Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Trpasličí Vánoce

27.12. 2012 Autor sir Robin I. Komentáře Komentáře (1) Kategorie Literární soutěže Hodnocení 8.00 Přečteno x1015
Povídka vytvořená za účelem účasti ve Vánoční literární soutěži DE. Podíváme se v ní na Vánoce trpasličího národa z pohledu mladého Balgara a jeho rodiny.
Balgara Sörrengena probudilo tvrdé šťouchnutí do žeber. Když trpaslík otevřel oči, spatřil houštinu šedohnědých vousů, ze kterých čouhal pouze nos a svítily dvě hnědé oči.
„Vstávat, mladé, máme prácu," pobídl Balgara jeho otec Dongvanan.
Balgar neochotně odhodil huňatou kožešinu z pižmoně a posadil se. Najednou se však rozpomněl, co je za den a vyskočil na nohy. Byl přece Štědré deň!
Vyběhl ze svého malého, útulného pokojíčku se žulovými stěnami do kuchyně, která jako vždy svítila bílým mramorem. Byla to skutečně mistrovská práce.
„Kam valíš?" zahučel na Balgara otec. „Povidám, že máme prácu, tak sa hybaj obleč a..."
„Zbláznil jsi sa?" vyjela na Dongvanana statná plavovlasá trpaslice, která právě přispěchala z vedlejší místnosti. „Nezapomínaj, že mu na bradě sotva raší nějaké chmýří, musí sa najest!"
„Aby to ďas..." odfrkl si Dongvanan. „Tak mu dé do pracky malé kósek ozeného a my fušujem."
Malý Balgar dostal do jedné ruky malý bochníček chleba a do druhé plátek uzeného vepřového, který by rozhodně za malý neoznačil. Hodil na sebe několik vrstev koženého oblečení a vyrazil za otcem. Na rozdíl od něj vynechal kroužkovou košili do půli stehen a přílbu, ale sekyru si k opasku po vzoru dospělých trpaslíků připnul.
„Nebuďte pryč moc dlóho!" volala za nimi trpaslice. „A zas sa neožer, Dongu! Pamataj, estli vydržíš celé deň nechlastat, najdeš další deň kupu zlata!"
„Jasné, Zeldero, nestrachuj sa," bručel Dongvanan Sörrengen.
Balgar neřekl nic... Byl uražený, jak matka mluvila o jeho chmýří. Měl větší vous než většina lidí, kteří občas do podzemního města Gürgendallu zavítali jako kupci, byl skoro tak vysoký jako dospělí a ve svých třiceti letech už zabil divokého kance!
Zabouchli za sebou těžké dubové dveře a vydali se širokou chodbou zdobenou rytinami v kamenných zdech, znázorňujícími významné okamžiky dějin trpasličího národa. Několikrát zahnuli, vyšli po schodech, stále mířili k nejbližšímu východu na povrch.
Podzemní chodby byly nebývale zaplněné. Trpaslíci z celého Gürgendallu spěchali za svými vánočními povinnostmi. Trpaslice měly své úkoly doma.
Najednou Balgarův otec neočekávaně zahnul. Ocitli se v krčmě U Trollího kyje. Původ názvu byl jasný - nad stoly visel na dvou masivních řetězech obrovský kyj, na kterém se houpaly dvě lucerny a sloužil tak jako lustr.
„Co tady robíme?" otočil se nechápavě Balgar na Dongvanana. Měli přece jít ven hledat vhodný vánoční kámen!
„Mlč chvilu," zarazil ho tiše otec.
Krčma byla plná hluku, pachu piva a kouře z dýmek... a trpaslíků.
„Sörrengen? Kde si tak dlúho?" zahalekal jeden trpaslík s vlasy a vousy černými jako uhel. Plnovous sahající až k pupku měl na konci zapleten do dvou copánků.
„Ále, Zeldera mňa zdržela," mávl rukou Dongvanan. „Chápeš, ne, Gurvyku?"
„Jasňačka, že chápu!" zachechtal se trpaslík oslovený jako Gurvyk. „Na Štědré deň se robě nemá odporovat. Vidim, že jsi dneska přived aj mladýho."
„Jo, zdál sa mi už zralé. Na jaře skolil kanca!"
„Jasné, co by dělal doma a okóněl na staró, jak maká," přidal se další trpaslík. „Sednite si sem, držíme vám místo."
„Tato," zamumlal Balgar, ale Dongvanan zamračeným pohledem zastavil.
„Pak ti to vysvětlim."
„Hostinské!" zařval mocným hlasem Gurvyk. Zdálo se nemožné přeřvat desítky bavících se trpaslíků, ale krčmář přeci jen brzy dorazil. „Dvě vychlazené pivka!"
Dongvanan se na něj nedůvěřivě podíval. „Tak hen jedno pivko a medovinu," opravil se Gurvyk.
Dongvanan se zlostně zamračil, ale to už byl hostinský pryč. Gurvyk pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že medovina je taká jemnéší."
„Ale hen jednu," upozornil Balgara otec. „A Zeldera sa nesmí nic dozvědět."
„Jasně, tato," ujistil ho mladík. Pomyšlení na medovinu mu zlepšilo náladu. S vrstevníky už mnohokrát ukořistili malý soudek piva nebo džbánek medoviny, ale pití s otcovými přáteli bylo něco jiného. Připadal si jako dospělý.
Medovina byla příjemně teplá a vynikající chuti, avšak než ji Balgar stihl vypít, vyprázdnil jeho otec tři korbely piva a podílel se na vypití placatice se švestkovou pálenkou.
„Řek bych, že možem jít," zhodnotil Dongvanan situaci.
„Jo," škytl Gurvyk, který byl v šenku o poznání déle než Dongvanan. „Štrádujem," zahulákal a po prvním kroku se musel zachytit stolu, aby nespadl.
„Ta dnešná generaca pranič nevydrží," poznamenal trpaslík, kterému říkali Fusscharm. Měl vlasy bílé jako sníh a na temeni mu již řídly. Balgar pochopil, že jde o nejstaršího trpaslíka u stolu. „Ten zelenáč vypil sotva tři džbány piva a neudrží sa na nohó. Tolik kloktám každé večer před spaním." Čile přehoupl nohy přes lavici a následoval ostatní. Celkem jich bylo osm.
Balgar neměl tušení, kam jdou. Za pár minut se dostali do míst, která nikdy nenavštívil. Věděl jen, že stále klesají, že jdou někam směrem k dolům. Rozhodně už museli být daleko pod Velkým vousatým sálem, který byl označován jako úplný střed Gürgendallu.
„Kam jdem, tato?" nevydržel po nějaké době Balgar.
„Mladé to nevi?" ozval se odkudsi zezadu Gurvykův hlas. Všichni si mysleli, že už opilce dávno ztratili.
„Ó Gurvyku, nechtěl bysem být ve tvojej koži, až večer dojdeš dom," prohlašoval jeden z trpaslíků. „Stará ťa tak zjebe, žes to dlúho neviděl," prorokoval.
„Jdem do staréch, zavřenéch dolů," vysvětlil konečně Dongvanan. Nic dalšího neřekl.
Dávno opustili obydlenou část podzemního města a procházeli starou průmyslovou částí. Na všechny strany se rozbíhaly chodby, které přecházely do starých šachet. Klesali stále níž.
Lucerny a pochodně na zdi byly rozmístěny ve stále větších rozestupech, až zmizely úplně. Trpaslíkům to ale nevadilo, dokázali vidět poměrně slušně i bez ohně. Kromě toho měli oproti lidem mnohem vyvinutější ostatní smysly. Ozvěna, pach i pohyb vzduchu jim dokázaly napovědět, kudy se vydat. Byli přeci zejména podzemním národem!
Chodba skončila. Už žádná křižovatka, žádné schody dolů. Jen malá, křehce působící dvířka před nimi.
„Od tejto chvile budeš zticha, dokavaď ti nikdo nepovolí mluvit, jasné?" otočil se na Dongvanan na syna.
„Jasňačka."
Fusscharm otevřel dvířka a jako první vstoupil na dřevěnou desku zavěšenou v dlouhé, úzké šachtě.
Balgar chvíli zaváhal, ale potom taktéž vstoupil do výtahu, aby si neudělal ostudu.
Když byli uvnitř všichni, tři trpaslíci odvázali lano a začali desku se všemi trpaslíky pomalu spouštět dolů. Balgar se nejdříve divil, jak můžou ve třech udržet takovou tíhu. Pochopil, když je minul velký kámen, který brzy zmizel ve tmě nad nimi.
Dole byla tma jako v pytli, i trpaslíci zcela přišli o zrak, dokud někdo nerozsvítil lucernu. I tak malé světlo jim stačilo.
Ocitli se v jakémsi dole. I na trpaslíky nízká chodba byla podepřená jen tu a tam postaveným trámem a na mnoha místech se strop pomalu bortil.
„Je to bezpečné?" zeptal se pochybovačně Balgar.
„Jasné, mladé," zahlaholil zvesela Gurvyk. „Chodíme tudma už padesát roků, vždecke to vepadá na zbortění a vždecke to přec hen vedrží." Gurvykově mluvě již stěží rozuměli i ostatní trpaslíci, tak mu radši doporučili být zticha a vydali se temnou chodbou.
Balgar po vzoru ostatních trpaslíků vytáhl sekeru a dál se kradl s rukou pevně sevřenou kolem topůrka. Několikrát sebou trhl při neznámém zvuku z prostoru před nimi, ale nic zvláštního se nakonec nedělo... Alespoň do chvíle, kdy došli na křižovatku.
Dongvanan na čele průvodu se zastavil. Ostatní trpaslíci automaticky zaujali obranné postavení při ústí tří ze čtyř chodeb. V té, ze které na křižovatku přišli, zůstal stát Balgar. Netušil, co se děje.
„Hranicu jsme přešli už před malú chvilú," podotkl Fusscharm.
Najednou se podzemím rozlehly nelidské - respektive netrpasličí - skřeky. Těžko říct, odkud vycházely, v podzemí to nebylo možné rozeznat.
„Připravte sa, mládenci," upozornil Dongvanan. „Už sa blížijú. Mladé," oslovil Balgara. „Seké do všeckýho, co nemá fúsy."
Skřeky z chodeb se blížily. Gurvyk vyrazil bojový výkřik a Balgar se k němu spolu s ostatními přidal. Vzápětí se s trpaslíky v ústí všech tří chodeb střetly jakési zrůdné postavy, které se výškou podobaly trpaslíkům. Skřeti, došlo Balgarovi. Mnoho z nich zahynulo již při prvním střetnutí, ale dorazili další. Těžko odhadnou, kolik jich doopravdy bylo. Jednomu se podařilo najít skulinu v obraně, vrazil dovnitř uskupení trpaslíků a ocitl se obráncům v zádech. Přiskočil k němu Balgar a zaútočil rozmáchlým sekem na klíční kost. Skřet srazil rezavou šavlí úder k zemi, ale Balgar zaútočil sekem vzhůru a druhým ostřím své sekery rozpáral skřetovi břicho. Úspěch mu dodal odvahu a mladý trpaslík nedočkavě čekal na dalšího skřeta, který pronikne, ale žádný další takový už nebyl. Boj skončil velmi brzy a v ústí chodeb se povalovalo snad dvacet bezvládných skřetích těl.
„Tomu já řikám povedená bitka," zachechtal se Gurvyk.
„Kurva že," přidal se Dongvanan. „Sú všeci v cajku?" Po mnohohlasém vyjádření souhlasu a spokojeností nad bitkou se trpaslíci sebrali a vrátili se k výtahu. Zabralo jim další půlhodinu, než se vrátili k hospodě U Trollího kyje. Tam se rozdělili. Balgar s Dongvananem však ještě nešli domů. To bylo pochopitelné, stále ještě nesehnali vánoční kámen.
Nemířili ale na povrch, aby kámen podle tradice našli na úpatí hory, ale vydali se k Fusscharmovi domů. Starý trpaslík bydlel sám, neměl ženu, která by dělala problémy. Proto mohl v uplynulých dnech shromáždit několik vánočních kamenů, aby je daroval přátelům, kteří stejně jako Dongvanan neměli chuť je na Štědrý den shánět.
Dongvanan si vybral překrásný granodiorit přiměřené velikosti a vyměnil jej s Fusscharmem za malou hroudu čistého zlata. Starému trpaslíkovi se rozzářily oči, když vzácný kov přijímal.
Popřáli si navzájem hezké svátky a slíbili si, že se někdy sejdou u Trollího kyje. Fusscharm pochválil Balgarovy bojové schopnosti, což ho nevýslovně potěšilo.
„Pravé trpaslík sa pozná tak, že dokáže mlčet," promluvil Dongvanan k synovi. „Pro mamu jsme byli venku a hledali kameň, jasné?" Balgar poslušně přikývl.
Donesli kámen domů a postavili ho do obývací sluje. Zeldera již měla nachystanou sváteční večeři - grüdengallm. Šlo o pečeného zubra na pivě se špenátem.
Po jídle jen seděli u stolu a mlčky na sebe zírali. Po chvíli se ozvalo trojité zabušení kladiva - znamení, že Weinachtzwerg přichystal pod vánoční kámen dárky a odchází.
Balgar se tomu podivil. Od té doby, co složili kámen, do místnosti nikdo nešel. Nedočkavě se vrhl dovnitř a zůstal s otevřenými ústy stát. Vedle kamene mimo jiné ležela překrásná zdobená dvojsečná sekera s jeho jménem vyraženým ozdobným písmem na toporu.
A Dongvanan si při pohledu na syna v duchu pochvaloval šotka, kterého najal, aby dal dárky na místo, a který se právě schovával pod pohovkou. Když spatřil synovo nadšení z dárku, který mu sám vyrobil, po zarostlé tváři mu stekla slza dojetí. To dokážou jen Vánoce.
Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů