Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Ze šuplíku komentátora...

24.12. 2012 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x880

Kdysi, když jsem ještě působil na DE jako komentátor, jsem se na docela dlouho usadil v lize P4. Zpravidla se tam nic moc nedělo, kvůli nízké účasti. Začal jsem tedy v rámci komentářů s psaním tohoto příběhu na pokračování. Je to vyprávění o příhodách válečníka Melvina, který se toulá světem a hledá nějakou obživu tam, kde jako na potvoru vládne skoro všude mír.

Příběh pochází přibližně ze začátku roku 2009 a předchází ZŽS. Proto se některá jména či dokonce i vzhled postav shodují. Kupříkladu Mešek Lehnic se dostává ke slovu již počtvrté... A zase vypadá úplně jinak!

Žádnou korekturu jsem k tomu nedělal a nehodlám příběh dopisovat, to jen tak naokraj. Dávám to sem jen proto, abyste měli co číst. ;-)


"Takže ty přece jenom odcházíš?   "
Zeptal se Franz svého přítele Melvina. Ten se ještě chvíli přehraboval ve svých věcech, pak se postavil, otočil se k němu a prohlásil:
"Jo, odcházím. Máš snad něco proti tomu, tesaříčku?   "
"Ani ne, jen mne zajímalo, jestli sis to dobře nerozmyslel."
"Právě, že rozmyslel a právě proto odcházím. Tady v týhle osadě už není pro žoldáky, jako já místo. Všude samej obchodník, kupec, řemeslník... A do toho všeho ještě ti prašiví nekromati. Jako by nás nemohli nechat napokoji!" rozčílil se Melvin.
"Ale vždyť to s nima není až tak hrozné. Žijeme pod jejich ochranou v míru, ekonomice se daří..."
"No a to je právě ono! Mír! Já jsem voják, a ne nějakej ustrašenej kupčík! Nemám tu vůbec nic na práci a právě z toho už pomalu šílím. Musím odtud prostě pryč!"
"No a kam chceš jít?   " zeptal je Melvina Franz.
"Na sever půjdu. Tam je nejbližší hranice a území elfů. Tam určitě najdu nějakou tu bitvu a obživu." odvětil, už umírněněji Melvin.
"No jak chceš, já tě držet nebudu." rezignoval nakonec Franz.
Ještě toho dne opustil žoldák Melvin Osadu obchodníků, v kroužkové zbroji, s rancem v ruce a obouručním mečem na zádech. Směřoval k nedaleké vesničce Thim Kan, kde plánoval překročit hranice a vstoupit na území elfského krále, Dark Lord Wolfa.

Melvin kráčel sám pustými Vrchy zbojníků. Osadu Thim Kan, kde strávil, noc nechal již dávno za sebou. Jelikož i Dark Lord Wolfovo panství bylo v míru, vydal se dál na sever, do pusté Říše nekromantů, tou dobou ovládanou drowy vládce Lossosa.
Šel už celý den a pomalu se začalo stmívat. Jelikož tento kraj byl proslulý svými loupeživými bandami, nechtěl se přes noc zastavovat a místo toho stále pokračoval v cestě, doufaje, že ho nikdo nespatří. Noc byla temná, měsíc nesvítil. Směr určoval jen podle hvězd. Náhle však za sebou zaslechl kroky. Někdo se za ním plížil. Asi nějaký loupežník, pomyslel si. Nedal však na sobě nic znát a pokračoval v chůzi. Neznámý zrychlil krok a brzy byl už jen pár kroků za Melvinem. Ten na chvíli zastavil a na oko hlasitě zívl. Neznámý se rozhodl využít své příležitosti a napřáhl se, aby ho omráčil svým kyjem. Vtom však Melvin přešel do protiútoku. Blesku rychle tasil svůj obouruční meč, otočil se a švihl. Nevyměřil však dobře ránu a místo a loupežníka přesekl ve dví jeho kyj. Zbojník byl na chvíli ohromen a to dalo Melvinovi čas, aby mu svým mečem proklál hruď. Jeden útočník padl, další tři se však objevili. S řevem se zvedli ze země, odkud sledovali, jak jejich společník padl, a vyrazili proti Melvinovi. Dva byli ozbrojeni dlouhými meči, třetí máchal nad hlavou dvoubřitou sekerou. Podle Melvin téměř nic neviděl a tak začal pomalu ustupovat, odrážeje jejich zuřivé útoky svým mečem. Po několika minutách změnili taktiku, rozestoupili se, snažíce se svou oběť obklíčit. Melvin se snažil zachovat klid a přemýšlel, jak se z té situace dostat. Jeho myšlenky však byly přerušeny výbojem bolesti. Do levého stehna se mu zabodl šíp a o pět vteřin i do pravého. Teď pochopil, proč na něj přestali banditi dorážet. Potřebovali, aby se zastavil a lučištníci ho mohli ze zálohy zneškodnit. Jeho mysl se začínala zatemňovat. Ty šípy musely být otrávené, pomyslel si. Meč mu vypadl z rukou a on omdlel.


Slunce pomalu stoupalo nad horizont. Jeho první paprsky začínaly hřát Melvina do pravého ucha. Pomalu se probíral. Nejdříve se rozhlídl kolem sebe. Ležel na břiše, u nějakého balvanu. Asi patnáct metrů napravo od něj seděl, zády k němu, u vyhasínajícího ohniště, nějaký muž. Zdálo se, že dřímá. O několik metrů dál stálo několik postav v šedých pláštích. Bylo jich asi šest. Očividně se mezi sebou o něčem dohadovali. Na tu vzdálenost je nebylo příliš dobře slyšet. Melvin napínal uši, aby zaslechl alespoň něco z jejich rozhovoru. „Sakra šéfe, já vám hned říkal, že to nebude stát za ty potíže! Přišli jsme o toho barbara Mugdufa a to všecko jenom pro ubohejch 17 zlatejch, meč a ošoupanou zbroj! Ale vy ne! Snadná kořist říkal jste! Mugduf ho klepne zezadu a je to hotový! No to je teda hotový!“ řval jeden z nich. Další z nich, asi velitel, se na něj obořil: „Ještě jedno slovo, Dalesone, a vyříznu ti jazyk! Na mne si žádnej lidskej červ otvírat hubu nebude, jasný!“ Do hádky se vmísil další z nich: „Hele vy dva, nechte toho řvaní. Raději pojďme společně vymyslet, co uděláme s tím zajatcem?“ „To je snad jasný, zapíchneme ho a vlci se postarají o zbytek.“ Navrhl čtvrtý. Vůdce bandy se zamyslel a pak řekl: „Ne, zabíjet se nebude, to by byla škoda.“ Ostatní se tomu podivili „Co tím myslíte, šéfe, chcete ho snad přibrat do party, nebo co?!“ Velitel mu uštědřil pořádný kopanec do břicha. „Tupče! Už tak se stěží uživme! Vojáci to tu co chvíli pročesávají a kupci to raději objíždějí přes Velký močál. Raději změníme působiště. Přesuneme se raději víc na sever.“ Většina z nich s návrhem souhlasila, pouze jeden ještě podotkl: „No dobře, ale co s tím zajatcem?“ Velitel jakoby nic řekl:„Na Pláni kostí prý zrovna táboří jeden otrokář. Prostě se u něj cestou stavíme a prodáme mu toho chcípáka. Což znamená, že jestli za něj máme dostat co nejvíc, musí být v co nejlepším stavu, jasný? Jestli se vám to nelíbí, prodám vás taky!“ Nikdo samozřejmě námitky neměl. Melvina se zmocnila deprese. „No to jsem to teda dopracoval.“ Pomyslel si.


Během dvou hodin měli banditi sbaleny všechny svoje věci. Na místě prakticky nic nenechali. Během balení se Melvin nenápadně rozhlížel po tábořišti a svých věznitelích. Bylo jich dohromady sedm a byli všech možných ras. Jejich vůdcem byl temný elf Hardak. Jeho pravou rukou byl lidský vrah Daleson. Pak tam byl ještě barbarský sekerník, jeden elfský lučištník, temný elf s kuší, a další dva lidi. Jeden z nich měl na sobě těžkou železnou zbroj a byl ozbrojen dlouhým mečem a velkým štítem. Druhý vypadal jako nějaký kouzelnický učeň. Když měli vše sbaleno, barbar si hodil Melvina přes ramena, jako pytel, a celá tlupa se vydala na pochod na sever. Asi po třech hodinách cesty se před nimi otevřela holá, neobydlená rovinatá krajina. Sem tam se bělaly kosti a občas se v dálce ozval řev nějaké divoké bestie. Vůdce brzy nařídil změnit směr cesty na severozápad, kde se v dálce rýsovala skupina stanů. Melvin správně uhádl, že to bude asi onen tábor otrokářů.
Po další hodině již ležel spoutaný opřený o kolo jednoho z vozů v táboře. Ani ne pět metrů před ním stál velitel otrokářů, malý, tlustý a smradlavý člověk, a kriticky si ho prohlížel. Ten se pak obrátil k vůdci banditů a pohrdavě řekl: "A tohohle jste jako vyhrabali kde? Taková žoužel. Svaly žádný, hubenej jako tyčka… Vždyť tohohle bych neprodal ani skřetům na žrádlo!" Drow na něj vrhl zlostný pohled. "Jenom nevykládej! Silnej je akorát! Teď se jen snažíš srazit cenu. A potom ho prodáš bůhví jak draho! Holt se ti nechce platit, co!? Hamoune starej, když budeš chtít, prodáš ho, i za dobrou cenu. Nejsem tak blbej, jak si myslíš!" Tlusťoch poznal, že má před sebou jiného protivníka, než na jaké byl zvyklý a na chvíli se zarazil. Pak se zamyslel a usoudil, že nemá cenu to příliš protahovat. "Noooo, třeba ho někdo koupí, jako oběť bohům… nebo třeba i nějaký mág na pokusy…“ zauvažoval nahlas "Tak dobře. Beru ho za pět zlatých." To se ovšem lotrům nelíbilo. "Trochu málo, nezdá se ti?" "Podle mne je to akorát. Šest zlatých a víc ani měďák!" vzdoroval kupec. "Koukej vysolit nejmíň osm zlatých, ty vydřiduchu jeden!" vyštěkl na něj barbarský sekerník. Otrokáře tím, sice ne moc, ale přece jen, postrašil. "No dobrá, dobrá. Sedm zlatých, ale víc už opravdu nedám. Pochopte, že musím mít přece jen nějaký zisk!" S tím už loupežníci souhlasili. Tlusťoch vytáhl z měšce na svém opasku hrst mincí, pečlivě odpočítal dohodnutou sumu a předal ji drowovi. Ten spravedlivě rozdělil kořist mezi své muže a dal povel k okamžitému odchodu. Nebyli ani příliš daleko, když je všechny usmažila dobře mířená ohnivá koule.


Do tábora vtrhly jako vítr oddíly drowských vojáků. Na hrudích měli výsostné znaky Lossosova království. Nedalo se určit kolik jich je. Byli vyzbrojení kušemi a dlouhými meči. Doprovázelo je i několik zaklínačů, v černých róbách. Bez milosti začali pobíjet každého, kdo se jim pokusil postavit na odpor. Většina otrokářů a dozorců se raději otočila na podpatku a dala se na útěk. Nedostali se daleko. Útočníci tábor zcela obklíčili. Několik stanů a vozů vzplálo od ohnivých koulí. Stejně tak i ten, o který byl opřený Melvin. Byl by se dal i on na útěk, ale pouta na nohou a rukou mu to nedovolovala. Ač se snažil sebevíc, nemohl se ani pohnout. Déšť jisker začal dopadat okolo něj a jemu bylo víc a víc horko. Vypadalo to s ním bledě, možná ještě hůř. Pokoušel se nějak dostat dál od hořícího povozu. Šlo to, ale příliš pomalu. Vzdal to. Sám se z toho nedostane. Jestli mu někdo nepomůže, upeče se tu. Volat o pomoc ani nezkoušel.
Náhle se ozval mocný výbuch. Někde za ním něco explodovalo. Asi nějaká ohnivá koule, pomyslel si. Ani ne půl metru nalevo od jeho spoutaných nohou dopadl kus hořící desky. Poslední jiskřička naděje. S vypětím sil natáhl nohy k desce. Zkoušel uchopit její nehořící kus mezi svá chodidla a přitáhnout blíže k sobě. Asi po pěti minutách se mu to podařilo. Nejdříve si opatrně přepálil provaz, kterým měl svázané nohy. Nakonec se mu to podařilo. Teď, když měl volnější nohy, mohl se již o poznání snáze pohybovat. Stále byl ale dost ztuhlý a nemohl se postavit. Mohl se ovšem vsedě otočit a hlavně dostat o kus dál od hořícího vozu. Pouta na rukou tak nakonec přepálil, i když mu chytl pravý rukáv. Rychle oheň na ruce v prachu uhasil a konečně se postavil. Moc se nerozhlížel. Uvědomoval si, že Lossosovi vojáci neberou ohledy na to, koho zabíjejí a on nemůže dokázat, že není jedním z otrokářů. Nezbývalo mu než se někde schovat a přečkat to dílo zkázy. Náhle jeho pohled upoutal stan, který padl na nějakou káru. Bylo pod ní dostatek místa a oheň žádný. Dlouho se nerozmýšlel a vrhl se pod ni.

Melvinova skrýš měla jen jednu chybu. Neviděl, co se děje venku. O to víc napínal uši a snažil se odhadnout, co se děje venku. Asi po půlhodině začal boj utichat. Zdálo se, že všechny přeživší začali shromažďovat nedaleko jeho skrýše. Vojáci neustále něco řvali a hulákali. Jeden z nich, asi velitel, najednou nakázal, aby se utišili. Melvin si lehl na zem a trochu nadzvedl plachtu. Uviděl, jak jeden z ozbrojenců vytáhl z davu nějakého tlouštíka. Byl to vůdce otrokářů. Držíce ho za obtloustlý krk a táhl ho před dav, směrem k Melvinovi. Zastavili se asi dva metry před jeho úkrytem. "Heleme se, koho to tu máme. Náš starý známý. Otrokář Jermien." řekl ozbrojenec. Jermien znejistěl a ustrašeným hlasem řekl: "Ah-ahoj, Loss-lossosi, ten svět je ale malý, že?   " Melvin měl náhle pocit, jako by se na něj díval jeden z vojáků. Znervózněl a rychle zase plachtu pustil. Zase nic neviděl a mohl jen poslouchat.
"Ano, velmi malý. Neříkal jsem ti snad minule, aby ses už nevracel? Že jestli tě znova načapám na svém panství, uříznu ti uši, jazyk a možná i něco navíc?   "
"Já-já…“
"Ty jeden mrzkej lichváři. Nejen, že mi lezeš na oči, ale ještě si s sebou přitáhneš otrokářskou karavanu. Ty fakt nemáš ani špetku rozumu, co?   "
"Pro-promiň, já už to víckrát neudělám…“ žebral otrokář jako malý kluk.
Náhle se ozval táhlý skřípavý zvuk. "Já ti to klidně prominu. A navíc si zajistím, že už nikdy znovu takovou chybu neuděláš."
"Ne, prosím ne… dej mi prosím ještě šanci… pros -"
Ozvalo se seknutí a něco těžkého dopadlo na zem. Nebylo pochyb o tom, co to bylo. Pak něco náhle žuchlo přímo na plachtu nad Melvinem. Náraz ho omráčil.

Melvin se pomalu probral. Stále ještě ho bolela hlava a něco těžkého na něm leželo. Venku nebylo slyšet nic. Všichni už asi zase zmizeli. S námahou se mu podařilo vyprostit a dostat se zpod plachty. Na východě zrovna vycházelo slunce. Nikde nikdo, jen zbytky poničeného tábora, pobití otrokáři a Melvin. Chvíli se rozhlížel po okolí a nakonec se otočil, aby se podíval, co to na něj vlastně spadlo a omráčilo ho. Byl to bezhlavý tlusťoch Jermien. Plachta od něj byla zbarvená doruda a začínávaly se na něj slétávat celá hejna much. Jeho hlavu nebylo nikde vidět. Lossos ji asi vzal s sebou. Melvin se na něj chvíli díval, a pak začal prohledávat trosky tábora, s nadějí, že najde něco užitečného, například jídlo. Byl nyní sice zase volný, ale sám uprostřed pustiny, o které se nevyprávělo nic dobrého.
Zhruba po hodině se mu podařilo najít celkem dost vybavení i potravin. Několik kousků sušeného masa, dva pecny chleba, měch s vodou, obouruční meč, trochu ošoupanou destičkovou zbroj a dokonce i váček s trochou peněz, který unikl pozornosti žoldnéřů. Když se najedl a napil, začal přemýšlet, kudy se vydat dál. Zpátky na východ se vracet nechtěl a na jihu bylo neprostupné pohoří. Zavrhl i cestu na sever, neboť podle stop tím směrem odjeli i Lossosovi žoldáci, se kterými se rozhodně potkat nechtěl. Zbývala už jen cesta na západ. Jelikož neznal zdejší kraj, nevěděl, jak dlouho bude trvat, než narazí na nějakou civilizaci. Bude tedy muset jídlem a vodou co nejvíce šetřit, a navíc si i dávat pozor na bestie, kterými tento kraj proslul. Budoucnost byla nejistá. Nakonec si ale řekl: "Co se dá dělat. Odvážnému štěstí přeje." Pohodil trochu vakem s proviantem, který nesl přes rameno, vykročil pravou nohou a vydal se na cestu do neznáma.

Melvin kráčel pustinou již dva dny. Stále ještě nenarazil na žádnou vesnici, ani živáčka, nebo obchodní cestu. Zatím díkybohu nenarazil na žádnou ze stvůr, jimiž se Pláň kostí hemžila. Ač se snažil zásobami šetřit, rychle jich ubývalo. Počítal, že mu vystačí už ani ne na dva dny. Pokud do té doby nenarazí na nějakou civilizaci, zemře žízní. Nezbývalo, než dál kráčet na západ a doufat.
Schylovalo se k večeru, když vylezl na kopec a v dáli před sebou uviděl trosky nějaké pevnosti. Ovšem jinak byla všude stále ta samá pustina. Zbývala už jen asi hodina do setmění a Melvin si řekl: "No, dneska už nemá cenu pokračovat. Přespím v těch ruinách, alespoň budu mít střechu nad hlavou a zítra se rozhodnu kudy dál." Ani ne za hodinu nastala noc a on seděl u ohně, který rozdělal na okraji velkého nádvoří. Pojedl trochu chleba a zbytek sušeného masa, ze zásob, které měl. Chvíli přemýšlel, kudy dál, ale nakonec ho přemohla únava a usnul.
Kolem půlnoci ho instinktivně probudilo vytí. Někde nablízku byli vlci. Oheň mezitím vyhasl, neboť zapomněl pořádně přiložit. Kdyby se včas neprobudil, sežrali by ho zaživa. Vytí se blížilo a vlci už byli nedaleko. Vstal, tasil svůj obouruční meč a připravil se k boji. Měsíc svítil více než dost a on mohl sledovat každý pohyb na nádvoří. Uběhlo několik minut a on stále čekal na své protivníky. Krve by se v něm nedořezal. Konečně zahlédl jejich svítící oči ve stínu na opačném konci prostranství. Jeden po druhém vylézali ze stínu a rozestupovali se. Melvin se je snažil spočítat. Jeden… dva… tři… pět. Bylo jich pět. Melvin stál zády ke zdi, meč držel před sebou a očekával první útok. Nečekal dlouho. Jeden z vlků po jeho levici se nerozvážně rozběhl k němu a zaútočil. Vyskočil po Melvinově ruce, ale ten včas ustoupil a sekl mečem po krvelačné šelmě. Zasáhl a zabil prvního vlka. Zbylí čtyři se rozhodli změnit taktiku. Rozdělili se do dvou dvojic, každá na jednu stranu nádvoří. Pomalu se přibližovali a hodlali zaútočit z obou stran najednou. Válečník byl ve svízelné situaci, na dvou stranách najednou nemohl bojovat. Přemýšlel co dál a vlci se neustále přibližovali.

Vlci se pomalu přibližovali. Nespěchali, věděli, že dostali svou oběť do kleští, ze kterých se jen tak nedostane. Melvin stále přemýšlel, co dál. Utíkat by nemělo smysl, vlci by ho brzy dohnali. Schovat se, ani ustoupit nebylo kam. Jediné mezery ve zdi byly až za vlky. Nezbývalo, než bojovat. Povzdechl si a hrdým hlasem řekl: "Tak dobře, jestli tu mám dneska umřít, aspoň neumřu bez boje!" A rozběhl se proti dvojici šelem, kterou měl po pravé ruce. Ta chvíli překvapeně ustupovala a on tak získal čas, aby mohl zaútočit. Rozsekl jednomu ze zvířat lebku a pak se otočil k druhému. Dvojce na druhé straně prostranství samozřejmě nehodlali jen tak přihlížet a vyrazili svému druhovi na pomoc. Melvin ustoupil a chystal se k obraně. Vyřadil sice již druhého vlka z boje, ale stále ještě tu byli tři další. Ti se rozestoupili a brzy na něj znovu začali dorážet.
Další půlhodinu hbitě odrážel mečem jejich útoky. Dosud se mu to vcelku dařilo, ale začínal být unavený. Síly ho rychle opouštěly. Meč byl stále těžší a těžší. Šelmy vycítily příležitost a dorážely na něj ještě zuřivěji. Brzy se jednomu podařilo zakousnout do Melvinovy levice. Ten ho rychle udeřil do čumáku a setřásl ho. Další však využil situace, dostal se mu za záda a zezadu na něj skočil. Třetí ho kousl do lýtka. Svou plnou vahou skolil Melvina na zem. Meč mu vypadl z ruky a on pochopil, že teď už je s ním konec. Zachránit ho mohl už jen zázrak.
To co se však vzápětí odehrálo by jistě dnes za zázrak považoval, ovšem tenkrát mu to připadalo spíše jako ironie. Na nádvoří totiž náhle vběhl další vlk. Byl ovšem o dost větší a jeho oči měly jinou barvu. Začal intenzivně vrčet a štěkat na ostatní vlky. Ti mu začali ihned odpovídat a chovat se k němu nepřátelsky. Po chvíli však umlkli, a jeden za druhým, se staženými ocasy, začali opouštět bojiště. Zůstali jen ten nový vlk a Melvin, který využil příležitosti, posadil se a uchopil znovu svůj meč. Vstát se mu kvůli únavě a zraněním nepodařilo. Očekával další útok, ale nic se nedělo. Vlk se na něj jen klidně díval a po chvíli se posadil. "No tak pojď, ty potvoro! Myslíš si, že se tě bojím, jen pojď a skonči to!" obořil se na něj Melvin, kterého jeho nečinnost udivovala i znervózňovala. Vlk však stále nečinně seděl dál na svém místě, jako poslušný pejsek.

Vlk neúnavně pozoroval Melvina. Stejně tak Melvin pozoroval vlka. Celé to bylo zvláštní. Zahleděl se mu do očí, které se mu najedou, nezdály vlčí. Bylo v nich něco zvláštního, ale nevěděl přesně co. Najednou se vlk postavil na zadní, jako kdyby panáčkoval. K Melvinovu údivu se najednou šelma začala měnit tvar. Nohy se jí začaly prodlužovat, uši a čumák zkracovat. Chlupy začaly mizet a jeho kůže pomalu růžověla. Celé to netrvalo ani půl minuty. Než se Melvin nadál, nestál před ním vlk, ale elf, vlastně elfka. Byla oděna do kožené tuniky a v ruce se jí objevila dlouhá dřevěná hůl, se žlutým opálem, zasazeným na jejím konci. Měla dlouhé světlé vlasy, vysokou postavu a modré oči. Tohle Melvin rozhodně nečekal. Seděl na ohromeně na místě a zíral na stvoření, jež se před ním objevilo, když tu najedno elfka přísným hlasem promluvila: „Teda ty máš víc štěstí, než rozumu! Hloupý člověče! Takovou pitomost může udělat opravdu jenom člověk, tábořit v noci, v takové pustině bez ohně!“
To Melvina probralo. „Kdo-kdo sakra jsi? Čar-čarodějnice? C-co je to za kouzla?“ vysoukal ze sebe. Elfka na něj vrhla přísný pohled. „Jsem druidka Elithin, hrdá dcera vznešeného elfského národa. A ty jsi kdo… válečníku?“ poslední slova byla řečena s nádechem ironie. „Jsem Melvin, žoldák.“ Odpověděl Melvin. Elithin k němu pomalu přistoupila, položila pravou dlaň na ránu jeho noze a cosi potichu zamumlala. Zranění zmizelo a Melvin cítil, jak ho bolest v noze opouští. Totéž udělala s ránou na jeho ruce. Konečně se mohl postavit. Schoval svůj meč do pochvy a řekl: „Děkuji.“ Elfka se mírně usmála. „Není zač.“ Pak znovu nasadila kamennou tvář. „Co tady vůbec děláš, uprostřed pustiny?“ Tuhle otázku Melvin tak trochu čekal. „Dá se říct, že tudy jen procházím. A co tu vůbec děláš ty? Druida bych čekal spíš někde v lese, nebo tak.“ „To nechme na později, raději rozdělej oheň, smečka by si to mohla rozmyslet a vrátit se.“
O půl hodiny později už oba seděli u ohně. Navázali spolu živý rozhovor a Melvin nakonec zjistil několik informací o své zachránkyni. Byla členkou druidského háje v oblasti Města lesních elfů, daleko na západě. Starší ji poslali se zprávou do jiné elfské komunity, daleko na východ. Ráda cestovala v podobě vlka a zrovna šla kolem, když zaslechla vytí svolávající se smečky. Ve zřícenině se prý nacházela snadná kořist, člověk. Ihned se rozběhla k ruinám, ale dorazila pozdě. Dva vlci zbytečně padli a přemluvit zbývající tak bylo o to těžší. Melvin jí na oplátku pověděl svůj příběh (zájemcům pošlu do pošty). Pak se jí zeptal, zda neví o nějakém městě nebo vesnici někde v okolí. Elithin  se zamyslela a pak řekla: „Nedaleko na jih odtud je velká lidská pevnost. Nevím toho o ní moc, ale není to daleko a žijí tam lidé. Snad ti tam pomůžou, všude jinde je jen pustina.“ Když domluvila, zvedla se a chystala se k odchodu. „Nezůstaneš přes noc?“ podivil se Melvin. „Ne.“ Odsekla Elithin. „Nemám příliš času nazbyt. Když si pospíším, můžu být zítra v poledne ve Velkém močálu. Kromě toho, mám-li být upřímná, nemám příliš ráda lidi.“ řekla a zmizela rychlým krokem ve tmě. Melvin za ní stěží stačil zavolat „Sbohem, a děkuju!“

Kolem poledne konečně dosáhl Melvin pevnosti, o které mu Elithin řekla. Mohutná stavba stála na kopci, a dole, podél cesty k ní se rozkládalo městečko. Vládl zde vcelku klid. Jenom sem a tam projel nějaký kupecký povoz, nebo někdo prošel. Melvin vstoupil do městečka a začal hledat nějaký hostinec, kde by se najedl, neboť zásoby mu již dávno došly, a snad i přespal. Brzy narazil na hospodu, jež měla na vývěsním štítě namalovaný hrad a nápis „V podhradí“. Jelikož to vypadalo jako slušný podnik, vstoupil Melvin dovnitř. V místnosti stálo několik dlouhých stolů s lavicemi, nálevna a za ní dveře dozadu a schody do vyššího patra. U jednoho stolu sedělo několik mužů v brnění, očividně vojáků, a za pultem seděl, klasický zaoblený, hostinský. Nikdo jiný zde nebyl. Melvin přistoupil k hospodskému a řekl: „Prosil bych něco k jídlu a taky nějaký nocleh. Máte?“ Krčmář se na něj lišácky podíval a odpověděl: „Co ti nabídnu já, záleží na tom, co mi nabídneš ty.“ Nebylo o čem přemýšlet. Melvin tedy sáhl do váčku s penězi a položil na stůl stříbrňák. Hostinský ho nejdříve vyzkoušel svými zuby, usmál se a řekl: „Jídlo vám poskytnu rád, ale s ubytováním to bude horší. Zrovna předevčírem se mi tu ubytoval celý žoldácký oddíl. Najali si všechny pokoje, i se stájemi. Takže přenocovat budete muset někde jinde.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval „Donesu vám trochu slaniny a chleba. Jestli chcete, načepuju vám i žejdlík piva. Lepší v okolí nenajdete.“ Hbitě se otočil a odešel dozadu. Melvin opustil pult a posadil se ke stolu v rohu hospody. Netrvalo dlouho a hostinský byl zpátky i kusem slaniny a půl pecnem chleba a tuplákem piva. Položil vše na stůl a měl se k odchodu. Melvin ho však chytil za ruku. „Poslyšte, zmínil jste se, že tu máte ubytovanou nějakou skupinu žoldáků. Povězte mi o nic něco.“ prohodil Melvin a prstem posunoval po stole měděný peníz. Hospodský se podíval na minci a zamyslel se: „Moc toho o nich nevím. Nejsou zdejší, přišli odněkud ze severozápadu. Prý je to nějaká stálá skupina a nechávají se zaměstnávat jako vojáci. Říkají si Cech ostré čepele. Je jich asi pětadvacet, možná třicet. Jsou to hlavně lidi a půlelfové, ale zahlédl jsem mezi nimi třeba i trpaslíka. Velí jim nějaký lidský válečník. Jméno bohužel neznám. Jinak nic nevím.“ V průběhu řeči nespouštěl měďák z očí a nyní očekával odměnu. Melvin však s otázkami ještě neskončil. „A nevíte, jestli náhodou neverbují další lidi?“
„No, tak to nevím. Musel byste se jich zeptat.“
„A jejich velitel, nevíte, kde bych ho teď našel?“
Ani na tuhle otázku však hospodský neznal odpověď. „Nevím. Každé ráno někam odchází a vrací se vždycky až večer. Jestli chcete, můžete tu na něj počkat.“
„A jak vypadá?“
„Toho poznáte hned,“ mávl rukou hostinský „Nosí kroužkovou zbroj, modrý plášť, po boku má dlouhý meč, na obličeji má dlouhou, širokou jizvu a chybí mu levé oko… asi nějaký veterán.“ To už Melvinovi stačilo. Posunul minci blíže k hostinskému a přestal si jí všímat. Hospodský spokojeně sebral ze stolu svou odměnu a odešel zpět na své místo. Melvin se pustil do jídla.

Celé odpoledne strávil Melvin u stolu v hospodě. Dvakrát si nechal od hospodského donést žejdlík piva a sem tam se pokoušel poslouchat, co si žoldáci na opačné straně lokálu povídají. Nebylo jim ale příliš rozumět a tak to vzdal. K večeru se začali scházet v hospodě skupinky ozbrojenců. Někteří zasedli ke stolům a poručili si večeři, další zamířili po schodech nahoru a jiní do zadní části hospody. Po západu slunce konečně dorazil do šenku i muž v modrém plášti. Byl vysoký a statný, měl na sobě kroužkovou košili, po boku dlouhý meč a na hnědými vousy zarostlým obličejem dlouhou jizvu, která se táhla přes i jeho levé oko. Rozhlídl se po lokále, promluvil s některými z žoldáků a nakonec se dal do řeči s hospodským. Melvin usoudil, že to bude vůdce žoldnéřů, na kterého čekal. Vstal, přistoupil k němu zezadu a zeptal se: „To vy vedete tady tu partu vojáků?“ Muž se otočil, pohlédl na Melvina a odpověděl: „To jsem. A ty jsi kdo, mladíku?“ „Jsem válečník Melvin, a chtěl jsem se optat, zda náhodou neberete další lidi.“ Muž si Melvina pomalu prohlédl od hlavy až k patě, zamyslel se a pak řekl: „A máš nějaké zkušenosti s bojem? Zažil jsi už vůbec nějakou pořádnou bitvu?  Nebo jsi zase jenom nějaký mlíčňák, co popadl meč a plný ideálů se vydal na cestu hrdiny?“ Tahle otázka Melvina příliš nepřekvapila. „Mám za sebou již nejednu šarvátku. Bojoval jsem na východě, hlavně proti nekromantům. Když to skončilo, odešel jsem na sever, pak na západ a skončil tady.“ Muž uspokojivě pokyvoval hlavou a pak položil poslední otázku. „A jakou zbraň používáš?“ Melvin hrdě prohlásil: „Nejraději používám obouruční meče.“ Jednooký válečník se usmál a poklepal Melvina po rameni. „Nu dobrá, Melvine, beru tě do svého oddílu. Deset stříbrných týdně, dva zlaté za bitvu, plus spravedlivý podíl na kořisti. Jsem major Mešek Lehnic. Vůdce žoldáckého cechu Tvrdá ocel. Vítej mezi námi.“ Potřásl Melvinovi rukou a poručil hospodskému, aby nalil další dva tupláky piva. Když se tak stalo, připili si a kapitán zavolal do shluku svých žoldáků. „Hej! Falvine, pojď sem na chvíli!“ Od stolu vstal ne příliš vysoký, dost široký muž a rychlým krokem dorazil k výčepu. Mešek mu položil ruku na rameno a představil ho Melvinovi: „Tohle je kapitán Falvin. Velí všem šermířům cechu. Od teď je to tvůj nadřízený.“ Pak se otočil na Falvina a pokračoval v představování. „To je nový rekrut, Melvin. Někam ho na noc zařaď, vyplať mu nástupní žold a představ mu ostatní chlapy. Jo a taky ho zítra ráno zaveď do skladu, myslím, že by se mu hodila helma. Hlava pěkně kulatá, škoda kdyby se rozbila.“ Zažertoval a odešel nahoru po schodech.
Melvin si blíže prohlédl Falvina. Menší, široká postava, tmavé vlasy a holá brada. Nevěděl, co by měl jiného říct, tak prostě pozdravil. „Nazdar.“ Falvin pozdrav opětovat. „Zdar. Tak pojď, ukážu ti tvůj kavalec na dnešní noc a zítra ráno ti představím tu naši partu a zavedu tě do skladu. Máš nějaké otázky?“
„Jo, jak dlouho tu ještě máme zůstat?“
„Správná otázka. Zítra ráno k polednímu máme vyrazit na jih, k moři. Prý si nás najal nějaký tamější lord.“ Falvin vyvedl Melvina nahoru po schodech a zavedl ho do prvního pokoje po pravé ruce. V pokoji byly dvě postele, stůl a skříň. „Tak tady dnes strávíš noc. Važ si toho, bůhví, jak dlouho zase neuvidíme pořádnou postel. Máš to tady sám pro sebe. Lakomec hostinský chtěl pronajmout všecko, nebo nic. Ráno ti představím zbytek mužstva. Jo, a vstává se při východu slunce. Dobrou noc.“ Na to pokoj opustil a nechal v něm Melvina samotného. Ten na sobě pocítil první známky únavy, položil si své věci na zem, sundal zbroj a naložil se do postele.


Ráno mu Falvin ukázal zbytek mužstva. Zavedl ho do stájí, kde stály dva vypřažené vozy a několik koní. U dveří do stáje si brousil sekeru malý, rudovousý trpaslík. O zeď měl opřenou velikou pavézu a o kus dál stála kovadlina, kovářský měch, kladiva a podobné nářadí. „Ahoj, Brene, jak to jde?“ pozdravil ho Falvin. Trpaslík zdvihl hlavu, ale práci nepřerušil. „Nazdar, Falvine. Potřebuješ něco?“ „Ne, ani ne. Jenom provádím nového rekruta.“ Položil Melvinovi ruku na rameno a ukázal na trpaslíka. „Tohle je náš kovář, Bren, Železný vrátný. Pokud budeš chtít vyspravit cokoliv železného, obrať se na něj.“ „Zvláštní titul,“ pomyslel si Melvin. „A tohle je Melvin, včera večer se k nám přidal.“ Trpaslík si ho prohlédl zamračeným pohledem, pozdravil a znovu se věnoval práci. Melvin neodolal a zeptal se, jak přišel k tomu zvláštnímu titulu. Falvin se usmál a začal vyprávět: „No, jednou jsme měli bránit takovou úzkou soutěsku, proti armádě skurutů. Byly jich snad stovky. Pomalu nás zatlačovali, až do nejužšího místa rokle. Byli jsme příšerně domlácení a unavení. Málem jsme utekli. Když tu zasáhl tady Bren. Nastavil těm sviním svůj ohromný štít, zrovna v místě, kde stěží prošli dva muži vedle sebe. Zapřel ho do skály a prostě držel, držel a nepustil. No, ale nakonec se jeden ze skurutů pokusil štít přelézt. Natáhl hlavu přes štít a cenil zuby na Brena. No a Bren prostě řekl: Nezvaný nepouštím, a sekerou mu rozsekl hlavu napůl. My se zatím mohli trochu zmátožit a nakonec ty svině zatlačily. Od té doby mu říkáme Železný vrátný.“ Trpaslík se nadmul pýchou a pustil se znova do práce.
U zadní stěny stáje, vedle kopy sena stále sedm velkých kovových beden. Falvin na ně ukázal a řekl: „Tak tohle je naše železná zásoba, tedy sklad. Tady snad najdeš nějakou helmu na tu svoji kebuli.“ Melvin chtěl jednu z beden otevřít, všechny však byly pevně zamčené. „Snad jsi nečekal, že budu tak hloupý a nechám je odemčený?“ ozvalo se najednou seshora. Melvin se překvapeně podíval nahoru, na seník. Na trámu tam ležel muž. „To je kopiník Jean, náš skladník a pokladník.“ řekl Falvin. Pak se obrátil nahoru a zavolal: „Hej, Jeane, pojď nám ty truhly odemknout, tady Melvin potřebuje helmu! Jo a taky první výplatu!“ Jean se pomalu zvedl, sestoupil po žebříku dolů a z kapsy vyndal svazek klíčů. „Tak helmu říkáš? No dobře, tak se na to podíváme…“ a začal přebírat mezi klíči. Byl to vysoký a hubený kolonát, s řídkým vousem a krátkými vlasy. Když konečně našel ten správný klíč, otevřel jednu z beden a vyndal z ní standardní kovovou helmu. „Tak tady máš, Melvine. A jenom, aby bylo jasno, neprovozuju žádný černý trh! Dostaneš, co potřebuješ a dost. Jasný?“ „Jasný.“ Odpověděl Melvin. Jean kývl hlavou, zamkl bednu a odemkl jinou, menší truhlu. Byla z poloviny plná stříbrňáků, měďáků a zlaťáků. „Takže, dostaneš deset stříbrných, jako nástupní žold. Pak pět týdně a navrch dva zlaté za bitvu.“ oznámil mu. Napočítal mince a předal je Melvinovi se slovy: „Tady máš. Hodně štěstí. A klasická rada, neutrať to všechno najednou.“ Pak vše zase pečlivě zamkl a vylezl zpátky nahoru na seník, kde se položil na záda. Dali se na odchod, a když byli z doslechu, řekl Melvin Falvinovi“ „Zvláštní člověk.“ Falvin pokýval hlavou. „To jo, ale on už je holt takový. Samotářský, ale dobrák. Vždycky si někam zaleze a někdy ho nepotkáš celý den. Ale za to v bitvě, to je jiná. Co ten dovede s kopím…“


Vojáci se celé ráno připravovali na odjezd. Balili si své saky paky, vytáhli ze stájí oba vozy a zapřáhli do nich po dvou koních. Na jeden naložili bedny ze skladu, na druhý zásoby potravin. Kolem poledne byli všichni připraveni a nastoupeni před hostincem. Major Mešek Lehnic dal povel a celá skupina asi pětadvaceti žoldnéřů vyrazila na pochod směrem k jihozápadu. Šlo se celý den, jedlo se za pochodu. Druhý den odbočili směrem na jih, podél Antemonských skal. Prošli vískou Arrhad a na konci druhého dne dorazili k pobřeží. Následovala cesta podél mořského břehu, dál na západ. Celou dobu putovali zemí nikoho, což znepokojovalo hlavně Meška. Nikdo však nevěděl proč. Cestu si krátili dohadováním se, za koho budou vlastně bojovat, neboť tuto informaci jim Mešek odmítl sdělit, dokud nebudou v cíli své cesty, Jižním přístavu.
Když na úsvitu čtvrtého dne dorazili k městské bráně, zadržela je městská stráž. Ptali se jich, co tu vlastně chtějí. "Jsem major Mešek Lehnic a toto je můj žoldácký cech Tvrdá ocel. Váš vládce si nás najal. Otevři bránu, vojáku." Strážní se mezi sebou bavili co dál, až jeden z nich odběhl do města a druhý jim oznámil, že musejí počkat na starostu. Asi po půlhodině starosta skutečně dorazil. Byl malý, štíhlý, dobře oblečený půlčík a hned spustil: "Kdo je váš vůdce? " Lehnic k němu přistoupil a oznámil: "Já jsem velitelem tohoto oddílu." Starosta se na něj podíval a řekl: "Zdravím majore Lehnici, jsem Kili, starosta tohoto města. Stráže mne informovaly, že jste nám přijeli nabídnout své žoldácké služby." "Ne tak úplně, pane starosto. Jsem již domluven s vaším králem, Werbou V. Vyžádal si naše služby a tak jsme přijeli." Půlčík se zachmuřil a řekl: "Jdete pozdě, náš pán a král, Werba V., zmizel." To žoldáky velmi udivilo a zneklidnilo. "Zmizel při tažení na západ." pokračoval Kili. "Nezanechal následovníka a jeho říše se rozpadla. Vojska se rozutekla a já se, jako nejvyšší královský rádce, ujal vlády nad tím, co zbylo. Dohoda, uzavřená mezi vámi a naším králem nebyla sepsána a je tedy neplatná." Mezi vojáky nastalo pobouření. Takovou dálku ušli zbytečně. Slíbili jim žold a najednou nic. Začali se mezi sebou dohadovat co dál. Půlčík, vida jakou nespokojenost jeho oznámení způsobilo, jim dal návrh. "Nicméně, přicházíte jako na zavolanou. Od západu sem táhnou enti, vedení stařešinou powr2em. Násilím se chtějí zmocnit toho, co z naší říše zbylo. Včetně tohoto města. Vaše služby se nám tedy velice hodí. Pokud s tím souhlasíte, mohu vám nabídnout až 200 zlatých za týden." Mešek se zamyslel. Boje proti entům nebyly nejsnazší. Byli to tvrdí, neústupní bojovníci. Bylo jich však málo a oni mohli využít městské hradby ve svůj prospěch. Navíc nebyla nabízená odměna zrovna špatná, ba naopak. "Přijímáme," rozhodl nakonec "ale chceme 100 zlatých předem." Půlčík byl zjevně potěšen tím, že jeho šance udržet město vzrostly. Souhlasil se zálohou, poručil kapitánovi stráží, aby našel pro žoldnéře nějaké vhodné ubytování a odporoučel se.

Melvina a jeho spolubojovníky ubytovali v prázdných kasárnách, nedaleko přístavu. Na lenošení nebyl čas. Powr2ovi enti se blížili. Podle toho, co se povídalo, se prý již vylodili východně od Jižního přístavu. Nebylo tedy zcela jasné, zda zaútočí na město ze západu, východu nebo dokonce z moře. Na bitevním poli by nebylo možné obrovské enty zadržet, proto nezbývalo, než se bránit na městských hradbách. Ty jim dávali výhodu ochrany a navíc tak byli ve stejné výšce jako nepřítel. Jak známo, entí kůra se těžko proráží střelnými a bodnými zbraněmi a tupé ji neprorazí vůbec. Oproti tomu sekery jsou přímo ideální. Tedy pokud se dostanete k entovi dost blízko. Druhou možností, jak skolit oživlý strom, je zapálit ho. Sice ho to málokdy zabije, nicméně je pak výrazně slabší.
Melvin, Falvin, Beren a ostatní šermíři a sekernící z oddílu byli spolu lučištníky městské domobrany posláni k bráně. Byli vybaveni dostatkem pochodní a zápalných šípů a hrnců. Jean a ostatní kopiníci, kteří nemohli svými zbraněmi entům prakticky uškodit, byli odveleni do přístavu, jako záloha. Všichni byli připraveni k boji a zbývalo už jen jediné. Čekat.


K polednímu druhého dne se na obzoru objevilo entí vojsko. Bylo o dost větší, než se čekalo. Napočítali 45 listovlasů. Zastavili se asi kilometr od města. Pak se jich asi dvacet rozestoupilo a v dlouhé řadě vytrvale postupovalo. Morálka obránců klesala k nule. Jakmile se enti dostali na dostřel, byl střelcům dán povel k útoku. "Miřte na koruny!" volali velitelé. Salva za salvou dopadaly na nepřítele a několika z entů skutečně vzplály zelené hlavy. Zastavili a začali jimi třít o zem, aby oheň uhasili. Ostatní to však jen rozzuřilo. Chopili se balvanů a roztroušených skal a začali je vrhat po obráncích. Ti okamžitě zalehli a kryli se za cimbuřím. Většina balvanů naštěstí jen silně udeřila do hradeb, nebo je přeletěla. I tak jich ovšem pár dopadlo na ochoz a smetlo či rozmačkalo několik vojáků. Na čas to také umlčelo palbu lučištníků a enti dorazili k hradbám. Začali do nich bušit a strhávat cimbuří. Přišla chvíle šermířů a sekerníků. Vrhli se na enty a začali sekat do jejich rukou. Nebylo to však tak snadné. Spousta jich byla smetena, nebo rozdrcena.
Trpaslík Bren se rozzuřil, když zjistil, jaké ztráty jim enti způsobují. Vrhl se na nejbližší strom, divoce sekl do jeho ruky a usekl mu několik prstů. Ent zahučel¨, rozmáchl se a pokusil se ho rozdrtit. Bren jen tak tak uhnul, otočil se a znova zasekl. To se opakovalo ještě dvakrát. Pak zkusil strom Bren smést z hradeb, jako smetí ze stolu. Bren na poslední chvíli jeho ruku přeskočil. Ztratil však rovnováhu a upadl. Naštěstí na enta zrovna vystřelila skupina lučištníků a odvedla tak na okamžik jeho pozornost. Bren se tak stihl vzpamatovat, otočil se a s výkřikem "Okus trpasličí ocel! Ty dřevo!" vrhl svou sekyru přímo do entova obličeje. Zasáhl ho do pravého oka, takovou silou, že jeho hlava v tom místě pukla. Strom padl na zem mrtev.
Když enti zjistil, že zdi u brány neprorazí, zaměřili se na vrata a začali do nich bušit a kopat. Major Mešek to zpozoroval a zavelel k přesunu na prostranství za bránu, aby se jeho vojáci nedostali do obklíčení na hradbách. Netrvalo dlouho a nepřítel vyrazil bránu. Dovnitř se nahrnuli tři listovlasové. Žoldáci vyrazili do zoufalého protiútoku. Na volném prostranství však neměli příliš velké šance. Enti je rozdupávali jednoho po druhém.
Kapitán Falvin se nestihl přesunout s ostatními. Zůstal na ochozu brány. Když uviděl masakr, který stromy působily mezi jeho spolubojovníky, rozběhl se a skočil do koruny jednoho z  nich. Pak bodl svým mečem přímo do hlavy. Strom zahučel a snažil se Falvina z hlavy setřást. On však neustále bodal a bodal, až do chvíle, kdy pronikl mečem do jeho hlavy až po rukojeť. Ent padl mrtev k zemi. Falvinem to dost otřáslo. Snažil se co nejrychleji vymotat z větví, ale štěstí ho opustilo. Zpozoroval ho jiný ent a na místě ho zašlápl.
Situace se horšila každým okamžikem. Zůstalo už jen asi osm žoldáků, včetně Melvina a Meška. Bren někam zmizel. Entům dorazily posily a za branou jich nyní stálo pět. Vtom se však odkudsi ozvalo: "Kupředůůůů! Kupředůůůů!" Byl to Jean a dalších pět kopiníků. Nevydrželi už jen tak nečinně sedět a vyrazili na pomoc svým kamarádům. Bůhví, kde našli sud oleje, namočili do něj hroty svých kopí a zapálili. Jako dlouhými pochodněmi s nimi začali mávat před enty. Ti se zarazili a překvapeně ustoupili. To dalo ostatním čas, aby se stáhli. Jeden ze sekerníků však o cosi zakopl a padl na zem. Mešek si toho všiml, rozběhl se mu na pomoc. Když mu pomáhal na nohy, přistoupil k nim jeden z listovlasů a oba je zašlápl.
Listovlasové se brzy vzpamatovali a zaútočili na kopiníky. Jeden strhl kus blízké střechy a pohřbil tři z nich pod sutinami. Jean zůstal už jen se dvěma spolubojovníky. Voják po jeho levém boku zoufale vrhl svůj oštěp po nejbližším entovi. Zasáhl ho přímo do oka a zabil ho. Pak se oba dva vojáci dali na zoufalý útěk. Jean zůstal sám, bez šance, proti čtyřem listovlasům. Než stihl cokoliv podniknout, jeden z nich máchl rukou a odmrštil ho stranou. Pak už jim nic nebránilo v dalším postupu a pronásledování zbylých vojáků.


Melvin utíkal spolu s ostatními přeživšími k přístavišti. Cestou potkávali i další skupinky vojáků, kteří měli stejný cíl. Hradby byly na několika místech proraženy a město již prakticky padlo. Poslední nadějí přeživších vojáků byl přístav, kde na ně čekaly lodě. Jelikož by však bylo příliš riskantní, kotvit s loděmi přímo u mola, čekaly o kus dál, na volném moři. Na pobřeží byl naštěstí dostatek člunů a šalup, na nichž se vojáci mohli na lodě přepravit. Za cíl prchající flotily bylo dopředu určeno hobití hrabství, ležící několik dní cesty na východ.
Melvin a ostatní žoldáci konečně dorazili k moři. Vrhli se na jeden z člunů a tlačili ho na vodu. Když už byli všichni nalodění, doběhli na poslední chvíli dva kopiníci z jejich oddílu. Naskočili na člun a kdosi se jich zeptal: "A ostatní?" "Mrtví" odsekl jeden z nich. Nebylo tedy již na koho čekat. Sedm mužů se chopilo vesel a osmý kormidla. Když byli zhruba sto metrů od břehu, dorazili na břeh enti. Naštěstí přišli pozdě a nikoho tam již nezastihli. Melvin jakoby cosi vytušil, na chvíli pustil veslo a rychle si sundal zbroj. Listovlasové na  břehu zlostí hučeli.
Plni zloby začali trhat dřevěné molo na kusy a vrhat je po člunech. I když nezasáhli, působilo to velké vlny a veslařům ztěžovalo práci. Několik pramic se převrhlo. Melvinovi společníci se snažili, seč mohli. Pot z nich jen lil, a co chvíli na ně dopadaly spršky mořské vody. Již se zdálo, že jsou z nejhoršího venku. Zdání však často klame a štěstí bývá vrtkavé. Jeden z kůlu, vyrvaných z mola, dopadl přímo na jejich člun. Ten se přelomil a potopil. Tři muže to rovnou zabilo, další klesli kvůli těžkému brnění ke dnu. Ostatní buď brnění neměli, nebo je stihli sundat. Melvin naštěstí přežil a jako ostatní měl původně v úmyslu doplavat k lodím. Problémem však bylo to, že neuměl plavat. Bezmocně sebou plácal na místě a jen tak, tak se chytil trosky zádě člunu. Vyšplhat se mu na něj nepodařilo a zůstal tak po prsa ve vodě. Ostatní se kamsi ztratili. Nyní nezbývalo nic jiného, než čekat, kam ho proudy zanesou.


Den a noc unášely Melvina mořské proudy. Nevěděl, kde je, ani kam směřuje. Mohl jen čekat. Měl hlad, žízeň a byla mu zima. Mohl však jen čekat. Jedinou nadějí bylo, že ho vítr zanese k pobřeží, nebo narazí na nějakou loď. Jeho naděje však každou chvíli slábly. Nikde nebylo ani živáčka, jen nekonečná, mořská pláň. Začala ho přemáhat únava. Ruce ho bolely, jak křečovitě svíral trosku člunu, která ho udržovala na hladině. Za úsvitu ho přemohl spánek.
Když opět nabyl vědomí, zarazil ho zvláštní pocit. Bylo mu teplo. Necítil ani vlhko, ani zimu. Otevřel pomalu oči a nad sebou zahlédl dřevěný strop. Ležel na posteli, v nějaké místnosti. Nikdo v místnosti nebyl. Měl na sobě nové, čisté šaty. Posadil se a všiml si, že někdo položil na podlahu, vedle jeho postele talíř, se smaženou rybou a chlebem a džbán vody. Dlouho se nerozmýšlel a pustil se do jídla. Když zahnal hlad i žízeň, prozkoumal podrobněji zrakem místnost. Holé, dřevěné zdi, jedny dveře, nikde nic. Zkusil se postavit. Znavené nohy ho sice stěží, ale nakonec přece jen udržely. Najednou si všiml, že se podlaha houpe. Je tedy na nějaké lodi.
Znenadání do místnosti vstoupil nějaký muž. Mohl mít tak kolem čtyřicítky. Byl neoholený a plešatý. Měl robustní postavu. Sotva vstoupil do místnosti, promluvil: „Vidím, že už ses probral.“
„Ano, probral. Děkuji vám, že jste mne vylovili, pane…“
„Kapitán Kusaka. Velitel a majitel lodi Sendai. A jak se jmenuješ ty?“
„Jmenuji se Melvin.“
„Nemáš mi za co děkovat, Melvine. Pro námořníka je to svatá povinnost, nezištně vylovit trosečníka. Když dovolíš, rád bych ti položil pár otázek.“
„Jen se klidně ptejte, kapitáne.“
„Jak ses vlastně ocitl tady, na volném moři? Za poslední měsíc tu nebyla žádná bouře. A korzárům přece zatnul tipec powr2, když obsadil jejich přístavy. Co se vlastně stalo?“
Melvin stručně vylíčil kapitánovi, co v posledních několika dnech zažil, a jak se do oné, nezáviděníhodné situace dostal. Když skončil s vyprávěním, začal klást otázky on. „Kam teď vlastně plujete, kapitáne?“ „Máme namířeno k Jižnímu cípu. Rybářské osadě, na západ odtud. Je to jižní výspa powr2ových entů. Vysadíme tě tam.“ Melvin požádal kapitána, zda by mu neukázal mapu zdejší oblasti a nepopsal mu okolí. Kusaka mu nejen vyhověl, ale také ho obdaroval i jednou starší mapou, zachycující nejen zdejší oblast, ale také poušť na severu a země za horami, daleko na západ. Také mu poskytl i malou zásobu potravin a nabídl i malou sumu peněz, pokud jim v cílovém přístavu pomůže s vykládkou. Melvin ochotně souhlasil a nakonec položil ještě poslední otázku. „Jak dlouho bude trvat, než tam dorazíme?“ „Nejpozději zítra v poledne bychom měli být na místě.“

V čase oběda již obchodní loď Sendai kotvila v přístavu Jižní cíp. Námořníci vynášeli na břeh zboží, tvořené hlavně kovovými výrobky a zbraněmi posádku nedaleké Medvědí pevnosti. Zítra měli na loď naložit ryby, dřevo z Grim Leoru a sůl z Vilmonu. Ani ne za hodinu byl náklad uložen ve zdejším skladu a posádka dostala volno. Za pomoc při vykládce dostal Melvin od kapitána Kusavy hrst měďáků a navíc ho obdaroval jedním dlouhým mečem z nákladu. "Ono jim neubude," řekl "Kdyby byli chytřejší, přepočítali by si to." Když se loučili, přidal navrch ještě radu: "Jestli sháníš práci, zkus to u nějaké karavany, směřující k dolům v Lerdii. Slyšel jsem, že zoufale hledají válečníky." "Jistě, děkuji vám, kapitáne." "To vůbec nestojí za řeč, chlapče. Sbohem a hodně štěstí." "Vám taky. Sbohem."
Z přístavu se Melvin vydal do městečka. Netrvalo dlouho a našel co hledal. Místní obchodní stanici, kde se seskupovaly karavany. Chtěl se nechat najmout jako stráž ke konvoji, směřujícímu k Lerdijským dolům. Vstoupil do kanceláře přednosty stanice. V místnosti seděl za stolem postarší, hubený chlapík a cosi psal. Ani nezvedl oči od papíru a ptal se: "Chcete něco?   " "Ano, chtěl jsem se zeptat, zda náhodou neverbujete lidi na obranu karavan do Lerdie." Muž zvedl hlavu, prohlédl si Melvina od hlavy k patě a odpověděl: "Náhodou verbujeme. Jeden by řekl, že když to tu zaberou všechno ti dřevění hromotluci, tak bude od skřetů, banditů a jiné havěti konečně pokoj. Ale kdepak, vojáci odtáhli na východ a vrbáci se starají jen o svou magii. Ta sebranka si toho všimla a jediný kdo tím trpí, jsme samozřejmě my, prostí obchodníci a kupci." "Kolik zaplatíte?   " zeptal se Melvin, když kupčík konečně přestal hořekovat. "Tři stříbrné za cestu tam, další tři při návratu. Pokud nemáš vlastní výzbroj, strháváme jeden stříbrňák. Souhlasíš?   " Byla to vcelku výhodná nabídka. Melvin se tedy rozhodl na ni přikývnout. "Dobrá." uzavřel diskusi přednosta "Ráno si zajdi do skladu pro zbroj, jak tak na tebe koukám, meč už máš. V deset konvoj odjíždí, tak se u mne nahlaš a já si tě zapíšu." Melvin se odporoučel a vydal se do osady, najít nějaký hostinec.

Po východu slunce se Melvin nahlásil veliteli karavany, jež měla vyrazit přes Grim Leor k Lerdiským zlatým dolům. Ve skladu mu přidělili základní výzbroj a zásobu potravin a po desáté hodině karavana vyjela na západ. Tvořilo ji pět krytých vozů, každý se dvěma koňmi, jedenáct kupců a třináct žoldáků.
Když byli zhruba v polovině cesty a procházeli Grimleorskými lesy, zeptal se Melvin jednoho ze žoldáků, kteří šli vedle něj: „Hele, nevíš, proč jedeme zrovna tudy? Podle toho, co jsem slyšel, často tu prý řádí horští skřeti a banditi ze západu. Nebylo by lepší to obcházet jinudy?“ „No, to možná bylo,“ odpověděl jeho kolega „ ale tudy je to kratší a pro vozy i schůdnější, než cesty na severu. Takže je to i levnější. A znáš kupce, když ušetří, tak se to vyplatí.“ „A to nemají obavy z přepadů, nebo co?“ „Ani ne, zatím tu zlikvidovali jen dvě nechráněné karavany. Takže se vlastně není čeho…“ Nedomluvil. Hrdlo mu proklál černý šíp.
Na konvoj se z křoví vyhrnula asi dvacítka skřetů. Nejdříve vystřelili několik šípů a pak se s bojovým pokřikem vrhli na vojáky. Ti se rychle vzpamatovali z překvapení a zaujali obranné postavení. Vylekaní kupci se v panice ukryli za vozy, čekaje, jak bitka dopadne. Ač byl skřetí útok nenadálý, na poražení obránců nestačil. Padli sice další čtyři ochránci karavany, ale také osm skřetů. Melvin a jeho spolubojovníci nabyli dojmu, že nad bandity vyhrávají. Jejich naděje se však rozplynuly, když se na ně zezadu vyřítilo dalších třicet skřetů. Ti rychle pobili, nebo omráčili kupce, přelezli vozy a překvapili bránící se žoldáky. Mezi vojáky zavládl chaos. Někteří se bili statečně dál, jiní se snažili vzdát, ostatní volili raději bezhlavý útěk.
Mezi ty poslední patřil i Melvin. Propíchl skřeta před sebou, zahodil štít a prchl nově vzniklým průchodem do lesa. Dva skřeti vyrazili za ním, aby ho dopadli. Asi po dvou stech metrech pochopil, že nemá šanci jim utéct. Zastavil se, tasil meč a otočil se čelem ke skřetům. První z nich se zastavil, druhý cosi zařval a vyrazil vpřed a máchl šavlí po Melvinovi. Ten však hbitě uhnul stranou a mečem mu usekl ruku. Skřet zařval bolestí a vzápětí jeho hruď proklál melvinův meč. Druhý skřet, rozzuřený smrt svého druha, zaútočil. Poučil se však z chyby svého spolubojovníka a při každém výpadu se kryl svým dřevěným štítem. Melvin štít již neměl a tak stěží stíhal odrážet jeho rány svým dlouhým mečem a na útok nebylo ani pomyšlení. Věděl, že pokud rychle něco nevymyslí, bude s ním brzo konec.


Melvin začal před skřetovými ranami rychle ustupovat. To protivníka povzbudilo a máchal šavlí ještě rychleji a zuřivěji. Nevšiml si však, že je lákán do pasti. Máchl znova a pokusil se Melvinovi useknout hlavu. Melvin však uhnul doleva a skřetova šavle se zasekla hluboko do tvrdého dřeva buku, před kterým ještě před pár vteřinami stál. Odzbrojil tak svého nepřítele. Rozhodl se toho využít a bodl mečem, míře na skřetovu hruď. Zapomněl však na jeho štít. Ten sice prorazil, ale meč už z něj nevyndal. I on se tak ocitl beze zbraně. Ke slovu přišla fyzická síla, v níž měl skřet výhodu. Zahodil nepoužitelný štít, rozběhl se a vrhl se na Melvina. Povalil ho a svou vahou ho tiskl k zemi. Rukama ho uchopil kolem krku a snažil se ho uškrtit. Melvin se tak ocitl ve velmi špatné situaci. Odtlačit skřeta od sebe se mu nedařilo a pomalu mu docházel vzduch. Chvíli tloukl protivníka pěstí do hlavy, ale bez účinku. Hlavou mu bleskla myšlenka. Natáhl ruku co nejvíce dozadu a ohmatával zem. Po chvíli konečně našel, co hledal. Do ruky mu padl kámen a z posledních sil jím udeřil skřeta do hlavy. Prorazil mu tím jeho lebku a zabil ho. Mrtvý skřek ztuhl a zůstal na Melvinovi ležet.

Po chvíli oddychování ze sebe Melvin svalil tělo mrtvého skřeta a posadil se. Z nejhoršího byl venku, ale nebezpečí přetrvávalo. Stále byl v lese, ve kterém se pohybovala zhruba čtyřicítka skřetů. Vítězné troubení jejich válečných rohů dávalo tušit, že nejsou příliš daleko. Smrt dvou členů jejich tlupu určitě nepotěší. Bylo třeba pospíšit si. Melvin vstal, vytáhl svůj meč ze zbytků skřetova štítu a hbitě prohledal obě mrtvoly, jestli náhodou nemají něco cenného nebo užitečného. Mimo zásob syrového masa, jímž pohrdl, našel i měch s vodou a několik stříbrných šperků. Asi nějaká dřívější kořist. Vzal si také jednu z kožešin, které měli skřeti na sobě. Spěchal a každým okamžikem byl nervóznější. Tlupa tu mohla být každým okamžikem. Občas se vylekaně ohlédl směrem, kde předpokládal, že se nacházejí. Vyrušil ho každý zvuk. Cvrkot hmyzu, zpěv ptáků, šustění listí, vše. Proto byl šťasten, když byl se vším hotov. Nastal však problém, kterým směrem se vydat. Nevěděl, kde je, ani kde je sever. Nezbývalo nic jiného, než zbůhdarma zvolit nějaký směr a jím se vydat. Rozhodl se tedy jít směrem, kterým původně utíkal, a který ho tak rozhodně nezavede do rukou tlupy krvežíznivých skřetů.
Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů