Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Havraní křídla II.část

8.10. 2012 Autor Devil123 Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 3.00 Přečteno x927
Pokračování příběhu Havraní křídla. Vím, říkal jsem, že pokračování nebude, ale rozhodl jsem se v tom pokračovat. Snad budete s mojí prací spokojení.
Je to taková trochu okecávací část, což je sice nepříjemné, ale nutné zlo a je nezbytné si přečíst nejdříve první část => http://detimes.cz/clanky_detail.php?id=576

Padala noc. Podvečerní vítr se proháněl mezi tisícovkou modrých stanů karaganské armády a vzduchem nesl napětí a očekávání bitvy.
Z dálky bylo slyšet tlumené skřípění dřeva a tupé rány sbíjených prken a trámů. Právě vrcholila stavba obrovských katapultů a obléhacích strojů.
Vše bylo připraveno. Dobývání Tichého Brodu, největšího města východního Jorgenu, se zdálo neodvratnou událostí. Přestože generál Rumor plánoval v ranních hodinách navrhnout obráncům poslední šanci ke kapitulaci, nikdo nepočítal, že se Tichý Brod vzdá bez boje.
Hrdé Jorgenské město se nezostudí nehoráznými podmínkami kapitulace a generál to věděl, proto začal s přípravami k dobývání ihned po oblehnutí města.
Nehodlal město obsadit, chtěl ho zničit, rozmetat, srovnat se zemí. Jeho záměrem bylo vyslat bezeslovný vzkaz Jorgenské zemi a dát jí přímý důkaz toho, jak dopadne, pokud se bude stavět na odpor. Čtyřicetitisícová armáda za jeho zády ochotně plnila úkol nositele poselství.
Axer projížděl vojenským táborem v sedle svého koně. Dosud bezvládnou Koru byl nucen přivázat na hřbet druhého koně, aby nepadala.
Za nepřetržitého zvuku broušení zbraní vojáci poposedávali okolo ohňů. Projíždějícímu Axerovi věnovali jen málo pozornosti. Jen několik mužů vstalo a zasalutovalo, neboť v něm poznali kapitána, což nejčastěji byli vojáci z jeho regimentu.
Axer jim někdy pokynul na pozdrav, ale povětšinou jen upřeně zíral na cestu před sebou.
„Pane?" ozvalo se za ním.
Axer se ohlédl. Přibíhal k němu mladý důstojník. Oblečený v lehké zbroji a v modrém plášti se znakem karaganské armády. Chytrýma zelenýma očima pohlédl na Koru a pak hned na Axera.
„Léčitelský stan je na severu" řekl a ukázal daným směrem.
Axer jen kývl hlavou. „Hledám generála Rumora."
„Dvanáct stanů rovně a pak doprava" odpověděl rychle mladík.
„Zdá se, že se vyznáš."
„Je to moje práce, pane."
Axer opět jen přikývl a chtěl se rozjet dál. Pak se ale zastavil a zavolal na odcházejícího mladíka: „Hej, důstojníku!"
„Ano, pane?" vrátil se k němu mladík
„Vezměte koně a odvezte jí k léčiteli!" rozkázal a ukázal na Kořino bezvládné, ale stále živé tělo.
Důstojník mlčel. Byl si vědom svého postavení a nezdálo se mu, že by měl přijímat rozkazy od náhodně zjeveného vojáka. Důkladný výcvik mu však zabránil říci nahlas, co si myslí.
Axer si všiml mladíkova zdráhání a seskočil z koně. Nechtěl být na důstojníka tvrdý. Na cestě strávil několik týdnů a černou zbroj cesta poznamenala. Byl si však jistý, že zblízka důstojník uvidí znak stříbrného orla na levé straně hrudního plátu, označující hodnost kapitána.
Mladík vykročil k Axerovi. Hleděl mu zpříma do očí a mátl ho tvrdý, sebevědomý pohled, který mu kapitán věnoval. Pohledem sklouzl níž a pátral po tom, co o pár vteřin později, pod nánosem špíny nalezl. Zahanbeně zrudnul v obličeji a omluvně zasalutoval.
„Omlouvám se, kapitáne,já... nepoznal jsem, že..." hledal slova omluvy, ale Axer ho chladně odbyl.
„V pořádku. Odveďte moji společnici na ošetřovnu a postarejte se o oba koně důstojníku."
„Ano, pane, zajisté, pane" přikyvoval mladík. „Připravím Vám stan kapitáne."
„Budete laskav" odvětil Axer.
Než odešel, přistoupil ke Koře, aby se přesvědčil, že ještě žije. Příliš mu na ní nezáleželo, ale byla to dobrá bojovnice a za tu dobu, co byl nucen cestovat si zvykl na její společnost.
„Zkus přežít" zamumlal, aniž by se ujišťoval, jestli ho Kora slyšela. Otočil se, a bez dalšího slova nebo pohledu odkráčel mezi stany.

 


XXXXXXXXX
Zlaté oči plné slunečního svitu hleděly dolů na řady stanů. Na vousaté tváři zadumaný výraz a rty pobrukovaly zvláštní slova, kterým nikdy nikdo neporozumí.
„Bratře?" ozvalo se za ním.
„Ano, má drahá?" odpověděl muž jasným a silným hlasem, který pročísl vzduch, jako blesk při jarní bouřce.
„Jsi tu brzy" odpověděla žena a objala ho kolem boku.
„Přemýšlel jsem..."
„O čem?" zasmála se zvonivým smíchem.
Chytila ho za hlavu a otočila čelem k sobě. Dlouhé světlé vlasy jí volně padaly přes ramena a na záda. Na sobě měla jen plášť té nejčistší bílé barvy.
„Krásná jako vždy, sestřičko"
Odpovědí mu byl jen smích, ale tak krásný, že žádná slova nebyla nutná.
„O čem přemýšlíš, bratře?" zeptala se znovu.
Vzal jí hlavu do rukou a hleděl do jejích temně fialových očí, které zrcadlili celý vesmír.
„O nás, o lidech, o budoucnosti..." promluvil tichým hlasem.
Tvář se jí zachmuřila, ale úsměv ze rtů nezmizel.
„Víru milovaný, musíš věřit." políbila ho na čelo.
„Věřím, sestro, věřím jako nikdo v nekonečné minulosti. Svět se nám ale hroutí, protéká nám mezi prsty a nám dochází čas a máme jen málo možností jak zvrátit tento stav. Ale věřím, stále věřím...." otočil se k táboru karaganské armády a povzdechl si.
Jeho sestra si stoupla vedle něj a chytila ho za ruku.
„Čeká nás těžké zkouška, bratře, ale zvládneme jí" promluvila a stiskla mu ruku, aby ho povzbudila.
„Můžeme to zvrátit" zamumlal. „Stačilo by jen...."
„Ne!" ostře vykřikla. „Nesmíme! Copak jsi zapomněl? Sami jsme se na tom dohodli a přísahali. Všichni jsme se shodli! Nesmíme svět ovlivnit svými činy. Nesmíme se zapojit do dění" od prvotního ostrého tónu, přešla zpět ke svému zpěvavému, mírnému hlásku.
„Vím" odpověděl vousatý bůh zasmušile. „Můžeme je ale vést, naznačit jim cestu a ukázat směr. Máme dole věrné. Není jich mnoho, ale stále tam jsou."
„Zanedlouho nebudou" vytkla mu. „Zvlášť pokud je necháš zbytečně umírat!"
„Nikdo nezemřel zbytečně!" oponoval bůh.
„A co Farhlan? Nechal jsi ho umřít" obvinila ho. „Nemusel tam být, byl tam, protože ty jsi chtěl, aby se tak stalo. Chtěl jsi, aby se setkal s Axerem. Proč?"
„Uvidíš, musíš mi věřit, sestro" objal krásnou bohyni a dýchal vůni jejích vlasů.
„Ale co Farhlan?"
„Ten?" usmál se a natáhl ruku. Na natažené paži mu přistál modrooký havran. „Bude mít navždy naší úctu. Každý rok budou všichni bohové truchlit a vzdávat holt statečnému Farhlanovi, který se naším jménem postavil své vlastní smrti.
Bohyně se přitiskla k bratrovi. „Mohl bys ho přivézt zpět" namítla tiše.
„Ano, mohl, ale některé věci musí zůstat tak, jak jsou a nebylo by moudré do nich zasahovat. Jeho duše si sama vybere, zda zůstane v tomto světě, nebo se vydá na další životní pouť" řekl a pohladil havrana, který mu nyní stál v dlani. „Než k tomu však dojde, budeme ještě jeho přítomnost potřebovat."
Vyhodil černého ptáka k nebi. Ten obkroužil kolem dvojice ladný oblouk a v záři zapadajícího slunce se rozletěl k nesčetnému množství stanů na pláni před Tichým Brodem.

Hodnocení článku: Hodnocení 3.00, Hodnotilo 1 uživatelů