Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Vael Sharin - část 1

3.9. 2012 Autor sir Robin I. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1098
Varen se v krčmě doslechne o obrovské odměně na hlavu legendárního Vael Sharina - temného elfa s bílými vlasy. Neváhá vydává se po jeho stopě. Ale nic není takové, jak se zdá.
Algo seděl v krčmě. Zábava se pomalu rozjížděla, hlasy od okolních stolů zatím jen pozvolna sílily, u Algova stolu snad byli pouze dva spolusedící - jeden opilec s rudým nosem, který chrápal už když Algo přišel, a druhý, vlastně také opilec, který křečovitě svíral korbel s pivem a něco nesrozumitelně žvatlal.
Algo opatrně upil trpkého červeného vína z oprýskaného poháru. Dnes musel pít s mírou. Měl důležitý úkol za který měl dostat slušně zaplaceno. Zamyslel se nad pohárem. Byl jako všechno v hostinci i sám hostinský: Dříve musel působit luxusním dojmem, dnes na luxus zbyla jen vzpomínka. Pohár byl pokrytý mapou škrábanců a těžko odhadnout, která ze současných barev je ta původní. Krčma byla celá špinavá, na zdech visely pavučiny a podlaha by zasloužila opravu už takových deset let. Co se týkalo hostinského, ten byl kapitola sama pro sebe. Jeho pověst o něm nelhala. Pijanství se na něm skutečně podepsala. Byl známý tím, že se štamgasty rád hrál karty, dokud ho nepřemohly litry vypitého alkoholu a on nepadl v lepším případě na stůl. Potom si všichni návštěvníci šenku mohli sami nalévat, proto také byla tahle špinavá díra tak oblíbená.
Dveře se potichu otevřely a Algo zbystřil. Přestože přes šum hlasů nebylo nic slyšet, Algo měl neodbytný dojem, že vstoupivší muž nezpůsobil při vstupu jediný zvuk. Byl průměrně vysoký, ale širší v ramenou, než je běžné. Chladné klidně oči, jež byly stejně hnědé jako jeho vlasy a strniště dodávající mu divoký vzhled, v rychlosti propátraly celý lokál a cizinec pokračoval dál. Na sobě měl hnědou koženou blůzu, kalhoty a vysoké jezdecké boty, ovšem s drobnými úpravami pro pohodlné nošení. Jediným šperkem byla stříbrná spona na černém plášti, jejíž tvar Algo nerozeznal. Nejvíce ho ale zaujal jedenapůlruční meč, jehož jílec vyčníval cizinci nad pravým ramenem. Když uviděl i několik vrhacích nožů a dýk na opasku, měl jasno. Tohle byl on. Odpovídal popisu, který Algo dostal, i tomu, jaký dojem si udělal Algo sám. Více mužů zde mělo zbraně, ale ten meč byl výstavní kousek. Toto byl muž, kterého hledal.


Na tom hostinci nebylo nic moc zvláštního. Samozřejmě kromě toho, že byl špinavý a tmavý i podle mých norem. Většina lidí si mě ani nevšimla. Věnovali se kartám, kostkám, svým historkám a několik z nich bavil i mladý charismatický vypravěč. Jen jeden člověk mi přišel zvláštní. Seděl u stolu s dalšími dvěma lidmi, které pravděpodobně neznal. A teď se s nimi seznámit bylo nemožné... Viděl jsem, jak si mě ten muž prohlížel. Svýma pronikavýma modrýma očima na mě hleděl už od začátku, přestože se to snažil skrývat. Rozhodně vypadal nejinteligentněji ze všech přítomných. Tedy nejnebezpečněji.
Jediný volný stůl byl bohužel hned vedle jeho. Cestou ke stolu jsem si objednal pivo a večeři a posadil se naproti muži, který mě sledoval. Nechtělo se mi na něj dívat, ale nejsem hlupák, abych mu nastavil záda.
Sotva jsem si stihnul sundat plášť a odepnout pochvu s mečem, už u mě byl hostinský s pivem, malou porcí uzeného masa a sýra a velkou porcí tuhého chleba. Jen jsem se ale zakousnul do chleba, muž od vedlejšího stolu spustil. Nemluvil však na mě, ale na vypravěče, jenž se ptal, který příběh by chtěli návštěvníci hostince slyšet.
