Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Ze šuplíku pisálka...

25.2. 2013 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 3.67 Přečteno x1082

Tak o čem, že to jako bude? No, tak na začátek si dáme trochu povídání o tom co bylo, o tom co je a o tom, co možná bude, pak kapku propagandy a na závěr nějaký ten příběh od obyčejného pisálka.


Dneska se budu možná trochu chlubit... Někdo si nejspíš říká, že není čím, když  už dobrého půl roku se čeká na další díl Zlodějů, kteří se jako na potvoru blíží ke konci.

Nicméně můžu uvést myslím, že poměrně dobrý důvod, proč si Zloději dali na nějaký čásek dovolenou. Jednoduše řečeno: Vyšlo to! No, tohle vám asi moc neřeklo, takže to budu muset trochu upřesnit...

Tak trochu náhodou se mi podařilo zapojit se do malého, poměrně mladého, československého projektu, zvaného "Hry s příběhem." Někdo z vás už možná zná, ale počítám, že asi ne, neboť s DE nemá DrD moc společného. Krátce a stručně se tento projekt zabívá tvorbou sborníků, sdružujících příběhy z různých českých, slovenských i jiných herních RPG světů. Ano, tušíte správně, i mě se zde povedlo uchytit a světe div se, jedna povídk, ze světa Zlodějů mi dokonce vyšla, byť zatím pod hlavičkou jiného uskupení, jež zde raději nebudu blíže prezentovat, aby mne Lort Pletron nesjel cenzurou.

No jo, ale já vám vlastně ještě neřekl, o čem tenhle článek vlastně je... To abych to rychle napravil...

Nuže, rozhodl jsem se vás potěšit příběhem ze zmíněného sborníku, nesoucího podtitul "Ocel a krev," který pochází z mého pera (nebo spíš klávesnice?). Z důvodů autorských práv vám však mohu přednést pouze úryvek z tohoto amatérského dílka. No a aby toho nebylo málo, přidám ještě úryvek další povídky, kterou si chystám pro další díl sborníku a u které zatím není jisté, zda vyjde, takže jsou tu jisté šance, že se zde časem objeví v plné, nezkrácené verzi. Jsou toho celkem dobré 2 stránky, takže přeji příjemné počteníčko, dnes dokonce i s obrázky!

(Děkuji Adamu Saksunovi, bez jehož snahy by portréty mých postaviček nikdy nevznikly ;-)

Pokud by vás náhodou "Hry s příběhem" zaujaly, více informací můžete nalézt na stránkách http://hryspribehem.webnode.cz, kde se dokonce můžete přidat ke komunitě pisálků a zkusit štěstí s vlastními povídkami. Takže, zdar a sílu!


 

 Peníze na voze


„Tak tomu říkám řezničina…“ prohlásil Smolen, generál jedenácté Královské Legie, když v doprovodu oddílu lehké jízdy konečně dorazil na bojiště. Nepřeháněl. Za těch padesát zim už viděl nejedno bitevní pole a tak dokázal rozeznat, kdy se střetla dvě vojska a kdy to bylo jen obyčejné vraždění. Tohle byl ten druhý případ. Ne, nešlo o pobíjení bezbranných lidí, ale i tak…
„Albrecht jim vpadl do zad plnou silou. Než se vzpamatovali, zlikvidoval celý zadní voj.“ vysvětloval jezdec, který se střetu účastnil jako pozorovatel a teď sem Smolena dovedl.
„A to se hned dali na útěk? Nezformovali se do kruhu? Kolem vozů?“ Ptal se zbytečně. Moc dobře poznal, že k ničemu takovému nedošlo.
„Kdepak! Sotva mezi ně Albrecht vletěl, pelášili jako zajíci! A kdo to neudělal, ten přišel o hlavu! Jo, náš Albrecht se s nikým nemazlí.“ vychvaloval voják svého velitele. Nemluvil do větru. Plukovníka Albrechta převeleli na jih teprve nedávno. Poslední čtyři roky strávil daleko na severu, u Kectocku, kde se vedla téměř neustálá válka se skřety. Černovousý válečník se proslavil rychlými nájezdy proti jednotkám útočníků a často slavil úspěch.
Smolen proti němu nic neměl, i když sám dával přednost strategickému myšlení a taktizování, před bleskovým úderem. Tentokrát to sice Albrechtovi vyšlo, ale příště by mohl za svou unáhlenost draze zaplatit.
„To vidím.“ zakončil rozpravu generál a sesedl. Motat se s koněm přes mrtvoly v červenomodrých uniformách nechtěl. Přišlo mu to neslušné. I poražený nepřítel si zaslouží trochu úcty.
Plukovník Albrecht měl v této věci podobný názor a tak už před nějakou chvílí poručil přibližně dvěma tuctům vojáků, aby se pustili do kopání hrobů. Sám zatím seděl na kameni vedle cesty a věnoval se péči o jiné neživé předměty. Rozuměj vlastní výzbroj. Zrovna když se k němu Smolen blížil, čistil od krve svou sekyru. Velký, nevzhledný kus oceli, který si přivezl sebou ze severu. Údajně ji získal od nějakého skřetího náčelníka. Je snad jasné, jakým způsobem.
„Tak co? Byli to oni?“ optal se s mírou netrpělivostí v hlase generál.
„Ještě nevím.“ odpověděl klidně Albrecht, aniž by zvedl hlavu od práce. „Na vozech jsme nic nenašli. Jenom proviant a zbraně. Ale docela dost se jich rozprchlo do lesů, takže ještě není nic ztraceno.“
„A co zajatci? Neřekli nic?“
„Ti co přežili a nezvládli utéct, nám toho moc neřekli. Takže čekám, kolik jich chlapi pochytají.“
„Nepřipadá ti to jako zbytečné riziko? Drobit takhle síly v nepřehledném terénu?“
„Ani ne. Ti se už na odpor nezmůžou. A kdyby náhodou ano, nastalý problém rychle vyřešíme.“ ušklíbl se Albrecht a přejel prstem postupně po obou ostřích své masivní dvoubřité sekery.
„Taky by ses mohl trochu mírnit. Ještě před půlrokem to byli naši spolubojovníci.“
„Možná. Ale teď jsou to povstalci a rebelové a tohle je válka. A já jsem voják, který jen plní rozkazy.“
„A nedělají snad oni to samé?“
„A to myslíš jako jak? Že snad Kratzmar přikázal Wilemburgu, aby se vzbouřil a vyhlásil nezávislost? Řádná pitomost.“
„Ne, takhle přímo jsem to nemyslel. Ale samostatnost si odhlasovala městská rada. Takže wilemburská Legie vlastně jenom brání přístav před nepřítelem.“
„Chm… trochu zvrácená logika. A na věci to stejně nic nemění. Chtěli válku, tak tady ji mají.“

Albrecht Jednooký

 

Krkavec a vlk


Sbohem, příteli… Budeš mi chybět… Věděla, že to jednou přijde. I on to věděl. Ale i tak… bylo to těžké. Posledních osm let jí byl neustále v patách. Jako její věrný stín. Kdysi mu navrhla, že by to pro něj snad bylo výstižnější jméno, než „Čtvrtý Zub.“ Jenže on trval na svém. To jméno mu dal jeho rod, tak proč by měl najednou začít používat jiné? A navíc takové… ponižující. Nakonec uznala, že má vlastně pravdu. Skoro vždycky měl pravdu. Mýlil se jen málokdy. Stejně jako tentokrát.
Když před dvěma týdny onemocněl, nezdálo se jí to zpočátku nijak vážné. Připravila mu několik posilujících nápojů a bylin, ale nepomohlo to. On viděl všechno černě už od začátku. Proč by si měl taky dělat marné naděje? Nikdo nemůže žít věčně a on už taky nebyl nejmladší. „Všichni musí zemřít. Dřív nebo později. Takový je zákon.“ řekl jí tehdy. A zase měl pravdu.
Dnes ráno ho nalezla mrtvého. Zemřel ve spánku. Ještěže tak… Alespoň netrpěl…  Zato pro ni teď mělo utrpení začít. Prázdno, které po něm zůstalo, jen tak nezmizí. Ale jinak to nešlo. Chápala to. Celý život se učila, že život a smrt k sobě patří jako den a noc. Obojí je součástí přírody. Ale ta samota… Ta náhlá samota… Dřív bývala velice často sama. Celé dny, týdny, mnohdy i měsíce. Tehdy jí samota nevadila. Ale od té doby, co měla po boku jeho… Příliš si zvykla na společnost. Chápala, že časem si na samotu zase zvykne. Bude to těžké, ale půjde to. Musí. A hned se rozhodla učinit první krok.
Promiň, příteli… Ale věřím, že to pochopíš… Ty bys udělal to samé… aspoň myslím… Promiň… Měla v tom mnohaletou praxi. Nejdříve ze všeho mu propíchla zadní nohy mezi šlachou a kostí. Provlékla tudy špagát a uvázala ho na větev, asi tak metr a půl nad zemí. Pak mu rozřízla kůži na břiše. Od krku až po ocas. Vyvrhla ho a pak se dala do stahování kůže a porcování masa. Jednotlivé kusy zabalila do kůží, které měla z dřívějška. Ze šlach si vyrobila krátké, ale pevné provázky. Kosti pečlivě očistila a některé rovnou naostřila. Časem z nich může vyrobit nějaký ten nůž, pro případ nouze. Nic nesmělo přijít nazmar.
Z kůží zacházela obzvláště opatrně a snažila se ji co nejmíň potřísnit od krve. Ta stříbrně šedá srst jí ho připomínala nejvíc. Hustá, hrubá, dlouhá vlčí srst. Poslední památka, která jí na něj zůstala.

Indis
Hodnocení článku: Hodnocení 3.67, Hodnotilo 3 uživatelů