Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Vael Sharin - část 2

10.9. 2012 Autor sir Robin I. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.67 Přečteno x860
Varen se v krčmě doslechne o obrovské odměně na hlavu legendárního Vael Sharina - temného elfa s bílými vlasy. Neváhá vydává se po jeho stopě. Ale nic není takové, jak se zdá.
Odhadoval jsem, že bylo kolem jedné hodiny odpoledne, když jsme dorazili k prastarému dubu, který byl vyznačený na Nyaradově mapě.
Seskočil jsem z koně a Ulrich se Sepem mě napodobili. Pravdaže Ulrich trochu neohrabaně.
„Odsud jdeme pěšky," řekl jsem tlumeným hlasem. „Už by to nemělo být daleko. Pokud to nebude smrtelně důležité, mlčte. Pokud bude, mlčte taky. A když už se rozhodnete něco říct, tak co nejtišeji," varoval jsem je.
„A to jako proč?" zavrčel Ulrich.
„Nevím co ty, ale já tu dneska zdechnout nehodlám," odpověděl Sep. „Příště si nech svoje námitky pro sebe, dutá hlavo."
„Uklidněte se," štěkl jsem. „Jdeme a už ani slovo, dokud neuvidíte Vael Sharina."
Les byl zlověstně tichý. Ani pták nezazpíval a každé Ulrichovo šlápnutí na suchou větvičku, za které jsme ho se Sepem vždy probodli ledovým pohledem, se neslo po celém lese.
Šli jsme v tichosti téměř půl hodiny, když najednou Ulrich zařval. Bylo to na mýtině obklopené letitými duby. Ten zvuk se nesl na míle daleko. Ale na tom stejně nezáleželo, Ulrich byl nabodnut na dlouhém dřevěném kůlu, trhal sebou, čímž jen sklouzával více dolů po kůlu, a chrčel.
„Je to past," vykřikl Sep, ale to už z koruny jednoho z dubů vyletěl černě opeřený šíp. Sep uskočil na stranu, ale šíp ho přesto zasáhl do prsou a on se zhroutil k zemi.
Přikrčil jsem se a couval zpět, připraven příští šíp klidně odrazit mečem. Další šíp už ale z koruny nevyletěl. Místo ní z ní seskočil temný elf s dlouhými bílými vlasy a hladce dopadl na mýtinu. Neozval se při tom jediný zvuk. V ruce držel bílý meč.
Na nic jsem nečekal, napřáhl jsem se a rozběhl na něj. Můj první výpad odrazil s takovou lehkostí a elegancí, která byla vlastní všem elfům i temným elfům a kterou jsem vlastně čekal. Přesto mě to znepokojilo. Dál jsem ho zasypával údery a na všechny části těla, snažil jsem se ho oklamat, ale Bílý Lovec stejně vždycky správně přečetl situaci, vykryl můj výpad a okamžitě přecházel do protiútoku. Po pár minutách jsme od sebe kousek poodešli a trochu odpočívali. Vael Sharin byl trochu zadýchaný, já unavený k smrti. Měl jsem několik lehkých ran, ale podle mě ještě temný elf nepředvedl všechno, co umí.
„Sare innar," promluvil jemně.
„Drž hubu," zavrčel jsem v odpověď.
„Vy lidé jste tak nezdvořilí," povzdechl si. „Složím ti poklonu, že jsi dobrý bojovník a ty jsi hrubý, Varene."
„Ty mě znáš?"
„Tak by to mělo být, ne?" zasmál se temný elf. „Zlý zná jméno hodného, hodný ho zabije a získa spoustu zlata, slávy a spanilou pannu."
„S tím zlatem bych souhlasil," odpověděl jsem. „To ostatní..."
„Víš, při boji poznáš člověka jako při ničem jiném. Líbíš se mi, Varene. Nejsi tak dobrý šermíř, jak jsem usuzoval podle toho, co jsem o tobě slyšel."
„Aha... Cos o mě slyšel?"
„Nebuď tak skromný... Oba víme, co jsi dokázal. Jsi noční můrou hraběte Connaga. Zabil jsi mu desítky mužů, několikrát mu unikl před nosem a navrch jsi vykradl jeho pokladnici. Úžasné. Ale ty jsi to nedokázal díky tomu, že bys byl výjimečný fyzickou silou. Tvá síla leží v tvé hlavě, Varene."
„Co to má znamenat?"
„Jen skutečně málo lidí zná skutečné hranice lidského těla. Jsou mnohem výš, než si vy lidé myslíte. Výš, než naše. Ty hranice, které vy znáte, si sami určujete ve vaší hlavě. A ty jsi v tom jeden z nejlepších. Své hranice sis nastavil proklatě vysoko a když jsi v nouzi, tak i ty překračuješ."
„Přednáška o lidských schopnostech někomu, koho chceš do pár minut zabít... Proč to děláš?"
„Protože mě to baví," odpověděl Vael Sharin umíněně. „Nebuď takový cynik. Pamatuješ, jak jsi utíkal před jezdci hraběte Connaga?"
„Ne, nepamatuju," ušklíbl jsem se.
„Dovol tedy, abych ti to připomenul. Několik kilometrů jsi pěšky úspěšně unikal jezdcům. I ti nejsilnější lidé by padli vyčerpáním dřív, než by se před nimi objevily štíty hor. Ty ses dostal až tam!"
„Ale stejně mě dohonili. A málem zabili."
„To ano, ale přesto to byl úžasný výkon. A dokázal jsi to díky tomu, že jsi dokázal sbourat hranice ve své mysli a dostat ze svého těla všechno, co šlo. Teď se přesvědčím o tom, do jaké míry to dokážeš," usmál se temný elf a zvedl meč.
V tu chvíli se z mechu zvedl na lokty Sep a loveckým tesákem rozpáral pravou nohu temného elfa od stehna až po achillovu šlachu. Přiskočil jsem a ještě v pádu temného elfa jsem mu zabořil meč do hrudníku. Vytáhl jsem zbraň ven z Vael Sharinova těla a ťal znovu, tentokrát se mi podařilo oddělit hlavu od zbytku a s Bílým Lovcem byl nadobro konec.
Zabalil jsem hlavu do vaku a spěchal k Sepovi. Přerývavě dýchal a z rány mu pomalu vytékala zpěněná krev - měl prostřelenou pravou plíci. To bylo špatné. Pokusil jsem se ho zachránit, ale naposledy vydechl chvíli po tom, co jsem z kapes vytahal obvazy, jehlu, nit a vodu a podíval se mu na ránu.
Netruchlil jsem. Chtěl jsem ho zachránit z čiré slušnosti, protože mi asi zachránil život, ale jeho smrt mě netrápila.
Vrátil jsem se ke koním a chystal se odjet, když jsem objevil stopy čtvrtého koně. Někdo přijel po nás a odjel nedlouho přede mnou. A podle stop na koni, který napadal na pravou zadní nohu. Zvláštní bylo, že neukradl naše koně. Kdo to asi byl?
Vyhoupl jsem se do sedla a držíce uzdu Sepovu a Ulrichovu koni jsem vyjel zpět do Hruagu. Z výdělku ze dvou prodaných koní bych skromě žil několik měsíců, s mým způsobem života několik týdnů.
Když se slunce pomalu sklánělo k obzoru a začínalo se ochlazovat, konečně jsem před sebou spatřil hruagské opevnění.
Cestu v bráně mi zastoupili dva strážní s kopími. Unavení koně se zastavili a zejména ten můj byl vděčný za zastávku.
„Co tady chceš?" oslovil mě jeden.
„Prodat koně na trhu, nakoupit nějaké zboží a jet to prodat do dalšího města," zavrčel jsem a nesnažil jsem se, aby to znělo nějak přesvědčivě.
„Ha!" vykřikl strážný vítězoslavně. „Teď mi lžeš!"
„Ano?"
„Jo! Proč bys jinak měl ten meč?"
„Ten jdu taky prodat."
To strážného zarazilo a chvíli nad tím hloubal. „A kde jsi k němu přišel?"
„Koupil ho v předešlém městě. Je tam jeden kovář, určitě jsi o něm už slyšel. Má úžasné ceny a ková..."
„To stačí!" zarazil mě. „Jeď."
Pobídl jsem koně do chůze, když promluvil druhý strážný. „Ne."
„Proč?" podivil se první.
„Podívej," řekl druhý a ukázal na pytel s Vael Sharinovou hlavou, ze kterého pomalu odkapávala krev.
„Co to má znamenat?" vykřikl první.
Došla mi trpělivost. Byl jsem unavený a těšil jsem se na tisíc zlatých. Rozvázal jsem pytel a vytáhl za dlouhé bílé vlasy hlavu temného elfa. Tři strážní uskočili dozadu a namířili na mě kopí. „To je Vael Sharin, Bílý Lovec, temný elf s bílými vlasy. Zabil jsem ho. Mám na to talent. A jestli s vámi ztratím ještě deset sekund, budu si muset sehnat další tři pytle." Mluvil jsem klidně a tiše, ale o to výhružněji.
„Můžeš projet," zareagoval jako první druhý strážný a odstrčil prvního stranou. Třetí za celou dobu neřekl ani slovo.
Zamířil jsem k Nyaradovi a byl jsem rád, když se přede mnou konečně zjevil jeho dům. Seskočil jsem z koně a přivázal všechny tři k dřevěnému zábradlí. Na péči o ně bude čas, až budu mít svých tisíc zlatých. Pak si na to někoho najmu. Když jsem měl v úmyslu odejít, všiml jsem si, že u zábradlí už jeden kůň stál. Přesněji šlo o černou kobylu - která mimochodem napadala na levou nohu.

 

Hodnocení článku: Hodnocení 6.67, Hodnotilo 3 uživatelů