„Povyprávěj nám o Bílém Lovci," prohlásil a hodil vypravěčovi stříbrňák. Má nedůvěra k němu vzrostla. Celá moje večeře měla cenu toho stříbrňáku. Proč by někdo zahazoval večeři?
„Díky, pane," pravil potěšeně mladý vypravěč. „Budu tedy vyprávět o Bílém Lovci."
Obrátil jsem svou pozornost zpět k jídlu. Ten příběh mě nezajímal. Každý znal pověst o temném elfovi s bílými vlasy, kterými se lišil od ostatních temných elfů. Dále pak se lišil svojí krutostí. Ne že by temní elfové nebyli krutí, ale krutost temného elfa, který si říkal Vael Sharin, v překladu Bílý Lovec, se vymykala i jejich chápání.
Když o tom tak teď přemýšlím, nechápu, proč jsem to udělal. Obyčejně nevyhledávám společnost a nebavím se s cizími lidmi. Ovšem tehdy mi to nedalo a zeptal jsem se. Asi jsem viděl nějaký skrytý význam v tom, že chtěl podezřelý muž slyšet tento příběh.
„Proč dáváš stříbrňák, aby sis poslechl o Bílém Lovci?" zeptal jsem se co možná nejnezaujatějším tónem. „Každý v téhle díře ti ten příběh řekne zadarmo. A když počkáš ještě pár hodin, bude to ještě zajímavější."
Muž se zasmál. Velmi nuceně a falešně. „Chtěl jsem si ho poslechnout v originále, chápeš, ne?" kývl hlavou ke dveřím.
Otočil jsem se a připadal si jako hlupák, protože jsem stále nic nechápal. Ale bylo jasné, že tím někam míří.
„Ale ne, tam nic neuvidíš," zasmál se znovu. Začínal mi lézt na nervy. „Myslel jsem venku."
Zřejmě čekal nějaké „Aha, myslíš tohle," ale já jsem neměl ponětí, o čem je řeč. Jen jsem tázavě povytáhl obočí.
„Tys ještě neviděl ten plakát venku na ulici? Ne? Někdo nabízí za skalp temného elfa s bílými vlasy tisíc zlatých."
V tu ránu hostinec ztichl. Jeho slova mohl slyšet jen okruh nejblíže sedících, přesto se ticho šířilo lokálem jako vlna. Dokonce zmlknul i opilec vedle podezřelého muže. Ti, co ho slyšeli, na muže udiveně civěli, ostatní se šeptem dožadovali vysvětlení od svých sousedů. Pak začala krčma jako na povel šumět desítkami hlasů. Nikdo z nich si neuměl tisíc zlatých ani představit. Málokdo z nich kdy viděl pohromadě deset zlatých. Musel jsem uznat, že tisíc je dost velká suma i pro mě.
„Jak je možné, že to nikdo neví?" zeptal se udiveně muž od vedlejšího stolu. „Ten plakát tu byl už včera."
„Viděl jsem ho, ale neumim číst," odpověděl někdo.
Další divná věc na tom člověku, pomyslel jsem si. Kromě mě je v téhle krčmě jediný, kdo umí číst.
Ať je, jaký je, tisíc zlatých je tisíc zlatých. Zhltnul jsem uzené, do kapsy si strčil chleba a s pláštěm a pochvou s mečem v ruce jsem se vydal hledat plakát. Alespoň jsem nemusel jíst sýr, který mi nikdy nechutnal.
„Kdybyste potřeboval pomoc, ptejte se na Alga," volal za mnou muž.
Ten Algo nelhal - se svíčkou z hospody jsem obtížně luštil plakát na zdi. Byl tam poměrně věrně vyobrazen bělovlasý temný elf. Pod podobiznou stálo psáno, že za jeho skalp bude vyplaceno tisíc zlatých. Co mě však zarazilo, za skalp nenabízela peníze radnice, jak tomu bylo obvyklé, ale nějaký soukromník. Zájemce se má pro více informací dostavit do Strážní čtvrti a ptát se na Nyarada. Zvláštní jméno, pomyslel jsem si. Zítra zjistím, kdo se pod ním skrývá.
Vrátil jsem se do hospody, kde se mezitím znovu rozjela normální zábava. Muž, který se mi nezamlouval, byl pryč. Začal jsem cítit nějaký podvrh, když muž sestoupil ze schodů z tlumokem na zádech. Zřejmě tady nocoval. Ve všem hned musíš vidět nějaký úskok, co, vynadal jsem si. Už jsem si začínal myslet, že ten muž byl nějaký přízrak. Stejně to ale bylo zvláštní, odcházet z hostince takhle pozdě.
Zaplatil jsem hostinskému za pivo a jídlo a domluvil si nocleh. Chtěl jsem být ještě dole, ale zítra jsem měl v úmyslu vyrazit za úsvitu k Nyaradovi a pak po stopách Vael Sharina.


Příští den nadobro odešlo babí léto a bylo nahrazeno sychravým podzimem.
V lokálu se váleli opilci včetně hostinského. Spáč, který včera chrápal vedle podezřelého muže, se stále neprobudil. Nechal jsem hostinskému na pultu stříbrňák za nocleh a šel. V tom byl můj problém. Chtěl jsem být bezohledný, chladný, nelítostný, krutý a zlý. Byl jsem přesvědčený, že pak bude všechno lehčí. Jenže když přišlo na lámání chleba, stejně jsem byl poctivý. Alespoň že lidé okolo mě mi věřili to, co se mi ve skutečnosti nikdy nepovedlo. Tušil jsem, že jednoho dne na svou dobrotu ošklivě doplatím. Ne že bych byl zrovna dobrák, když mi šlo o krk, zabíjel jsem chladně, bez emocí a bez výčitek. Ale někde uvnitř jsem byl čestný a svým způsobem poctivý.
Vyšel jsem do venkovní mlhy a přitáhl si černý plášť těsněji k tělu. V malé stáji u hostince nebyl kromě mého žádný kůň. Potěšeně zafrkal, když jsem se objevil. Měl jsem ho rád. Měl jsem ho na moje poměry opravdu dlouho. Snad půl roku. Nepamatuji si, kdy jsem měl naposledy nějakého koně tak dlouho. Právě kvůli rychlému střídání zvířat jsem jim nedával jména. Už mě napadlo, že tohoto pojmenuji, ale třeba by to přineslo smůlu.
Připnul jsem mu sedlo, odvázal ho a na ulici na něj vyskočil. Oba jsme se chtěli zahřát a ulice byly téměř prázdné, takže jsem ho pobídl do trysku a zamířili jsme si to do Strážní čtvrti. Tušil jsem, kde by mohla být a ani jsem se nemusel ptát. Zeptal jsem se až na místě na cestu do Nyaradova domu. Postarší kupec couvnul a podíval se na mě jako na zjevení. Pak neochotně ukázal na dům, který nepatrně převyšoval ostatní.
Zabouchal jsem na dubové dveře těžkým kovovým klepadlem ve tvaru... Ten symbol jsem neznal, ale podobné byly k vidění u každé věštkyně, kartářky nebo svatostánku nějaké sekty. Hodně podobný jsem viděl na obrázku krvavého rituálu temných elfů, uvědomil jsem si.
Očekával jsem, že budu dlouho čekat na otevření, pokud mi vůbec někdo otevře. Mýlil jsem se. Dveře se otevřely dokořán okamžitě, až mě to vyděsilo. Na prahu stál černovlasý elf. Proto to jméno, došlo mi. Většina elfů měla světlé vlasy, ale ani černovlasí elfové nebyli neobvyklí. Od temných elfů se lišili ošima a barvou kůže. Nyarad měl hnědé laskavé oči a barvu kůže jako lidé. Temní elfové měli bez výjimky oči černé jako uhel a byli bledí.
„Ty jsi Nyarad?" zeptal jsem se. Elf přikývl. „Jmenuji se Varen a..."
„Pojď dál, Varene," přerušil mě s úsměvem. Nikdy jsem u elfů nedokázal rozeznat, jestli jsou přívětiví, nebo jestli se mi posmívají. „Tuším, že jsi tu kvůli mé nabídce, která je rozvěšená po městě," poznamenal, když jsme stoupali do strmých schodů. Nebyla to otázka a já jsem neodpovídal.
Posadili jsme se v pracovně za velkým stolem z ebenového dřeva. Musel stát jmění.
„Dáš si něco k pití? Čaj?"
„Díky, nemusím čaj," odmítl jsem.
„ Víno? Pálenku? Whiskey?" usmál se.
„Dal bych si, ale pak neručím za odvedenou práci," zasmál jsem se. „Ne, nemáte kávu?"
„Jistě," řekl pohotově a za minutu byl zpátky s šálkem kávy a pohárem bílého pro sebe.
„Takže," začal, když usrkl a chvíli vychutnával trpkou chuť, „ty přijímáš mou nabídku?"
Přikývl jsem. „Ale nechápu, proč kvůli tomu musím jít sem. Normálně to chodí tak, že prostě jen donesu skalp a dostanu peníze."
„Rád bych ti pomohl, příteli. Není lehké ulovit Bílého lovce. Chci ti poskytnout veškerou možnou podporu."
„Není to moc profesionální, ale proč se tak snažíš dostat Bílého lovce? Tisíc zlatých je hrozně moc peněz."
„Temní elfové nemají nás elfy rádi. A stejně je tomu i opačně. A Vael Sharin je ten nejhorší z temných elfů," řekl zachmuřeně Nyarad.
„A není v tom víc?"
„Nebudu ti odpovídat, příteli, snad tě to neurazí," usmál se nevesele elf.
„Jak je libo," řekl jsem a zhoupl jsem se v židli. Uvědomil jsem si, že nejsem doma a nechal jsem toho. Ale ty nejsi nikde doma, ozval se mi hlásek v hlavě. „Takže jak mi chceš pomoct?" zeptal jsem se radši.
Nyarad otevřel zásuvku stolu a vytáhl srolovanou mapu. Když ji rozvinul, ukázalo se, že jde o mapu města a okolí. V lese na západě bylo namalovaných několik značek.
„Mohla by ti pomoci mapa s vyznačeným teritoriem Vael Sharina."
Teritorium! Vážně o něm mluví jako o nějaké šelmě, pomyslel jsem si. „To bude nesmírná pomoc," zhodnotil jsem nahlas.
„A dole by už měli čekat dva muži, kteří ti pomohou. Zavolal jsem pro ně, když jsi přišel," řekl. „Nebudeš se s nimi dělit o odměnu, jsou placení zvlášť," dodal, když v mém obličeji vyčetl znepokojení. Já jsem ale myslel na něco úplně jiného. Nerad jsem pracoval s někým dalším s výjimkou profesionálů mého formátu. Ale ještě více mě rozhodilo, jak pro ně mohl Nyarad zavolat, když byl celou dobu se mnou. Kromě okamžiku, kdy šel pro kávu. Ale ta káva byla výborná, to jsem musel uznat. I když trochu moc silná.
Sebral jsem mapu a otočil se k odchodu. „Ještě něco," zavolal mě Nyarad. Otočil jsem se a v poslední chvíli zachytil letící měšec. Potěžkal jsem ho. Muselo v něm být dost. „Záloha sto zlatých."
Z toho bych žil v dostatku do konce života. Jenže já jsem chtěl žít do konce života v luxusu, proto jsem se chystal získat tisíc zlatých. „Jak víš, že s tímhle neuteču?"
„Poškodilo by ti to pověst."
„Já mám nějakou pověst?"
„Ale jistě. Mimo to si myslím, že nejsi ten typ, který by s tím utekl."
V tom jsem s ním musel souhlasit. Sešel jsem dolů a vyhoupl se na koně. Uvědomil jsem si, že dva chlapi na hnědých koních čekají na mě.
„Nazdar šéfe," pozdravil jeden. Měl černý plnovous po prsa a obličej, který už musel schytat stovky ran pěstí. Dle mého to byl jen hospodký rváč a se sekerou, která se mu houpala na opasku, to příliš neuměl. „Jsem Ulrich."
„Já se jmenuju Sep," dodal druhý. Vypadal o poznání inteligentněji. Odhadoval mě svým chladným, vypočítavým pohledem. V pochvách na opasku měl krátký meč a několik dýk. Z těch dvou byl rozhodně nebezpečnější.
„Já Varen," řekl jsem pomalu, nespouštíc oči ze Sepa. „Víte, co máme za úkol?" Přikývli. „Máte všechno potřebné? Nechcete ještě nic koupit? Dobře, tak jdeme."
Vyrazili jsme k západu a vyjeli z města Zbrojní bránou. Cesta byla zpočátku slušná, ale jak jsme se vzdalovali od města a ubývalo domů a statků, zhoršovala se i cesta a do Irashinu jsme vjeli sotva po pěšině. Isharin byl prales pár kilometrů západně od Hruagu. Podle pověstí tam žili temní elfové. Ve skutečnosti tam v současnosti žilo pár malých skupinek, které byly několik týdnů cesty od civilizace. Ale podle Nyaradovy mapy bychom měli k Vael Sharinovi dorazit nedlouho po poledni.

 

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů