Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 55. díl

11.9. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (1) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x804
Jak to vlastně bylo s Josephem a Jeanem ptáte se? No asi nějak takhle...

„Takže?"

„Takže co?"

„Takže jak mi vysvětlíš, co to mělo znamenat?"

„Nevím, o čem mluvíš."

„Jen se nedělej, Josephe. Moc dobře víš, o čem mluvím. Ten chlap, co nás napadl. Ty ho znáš!"

„A na takovou blbinu jsi přišel jak?"

„Hergot Josephe! Nedělej ze mě vola! Ty víš, o co tady šlo, tak to koukej vysypat! Znal jsi jeho jméno a on tě nazval krvezrádcem! Tohle není jen tak a já chci vědět, o co tu sakra jde! Tak sem s tím, nebo to z tebe vytluču!"

Od rvačky s pološíleným, údajným poslem uplynulo sotva půl dne a pomalu se stmívalo. Dnešek se naštěstí obešel bez skřetího útoku, za což Albrecht chvílemi děkoval bohům. Už tak toho měl plnou hlavu. A teď mu ještě přidělával starosti Joseph, tvrdohlavě odmítající odpovědět na Albrechtovi otázky.

„Říkám ti pravdu! O nic nejde!"

„Tak o nic jo?! To tvoje nic mi rozbilo nos! Tak koukej mluvit!" Kyklop udeřil pěstí do stolu takovou silou, až se z něj ozvalo zapraskání. A Joseph konečně pochopil, že bude muset s pravdou ven. Albrecht byl sice jeho přítel, ale o tomhle se mu mluvilo velice, velice těžko.

„Tak co?! Kdo je ten chlap?!"

Lhivroi zesmutněl. Hlava mu spadla do dlaní a odpovídal lámavým hlasem. „On... Je to... Je to... můj bratr..."

 

„Tak jak se cítíš?"

„..."

„Chápu... Není ti zrovna do řeči." Popravdě řečeno, nebylo příliš do řeči ani Josephovi. V minulosti si nejednou zkoušel představit, jaké by to asi bylo, zase jednou Jeana potkat. Ale nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo probíhat zrovna takhle. Bez váhání se na něj vrhl a pokusil se ho zabít. S tím rozhodně nikdy nepočítal. Zpočátku tomu nemohl uvěřit, ale postupně ho začínal chápat. Neviděli se více než deset let a za tu dobu se mnohé změnilo. Z něj se stal uznávaný regetenský generál, zatímco Jean... Co se vlastně celou tu dobu dělo s Jeanem? Nejspíš nic veselého. Ten smutný pohled... I když jenom nepřítomně civěl do stropu, Joseph se cítil, jakoby ho jím probodával. Bylo to sotva půl dne, co ho málem zabil. Kdyby nezasáhl Albrecht, nedopadlo by to dobře ani s jedním z nich. Joseph by skončil s rozbitou hlavou a Jeana by do večera oběsili.

„Víš, Jeane... Já... Já sám nevím, co říct." vykoktal po chvíli ze sebe. Stále žádná odpověď. Možná je to tak lepší, pomyslel si. Už tak pro něj bylo těžké vysoukat ze sebe pár slov.

„Snad... Snad bych se ti měl nejdřív... omluvit..."

Žoldnéř dál ležel na posteli jako tělo bez duše. Teprve po chvíli pootočil hlavu a chladně a přísně odsekl: „Omluvit?! Omluvit?! Ty si myslíš, že to všechno spraví jedna mizerná omluva?! Tu si strč někam, ty jedna bezpáteřní kryso!" Kdyby nebyl na posteli přivázaný, určitě by se na něj vrhl.

„Ne, já-"

„Víš, co Josephe?! Drž laskavě hubu! O ty tvoje kecy nestojím! Buď mě odvaž, ať tě můžu zaškrtit, nebo mě zabij! Ale ty svoje žvásty si laskavě nech od cesty!"

Generál se zase odmlčel. Tohle nebyl Jean, jakého si pamatoval. Pravda, ani tehdy zrovna nevynikal dobrou náladou a přátelskou povahou, ale nedával najevo žádnou nenávist. Býval takový zamlklý pesimista. Neprůbojný, ale spolehlivý. Dobrák od kosti, jak se říká. Mnohým to připadalo hrozně zvláštní. Tři bratři a všichni zcela rozdílní.

Nejstarší, Joseph byl nejčilejší. Rozený vůdce, skvělý organizátor a vůbec. Vždycky chtěl dosáhnout něčeho lepšího. Po otcově smrti to byl on, kdo vedl rodinu a kdo přišel s nápadem pověsit dřevorubeckou sekeru na hřebík a koupit ve Vendrionu hospodu. Nestála sice zrovna málo, ale dobře vynášela.

Prostřední bratr Jean, byl naopak vždycky spokojený se současným stavem věci. Nicméně vždycky když bylo třeba, zatnul zuby a rád Josepha podpořil. Nikdy si nedělal iluze a bral život takový, jaký byl. Nejmladší, Jacques, byl idealista. Mladý, naivní, plný snů. Jakmile se mu nějaký Josephův nápad zalíbil, dal do něj všechno. Mnohdy si všechno maloval až příliš růžově, ale bratři ho vždycky drželi při zemi.

Hospodě, pojmenované příhodně „Tři bratři" se dařilo, ale Joseph chtěl víc. Vždycky toužil dotáhnout to někam dál. Právě proto odešel a upsal se ke službě v regetenské armádě. Jeho ambice, odhodlání a schopnosti, mu pomáhaly postupovat výš a výš. Dotáhl to až na plukovníka a trvalo mu to sotva dva roky. Generál Wibert si ho posléze vybral za pobočníka. A po jeho vraždě se stal dokonce jeho nástupcem. Neobyčejně rychlý postup, na někoho tak mladého. Nebýt... jistých zvláštních okolností, mohl být plukovníkem doteď.

„Proč bych tě měl zabít, Jeane? Proč, sakra!"

„To bys měl vědět především ty. Já znám to, cos udělal, ne co jsi plánoval."

„Cože?! Co tím myslíš?"

„Nedělej ze mě blázna, ty zmetku! Vendrion! Celý Vendrion lehl popelem jenom kvůli tobě!"

„Kvůli mně?!" Joseph se zarazil. Ano, vždycky si vyčítal, že to takhle dopadlo. Kdyby se nepřidal k Řádu, nebo spíš, nikdy se o něm nedozvěděl, nikdo by mu nemohl nezakázat zasáhnout. Jenže zároveň by zůstal jen obyčejným pěšákem, jedním z mnoha a také by jim příliš nepomohl. Ale aspoň by se necítil tak mizerně!

„Jo! Kvůli tobě! Kdybys nám přišel na pomoc, nemuselo to takhle dopadnout! Čtyřikrát jsme ti poslali zprávu po holubovi! A ty? Nic! Nezmohl ses ani na odpověď a nechals nás tam pochcípat!"

„Nebyla to moje chyba..."

„Lžeš."

„Nelžu!"

„Lžeš! Drze mi tu lžeš, přímo do očí!"

„Nelžu! Jenom... neznáš celou pravdu..."

Jean odvrátil svou tvář a znovu jenom koukal vzhůru, ke stropu, jako duchem nepřítomný. „Tak mi ji tedy pověz, když jsem tak... hloupý... Jaká je tedy ta tvoje „pravda?" Jsem velmi zvědavý."

Joseph tedy vyprávěl. Nedělalo mu potíže vybavit si většinu událostí. Již dlouho se snažil na všechno zapomenout. Marně.

„Dobře... Tak já ti to teda povím... Takže, všechno začalo asi tak před sedmi lety... Byl jsem tehdy teprve čerstvě povýšený na kapitána, ačkoliv jsem neměl tolik zkušeností jako jiní. Mnozí byli dost silně proti tomu, ale nikdo s tím nic nenadělal. Ale to sem teď nepatří... Zároveň mě převeleli sem, na Kectock. Zrovna tou dobou byl ve Waroburgu, kde jsem sloužil, i generál Wibert, který pevnosti tehdy velel. Měl jsem se vydat na Kectock s ním, ale... Něco se pokazilo..."

Joseph se odmlčel. Snad čekal, že k tomu bude Jean chtít něco říct, ale nestalo se. Povzdechl si tedy a pokračoval.

„Zkrátka a dobře, jsem se trochu zdržel ve městě a generál i s družinou mi zatím ujeli. Nedali mě ani hledat, ani nepočkali. No a tak jsem zkrátka pokrčil rameny, vyskočil na koně a vyrazil tryskem za nimi... A to jsem nejspíš neměl dělat... Nejspíš dost spěchali, protože jsem skoro uštval koně a přitom je dohonil až k večeru. Tedy... Spíš to, co z nich zbylo."

„Dodnes si to pamatuju. Byla to... byla to jatka. Masakr. Řezničina. Patnáct chlapů, rozsekaných na maděru. Nikdy jsme nezjistili, kdo přesně to udělal. Musela je přepadnout velká přesila. Zrovna když se chystali utábořit. Někdy je to až zvláštní, jak malé náhody rozhodují o našem osudu. Kdybych se tehdy nezdržel ve městě, nebo kdyby tak nepospíchali,... Už bych tady nejspíš nebyl..."

„Wibert ještě žil, když jsem dorazil. Někdo mu rozsekl břicho. Vnitřnosti se mu vyvalily ven a z úst mu tekla krev... Tolik krve... Pomalu se dusil, ale mluvit ještě zvládl... Naneštěstí..."

Josepha až udivovalo, jak netečný Jean zůstává. Jemu samotnému se při těch vzpomínkách dodnes obracel žaludek. Pak si ale uvědomil, že i jeho bratr si užil svoje. On viděl tucet mrtvol. Jean celé město. A málem skončil mezi nimi.

„Tehdy mi to všechno řekl. Prozradil mi všechno. To veliké tajemství, které mě od té doby tíží. Víš, tahle pevnost střeží i něco jiného, než jen jedno království. Něco, co nikdy nemělo existovat... Něco, co už stálo příliš mnoho životů... Něco, co by mohlo zničit vše, co známe..."

Jean měl sto chutí poznamenat, že k tomu už došlo, ale nakonec neřekl nic. Proč taky.

„Tady na Kectocku je schovaná jenom část toho tajemství Jeden artefakt. Ten, který střeží Armádní Rada a král. Další hlídá Řád Strážců. Spolupracujeme s nimi a pár z nich teď máme i tady. Dlouho se nám dařilo všechno tajit, ale už pár let jde všechno do kytek. Jeden ze Strážců, Volkmar, nás zradil. Nevíme proč, ale zradil. Zabil Wiberta a pár dalších a postupně ukradl dva z pěti artefaktů. Pije nám krev už osm let. Právě kvůli němu jsem... jsem vám nemohl pomoct..."

Kdyby Joseph už od začátku neseděl, podlomila by se pod ním kolena. Místo toho se mu teď žaludek kroutil jako had a celý se zpotil. Cítil hanbu a vztek. Jak na sebe, tak i na jiné lidi.

„Zakázali mi to! Zakázali! Nechtěli nechat Kectock bez dozoru! Báli se! Mysleli, že v tom všem má prsty Volkmar! Že se snaží vylákat mě do Vendrionu a pak vtrhnout na Kectock, odstranit mě, nebo co já vím! Zakázali mi opustit pevnot! Jenom protože se báli!"

„A... proč bych ti to měl všechno věřit, Josephe?" zeptal se Jean nedůvěřivě. Nemohl jen tak zapomenout na nenávist, která v něm rostla celých těch osm let.

„Nevím. Snad proto, že jsem tvůj... bratr?"

„Takže tobě to slovo ještě něco říká? To se divím."

To už bylo na Josepha příliš. Na jednu stranu Jeana sice chápal, snad dokonce i litoval, ale chvílemi by mu nejraději jednu vrazil. Jenže tím by všechno zase pokazil. Proto se raději zvedl, odkráčel ke dveřím a těsně předtím, než vzal za kliku, řekl:

„Já tě přesvědčovat nebudu. Vždycky jsi čekal, jak se jiní rozhodnou za tebe. Tohle je čistě na tobě. Přeber si to, jak chceš." s tím odešel. Na další rozhovor už zkrátka neměl síly. A navíc, neuškodí, když si to oba nechají rozležet v hlavě. Ráno moudřejší večera, jak se říká.

 

Na chodbě se generál s úlevou opřel o dveře a setřel si hřbetem ruky pot z čela. „Co jsem sakra provedl, že mě za to bohové takhle trestají..." zeptal se sám sebe unaveně. V žádném případě odpověď nečekal. A už vůbec ne od ní.

„No, pár důvodů by se jistě našlo."

Joseph si matně vzpomínal, že poručil před dveře postavit stráž, ale ta tu teď nebyla. Místo nudou zívajícího ozbrojence se na něj usmívala Kateřina! Na první pohled ho napadlo, že ta malá zlodějská mrška je opravdu šikovná. Po popáleninách nezbyla ani stopa. Na ten druhý se polekal, cože tady vlastně hledá a jak se vůbec dozvěděla, že je tady. A kolik toho o něm a o Jeanovi ví. Podle toho, jak šibalsky se tvářila, věděla buď úplně všechno, nebo vůbec nic.

„Kde ty se tady bereš?!"

„Ále... jdu jenom tak okolo..."

„To určitě! Přiznej se! Poslouchala jsi za dveřmi, co?!"

„Inu..."

„Takže ano! A kolik jsi toho slyšela?!"

„No... abych pravdu řekla... moc ne."

„Nelži! Nejsem včerejší!"

„Hm... dobře... Zhruba všechno od chvíle, jak jsi prohlásil, že nevíš, kde začít."

„Takže všechno!" zařval Joseph a svezl se po zádech na zem a smutně sklopil hlavu. „Hádám, že už ti teda nic vysvětlovat nemusím." řekl o poznání klidněji.

„Hm... Ani ne. Ale docela jsi mě překvapil, Josephe." usmála se zase Kateřina, ve snaze povzbudit svého vyvoleného. „Nikdy ses nepochlubil, že máš bratra."

„Kdysi... kdysi jsem měl... dva... bratry." vysoukal ze sebe po chvíli Joseph. Vlastně ani nevěděl, proč jí to říká. V podstatě se ho na nic neptala. Ale nakonec, proč by jí to neměl všechno povyprávět? Celý svůj příběh. O rodině, o tom jak odešel, stal se generálem a vypálení Vendrionu. Zkrátka, všechno.

„Jak vidno, pojem bratrská láska vám asi nic moc neříká."

„To... to je na delší povídání."

„Já zrovna nikam nespěchám, tak jen klidně spusť."

„Tady ne... U mě v pracovně, tam nás nebude nikdo rušit."

„Chápu." Pravda. Vést takový důvěrný rozhovor jen tak na chodbě, kde se mohl kdykoliv někdo vynořit zpoza rohu, nebo ještě hůř, tajně poslouchat, nebyl nejlepší nápad.

„Nejdřív mi ale řekni ty... Jak jsi věděla, že budu zrovna tady?"

„Albrecht mě sem poslal. Prý budeš potřebovat nějakou tu... spřízněnou duši. Nekecal."

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů