Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zkostnatělé Vánoce

27.12. 2012 Autor Madara Komentáře Komentáře (1) Kategorie Literární soutěže Hodnocení 1.00 Přečteno x1019

Dílo do Vánoční soutěže 2012 od hráče Madara.


Zkostnatělé Vánoce

 

    Sochy lemující cestu k bráně byly neskutečné. „Tak jemná práce. Taková lehkost. Paprsek by si nadšením prochcal kalhoty." I takové bývají myšlenky velectěného lorda Biolita. „Pokud by tedy ještě měl co chcáti po překročení toho nechutně dokonalého mostu." velectěný se lehce uchechtl. „Kdyby toho ksindla vůbec někdo pozval."
    Samotná brána sázela spíše na funkčnost, než na provedení. Teda mohla by, kdyby vedle ní nebyla díra po proslulém vpádu Plutikových vojsk vedených Faustem. „Jaká ironie," plesalo Biolitovo černé srdce - není větší radosti než škodolibosti - „Torg tu pevnost držel celá staletí. Iškariot nepadl, ba ani nepoklesl, čelící neuspokojeným hordám Božích Bojovníků, křivým spárům Okřídleného řádu a dalším bandám zhovadilců. Ale před tím blbem, co ani netrefí bránu, .. před tím se sesype. Sesype a my ten sajrajt musíme každoročně vidět." povzdechl si sužovaný lord. „A jako by těch sraček nebylo dost, tak ještě máme na krku Tu zhovadilost."
    Těsně před bránou stočil Biolit svojí Haničku (spíše slyšící na důvěrné přízvisko „svinějednáprašivápůjdešdosalámu") a s nonšalancí sobě vlastní se protřásl na hřbetu ubohého grošáka, trpícího silnými klinickými depresemi danými zmatky ohledně jeho sexuality, skrze Faustův průlom. Každý hlupák přeci ví, že brána je zamořena pěkně hnusnou magií právě proti nezvaným návštěvníkům, kteří jsou dostatečně střízlivi,či jinak schopni, ji trefit.
    Oblohou se mihl temný stín a ubohému Haničce přistála na hlavu řádna dávka ještě chladnoucího lejna. „U Necromorgonovy smradlavých koulí! To mi ještě chybělo." Dezorientovaný oř měl drobné problémy s rozmyšlení kudy, aby neskončil v jedné z jam - pozůstatku to velkého upalování temných mágů (z padesáti tří odsouzených bylo přesně nula nadaných magií - pozn. mistra análů), nebo se mu prostě nechtělo k smradlavému Thalantyrovi.
    Ten, s úsměvem od uchu k díře po tom druhém, už čekal na zachmuřeného jezdce. „Ty starej fekálisto, co jsi tomu chudákovi zase dělal?" ptal se s neskrývaným smíchem. „Thalantyre, ještě jednou nasereš Haničce na hlavu a už nebudeš mít čím srát!" vyhrožoval, ostatně jako každý rok, Biolit.
    „Vyčkáme ještě novice, co říkáš?" pokračoval v obvyklám koloritu posměváček Thal. „Neser a zapluj dovnitř. Dobře víš, že Eldsjal už dřepí u krbu a snaží se ugrilovat Therose - jak ubohé." po krátkém vzpomínání na uplynulé setkání se svými předrahými přáteli dodal: „Doufám, že se to tomu všivákovi nedaří. Zase tam bude smrad a jak si potom mám užít klidného posezení u krbu..."
    „Pozor na jazyk, chcípáku." s těmito slovy se, jako vždy nonšalantní, Sonya procpala kolem herky hnojící kočíčí hlavy nádvoří Iškariotu. Biolit si povzdechl. Posledně ho jeho prořízlá huba stála dva prsty. Rychlým pohledem zkontroloval svoje nemyté pracky. „Už jen čtyři. Dva potřebuji na škrábání se na kulích, jeden na čištění uší. No, jeden ještě zbývá, kdyby byla nouze." Přesto jen velmi, velmi potichu zaklel „Neser, vykopávko." Nikdo není neústupnější než mrtvá žena.
    „Síň rozkladu. Dříve měla své kouzlo, ale bez Torga to není ono." začal jít na Sonyu splín. „Kdo by si byl pomyslel, že ta mrcha dokáže být i nostalgická." bouřlivě se zasmál Thalantyr. A poté už jen nevěřícně zíral, jak se prsteníček loučí se svými dlouholetými přáteli a odebírá se k zemi. „Já jsem Vás varovala, nezdvořáci!" vskutku neustupná to ženština.
    Posměváček si povzdychl a sklonil se pro prst. „Když už nic jiného, tak tu potvoru aspoň pořádně znechutí." s úšklebkem dohnal dvojici před sebou. „Co takhle menší předkrm, moje milá?" otázal se s hranou vážností a zakousl se do - svého vlastního - masa.
    „Nezdvořáku." Sonya si jen povzdechla a kráčela dál. Na posměváčky a otravy si už více než zvykla - bohužel. Ale co jiného mohla čekat od tohoto nového světa. „Díky." chňapl Biolit po prstu a začal ho zpracovávat. Zapomenutého prstenu si Thalantyr ani nevšiml. Další kořist veleváženého lorda Biolita.
    Vstoupili do salonku věčnosti,kde je už čekal zbytek společnosti. „Vítejte." pravil ztěžka Elvid, stále nejistý a nervozní ohledně své nové, jen několik desítek let trvající, role hostitele. Nějak mu velkolepý stolec, spíše trůn, neseděl. A co hůře, bylo to na něm dosti patrné. „Posaďte se a udělejte si pohodlí." přesto se mu muselo uznat, že snahu má.
    Od krbu se ozvalo zachrčení. „Že by pozdrav?" pomyslela si Sonya a podívala na shrbené záda více než jen pohého starce - Therose, dříve přezdívaného zplozenec pekel. „Dnes možná tak plivanec z pekel." smradu se kolem něho šířilo více než dost, i když to bylo spíše dáno ohořelou levou nohou, spíše tedy jejím pahýlem. Vedle něho se zubil Eldsjal.
    Povzdechla si a podívala se na zkroušeného Elvida, ztrácejícího se ve své roli, a Unicoda plného opovržení stojícího za ním. „Proč Eldsjala necháte toho chudáka senilního trápit? Pokud ho chcete mermomocí nahradit, tak aspoň trocha důstojnosti by neuškodila... Na koho vůbec čekáme?"
    „Už na nikoho." ozvalo se od vstupu do salonku. „Omlouvám se za zpoždění, ale nějaký idiot nakálel na nádvoří a já jsem se musel ze zjevných důvodů očistit." Saul začichal. „I když to bylo zřejmě zbytečné." S otázkou v očích pohlédl na zbylé přítomné, až se jeho zrak zastavil na přihloupém úsměvu Eldsjala, který se jen ještě více zakřenil.
    „Takže snad bychom mohli přejít k večeři, co myslíte?" opět ta nejistota v hlase. „Elvide, nezapomínej protokol." upozornil Saul. „Pořád ten samý pedantský šmejd, což?" Biolit cítil, že se dostává do ráže.
    Cynické uchechtnutí Thalantyra. Nostalgický povzdech Sonyi. Elvidův nejistý úsměv doprovázen tikem. Posmrtný chrapot Therosův. Eldsjal pokoušící se podpálit i druhou nohu. Mlčící Unicode v pozadí. „Jako by to vše nestačilo, tak je tu i Saul a jeho zasraný protokol." Biolitovi se zatočila hlava, udělalo nevolno a -.
    „Jak vidím, tak tentokráte prsteníček." podotkl věcně Eldsjal. „Pokud mu nenarostl třetí, tak tentokráte si ťala do Thalantyra, krásko?" hned kontrolující ruce oběti. „Neumí se chovat. A smrdí." Nepokrytý Thalantyrův chechot. „To ty žaludeční šťávy, má milá, nic více."
    Znechucený pohled uslzeného a lehce upoceného, ne už tolik velectěného, lorda Biolita na hostitele následoval těžký povzdech. „Tak jo no, šlápnu do toho hnusu, ať jste spokojeni a můžeme se konečně někam dostat." S gustem dupnul na zbytky něčeho, co kdysi bývalo části lidského těla, až se zvratky rozstříkly všude na okolo.
Elvid, po patřičném protření - už i tak měl dosti nejistý pohled - oči, se podíval na letitý cár pergamenu ležící před ním na stole. Zlehka si odkašlal, ale hrdlo měl stále nějak zadrhnuté. Po dalších dvou pokusech vzdal jakékoliv další snahy o pročištění hrdla. Po pravdě řečeno věděl, že už první - nemluvě o následných - pokus byl odsouzen k neúspěchu, ale tak nějak se to patřilo v tento významný večer. Stejně jako usekávání prstů, neobřadné mrzačení Therosových dolních končetin, Unicodovo mlčení, Saulovo zpoždění kvůli sraček na nádvoří, etc, etc. Tradice se dodržovat musí, zvláště na shromážděních jakými je i toto. Shromáždění věčných.
    „Takže drazí přítomní - Sonyo Rudá, Thalantyre z Rand Thoru, Therosi Pokušiteli, Saule Mrchožroute, lorde Biolite, Unicode Trijeský a Eldsjale Temný - vítám Vás u tisícého devítiset osmdesátého prvého setkání nejvyšší kabaly, Iškariotské přízračné devítky. Co se týče programu. Nejdříve započneme slavnostní tabulí, menu bylo přiložené k pozvánce. Po dezertu přejdeme k vlastnímu jednání kabaly. Nejdůležitějšími body jsou zvolení devátého člena, problém s prašivinou a diskuze ohledně blížícího se výročí prvního úspěšného obřadu smrti, tzv. vzkříšení Ježíše. Poté bude následovat půlnoční rituál za Torga, prvního nekromanta. Nějaké dotazy?"
    „Dobře víš, že žádné nebudou, tak co si to takhle odbýt co nejrychleji? Každý zatracený rok je jak ten předchozí! Mohl jsi rovnout béknout, že bude všechno jak minule, jak předminule a jak bylo vždy. Jen je to stále horší a horší. Divím se, že tu s námi není i nějaký usoplený otrava, který by nám diagnostikoval nějaké vznešeně znějící, Necromorgonovými střevy ověšené, deprese. Už se nemůžu dočkat, až z této podělané zříceniny vypadnu." frustrace z Biolita přímo tekla. „Snad Ti naše společnost nevadí?" jen se smál Thalantyr.
    Elvid, zcela vyčerpán předchozím proslovem, se skoro radoval. Už jen tři slova a pak si bude moci dát oraz po dobu celé té přehnaně opulentní hostiny. To už zvládne a po pár číších krve se i uvolní. Ostatně, vše běží tak jak má. Tradice se musí ctít.
    „Nyní přejděme k večeři."

Hodnocení článku: Hodnocení 1.00, Hodnotilo 1 uživatelů