Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

ZŽS - Příběh Šesti

4.9. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x798

Pamatujete si na díl, ve kterém prováděl Izidor mocný rituál za účelem získání nesmírné moci? Pokud ano, možná si i vzpomenete na malou, nenápadnou zmínku o "Příběhu Šesti," ze kterého čaroděj čerpal. Pro přesnost musím upozornit, že toto je lidovější verze příběhu, který koluje především slovní formou mezi prostým lidem a mimo jiné vysvětluje, proč se v příběhu nevyskytl doposud žádný chrám, kněz, ani jiný služebník boží.

Není to sice žádný majstrštyk, ale zas tak špatné to snad taky není...


Když bohové stvořili svět a naučili smrtelné mnohým dovednostem a řemeslům, opustili po sto letech své dílo a zanechali jej svému vlastnímu osudu. Odešli beze slov, bez varování, ze dne na den. Sice jen nadále sledovali, ze svých honosných paláců na nebesích, ale nijak nezasahovali. Učinili tak přesně podle dohody, kterou již dříve uzavřeli na přání svého otce, velkého Trobopeie. Ten se obával, že pokud by bohové mohli smrtelným vládnout a ovlivňovat je, nakonec by mezi nimi došlo ke sporům a konfliktům. Toho chtěl své druhy ušetřit a tak jim povolil jen pozorovat vše zdálky.

Ač to bylo moudré rozhodnutí, přineslo nakonec víc škody než užitku. Smrtelníci, aby vyjádřili svou vděčnost bohům, se pustili do stavby chrámů, svatyní a modliteben, kde vzdávali svým stvořitelům hold. Část z nich přijala úřad správců těchto svatostánků a tak vznikli kněží. Každý den se zástupy věřících klaněly ve svatyních a odříkávaly slova díků. Časem k nim přibyly i prosby a přání. Mnozí doufali v božské požehnání, ale nikdo se ho nedočkal. Smrtelní nevěděli o Trobopeiově zákazu zasahovat. Léta plynula a i přes horečné modlitby se rasám nedostávalo žádného náznaku božské přítomnosti. Spousta z nich začala pochybovat, až jejich víra zcela upadla.

Přetvářka a klam jsou smrtelníkům vrozené. A tak brzy někteří kněží, kteří mezitím nabyli na vážnosti a často i na majetku, přišli s novými bohy. Mnozí z nich oplývali kouzelnickým uměním a právě to jim spolu s nevědomostí ostatních pomohlo založit nové kulty. Většina z nich nepřežila své tvůrce, ale spousta přetrvala celá léta a rozrůstala se. Kněží žádali od svých následovníků dary a oběti a bohatli. Dávali si stavět honosné chrámy a paláce a pár jich dokonce založilo své vlastní říše. Ale ani to jim nestačilo. Čím víc měli, tím více chtěli. Brzy začaly přívrženci různých kultů válčit a soupeřit mezi sebou a společně potírat zastánce pravých bohů.

Trobopei a jeho druhové to vše sledovali z nebeské klenby, ale nezasahovali. Dlouho, předlouho jim trvalo, než pochopili, že pokud v ně smrtelní nebudou věřit a zavrhnou je, nebude mít jejich existence žádný smysl, stejně jako před stvořením světa. Nemohli však zasáhnout osobně, plnou silou. Takové porušení dohody Trobopei přece jen nepřipustil. Místo toho jim povolil vyhledat mezi rasami pět odvážlivců, které by obdařili silou a skrz něž by svrhli falešné bohy. A tak každý z bohů přijal podobu smrtelníka a vydal se pátrat po onom vyvoleném.

Mirlia se pustila do hledání jako první a brzy slavila úspěch. V hlubokých lesích našla skupinku elfů, kteří zachovali bohům věrnost a vytrvale odolávali snahám falešných proroků a kněží. Nejoddanějším z nich byl lukostřelec Tiralacom. Právě do něj vložila bohyně všechnu svou důvěru a požádala jej o jeho služby. Elf bez váhání souhlasil a namístě jí přísahal věrnost. Aby však do něj mohla Mirlia vložit část své síly, musel nejdříve, stejně jako později i další vyvolení, vykonat oběť. Ale ne nějaký kus zvěřiny, víno nebo obilí, jak často činívali kněží. Musel se vzdát části sama sebe, něčeho, čeho si na sobě samém nejvíce cenil. Po chvíli váhání si nakonec Tiralacom vyloupl pravé oko. Velmi ho překvapilo, když zjistil, že to nijak neovlivnilo jeho zrak, ani přesnost ve střelbě, právě naopak. Viděl mnohem více a mnohem dále. Skrze listí, stromy i lidi. Díky síle vzduchu a větru, již mu bohyně propůjčila, neminuly jeho šípy nikdy cíl.

Fatajaral nepátral ani tak mezi věřícími, jako spíš mezi mocnými. Nerozlišoval, v co kdo věří, ale čeho je schopen. Není tedy divu, že ze všech možných kandidátů si vybral právě skřeta Guntrama, vykonavatele Řádu Slunce. Fatajaralovi dalo docela dost práce přesvědčit ho. Skřet zpočátku slepě odmítal pochopit, že vše, čemu celý život věřil, byla lež. Nakonec však božská trpělivost slavila úspěch. Na znamení své oddanosti si na místě usekl pravou dlaň, jako trest za všechny, jež nespravedlivě odsoudil k smrti, ve jménu lži. Na oplátku mu Fatarajal umožnil vládnout silami ohně a daroval mu také novou ruku, stvořenou z plamene a popela.

Betel se vydal pátrat do těch nejhlubších a nejtemnějších jeskyní, kam ani Trobopeiovo božské oko nedohlédlo. Pátral mezi trpaslíky a gnómy, kteří sice nezůstali zcela věrní starým bohům, ale ani nepropadli klamům a lžím kněžích. Místo modlení se věnovali těžbě kovů a místo božstev uctívali tvrdou dřinu. Svou pracovitostí nad jiné vynikal trpaslík Plunbor, kovář a sekerník. Ten hlásal, že hodina práce v jeho kovárně má větší váhu, než rok modlení v katedrále a jeden horník je pro svět přínosnější, než sto kleriků. Právě jemu odhalil bůh Betel svou totožnost a požádal jej, zda by jeho jménem vedl podzemní národy proti falešným bohům. Plunbor zprvu odmítal, ale nakonec se podvolil. Na důkaz svého odhodlání a věrnosti si ustřihl vous, vytrhal ze svého těla všechny chlupy a hodil je do propasti. Zato ho Betel obdařil mocí země a kamene. Jeho kůži neprorazila ani ta nejlepší sekera a svým stiskem drtil i tu nejtvrdší skálu.

Vél našla svého vyvoleného na samém konci světa, daleko na východě. V místech, kde země končí a vlády se ujímá nekonečný oceán, našla rybářskou chatrč, tyčící se nad útesem. V ní přebýval Raton, půlčík-rybář, nepokojný mladík, nespokojený se svým osudem. Vél ho navštívila v podobě lidské venkovanky a zeptala se ho, proč vede takový život, když s ním není spokojen. Hobit odsekl, že by se rád vydal do světa, ale bojí se. Bojí se opustit moře, svou živitelku a ochránce. Ano, chtěl odejít ale zároveň i zůstat. Tehdy se ho bohyni zželelo a slíbila mu, že odteď bude moře navždy s ním. Než se hobit vzpamatoval, tasila Vél schovanou dýku a podřízla ho. Když Raton zcela vykrvácel, vlila bohyně do jeho žil mořskou vodu. Půlčík, svázaný od té chvíle s tímto nezkrotným živlem, znovu ožil a stal se tak čtvrtým služebníkem starých bohů.

Fukulus pátral po svém vyvoleném ze všech nejdéle. V převleku žebráka prošel celý sever, než v jedné hospodě, kdesi na konci světa narazil na sklíčeného lidského mága, jménem Suon, který se tam oddával alkoholu a přitom otevřeně haněl všechny bohy, bez rozdílu. Fukulus se jej začal vyptávat, proč tak činí, zda se nebojí pomsty kněží. Člověk odpověděl, že je mu to jedno. Prý už nemá pro co žít a právě kvůli bohům. Sotva rok předtím se šťastně oženil. Jeho žena však zůstávala na rozdíl od jiných věrná starým bohům a vytrvale kárala podvodné kleriky. Snadno odhalila jejich triky, jak s pomocí magie a kouzel udržují smrtelníky v klamu. Kněží ji pohotově odsoudili z kacířství a popravili. Suon ji sice velmi miloval, ale bál se otevřeně vystoupit na její obranu. Teprve po její smrti se probral, bylo však již příliš pozdě. Odsoudili ho k vyhnanství. Od té doby neměl čaroděj proč žít. Přál si, aby ho tenkrát zabili. Proklínal bohy i sama sebe, za svou zbabělost. A tehdy ho Fukulus seznámil s božským plánem a nabídl mu moc, vše změnit. Jeho ženu mu sice vrátit nemohl, ale poskytl mu alespoň nový smysl života. Suon jen mávl rukou a souhlasil. Když měl vykonat oběť, vzal nůž, bez váhání si vyřízl srdce z hrudi a zahodil je do sněhové závěje. Jelikož však žádná bytost nemůže žít bez srdce, vložil na jeho místo Fukulus kus ledu. Od té chvíle Suon vládl mocí zimy a chladu. Jeho dotek mrazil, jeho dech měnil vše v led a vztek přinášel vánici.

A tak započala pětice odvážných svou výpravu, ve jménu jediných pravých bohů. Zpočátku bojovali každý na vlastní pěst. Ničili chrámy, zabíjeli kněze a promlouvali k davům. Malé řády padly rychle, ale ty mocnější vzápětí poznaly, že stojí proti nepříteli, jehož je třeba se obávat. Shromáždily své věrné a vyslali je do „Svaté války," proti nepřátelům víry. Mnohé kulty, jež doposud soupeřily o moc mezi sebou, teď odložily své spory a spojily v nadcházejícím konfliktu své síly. Dříve se přetahovali jen o moc, ale teď jim šlo o přežití. Stejně tak i oněch pět vyvolených brzy došlo k podobnému rozhodnutí a uzavřelo přátelství. Tou dobou už měl každý z nich nemalé množství následovníků a tak vznikla Armáda Pěti Vyvolených.

Válka mezi starými a novými bohy trvala sedm let dlouhých let Sedm let, plných utrpení, krve a smrti. Když bohové viděli, co způsobila jejich nečinnost, cítili zhnusení a hanbu. Styděli se. To, co se dělo, byl následek jejich vlastních chyb a nezájmu. Chtěli vše napravit a odčinit a jejich touha se přenesla i do pětice vyvolených. Ti ji ovšem pochopili docela jinak.

Poslední baštou kněží se stalo chrámové město, vystavěné uprostřed Deucaleonské pouště. Armáda Pěti Vyvolených již čítala tisíce hlav, ale i tak trvalo téměř tři roky, než město padlo a poslední chrám falešných bohů byl vyvrácen. Svaté války skončily, ale utrpení a zmatky zdaleka ne. Pět Vyvolených splnilo své poslání. Co se však stane s nástrojem bez účelu? Zahálí a reziví. A to samé se stalo i s onou pěticí. Vypukly spory ohledně toho, co bude dál.

Skřet Guntram, stoupenec Fatajaralův, chtěl nadále pokračovat v tažení, v domnění, že po světě se stále skrývá nejen mnoho falešných proroků, ale i bezvěrců, které je třeba ztrestat ohněm a ocelí. Proti němu stál elf Tiralacon, vyvolený Mirliou. Ten hodlal použít mnohem mírnějších, nenásilných metod. Místo mečů slov, místo ohně vstřícnosti, místo krveprolévání porozumění. Trpaslík Plunbor nesouhlasil ani s jedním. Prohlásil, že každý má právo uctívat, koho chce, ale ti, kdo mají rozum, budou místo modlení poctivě pracovat. Čaroději Suonovi bylo všechno jedno a nejraději by zasypal celý svět věčným ledem a sněhem. Když bohové nestvořili dobrý svět napoprvé, snad se jim to podaří napodruhé. Hobit Raton jediný neměl žádný vlastní názor, který by prosazoval. Snažil se najít kompromis, který by uspokojil všechny, ale to se nakonec ukázalo jako nemožný úkol.

Vypukla hádka, která posléze přerostla ve rvačku. Z bývalých spolubojovníků se stali nepřátelé na život a na smrt. A ta přišla velmi záhy. První zaplatil svým životem smířlivý Raton. Nikdo nebyl schopen říct, čí rukou padl a to ještě přililo olej do ohně. Zbylí čtyři Vyvolení se rozešli ve zlém a každý z nich od onoho okamžiku sledoval jen svůj vlastní záměr.

Bohové vše viděli a s hrůzou zjistili, že místo klidu a míru nejspíše znovu vypukne boj jedné sekty proti druhé, tentokráte navíc za účasti sil, kterými své vyvolené obdařili. Něco takového nechtěli a nemohli dopustit. Zároveň však nevěděli, jak vše vyřešit, aniž by znovu porušili svoji dohodu o nevměšování se. Nakonec se rozhodl zasáhnout sám Trobopei. Stejně jako předtím ostatní, i on si vyvolil jednoho ze smrtelníků, aby nastolil na světě pořádek.

Oním šestým Vyvoleným se stal Valrad, válečník, který pohrdal všemi rasami bez rozdílu, pro jejich hloupost, pomstychtivost a nenasytnost. Nejvíce ze všech nenáviděl čaroděje, neb právě jejich kouzla považoval za příčinu příchodu falešných bohů. Uznával sice ve staré bohy, nicméně nestaral se o ně. Proč také? Oni se také nestarali. Jediné, v co doopravdy věřil, byl jeho meč, který ho udržoval při životě a který mohl uchopit do vlastních rukou. A právě jeho myšlení se Trobopeiovi zalíbilo.

Valrad neobdržel, na rozdíl od ostatních, žádnou moc. Místo toho byl chráněn před silami ostatních Vyvolených, stejně jako magií čarodějů a mágů. Jedinou věcí, jež mu mohla ublížit, byla ocel a proti té se dovedl bránit vlastními silami. Trobopeiovu žádost přijal bez řečí, bez odporu. Chopil se svého meče a vydal se napravit to, co bohové svou neprozíravostí napáchali. Zabít ostatní Vyvolené.

Guntrama nalezl Valrad snadno a rychle. Skřet, obdařený mocí ohně, vedl svou armádu věrných východními zeměmi a násilím obracel na pravou víru každého, na koho narazil. Kohokoliv, koho podezříval z falše a lži, nebo neprojevoval bohům dostatečnou úctu, na místě upálil. Valrad to s ním nejdříve zkusil po dobrém, ale nepochodil. Guntram se mu vysmál a vrhl na něj záplavu plamenů. Až pozdě zjistil, jakou chybu udělal. Válečník, skrytý v ohnivé bouři, se k němu vrhl a proklál mu hrdlo. Překvapený a smrtelně zraněný skřet na něj poštval své věrné, ale ani to mu nezachránilo život. Padl jako první a celá jeho armáda nedlouho po něm. Valrad byl sice krvácel z nespočtu ran, nicméně přežil a slavil velké vítězství. Jeho cesta však teprve začala.

Tiralacom, který se záhy doslechl o Guntramově pádu, sám Valrada vyhledal. Zpočátku věřil, že by snad mohli spojit své síly a šířit víru ve staré bohy spolu, nenásilnou cestou. Když se však dozvěděl o jeho skutečném poslání, byl zklamán. Na rozdíl od svého předchůdce však jednal elf s válečníkem čestně. Vyzval ho k souboji, muže proti muži. Valrad souhlasil a tak se oba Vyvolení spolu utkali. Dlouho měl navrch hbitý Tiralcom, se svým lukem, ostřížím zrakem a silami větru, jimiž vládl. Vždy, když už ho měl zasáhnout protivníkův meč, se rozplynul v mlžný opar a ostří jím prošlo bez následků. Ani on však nebyl schopen soupeře zasáhnout a tak se boj neuvěřitelně protahoval. Třetího dne se konečně unavenému Valradovi podařilo mečem rozbít Tiralcomův luk. Využil pak elfovy slabé chvilky a chytil ho pod krkem. Soupeřova magie tak přestala fungovat a válečník mohl slavit další vítězství.

Ani Plunbor nezahálel. Z podzemí vyvedl na povrch stovky a tisíce trpaslíků a gnómů, s nimiž vybudoval ve skalách mocnou pevnost, plnou dolů, kováren a zbrojíren. Plánoval vybudovat mocné vojsko, se kterým by posléze sám vytáhl do boje a zničil své bývalé spolubojovníky, stejně jako všechny chrámy a svatyně, na které cestou narazí. Chtěl, aby všichni smrtelní věřili jen v poctivou a tvrdou práci, stejně jako on. I kdyby jim to musel vlastnoručně natlouct do hlavy.

Valrada přivítal chladně, ale uctivě, přímo ve svém trůnním sále. Vyzdvihl jeho vítězství nad Guntramem a Tiralacomem, nicméně vzápětí se mu vysmál. Jeho kůže je přece tvrdší než kámen, tak jak ho chce ten hloupý bojovník zranit svým mečem, zvlášť když je to takový polorezavý zmetek? Sám odložil svou sekeru a vyzval Valrada, aby na něj zaútočil. Pokud ho dokáže zranit, sám ukončí svůj život. Tak pyšný trpaslík přísahal. Válečník nezaváhal a pustil se do boje. Avšak jeden po druhém se jeho rány neškodně odrážely od řehtajícího se Plunbora. Teprve když se mu začal trpaslík vyloženě vysmívat, nalezl jeho slabinu. Valrad vrazil svůj meč přímo do těch nevymáchaných úst, ze kterých vylétávala jedna urážka za druhou. Plunbor nemusel dodržet své slovo. Byl na místě mrtvý.

Posledním Vyvoleným, který zůstal z původní pětky, byl mág Suon. Na rozdíl od ostatních, neshromažďoval žádné přívržence, ani nikoho nepřesvědčoval o své pravdě. Místo toho odešel daleko, daleko na sever, odkud posílal na jih mocné sněhové bouře, fujavice a vichřice. I za ním se nakonec Valrad vydal. Hledal ho dlouho, předlouho, než konečně nalezl jeho doupě, na samém konci světa, tam, kde nebe splývá s oblohou. Nikdo neví, jak přesně dopadl jejich střet. Jedni tvrdí, že Valrad nad čarodějem zvítězil, ale sám smrtelně raněn, padl také. Podle jiných po boji spáchal sebevraždu, aby neskončil, jako jeho předchůdci. A někteří dokonce věří, že sám Trobopei ho uvedl mezi bohy a učinil z něj svého služebníka. Kde je pravda, nikdo neví.

Ať tak či onak, to byl konec Vyvolených, ne však problémů. Hrozba, že se znovu vrátí na výsluní falešní bohové, stále trvala. Proto zasáhl Trobopei ještě jednou, naposled.

Všemocný otec bohů vykřikl a z jeho úst vyletěly desítky, ba stovky ohromných, okřídlených ještěrů. Třetina z nich měla šupiny barvy krve, libovala si v suchu a teple a z úst chrlila oheň. Druhá třetina, která měla barvu sněhu, dávala naopak přednost chladu a jejich dech se podobal vánici. Poslední část přijala za svou barvu zelenou a svým dechem otravovala vzduch. Všichni bez rozdílu dosahovali obrovských rozměrů, dovedli létat a dokonce i mluvit. Trobopei tyto tvory nazval draky a seslal je na svět, aby šířili jeho vůli.

Draci navštívili každý kout světa. Každé město, vesnici, osadu i tábor. Všude a všem sdělovali přání a rozkaz všemocného otce všech bohů.

„My, bohové, existujeme a jsme věční. Na tom nikdo nic nezmění. Stvořili jsme vás i váš svět proto, abyste žili, ne abyste trávili svůj život klečením v chrámech. Tímto vám zakazujeme jakékoliv modlení i uctívání kohokoliv. Žijte tak, jak považujete za nejlepší, ale žijte. Taková je naše vůle!"

Když draci naplnili své poslání zvěstovatelů vůle Trobopeiovy, dovolili jim bohové usadit se v libovolné části světa. Draci rudí, milující teplo, si oblíbili horké písky pouště Deoucaleon. Jelikož zde však nenalézali mnoho potravy, přesunuli se záhy dále na sever, na Kvilamskou vrchovinu. Nedaleko od nich, na zasněžených vrcholcích Riedských hor, si utvořili doupata jejich bílí druhové. Zelení draci si naopak zabrali hvozd ve východním Regetenu, který podle nich dodnes nese jméno Les Šupin.

Tak skončilo zmatené období všech uctívačů. Jak těch, kteří vzývali falešné bohy, tak i těch, kteří zůstali věrni těm starým.

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 1 uživatelů