Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 56. díl

16.10. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x904

Jak se tak na to koukám, hlavní záporák příběhu, Volkmar, příliš vidět není. No schválně, kdo z vás si pamatuje, že teď sedí v Kectockém vězení? Holt chudák zatím příliš prostoru nedostal. To se teď ovšem změní, neboť právě tenhle člověk naplánoval takovou strategii obléhání, jakou jste zaručeně ještě neviděli!

Mimo něj dostane prostor i trpasličí král Rerfuh, který se zrovna vydal na malou inspekci.


„Tak a teď se držte chlapi, jedeme z kopce! Línej pes!"

„Do řitě... Krůta!"

„Copak? Trumfy došly?"

„Ještě se neraduj! Boží oko! A máš to!"

„Sakrapráce... to jsem přehlídl... Tak se moc neusmívej a vynášej!"

„Jó jo... Šel tam honem, splakal nad talónem... Tak jo, poslední štych, takže Velkej kořenáč!"

„Kruci... Kozel!"

„Bledej s mečem a je to naše!"

„No ještě se neraduj... Tak... Dvacet, třicet, padesát... Dvacet hlasů... Sedmdesát! Jo je to mí! Cha cha!"

„No počkat, počkat! My tu máme třicet, poslední štych, oba dvě hlášky. To je osmdesát, tichá sedma navrch... Kamaráde, to bude mastný... Třicet rovných."

„Hernajz! Já se na to... Tumáš! Nažer se tý mědi!"

„No jo, peníze jsou holt oběživo..."

„Mohli byste tam laskavě nechat toho randálu?! Kdo to má pořád poslouchat!"

Volkmar si málokdy na něco stěžoval. Už od malička byl veden k odříkání a nejednou musel přebývat na více než nehostinných místech, kam si trouflo jen pár odvážlivců, nebo bláznů. A co odešel sem, na Západ, nebylo to často jiné. V neznámém kraji nejednou zabloudil a dlouho mu trvalo, než si tady zvykl. Ale nakonec se mu to podařilo.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Trvalo to, ale podařilo se. Nakonec mu nevadila ani vlhká, zapáchající sláma, studené zdi ani řetěz, kterým byl připoután za nohu ke stěně. Jenom to mučení snášel stále špatně, ale vydržel. Neřekl nic podstatného a Lhivroie nakonec přestalo bavit poslouchat stále dokola nějaké nesmysly.

Teď mu místo něj lezl na nervy žalářník a jeho kumpáni. Večer co večer se během služby scházeli tady v podzemí a mastili karty o sto šest. Řvali přitom jak na lesy, což Volkmara dožíralo snad ještě víc, než generálovo mučení. I když nebýt toho, že mimo úpění v okovech neměl co na práci, nejspíš by mu nelezli tolik na nervy.

„No to snad není možný?! On si na nás bude ještě otvírat hubu!" rozčílil se žalářník, rozmrzelý navíc ještě ztrátou nemalé části žoldu. Vstal, přistoupil k zamřížovanému okénku do Volkmarovy cely, vztekle bouchl do dveří a zakřičel: „Jestli nechceš, abych si tam pro tebe přišel a zakroutil ti krkem, tak raději drž tlamu a šoupej nohama!"

„Jak je libo, stačí říct... Už budu tiše jako myš."

Žalářník jen cosi nespokojeně zabručel a vrátil se zpátky ke kamarádům a kartám. Jen co na ně pohlédl, výrazně se mu zlepšila nálada.

„Barva?"

„Špatná... Žebrák!" Lepší karty si snad ani nemohl přát. Jenom dvě zelené, jinak měl v ruce v podstatě jenom kule a žaludy.

„Hej! Můžu se na něco zeptat?!"

„Co zase chceš?!" a dobrá nálada byla zase ta tam.

„Já jenom... Úplněk je dneska, nebo až zítra? Nějak tady není moc dobře vidět ven..."

„Dneska! A ještě jedno slovo a uvidíš!"

„Tak dneska jo..." Volkmar se usmál. Konečně. Konečně se dočkal! Konečně skončí všechno to mučení, vyslýchání a ponižování! Konečně se dostane odsud a uvidí zase denní světlo! Ale předtím si to s Josephem hezky vyříká a odvděčí se mu za jeho „pohostinnost!" A jen co z něj dostane kde je schovaný štít, bude o krůček blíž ke svému cíli...

„Tak jo, chlapi, slyšeli jste?! Flákání skončilo! Dáme se do práce!" zahulákal Volkmar přes celé podzemí, čímž žalářníka i jeho kumpány úplně vyvedl z míry.

