Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 54. díl

3.7. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x840
Ani déšť, ani mráz, dokonce ani skřetí vojsko nezabrání tomu, aby na Kectock dorazila pošta! Ano slyšíte správně, pošta! Že valíte oči? No tak to Joseph s Albrechtem taky, jenže mnohem zajímavější, než příchozí zpráva je ten, kdo ji přinesl... Hm... Asi poteče krev...

„Počkat, počkat, zopakuj mi to ještě jednou a pomalu! Řekl jsi, že zaklapal na bránu?!“

„Jo, přesně tak! Prý tam stál, bouchal na bránu s tím, že nese zprávu od Smolena! A tvářil se přitom, jakoby si objednával pivo!“

Joseph tomu vyprávění nemohl uvěřit. Když mu Albrecht oznámil, že dorazilo poselství z jihu, čekal něco jako dopis, připevněný na šípu, nebo třeba, že z krbu vyskočil Izidor, ale rozhodně ne tohle.

„Takže ty tvrdíš, že ten chlap přišel takovou dálku až sem, nepozorovaně se dostal skrz obležení a jen tak zaklepal na bránu?! Tady něco nehraje…“

„Taky mi tu něco nesedí. Chtěl hned mluvit s tebou, ale prozatím jsem ho raději poslal do kuchyně. Nechtělo se mu, pořád trval na tom, že s tebou musí bezpodmínečně mluvit. Prý mezi čtyřma očima, pokud možno. Nevím jak ty, ale mě to zní jako nějaká podrazárna od Ragashe.“

„Že by? Hm…“ Lhivroi přemýšlel. Boje trvaly už dobré tři týdny a každé dva, tři dny přišel nový skřetí útok. Temní neustále stavěli nové a nové obléhací stroje a posledně se k hradbám sunulo hned sedm obléhacích věží. O žebříky také neměli nouzi a vrány, havrani, vlci a další mrchožrouti se každou noc stahovali pod hradby, aby mohli hodovat na kupách skřetích mrtvol, které se tam neustále hromadily.

Dokonce i z Ragashova tábora prý chodily celé skupiny a sbíraly těla svých padlých spolubojovníků. O nic zvláštního nešlo. Skřeti i skuruti se živili mršinami vcelku běžně a kanibalismus také nebyl výjimkou. Není divu, v nehostinném kraji, v jakém žili, není jídla nikdy nazbyt. Maso jako maso.

Posádce tyhle výpravy za potravou ani příliš nevadily. Vidina smradu a much, vznášejících se nad tou hromadou padlých byla ještě horší, než nenadálý noční útok, při kterém by ostatně skřeti nadělali tolik hluku, že by vzbudili i mrtvého. Temní elfové by si dozajista počínali lépe, nicméně ti se zatím mimo ostřelování hradeb obléhání nijak neúčastnili.

„Kdepak. Tohle by bylo příliš nápadné. Vrah přestrojený za posla?! I kdybych s ním mluvil osobně, jen těžko bychom byli sami a já neozbrojený. Tohle má asi stejnou šanci na úspěch, jako, že si zítra Gustav vezme Varijského císaře!“ zažertoval Joseph, ale neusmál se. Stále mu to vrtalo hlavou. Jestli to není trik od Ragashe, měl by to být opravdu Smolenův posel. Jenže ani on není hlupák a dozajista by nepočítal s tím, že jeden pěšák se dostane nepozorovaně do pevnosti. Buď je za tím něco úplně jiného, nebo je ten chlap cvok. Nebo obojí.

„A co ta zpráva? Četl jsi ji?“

„Ne, schválně jsem si to nechal až pro tebe. Co já vím, jestli to není nějaký kouzelnický fígl? Rozlomím pečeť a nezbude ze mě ani mastný flek. O to já nestojím.“ Zakroutil hlavou Albrecht a podal Josephovi zapečetěný svitek.

„A já snad ano?“ odvětil Lhivroi a začal si srolovaný pergamen prohlížet. Ve vosku byl opravdu otištěn znak Smolenovy Sedmé Legie, věže nad říčními vlnami, nicméně to ještě nemuselo nic znamenat. Když má člověk čas a prostředky, dá se zfalšovat cokoliv. Víc toho ovšem nezjistil.

„Hm… Tak teď nevím… Rozlomit, nebo spálit? Co myslíš?“

„No… Co takhle to dát Variniovi? Když už je to čaroděj a věštec, tak snad zjistí víc, než my.“

„Albrechte, to je geniální myšlenka!“ vykřikl Joseph nadšeně, poplácal svého přítele po rameni a poněkud tišeji s úšklebkem dodal: „A kdyby, aspoň to neblafne do obličeje nám dvěma.“

„Dobře, ale co s tím poslem? To ho tady necháme zatím jen tak pobíhat?“

„Raději ne, ale stejně bych si s ním rád napřed promluvil. Jestli se nějak podřekne, máme jasno… Zbraň mu doufám sebrali.“

„Samozřejmě. Ani se příliš nebránil. Jenom krčil rameny a tvářil se přitom, jakoby se ho to netýkalo. Takový, mouchy snězte si mě. Jestli je to vrah, tak buď opravdu dobrý, nebo mizerný.“

„Hm… Minule to byla šedivá ženská v černém plášti, tentokrát blázen, přestrojený za posla… S čím se předvedou příště? Gnómskou prostitutkou?!“

„Ble! To doufám ne!“ otřásl se Albrecht. Proti gnómům sice nic neměl, nicméně představa polonahé, vrásčité pidiženy mu obracela žaludek naruby.

 

Posel na ně už čekal. Pod dozorem dvou strážných se opíral o zeď chodby, hned vedle dveří do kuchyně. Zpočátku byl k oběma vojevůdcům zády, ale už na první pohled si Joseph všiml něčeho zvláštního. Neměl uniformu, jenom jakousi kombinaci kožené a plátové zbroje. Takovou chybu by udělal jenom absolutní pitomec. Kdyby ho poslal Ragash, určitě by nějaký mundůr měl.

„Tak co, chlapče? Najedl ses pořádně? Jistě jsi měl po té dlouhé cestě hlad.“ začal přátelsky Albrecht ve snaze vzbudit v cizinci zdání, že si získal jejich důvěru.

„Nechci jídlo…“ odpověděl chladně muž. „Musím mluvit s Lhivroiem.“

„Vezmeme tě k němu, ale nejdřív řekni, co mu chceš.“ otázal se Joseph. Tuhle hru můžou hrát i dva, pomyslel si. Ale s něčím nepočítal. Netušil, že posel ho zná. A jak se tak pomalu otáčel, čelem k němu, i jemu najednou připadal podivně povědomý. Vysoký, hubený, blond vlasy,… jenom ta zarostlá brada mu k němu nějak nepasovala… A ty oči… ty chladné, vpadlé oči, plné nenávisti…

„Co ti chci, Josephe?!“ zašeptal tajuplně muž, až z toho okolostojícím běhal mráz po zádech. „Však ty to moc dobře víš… Chci ti zakroutit krkem!“ zařval a jeho obličej se zkřivil nekontrolovaným vztekem. Zatnul pěsti a pomalu kráčel vpřed, přímo na překvapením ochromeného generála. „Ty jedna bezpáteřní kryso! Myslel sis, že ti to projde?! Krvezrádče! Za to, co jsi provedl, tě zabiju! Slyšíš?! Zabiju tě!“ řval dál, jako smyslů zbavený. Pak se vrhl na Josepha, chytil ho rukama kolem krku a začal ho škrtit.

„Ty hnido! Kvůli tobě jsou všichni mrtví! Slyšíš?! Ty za to můžeš! Jenom ty!“ hulákal dál, a kdyby nezasáhl Albrecht, dozajista by své hrozby splnil. Odtrhl vzteklého Jeana od svého přítele a postavil se mezi ně.

„Tak a dost! Koukej se zklidnit, nebo tě zklid-au!“ ani nestihl domluvit, když mu rozzuřený žoldnéř vrazil pěstí do obličeje. Generál zakolísal a ustoupil o pár kroků dozadu. Z nosu mu pozvolna stékala krev.

„Uhni, vagabunde! Tohle se tě netýká!“

Joseph stále stál na místě, ztuhlý jako solný sloup a hleděl nevěřícně na muže, odhodlaného ho zabít. „Je-Jeane… Já…“ vykoktal. To bylo vše, na co se zmohl. Jeho protivníka to pochopitelně nijak nezpomalilo a i on vzápětí obdržel ránu pěstí, tentokráte mířenou do břicha. Zkroutil se jako žížala a zaúpěl.

„Svině! Vytřu s tebou podlahu a roztrhnu tě jako hada! Nic jiného si nezasloužíš!“ Další rána dopadla shora na Josephovu hlavu a poslala ho k zemi.

„Osm let! Osm let jsem na tohle čekal!“

„A ještě si počkáš!“

Rozbitý nos Albrechta zastavit nemohl. Naopak snad ještě podnítil jeho bojovnost. Vyrazil vpřed a svým mohutným tělem narazil zboku do Jeana a přimáčkl ho ke zdi. Žoldnéř odpověděl několika kopanci do holeně, které přinutily generála ustoupit. Pak sám vyrazil vpřed, využívaje své železem pokryté pravačky jako beranidla. Jiného soupeře by tím dozajista položil na lopatky, ale Kyklop byl z jiného těsta. Náraz mu sice vyrazil dech, ale ustál to. A nejen to! Využil toho, že se Jean při útoku přihrbil, sepnul ruce a vší silou ho uhodil do zátylku. Jednou, dvakrát, třikrát. Naštěstí to stačilo a pološílený žoldnéř se bezvládně sesunul k zemi.

„Ksakru… Žádná měkota, to uznávám…“ oddechl si s úlevou Albrecht. Nato se zamračil na oba vojáky, kteří měli nečekaného hosta hlídat a posléze celý zápas jen udiveně sledovali. „A vy se příště zase tak přetrhněte! Na co jste krucinál čekali?! Až nám ten chlap rozbije hlavy a otevře Ragashovi bránu?! K čemu herdenajz máte ty zbraně?! Na okrasu?! Koukejte být aspoň trochu užiteční a odtáhněte toho zmetka a někam ho zavřete!“

„O-omlouváme se pa-pane…“

„Vy jste mě snad neslyšeli?! Hejbněte kostrou, než vám pomůžu!“ Albrecht i normálně působil dost divoce, hlavně díky chybějícímu oku a plnovousu, ale teď, když ještě úmyslně pouštěl hrůzu a ještě mu po tváři tekla krev, se oba vojáci přímo třásli strachy. Rychle popadli ležícího žoldnéře a spěchali chodbou pryč.

Když zmizeli za rohem, Albrecht se začal věnovat Josephovi. Ten sice zůstal při vědomí, nicméně stále se nezvedal. Hleděl do prázdna, jako duchem nepřítomný.

„Hej! Vstávej, chlape! Slyšíš?! Tady jsme skončili! Tak vstávej!“ párkrát svého přítele, ne zrovna něžně, propleskl. Lhivroi mu jen smutně pohlédl do očí a řekl: „Nic neskončilo… Stále ještě to pokračuje…“

Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů