do té doby? To nás hodláte šoupnout pod zámek?“

„Samozřejmě, přece nemůžu riskovat, že mi utečete.“

„Pokud nám poradíte jak, tak ano.“ usmál se Herbert.

„To je snad vaše parketa. Ostatně, kde je vůle, je i způsob a jak se ukázalo, vy máte vůle více než dost. Ale půl tuctu strážných vás snad udrží na uzdě.“

„Že nás rovnou nevsadíte do želez.“

„To popravdě řečeno jsem původně chtěl. Ale nakonec vás asi jenom budeme muset zamknout tady.“

„A čímpak jsme si vysloužili, tohle kvalitní ubytování? To jsme se vám tak zalíbili?“

„To ani ne. Zkrátka máme ve vězení plno.“ zašklebil se protentokrát Joseph.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 2 uživatelů