„On snad fakt nedá pokoj... Já asi opravdu půjdu a zmaluju mu tu jeho držku!" procedil přes zuby voják a už zase vstával, aby šel svůj slib splnit. Daleko nedošel. Sotva položil karty na stůl, vyletěly jedny z dveří od cel z pantů. Naneštěstí jim stál v cestě právě žalářník.

„Co to sakra-" Než se zbylí karbaníci stihli vzpamatovat, z otevřené cely vystoupili dva muži se zlomyslným úšklebkem na tvářích. Sotva si jeden z nich všiml překvapených ozbrojenců, natáhl ruku a učinil gesto, jakoby něco držel. Oba regetenci se okamžitě začali dusit. Chytli se za hrdla a snažili se uvolnit neviditelný stisk, který však nepovoloval. Do minuty bylo po všem.

Po likvidaci nepřátel se druhý z mužů zaměřil na dveře od Volkmarovy cely. Položil dlaň na zámek a zavřel oči. Po chvíli se celý mechanismus proměnil v písek a rozpadl. Totéž po chvíli provedli i s Volkmarovými pouty.

„Díky chlapi! Už jsem se nemohl dočkat!" usmál se právě osvobozený vězeň. Plán mu zatím vycházel do puntíku. Ale ještě pořád nebyli u cíle a spousta věcí se mohla pokazit.

„Tak jo, pokračujeme. Kuno, ty se postarej o bránu. Gero, ty půjdeš se mnou. Až bude po všem, sejdeme se buď na vnitřním nádvoří, nebo na Vršáku. Podle toho, jak to dopadne. Otázky?"

Oba jen zakroutili hlavami. Jinak než gesty mluvit nemohli. Bylo to už několik měsíců, co jim Volkmar dal vyříznout jazyky, aby nic neprozradili, ale taky aby je ušetřil mučení.

„Já bych otázku měla! Nezapomněl jsi na mě?!" ozvalo se z poslední neotevřené cely. Míšenka-vražedkyně mu nebyla neznámá. Už několikrát si ji najal, když mu někdo opravdu ležel v žaludku. Stálo to ovšem nemalé peníze. Za poslední zakázku shrábla rovných pět stovek. A to vlastně ani nešlo o zabíjení.

„Hm... popravdě ne." Volkmar se zašklebil. „Já na tebe kašlu!"

„COŽE?!"

„Slyšelas. Kašlu na tebe. Úkol jsi splnila, peníze jsi dostala a nic jiného než tohle si nezasloužíš. Nájemný zabiják... Takoví jako ty patří na šibenici!"

„Ty svině! Podříznu tě jako prase! Z tvojí kůže si udělám plášť!"

„Šetři dechem, černoto. I na mě čeká kat s oprátkou, ale ne dneska."

„Já tě proklínám, ty svině! Slyšíš?! Já tě PROKLÍNÁM!"

Zuřila. Zuřila jako nikdy. V jádru duše cítila, že se vlastně ani tak nezlobí na něj, jako na sebe. Nechat se takhle chytit... Kdyby to tehdy brala vážně, Izidor by ji nikdy nedostal. Ocitla se tady jenom kvůli němu.

„No jo, to už jsem slyšel... Tak se měj. A nikam nechoď. Za chvíli tu budou skřeti a jak je znám, na tobě se rádi smlsnou." rýpl si ještě naposled Volkmar, než s oběma němými muži zamířil ke schodům. Litoval v tu chvíli jen jednoho. Že jí zaplatil předem.

 

Rerfuh byl čím dál tím ospalejší, ale snažil se nadat to najevo. Kdyby jeho muži viděli, jak ospale mžourá očima a unaveně zívá, byla by to pro něj hanba. Jak pro trpaslíka, tak i krále. Do svítání bylo ještě daleko a většina jeho mužů tvrdě chrápala. I on by vyspával, kdyby se nerozhodl prověřit bdělost nočních hlídek. I když tábořili jeho muži na nádvoří, v bezpečí za mohutnými hradbami a po zdech přecházelo množství hlídek, opatrnosti nebylo nikdy dost. A disciplíny taky ne. A tak teď pomalu bloumal se svým obrovským kladivem na rameni a v plné zbroji od jednoho strážného ke druhému.

„Eštěže je ouplněk... To se ti sviňáci snad o nic nepokusej..." zabručel si sám pro sebe pod vousy. Noční útok není špatná strategie, ale nemá smysl, když vás nepřítel vidí na několik set kroků. S trochou štěstí by mohl být dneska klid.

„Tož co? Jak to de, mladej?

„Zatím nic, pane!" Trpaslík mávl rukou na pozdrav a popotáhl si opasek, za nímž měl sekyrku. Kontrola mu vůbec nevadila, naopak. Bylo to aspoň nějaké rozptýlení. I velitel, který vzteky vyskakuje metr vysoko a hrozí vám vším možným, od vězení po popravu, je lepší než ubíjející nuda a koukání do blba. Většinou.

Pravdou zůstávalo, že většině trpaslíků už lezlo tohle obléhání silně na nervy. Místo boje, na něž se tolik těšili, trčeli schovaní za bránami jako staré ustrašené babky a čekali, až se skřeti probijí k nim dovnitř. Spoustě válečníků už docházela trpělivost. Především ti mladší měli toho čekání plné zuby a několikrát žádali, aby mohli bojovat na hradbách, nebo podniknout výpad. Jak jejich král, tak i Joseph s Albrechtem jim oba návrhy zamítli.

„Tož hlídej... Víš jak to bejvá. Čím větší klid, tím víc se to potom posere."

„No jo... Dyť já-Hej, ty tam! Co jsi zač?!"

Pozornost obou mužů znenadání upoutala postava pohybující se ve stínu budov lemujících nádvoří. Vypadalo to, jakoby se snažil skrýt. Naneštěstí pro něj byla noc jasná a trpaslíci byli na tmu více než přivyklí. V podzemí nikdy moc světla nebylo a jejich oči se tmě přizpůsobily už dávno.

„Neschovávej se! Moc dobře víme, že jsi tam!" rozkázal neznámému Rerfuh a se strážným po boku vykročil směrem k místu, kde se snažil neznámý schovat ve stínu budovy. Konečně neznámý poznal, že to nemá smysl. Napřímil se a pozdvihl ruku na pozdrav. Ale neodpověděl. Jen několikrát naprázdno otevřel ústa.

„A teďkonc honem vyklop, co seš zač a proč se tu plížíš jak ňáké zrádné hadisko..." zeptal se král a přehodil si kladivo z jednoho ramena na druhé. Cizinec byl člověk. Toho by si skřeti jen těžko najali jako špeha. Navíc, pokud by jím byl, měl by na sobě aspoň nějaký stejnokroj, nebo zbroj a nepoutal na sebe takhle pitomě pozornost. A rozhodně by měl dopředu připravenou nějakou dobrou výmluvu. Jenže tenhle chlap na ně jen vystrašeně koukal a dělal grimasy jako ryba na suchu.

„Tož co?! Dozvím sa co tu chceš, nebo na mě dál budeš čučet jak zjara vyorané myšisko?!"

Stále jen mlčení. To se Rerfuhovi přestávalo líbit.

„Chm... Hele, hlídaj ho, já skáknu pro pár chlapů. Dyž to nejde po dobrým, holt to z něho vytlučem." nakázal trpasličí král strážnému a obrátil své kroky k bráně do obytné věže. Mohl sice využít své válečníky, ale pokud by se z toho vyklubal omyl, vyvolalo by to jen zlou krev. Ne, lepší bude, když ho vyslechne nějaký člověk. Pokud možno Joseph, Albrecht, nebo aspoň nějaký důstojník. Prostě někdo, kdo na to má pravomoc a nebudou se na něj mračit jen proto, že měří o půl metru míň.

Náhle se Rerfuh zarazil. Díval se na obytnou věž a něco mu tu nesedělo. Ale co? Vše vypadalo normálně, ale přece bylo něco jinak. Teprve po chvíli na to přišel. Vrata! Byla otevřená! Normálně je přes noc přece zavírají a nikoho nepouštějí dovnitř ani ven. Leda ve zvláštních případech a i tak se používala jen malá postraní branka. Kdo a proč ty vrata otevřel?! A kdy?! Chvíli po západu slunce jasně viděl, jak je zavírají...

„Ááááá! Kurva, moje oči!"

Rerfuh se přestal zabývat otevřenými vraty a otočil se za zdrojem toho křiku. Rychle poznal hlas svého soukmenovce, kterému poručil mlčenlivého cizince hlídat. Trpaslík si tiskl obě ruce k obličeji, ze kterého mu odkapávala krev, zatímco neznámý člověk utíkal dolů, směrem k hlavní bráně.

„POPLACH‼!" zařval zplna hrdla král a rozběhl se za uprchlíkem. Sice stále nevěděl, kdo to je, ani co má v úmyslu, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Vypadalo to, jakoby chtěl otevřít bránu. Jenže ta pochopitelně nezůstávala ani přes noc bez ochrany a i kdyby stráže přemohl a vrata otevřel, hlídky na hradbách by už dávno nahlásily pohyb nepřítele pod zdmi pevnosti. Pokud v tom není zase nějaká neplecha...

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů