Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Jak slaví Vánoce klan Laxinátorovců

27.12. 2012 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (6) Kategorie Literární soutěže Hodnocení 8.00 Přečteno x1062

Tak tady máte tu splácanost do tej vaší souteže.

 Grafická úprava je nutnou součástí díla!

*omlouvám se všem, komu to nepřijde vkusný


*příběh obsahuje produktový trpajzlment©

 

Byl pozdní večír, prosinec. Trpaslík v koutě hladil si svůj knír a čekal... čekal, až přijde ten dobrodinec.

To starej Laxinátor, popíjeje vychlazenej Primátor, vysedával takhle po večeři v křesle houpacím. Žulovým. Už se šeří. Odříh si ten kníratec a i plnovous svůj promnul mezi prsty. A skrz ty prsty vousiska hnědá jak... no, prostě barvy hnědý... protejkala mazlavě - vždyť vepřový měl k jídlu. I znova pohlíd tázavě, za okno ke stavidlu. Ne, on vyhejbal se mýdlu. Radšejc by na udidlu na třpytný mithril rybky lovil, než aby, smrdě po kytkách, po světě v hanbě chodil.

            Už klimbá starej trpajzlík, už Primátor ho zmáhá. No co, když pálí žáha, i patokem vezme zavděk. Však černý morijský, jak krev skřetisek a děcek jejich, když sekeru vráží do nich, když hřmotně vysmívá se, špicušský pseudokráse, jen takový je pravý chléb půlliterní, to vědí všichni pravověrní - trpaslící darkefovští. A tak ho bere spánek i po té eurobřečce.

Však dneska jako jindy v roce, právě dnes, na Vánoce, on zabrat ne a nesmí. Zas přijde ten zjev děsný, zapřáhne parožnatce lesní, a ze Soutěsky ledový, zazní zas po roce, HO HO jeHO medový.

To nesmí dopustit. Tak šáh po dalším plechu, a rychle ve všem spěchu, zas od lednice k oknu se navrací. Však po dědkovi ani vidu ani slechu.

V tom KŘÁP, zvuk od lednice, co přehnal se a zní dál, od jizby do světnice, dolehl k uším jeho. To jeden by se nenadál, a Laxinátor hemr třímá, a už na nohou stál. Podnapilý trochu, to víš, po osmi pivech, hochu, se v kuchyň doklimbal. Co však zrak kližný jeho spatřil, že klesl do kolen, rozum lítá kolem... No lamte mě kolem, ta tragédie! Ta hrůza! Ta neschopnost!

Že poplach planý byl to tentokrát, nespraví náladu mu. Vždyť i když bohy může vzývat, nastokrát, rozbitou sklenci s utopenci mu nikdo nevrátí. Ten vůl tam špatně vrátil, když pivo v sebe zvrátil (a další do zásoby vzal), haraburdí nejedlý od dědka Thórina. Jó, teď se možná durdí, ale už vidí ten tanec, jak zejtra stará vstane. OJ, po lebce on dostane! OU! EJ! Ó!

No, uklidil ten sranec a buřty hodil psu.    

A zase zpátky, splihle, se v křeslo navrací. Oči v sloup obrací. No, ale hnedka po návratu, jak kdyby v duchu unik katu, zas úkol svůj si připomíná. Zas stojí v pozoru, sleduje každé chvojí, co zašustí mu před domem. Sám sobě v hovoru, mumlav si slova sprostá v adresu svého hosta, budoucího, na chybu zapomíná minulou. Jen ať se rudoďábel, HEJ, jen ať se bojí!

A dědek, Laxinátor, zas klimbá, klíží se mu zrak. TAK TAK TAK, TAK TAK TAK, ho ukolébá skříňka, z níž v chvíli, kdy už spal, vylétla kukačinka. A kuká a vrže a skřehotá a lomoz dělá dál.

Přes síň letí bota. To probudil se starej a na sebe nasranej zas hlídá každý stín.

Najednou, v krátkou chvíli, zas vedle něco kvílí a na střep nadává. HA, Santaklóz se chytil! Jak Turek od vokurek na rozbitý sklo šláp, a teď lká tence, jó, kdyby blb si svítil. Co to?! To není dědek v purpuru, v tom chundelatým mundúru. Jen harant, prvý, druhý, i s pěti svými druhy, se vkradl do spíže. Teď si to vylíže, že ruší fotra na hlídce, že nespí, že se krmit chce.

A už je všechny popad, prvního s čekoškou. Druhýho s plechem v ruce, né, žádná rezoluce, Ó eS eN či Červenýho kříže, nespasí jich od mříže, půjdou haranti kopat. Do dolů. A zatím řeže děcka, ne jen ta dvě - všecka - to bude mozolů.

Nakopat do postele, co ukradli mi - HELE - kde se tu, doprdele, vzal Rytíř ze Svijan? Tak vrací zpět se v křesli, nezakop o šindele, co příbuzný mu snesli. A už si pěkně kreslí, jak vytrhne z prdele, svý lovný zvěři trn (co sám tam nejdřív vrazí).

Mno, snad nic nepokazí, když dvanáctečku chladnou, do sebe ještě vloupne, pak ke krbu si stoupne, až na střeše mu dědek, zaparčí tu svou plečku, nebo snad na dvorečku, ti sobi spočinou?

Spočinou! To slovo se mu líbí. Posilněn svačinou, si grilovačku slíbí, až rudoďáblu usměv vylepší.

Teď kravál v horních patrech! To musí už on být! Kdo jiný mohl by se dřít na střechu v Nízkých Tatrech? A teď už na komínu zří loupací se špínu se sazí. JÓ, Santa narazí!

Laxovi v hlavě šrotí, jak potře vetřelce. Snad chrastí podpálí, upálí vetřelce, s čapkou i se sandály... Nebo ho nechá slézti, by mohl popel vmésti do oči? Pak psisko přiskočí a pošušňá si velmi. Bod pro psovité šelmy. Však on chce sám ho setnout, šlachy Achilla přetnout, by host jen plazil se. Po podlaze. Pak vykrvácí třebas, nebo... mám nápad skvělý, narvu mu ve chřtán lembas! Dvacet, anebo víc. Pak smát se bude trpoš starý, řehnit se z plných plic, až muž, co nosí dary, se přejí k prasknutí. A navíc jenom suchou hmotou, co nezadá si s starou botou, co páchne elfí pachutí.

Takhle tam zasněnec jenom tak postává a choutkám brutálním se, slině, oddává, když mezitím se bečka tlustá z komína vynořila.

Teď zaražen děd hledí na děda, oba dva hnusní tlustí, však menší v plné zbroji, v postoji vzdorném stojí a bodré cosi v rudým hávu, vzdáleně připomínající dojnou krávu, pohledem probodává. Na porážku jde kráva.

Než naděješ se vůbec, vždyť Santa není tupec, už místo bílých tváří na Laxe jen rudá prdel září. To starý Mikuláš se, na brtlíku otočil, a nechce zůstat tady dýl, by zítra ještě žil. No ale tlusťoch starý se hnal zpět jako střela, čímž způsobil si zcela zaseknutí v půli těla.

Teď nožičky mu visí (a s nimi taky pás) ven z pod krbový římsy. Teď je to Laxinátor, z jehož úst vysmátejch, zní HO HO HO a HO. No bodejž by se nesmál pohledu na dvě hnáty, jak v rudých kaťatech, se vystrašeně klátí. NU, brzo budou sťatý.

No byl to masakr, co vám mám povídat. Rudý cáry masa sem a rudý cáry pláště tam, krev kam se jenom podívám. Pak když s prací byl hotov, do dlaní naplival, na dílo své, tak překrásné, se libě podíval. A pak si zazpíval.

 Už blížilo se k ránu, roba už vstávala - ŠMARJA! no ta má ránu. A jen co oči votevře, už na barák se rozeřve, už mu nadávala. Tu že se válí talíř, tam zase leží hlava... a místo utopenců na koberci z octa skvrna, no sláva!

Však tu se usměje a muže pohladí. On už si poradí s brajglem, co nadělal. Hlavně, že on je král.

Tak žena převesele, odkryje tajný sklep, na poklop KLEPY KLEP. Jen dutě to tam duní. Jó, místa je tam dost, vejde se tam náš host.

On popad tělo Santy... nenech tam údy tamty! Mu ona radí ráda, sama neohne záda. Pak poklop odkryjí, kam hážou všechny dárce, co doma zabijí. Už kostra děcka v koutě visí, i mecenáši jiní z země cizí. Ušák, co snáší vejce, ten přec tam nechybí. I múze dobrodějce, co dává záliby, tam společnost už dělá jamajský dárce věcí, co maj s ním všichni kecy. Rasta, co je teď v módě, co nevím o něm, neznám, však prej je kchúl, v pohodě.

A mezi svoloč tamtu hodí chudáka Santu. Snad má tam pohodlí.

A ráno za svítání, když rodina se sejde, všichni se pomodlí.

 

A pomodlí se k Aulëmu, protože na nějaký posraný modly vám sere Bílej Tesák!

Veselýho Hobita a šťastnej novej přepočet vám přeje JÁ...

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů