Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Silvrpracka II.

23.6. 2013 Autor Biolit Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x1081
Prequel k povídce Draci anebo co měl LP před saykou. Povídka vycházela v pekle v únoru 2013.
Panický rytíř Paprsek uháněl na svém bílém koni. Už několik dní jel téměř bez přestávek po hlavní cestě, jež vedla přímo skrz husté lesy. Samozřejmě, mohl si udělat pauzu, ale nechtěl. Byl rytíř řádu Pletronových paladinů a byl vyslán na úkol. Na svůj první úkol! Po letech strávených za zdmi kláštera, kde se usilovně věnoval studiu a meditacím, se konečně dostal ven, aby mohl sloužit vyššímu Dobru! Z vidiny sloužení vyššímu Dobru byl tak rozrušený, že si zapomněl štít ve své cele a zjistil to až po padesáti kilometrech. Vracet se mu nechtělo...
Nepocítil sice světské rozkoše jako ostatní lidé, zato byl smrtelně nebezpečný s třiaosmdesáti druhy zbraní známých a dvaceti druhy zbraní neznámých. O tom se ostatně přesvědčil jeden z jeho mistrů, když mu při tréninku vypíchl oko házecí hvězdicí. Chudák bratr Šiška, pomyslel si smutně Paprsek a zarděl se. Počalo se stmívat, on uháněl dál. Jeho zbroj se leskla v zapadajícím slunci.
Kromě usilovného tréninku se zbraněmi zdokonalil taktéž svého ducha. Nebyl ani mág, ani kněz a přesto disponoval schopnostmi obou dvou. Uměl v lidech vyvolat až fanatický zápal, uměl se uvést do náboženského transu, kdy nevnímal bolest. Taktéž zvládl základní obranná a útočná kouzla. Dokonalý voják, sen každého vojevůdce. Jeho zásah mohl rozhodnou bitvy, přišel-li by v pravou chvíli. Paprsek si ale zvolil nejtěžší cestu. Když přišel čas rozhodnutí, mohl si každý adept vybrat ze čtyř možných cest - dělat stráž v Pletronově chrámu, pracovat mezi královými osobními strážci, sloužit ve vojsku, jako elitní jednotka, nebo - a to si vybral on - pomáhat prostým lidem jako hubitel veškerého nebezpečí.
Padla noc. Pocítil lehkou únavu, pomodlil se k Pletronovi a zahnal tik v oku. Ujel ještě několik kilometrů, pak zahlédl červené světélko. Zřejmě krčma.
Svého bělouše uvázal u ohrady a vešel. Do nosu ho praštil těžký pach drogového kouře, na jeho vytříbené smysly útočil taktéž nesnesitelný hluk. Ten se skládal z ženského chichotání, chlapáckého bručení a oplzlých řečí, jež vedli štamgasti. V místnosti stálo pár hrubých stolů a bar. Zahlédl taktéž schodiště vedoucí do druhého patra. Vytáhl krajkový bílý kapesníček, pokropil ho pár kapkami voňavky „Slunce v duši" od elfského mistra parfumáře Zakopčuníka.
Navoněný kus látky si přitiskl na nos a zakašlal. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Nikdo se neztišil, aby ulevil jeho napjatým smyslům. Zakašlal proto znovu. Jeden ze štamgastů se zvedl a zařval směrem k baru: „Venco! Zase ti sem vběhla krysa! Něco tu piští!" znechuceně plivl na zem a lokl si piva. Chvilku se nic nedělo, potom se za barem objevila kulatá a nízká postavička barmana, v ruce třímal pohrabáč, v očích výraz naprostého šílence. „Krysa? Kde? Ukaž mi krysu, ty prase jedno! Nikdo mě nebude osočovat tím, že tu mám krysy! Ještě jednou a přetáhnu tě tím!" demonstrativně zamával pohrabáčem, prohrábl polena pod kotlíkem, ve kterém bublala polévka, a následně očima pročesával každý kout místnosti, aby našel krysu... i když by se před každým zaručil, že tu krysy prostě nejsou.
Štamgast si nedal pokoj: „Prase? Ty ondatro vypelichaná, každej ví, že ti tu hygiena nezavřela jenom proto, žes jim dal dvacet zlatek a hodinu s Jasmínkou zdarma!" Hospodský Venca se naštval, utřel si svou upocenou plešku, znovu vzal do ruky pohrabáč a - na osobu jeho rozměrů - velice mrštně přeskočil bar. „Kurva, kdo to byl?" zařval zbytečně, možná aby vyplnil mezeru ticha, jež se rázem rozhostilo.
Paprsek ticho kvitoval s vděčností. Usmál se a zamířil k baru. On, ochránce chudých, ochránce Světla, ochránce Dobra, ochránce slabých a utlačovaných. Usedl na stoličku a čekal na návrat barmana, aby mu mohl předložit svou objednávku.
Venca mezitím vytáhl nebohého hosta a se slovy: „Kde vidíš krysu, co?" ho povalil na zem a počal třískat pohrabáčem. Třískal dál, štamgast rychle upadl do bezvědomí. Po obličeji mu tekly řeky krve, zuby létaly vzduchem jak vlaštovky a Venca pořád řval. „Kde vidíš krysu?" S posledním úderem praskla pažní kost ležícího muže. Vencek na dotyčného ještě plivl: „To máš za to!" Otočil se k davu a zeptal se (s krvavým pohrabáčem v ruce) „Ještě někdo vidí krysu?" Hrobové ticho. „To jsem si myslel...vyhoďte někdo to svinstvo." S těmito slovy se vrátil k baru.
Paprsek stále seděl. Dokonce se neotočil ani během rvačky. Ovšem - každá soudná úřední osoba by zasáhla. Ne však Paprsek. Ten si vše vyložil po svém. Když barman přeskočil svůj bar, vyložil si to ctěný Pletronův sluha tím způsobem, že jde lovit krysu (proč by také nešel, když má v ruce pohrabáč). Když pak Paprsek slyšel: „Kde vidíš krysu?" bral to jako nevinnou otázku, jejíž správnost určily dopadající rány pohrabáče. Zřejmě, jak se ten sympatický hostinský pokoušel sejmout krysu běhající po podlaze. Potom Paprsek uslyšel otřesné prasknutí - to kryse konečně zlomil páteř. Slova „To máš za to!" byla jistě doprovázena aktem předání drobné finanční odměny za upozornění na škůdce. Hospodský se pak ze strachu o svůj podnik zeptal, zdali ještě někdo vidí krysu. Nikdo další krysu neviděl, proto bylo ticho. A nakonec se ještě postaral - ne, jako jiní - aby byla zdechlina krysy vyhozena z lokálu.
Zlatý chlap ten hostinský, myslel si Paprsek, když si v hlavě přehrával likvidaci krysy, která se zde udála... Zábava opět nabrala na obrátkách.
„Jste zraněn?" zeptal se Paprsek, vidouc krev na hostinského rukou, obličeji a košili. Vencek leknutím nadskočil. „Co to kur... eh..vzácný pane, to jste byl vy?" zahuhal s nalezenou úctou hostinský. Onu úctu našel, když spatřil Paprskovu lesknoucí se zbroj. „Ano," řekl mužně Paprsek ukázkovou fistulí. „Aha... a co si dáte? Mohu nabídnout skvělé pivo, domácí, vařím ho sám! Nebo by urozený pán raději víno? Mám širokou nabídku....například červené...nebo" zaštrachal pod pultem a vytáhl zaprášenou flašku, „...eh..nebo bílé!" Parpsek s vděčností poděkoval a objednal si šťávu z lesního ovoce, kterou nakonec (i přes nevěřícný pohled hostinského) dostal. Zůstal sedět u barového pultu.
Nic neosvěží mysl jako doušek šťávy. Labužnicky mlaskl a objednal si ještě jednu. Právě se rozhodl, že dnes přes noc nepojede. Potřeboval si odpočinout a zde jistě nalezne pokoj k přenocování. „Ctěný pane Vencku, byl byste prosím tak laskav a podíval se, zdali nemáte volný jeden pokoj? Potřeboval bych dnes v noci teplou postel, jestli mi rozumíte..." Venca se šibalsky usmál: „Je mi to jasné, naprosto vás chápu." Culil se jak měsíček na hnůj. „A jaká by ty postel měla být?" Paprsek mu sdělil, že je mu to zcela jedno a že už to po několika týdnech cestování prostě potřebuje. Na to se hostinský zatvářil jako chlípný jezevec, řekl jen ‚rozumím‘ a odněkud k sobě přivolal poskoka. Něco mu pošeptal. Poskok odběhl, za chvilku se vrátil a kýval hlavou.
„Tak, pane rytíři, pokoj číslo pět by měl být přesně to, co hledáte... zaplatíte předem, nebo až zítra?" Paprsek se rozhodl platit až ráno. Byl už unavený, potřeboval se vyspat. S díky odešel od baru. Pokoj číslo pět našel snadno. Po schodech nahoru, třetí dveře vpravo.
Otevřel dveře a očima přelétl malý, leč útulný pokojík. Ihned ho zaujala širší postel plná polštářů. Na hostinec tohoto ražení poněkud bohatá, ale co...
Jako správný rytíř si nejdříve sundal svůj šarlatový cestovní plášť. Pověsil jej na věšák vedle dveří. Poté si sundal hrudní pancíř a nátepníky. Pokračoval tak s dalšími kusy zbroje. Odložil i svůj meč. Poté sedl na postel a sundal si boty. Zůstal jen v bílé košili a kalhotách. Ulehl na lůžko, ale ještě nesfoukl svíčky. Chtěl chvilku popřemýšlet o tom, co ho v nejbližších dnech čeká. Jeho první úkol! Nebude to sice úplně lehké, ale nikdo s jeho výcvikem nemohl selhat...vždyť pár oživlých mrtvol by zvládl i kdejaký křupan. Jak tak přemýšlel, nevšiml si jakoby kočičího zamručení. A pak se to stalo!
„Tak jak to chceš, broučku? Zepředu? Zezadu? Jasmínka je svolná ke všemu!" k jeho úleku ho ona osoba - zřejmě ženského pohlaví- chytila za místa, kde ho ještě žádná žena nikdy nedržela, potom se na něj převalilo několik desítek kilogramů horkého ženského nahého těla. Olízla mu tvář. „Hmm...jsi zpocený, vlhkost já ráda..." chichotání.
Panický rytíř Paprsek, Pletronův paladin byl v několik vteřin v šoku. Věděl, jak zabít menšího draka. Věděl, jak zpacifikovat harpyje, jak probít kůlem srdce upírovi, aby už nevstal. Disponoval mocnými zaklínadly schopnými v minutě usmrtit stovky skřetů... ale netušil, jak vybruslit z této situace. Jistě, jeho mistr mu říkal, že má být k ženám galantní, leč se k nim nikdy přibližovati nemá, neboť ženy jako takové, jsou nečisté nádoby plné zla. Paprsek se tím po celý život řídil... Je tedy pravda, že za svůj dosavadní život viděl ženu maximálně na obrázku, ale... jak se měl chudák dostat z této situace? Nic ho nenapadalo, proto zakňoural: „Prosím, pusťte mě!" Chichotání rázem přestalo. „Co?" zeptala se ho ta ženština. Podle světských měřítek byla asi hezká, ale její nitro bylo zkažené, to hrdinný paladin věděl. Její kolébající se prsy měl přímo před očima. Zopakoval svou prosbu. Žena se převalila a uvolnila mu tak cestu. Ihned vyskočil z postele a postavil se do kouta, kam dal svou zbroj a meč.
„Proč jste mi to udělala?" otázal se dotčeně Paprsek. „Vencek řikal, že to chceš! Řikal, že mi sem nahoru pošle jednoho moc nóbl rytíře, co je pěkně nadrženej, protože už týdny cestuje. Tos měl bejt ty?" divila se. „Nadržený? No co si to dovolujete, vy...vy...vy...vy ženo?" vřískal jak opice. „Ale no tak, nedělej, že se ti nelíbím," vstala, ukázala mu své tělo v celé kráse. Přešla k němu. Byl by se bránil, ale v mysli se mu zhmotnil obraz jeho mistra, varovně vztyčující prsty. K ženě zkrátka musel být galantní.
„Prosím, nesahejte na mě!" Zavřel oči připraven s odporem snést další dotyk té nádoby zla. Potom ho něco napadlo. Žena mezitím - Pletron ví proč - poklekla před něj a k něčemu se chystala. Nic však nestihla. Paprsek se vymrštil ke svému cestovnímu plášti a z jeho záhybů vytáhl tlustou modlitební knihu. Byl to naprostý bestseller - ‚Pletronova Strážná věž‘! „Tu máte!" řekl a hodil knihu směrem k ženě, která byla stále na kolenou. Hodil silněji, než zamýšlel a kniha s tupou ránou pleskla ženu do spánku. Ta se zhroutila na podlahu.
Paladin si povzdechl. Takovéto rychlé omráčení Písmem Pletronovým si žádalo opravdový náboženský zápal. Ta žena ho zřejmě měla...jistě už rozjímala o Dobru a Zlu. Nyní ho ale čekal těžší úkol.
Po pár minutách, kdy se oblékal, už stál dole v lokálu, vyšvihl se na stůl a (po dlouhé době) si zjednal klid. „Prosím, pozor! Pokud máte objednaný pokoj, prověřte ho! U mě byla v posteli nějaká žena, kterou jsem předtím v životě neviděl! Málem došlo k nejhoršímu, byla jako omámená. Písmo Pletronovo ji naštěstí přivedlo k rozumu..." Chvíli se nic nedělo, po té hospoda vybuchla upřímným smíchem. Proč se mi všichni smějí? Ptal se v duchu Paprsek.
Čísi ruka ho stáhla ze stolu. Hospodský Venca ho doslova vlekl k baru, kde ho posadil na stoličku a něco mu pošeptal. Paprsek vykulil oči. „Vy prase! To mi chcete říct, že tento lokál je..... bordel? Víte vy vůbec, co se mi tu všechno mohlo stát?" vyl Paprsek jak šakal. V očích Venci opět zablikaly plamínky šílenství. „Vypadni!" zařval na paladina. „Co prosím?" oponoval zděšený Paprsek. Vencek sáhl pro pohrabáč. „Vypadni vodsaď ti říkám!"
Lokál se dal opět do smíchu, když Paprsek utíkal z hospody. Sotva zavřel dveře, zabodl se do nich nůž. „No toto...takové chování k Pletronovu paladinovi," šeptal si pro sebe. A ta ženská, pokračoval dál v myšlenkách, málem pošpinila mou čistotu! Všude kolem panovala tma, nicméně měsíc poskytoval dostatek světla, aby si Paprsek mohl zkontrolovat svůj odznak. Ten měli všichni Pletronovi paladinové. Byl z magického křišťálu a stával se nedílnou součástí prsního pancíře. Na levé straně, tam, kde bylo srdce. Paladin se nemusel bát, že by byl odznak slabým místem, to ne...byl stejně tvrdý, ne-li tvrdší, než okolní pancíř. Paprskův odznak doslova a do písmene zářil. Paprsek si oddechl. Vše v pořádku.
Bohužel, bude muset jet přes noc. Nasedl na svého koně a vydal se na cestu. On, Paprsek, ochránce Světla, Dobra, slabých, chudých. On, Paprsek, skvělý bojovník a oddaný služebník Pletronův. Kůň cválal, Paprsek nasával noční vzduch. Noc byla jako stvořená pro to, aby si vyzkoušel meditační metodu pro pokročilé. Tedy otevřít svou mysl a pokusit se vycítit veškeré tvory v okolí. Zpomalil a otevřel mysl. Chvíli to trvalo. Potom cítil, kterak v něm proudí síla. Cítil sovu vznášející se nad jeho hlavou. Cítil několik srn. S přesností na milimetry mohl určit jejich polohu. Na tváři se mu rozlil úsměv. Opět nezklamal. Rozšířil tedy svůj záběr a byl zhnusen. Ucítil nelidské magické tvory! Pár set metrů od cesty, u malého jezírka, právě souložil hejkal s bludičkou. Fuj, odporné. Pomyslel si a chvíli uvažoval nad tím, že by měl oba tvory zahubit.
Z takovýchto hejkalo-bludičkovských radovánek se - nedal-li si někdo z páru pozor - rodili tzv. „hejblíčkové". Odporné lesní kreatury. Mrchožrouti živící se masem všeho, co v lese uhynulo. Pokud měl nějaký člověk či skřet smůlu a zemřel/byl zabit v lese, obvykle ho sežrali právě hejblíčkové. Tyto zrůdy se neštítily ani vykopat tělo z hrobu, pokud nebyl moc hluboký. Paprsek se oklepal jako pes. Fuj, být sežrán hejblíčky, projelo mu hlavou. Strašný osud. Paladin však věděl, že on bude - po dlouhém a hrdinském životě - pochován v hlavním městě. V katakombách největšího z Pletronových chrámů. Bude mít velký mramorový náhrobek, na něm sochu v nadživotní velikosti.... Zcela se zasnil.
*
„Ach, och, och!" hekala bludička pod hejkalem. „Ouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu," zavyl od plic hejkal. „Prosimtě, nech toho," napomenula ho bludička, „nebo máma, och, zjistí, kde jsme a co tu děláme! Pak bych dostala, ach, zaracha a nemohli bychom..." zarazila se „se vidět," dodala cudně. Hejkal se omluvně zašklebil a razantně přirazil. Bludička vzdychla blahem.
PRÁSK. Noční harmonii narušila hlasitá rána.
Oba vyskočili. „Co to bylo?" rozklepala se bludička. „Nevím," řekl hejkal. „Znělo to, jako kdyby blb narazil na strom, ale radši odsud vypadneme!" Chytili se za ruce a utíkali své dílo dokonat hlouběji do hvozdu.
*
O několik vteřin dříve Paprsek uzavíral svou mysl. Soustředil se, proto zavřel oči. Protože měl zavřené oči, neviděl zákeřně položenou větev starého dubu, který rostl vedle cesty. Zrovna v okamžiku, kdy uzavřel svou mysl a otevřel oči, dostal ránu do hlavy.
On, Paprsek, panický rytíř, Pletronův paladin, ochránce Dobra, Světla, chudých a utlačovaných. On, Paprsek, schopný usmrtit osmdesáti třemi známými a dvaceti neznámými zbraněmi. Zabit dubovou větví...
Kůň zaržál, vzepjal se. Paprskova mrtvola vypadla ze sedla, ale noha uvízla ve třmeni. Bělouš se splašil a odběhl do lesa, tělo Pletronova paladina vlálo za ním jako mokrý prapor.
*
Jonas Silvrpracka byl v průseru. A pořádným. Věděl to a nebál se to přiznat.
Měla to být lehká akce. Hehe, dobrej fór. Doručit balíček z bodu A do bodu B. No jo, ono se to lehce naplánuje, ale provedení je horší, když jste známý pašerák a váš popis má jak každý celník, tak každý křupan z cestovní stráže. O odměně za hlavu nemluvě.
První část cesty mu vycházela, potom se napojil na hlavní silnici vedoucí přes hluboké lesy. V tuto roční dobu po ní skoro nikdo neputoval, proto se zdála jako zcela ideální. Navíc, u cesty stál věhlasný nevěstinec, ve kterém pracovala jakási Jasmínka... byla (v jistých kruzích) slavná a Jonas si dělal plány na zastávku a porovnání mýtů se skutečností... Chyba. Po pár kilometrech ho zastavila stráž. Přišel o koně a spasil se pouze rychlým útěkem a dýkou vraženou do žaludku jednomu ze strážných.
Už třetí den bloudil hlubokým lesem. Byl vyčerpaný, hladový a špinavý. Ještě pár dní a mohli by si ho poplést s nějakým velkým hejkalem. Stále však držel směr. To bylo důležité, pokud ho nedostanou, dostane se do cíle a předá zásilku.
Hledali ho, tím si byl jistý. Z dálky občas uslyšel štěkot psů, šel po něm asi i elfí stopař, to nicméně nemohl říct jistě. Pro jistotu ale přespával na stromech. Když uléhal minulou noc po náročném dni (kdy snad zmátl honicí psy pomocí veverky a kusu svého oděvu) na strom, netušil, že bude probuzen. Zhruba po hodině spánku - odhadoval - zaduněla lesním klidem tupá rána. I hned vyskočil a málem se zřítil ze stromu, než si uvědomil, kde je. Oklepal se. „Jako kdyby blb narazil na strom," zašeptal. V temnotě pod sebou zahlédl pohyb. Zbystřil, připraven bránit holý život. Oddechl si, jenom utíkající hejkal s bludičkou...
Vstal s prvními slunečními paprsky. Slezl ze stromu a vydal se za Sluncem, na východ. Ušel ani ne dva kilometry a zaradoval se. Objevil malé jezírko. Fuj, divně to tu smrdí, pomyslel si, když procházel kolem kousku zváleného porostu. Klekl si a hltavě pil. Když zahnal žízeň, tak se trochu omyl. Uslyšel divný zvuk... Co to sakra..? Protřel si oči. Viděl koně. Silvrpracka zkameněl. Kůň obezřetně našlapoval a blížil se k jezírku. Jonas téměř nedýchal, nesměl koně vyplašit. Bělouš došel k jezírku a začal pít. Jonas počkal, až se kůň napojí a následně se pomaličku zvedl. Všiml si, že kůň má sedlo a že za sebou něco táhne. Pomalu, ruce v poloze, aby je kůň viděl, postupoval. Bělouš byl zvyklý na přítomnost člověka, proto neutíkal a nechal se chytit za ohlávku. Silvrpracka ho pomalu pohladil po hlavě. Ušlechtilé zvíře, to poznal hned.
Obešel ho a následoval menší šok. Kůň za sebou táhl mrtvolu, jejíž noha se zaklínila ve třmeni. Ona mrtvola byla řádně uválená, poškrábaná, v rozcuchaných vlasech vězelo listí a větvičky. Jonase zaujal kyrys a jiné části zbroje, jimiž mrtvola disponovala. V hlavě se mu zrodil plán. Takového Jonase Silvrpracku, pašeráka, zná každý...ale... rychle jednal. Koně uvázal k nejbližšímu stromu, mrtvolu vyprostil ze třmenů a sundal jí opasek s mečem, šarlatový plášť - potrhaný a nutně potřeboval vyčistit, ale svému účelu postačí - a kusy zbroje. Byla mu trochu malá, ale přežít se to dalo. Jediný problém nastal s kyrysem. Když si ho nasadil, tak něco, zasazené v levé části zbroje a čeho si vůbec nevšiml, explodovalo a rozletělo se kolem ve formě milionu malých krystalků. Ve zbroji to zanechalo díru... snad si toho nikdo nevšimne. Plášť přehodil přes nižší větev a poctivě obíral každou nečistotu. Když byl s dílem spokojený, zahalil se. Mrtvolu odtáhl o pár desítek metrů dál a zahrabal ji do hromady listí. Hejblíčkové a jiná havěť se o to postará, ujišťoval se.
Vrátil se ke koni a probral sedlové brašny. Ke svému štěstí našel kusy sušeného masa, které spořádal a trochu...sakra...ovocná šťáva? Vylil ten blaf z lahve, nabral čistou vodu. V dalším brašně objevil krajkové bílé kapesníčky a lahvičku voňavky. Už nic nechápal. Z dálky uslyšel hlasy. Byli mu na stopě, rychle nasedl na koně a zamířil k místu, kde se mu porost zdál řidší.
Dnes ho musela políbit štěstěna. Byl opět na hlavní cestě! Neomylně určil směr a koně pobídl do trysku, plášť za ním jen vlál.
*
Slunko hezky svítilo, kůň líně pochodoval a Jonas si vychutnával další krásný den v přestrojení. Všichni se na něj hned dívali jinak. Stačil jeden pohled na nablýskanou zbroj a měl pokoj i od vojenských hlídek, jelikož - jak všichni ví - pašeráci nemají plátovou zbroj zvlášť v lásce, protože je velice omezující a občas má tendence rachotit v nejméně vhodnou dobu. Nebylo kam spěchat...
K poledni narazil na vojenskou hlídku pochodující ve dvojstupu husím pochodem. Jejich velitel mu uctivě zasalutoval, načež se Jonas zeptal, kam mají namířeno a na co mají tak velké halapartny. Velitel se zakabonil a řekl, že byli povoláni z nedaleké vojenské posádky, aby pomohli v hledání velice nebezpečného pašeráka, který se prý skrývá - po tom, co byl odhalen - někde v těchto lesích. Popřál jim hodně štěstí a pokračoval dál. V bývalém Městě nekromantů, jeho cíli, bude za tři dny, pokud vše půjde hladce.
Nešlo.
Ještě téhož dne v dálce uviděl dva jezdce. Řítili se přímo k němu. Silvrpracka zachoval klid, pro jistotu však povytáhl meč o pár centimetrů z pochvy. Když si člověk v armádě vyslouží koně, nebude to úplný idiot... nebo naprostý... Oboje bylo pro Jonase velmi nebezpečné.
Jako dobré znamení považoval, že jezdci ještě nesáhli po zbraních. Už jeli tak blízko, že si všiml detailů - oba měli kroužkovou zbroj, přes kterou byl navlečen varkoč v barvách strážců cest. Jonas polkl. Už byli u něj. Starší muž s knírem si ho prohlížel, potom zasalutoval a zahlásil se: „Desátník Hrdlička - a todle je vojín Bukva - jsme od strážců cest." Silvrpracka netušil, co dělat, proto řekl pouze: „Pohov."
„Nepletu-li se, jste panický rytíř a Pletronův paladin Paprsek," pokračoval Hrdlička. Jonas přikývl. Byl to risk, Hrdlička i Bukva (co je to za jméno?!) mohli vědět, kdo je ve skutečnosti a nyní si to chtěli lstí potvrdit. Chvíle ticha. Sekunda. Pak se knírač usmál: „Věděl jsem, že jste to vy, pane. Byli jsme vám tady s Bukvou vysláni naproti, abyste náhodou nezabloudil. Odbočka do Orné se lehce mine." Pašerákovo srdce bušilo jako kovář do kovadliny. „Orná?" zeptal se. Hrdlička přikývl. „Ano, pane, Orná. Ta malá vesnička s problémem, který vás poslal váš mistr vyřešit."
Co teď? Na splnění svého úkolu měl sice ještě nějaký čas, ale pochyboval, že to stihne včas, když pojede do nějaké prdele Orné, kde vůbec netuší, co má dělat. Odhadl oba muže pohledem. Jednoho by možná zabít stihl... ale oba? Navíc, při jeho smůle se mohli objevit další vojáci...
„No jistě, Orná, pardon, pánové, nějak mi název té malebné vesničky vypadl," řekl medově Jonas. „Komu by taky nevypadl? Je to strašná prdel, pane," zasmál se knírač. „Můžeme vyrazit? Rád bych byl pozítří ráno v kasárnách..."
A tak - donucen okolnostmi - zahájil Jonas ve společnosti Hrdličky a Bukvy své putování k vísce Orné, kde, jakožto Pletronův paladin Paprsek (konečně vlastně zjistil, za koho se vydává), měl řešit nějaký problém. No, budiž, řekl si Jonas odevzdaně.
*
„A jsme tady, pane," ohlásil Hrdlička zcela evidentní věc. Po namáhavé cestě konečně Jonas spatřil Ornou. Dvaatřicet dřevených srubů, radnici s kamenným základem, malou Pletronovu svatyni...nic víc, nic míň. „Výborně, pánové, cestu na radnici už najdu sám, děkuji za doprovod." Silvrpracka měl v plánu vjet jen na okraj hlavní ulice (dalo-li se to tak nazvat), počkat, až oba vojáci zmizí za zatáčkou a pak se otočit a vrátit se k původnímu cíli své cesty. „Ještě kus vás doprovodíme, místní starosta je můj dobrý přítel, sloužili jsme spolu ještě jako rekruti, on se pak ale dal na politiku..." Hrdlička blábolil dál. Jonas začínal vidět rudě. Náhoda je opravdu blbec.
Starosta byl bodrý chlapík. Hned, jak vešli k němu do úřadu, vytáhl ze skříňky lahev něčeho ostřejšího a čtyři skleničky. Jonasovi se sbíhaly sliny na panáčka domácí pálenky. „Co blbneš, kamaráde?" napomínal Hrdlička starostu. „Tady Paprsek je Pletronův paladin, tomu jsou světské radosti zapovězeny!" Starosta bleskově uklidil skleničku, omluvně se podíval na Jonase: „Promiňte, pane, nevěděl jsem, už se to nebude opakovat." Následně nalil sobě, Hrdličkovi i Bukvovi. „Na zdraví!"
Silvrpracka trpěl. Cítil chlast a nemohl okusit ani kapku. A zbylí tři se rozhodně nekrotili, tudíž u jedné skleničky nezůstali.
Když se notně podnapilý - avšak na výsost spokojený a veselý - Hrdlička vyškrábal na koně (až na druhý pokus, poprvé nasedl obráceně) a odjel, zůstal Jonas se starostou sám, ten se představil jako Blůma Kožešník a řekl, ať mu Jonas tyká. „Blůmo," zahájil konverzaci Jonas. „Co přesně za problém máte?" Chtěl to vyřídit co nejrychleji.
„Vám nic neřekli?" podivil se starosta. „Ale řekli..." mlžil Silvrpracka, „jen chci vědět, jestli se třeba něco nezměnilo..." Kožešník přikývl a spustil.
„No...víte, pane, jde stále o ten problém se hřbitovem a hrobkou zdejší nejzámožnější famílie. Situace se nezměnila. Lidi se už bojí chodit na hřbitov, což je - vzhledem k blížícímu se svátku zesnulých - smutné. Na druhou stranu, musím říct, že se chovají ukázněně. V noci moc nevyjí, za hřbitovní zeď nelezou..." - „Kdo?" - „No, mrtvoly přece!" - „Aha," polkl Silvrpracka. Tak oživlé mrtvoly... to mi ještě scházelo. „Blůmo, popiš mi znovu přesně to, co se stalo. Znovu mi řekni to, co už vím z hlášení...třeba mi unikla nějaká spojitost."
Starosta následně vysypal, jak se vše seběhlo. Jednoho krásného dne se paní Wilková - nejzámožnější žena v obci - rozhodla jít na hřbitov, do rodinné hrobky, dát čerstvé květiny na hrob své matce. Jelikož byla z opravdu bohaté rodiny, nebyla to hrobka ledajaká. Osmiúhelníková stavba v levém zadním rohu hřbitova. Do ní se dalo vstoupit velkými dvoukřídlými dveřmi, v kterých byly skleněné výplně. Když člověk vstoupil, uviděl na stěnách leštěné tabulky se jmény zesnulých. Uprostřed podlahy byl masivní žulový blok. Až pod ním schody do samotné krypty, kam se ukládala těla. Když někdo z rodiny Wilků zemřel, znamenalo to práci pro místního kněze/léčitele, protože nešťastníci, co museli zvedat těžký kámen střežící vstup do hrobky, si vždy přivodili bolesti zad. Zdejší hrobník už dokonce trpěl chronickými bolestmi plotének.
A tak paní Wilková šla. Prošla celý hřbitůvek a po pískové cestičce zamířila přímo k rodinné hrobce. Vytáhla svůj klíč a chtěla odemknout. Bohužel, v zámku už klíč byl. Zevnitř. Proto bušila na okno, jestli tam není někdo z její rodiny. Nikdo tam nebyl. Tedy...nikdo živý. Když se podívala pozorněji, uviděla, že těžký žulový blok je posunutý a že se z krypty svítí. Hned se dala do křiku a běžela domů, aby vypověděla, co se stalo. Za necelý půlden už prý stála celá Wilkovic rodina před kryptou. Chlapi chtěli vyrazit dveře, ale ženský byly proti. Prý aby se předkové nerozhněvali, když se jim zničí krypta...
Blůma si nalil panáka a pokračoval.
Chlapi se nakonec k vyrážení dveří dostali. Hned po první ráně se z krypty - divným skřípavým hlasem ozvalo - ať je prý „nechaj odpočívat v pokoji", že mají něco na práci. Nastal všeobecný zmatek. Mrtvoly mluvily! Pár žen omdlelo. Chlapi znejistěli, ale pořád si mysleli, že je to nějaký vtip. Dali druhou ránu. Z krypty na ně někdo opět křičel, tentokrát už velice naštvaně, že jestli toho nenechají, budou nuceni vykázat je ze hřbitova. Chlapi dali třetí ránu. Dveře už skoro povolily, když v tom.
Blůma udělal ochranné znamení.
„Pane Paladine, nebudete mi věřit, ale po tom, co dali třetí ránu, jim na rameno zaklepaly další mrtvoly. Ne z hrobky, ale z okolních hrobů. To ste měl vidět ten frkot, když Wilkovi zdrhali ze hřbitova. Bránu jsme zamkli, ale od té doby se nikdo na hřbitov neodvážil. Mrtvoly jsou tam vždy minimálně tři, někdy ale víc... dveře do krypty jsou pořád zavřené."
Jonas Silvrpracka si v duchu nadával. Do čeho se to zase nechal zatáhnout? Jistě, viděl už chodící mrtvoly, ale to byly pomalé, neohrabané kreatury...a zásadně nemluvily! Sebral veškerou odvahu, co měl. „Blůmo, zaveď mě ke hřbitovu."
*
Vesnice. Samozřejmě. Vesnice, to znamená hlavně drby. Proto nebyl překvapen, když se kolem metr a půl vysoké hřbitovní zdi tísnili lidé. Chtěli se podívat na zázraky, které - s pomocí Pletrona - bude jistě paladin dělat. U branky stál hrobník. „Nazdar, Karle," pozdravil ho starosta. „Kolik jich tam chodí dneska?" Hrobník si nedůvěřivě měřil Silvrpracku. „Napočítal jsem čtyři." Oba se podívali na Jonase. „Fajn, otevřete, jdu tam..." Hrobník - za doprovodu symfonie hororového skřípotu pantů - otevřel branku. Jonasovi po zádech přeběhl mráz. Jen co vstoupil na půdu hřbitova, byla branka opět zaklapnuta. Ohlédl se. „Hrdinové," procedil skrz zuby. Tasil meč a vydal se směrem k hrobce Wilků. „Mamíííííííííí," slyšel vřeštět nějaké dítě. „A ten pán nám rozseká prapradědečka?" asi malý Wilka...
Z dálky si prohlížel čtyři chodící mrtvoly. Ty k němu zamířily. Jonas pohledem zkontroloval zbroj. Meč se zdál ostrý, nicméně byl pouze jednoruční... proč ten zatracený paladin neměl štít? Pokud bude rychlý, nic se mu nestane i bez štítu... Doufal.
Pomaličku se blížil k první oživlé mrtvole. Byla v pokročilém stádiu rozkladu. Natáhla k němu ruku a zavrčela. Jonas si odplivl, potěžkal meč a vrhl se vpřed. Jediným čistým sekem uťal umrlci hlavu. Dav čumící přes zeď zajásal.
Druhé - rozkladem naopak jen lehce nahlodané - tělo už bylo u něj. Vydechl a usekl pravou ruku. Nadechl se a bleskově usekl i hlavu. Najednou do něj ze zadu strčila další mrtvola. Štěstí, že ho nekousla. Sakra, to ho nemohli ti čumilové varovat? Zavrávoral a padl dopředu na všechny čtyři. Pokusil se vstát, ale mrtvola mu přišlápla plášť. Zabodl meč do hlíny, oběma rukama za plášť škubl. Oživlé maso se rázem ocitlo na zádech a bylo bezmocné jako brouk. Jonas vytáhl meč z půdy a zarazil ho přímo mezi oči ležícího těla.
Dav extaticky zavřeštěl. Silvrpracka se rychle rozhlédl a zrakem pátral po posledním oživlém nebožtíkovi. Nemusel pátrat dlouho. Nebožtík se k němu blížil. Už byl skoro u něj. Fik. Hlava se odkutálela.
Diváci tohoto skromného masakru se smáli. Bylo to opravdu tak, jak jim bylo řečeno - paladin vyřeší každý problém během chvilky. Dostat se do krypty jistě nebude těžké...
Jonas zastrčil meč do pochvy a rázným krokem se kráčel ke kryptě. Část čumilů se přesunula (po vnějším obvodu zdi) blíže k osmiúhelníkové stavbě, aby měla lepší výhled. Silvrpracka vzal za kliku. Nic, zamčeno. Odkašlal si a zabušil na skleněnou výplň: „Jménem.... Eh...Jménem zákona otevřete!" Zaskřehotání: „To víš, že jo!" Silvrpracka mimovolně o krok ustoupil. Hlas ho děsil. Nyní se z hrobky ozývalo vysoké mnohohlasné chichotání. „Jménem zákona, otevřete, nebo vyrazím dveře."
Něco se v kryptě hnulo, to mohl jistě určit. Slyšel šouravé kroky. Skleněná výplň rázem explodovala. Na Jonase dopadla sprška drobných střepů. V proraženém otvoru vězela ruka, ze které visela kůže a sem tam nějaká šlacha. Dokonce viděl i kosti. Ruka se namířila zhruba jeho směrem a... vztyčila prostředníček. To nečekal. Taková urážka! Od mrtvoly! Strach nestrach, chňapl po ruce, sevřel ji a vytáhl až po loket ven z krypty. „Tak ty takhle?" řval nabuzený Jonas. Dokonce se nohou zapřel o zeď hrobky a jal se rytmicky cukat s rukou v naději, že vytáhne jejího nositele ven, pokud možno i s dveřmi. „Áááááááááááááááááááááááááááuuuuuu, chlapi, kurva, chytil mě, pomóóóóc!" vřeštělo to.
„Pomoc bys chtěl? Na mě si žádná oživlá hnijící hrouda masa nepřijde, polez ven po dobrym, nebo ti tu ruku useknu!" křičel Jonas. Uslyšel další kroky. Síly se rázem přelily ve prospěch drženého. Bylo zcela jasné, že mu někdo pomáhá. Silvrpracka zariskoval a zapřel se i druhou nohou.
*
„Má zajímavou techniku," komentoval jeden z přihlížejících. „To ano," přitakal druhý. „Čekal bych spíš kouzla a ne nadávky a visení na mrtvé ruce." Třetí: „Ale to s tím mečem bylo dobrý, to musíte uznat." - „Jo, s mečem to asi umí," vyprskla přihlížející děvečka a dala se - díky svému dvojsmyslu - do chrochtavého smíchu. „Nebuď blbá," řekl první čumil. „Je to paladin, oni nesměj...no...to, víš?" - „Ne?" zklamaně děvečka.
*
Zapření druhou nohou opět vrátilo převahu na jeho stranu. Už vytáhl paži do takové vzdálenosti, že viděl půl bicepsu. „Kluci, tak na tři, jo?" ozvalo se z krypty. „Jak ‚na tři‘? Co ‚na tři‘?" rozčileně vybuchl Silvrpracka. Z krypty někdo vřeštivě odpočítával. „TŘI!" řeklo to něco. Protitah byl rázem obrovský, Jonas musel svou kořist pustit, jinak by riskoval pořezání o sklo. Díky tomu, že nestál na pevné zemi, si okamžitě sedl na zadek. Další rána. „To snad není možný!" křičel stále posazený na zadku. „Nemrtvý bestie zvedly ten ohromnej šutr a zapříčily ho tak, aby se nikdo nedostal dovnitř."
Otočil se k lidem, čekal nějakou reakci. Ta přišla hned. Z boku ho do hlavy udeřil ozdobný květináček. Hlína se mu dostala všude - pod kyrys, pod košili, do očí, do vlasů. Prskal jak krtek. „Kdo z vás to hodil?" vztekal se směrem k očumujícím vesničanům. Ti však vyděšeně koukali někam za něj a mlčeli. Podíval se tam, kam oni. Zkameněl. Blížil se k němu nejméně tucet mrtvol. V rukách svíraly vázičky, květináče, zbytky svíček... zkrátka vše, co jim jejich příbuzní dali na hrob. Ani se nenadál a už po něm mrštily další květináč. Měly překvapivě dobrou mušku, schytal to kyrys. Silvrpracka na nic nečekal a skokem pantera se vrhl za nejbližší náhrobek.
Při dopadu zachřestil jako celé železářství. Srovnal se, opatrně vykoukal zpoza náhrobku. Šleh! Těsně nad hlavou mu přeletěla váza. Znovu se skrčil. Rozhlédl se a zjistil, že od hřbitovní zdi ho dělí pár metrů. Mrtvoly se blížily, musel jednat rychle. Pokusil se vyběhnout, ale... něco mu zadrželo za nohu. Ztratil rovnováhu a spadl. Ke všemu se ještě odkryl střelám a tak ho zasáhl další květináč. Plival pletronie a pohlédl dolů. Za pravý kotník ho držela ruka. Tedy ruka... kostra ruky. Pokusil se osvobodit, stisk byl však hodně silný. Jedna z mrtvol se oddělila od svých kumpánů a doslova se rozeběhla k němu.
A je se mnou konec, pomyslel si. Ne, nesmím se vzdát! Tasil meč a sekal do ruky, co trčela z hlíny a držela ho za kotník. Ona rychlá mrtvola byla tři metry od něj. A šlo to ráz na ráz. Jeden z čumilů přeskočil nízkou zídku, v ruce lopatu. Vrhl se na rychlou mrtvolu a se slovy „Zase ty?" jí praštil takovou silou, až jí zploštil vrchní stranu lebky. Silvrpracka taktéž slavil úspěch. Povedlo se mu vyprostit svou nohu. Ruka ale nemilosrdně šmátrala dál a chytila ho za plášť. Nebránil se, nechal ji, ať plášť serve, beztak jsou s ním jen problémy. Hned, co plášť s praskáním povolil, ruka ho stáhla do hrobu. Hrdinný vesničan pokračoval: „Tolik let si mi otravovala život..." bušil do mrtvoly. Jonas pohotově přiskočil a usekl hlavu.
„Díky," pronesl směrem k jeho zachránci. „Za málo... todle jsem vždycky chtěl udělat, víš, kolik let mi tchýně otravovala život? Kolik let proti mně poštvávala moji ženu? Vždycky jsem tu babu chtěl přetáhnout lopatou... a to se mi dneska povedlo... dokonce beztrestně. Ááá, to je úleva!" Kolem uším jim proletěla váza. „Mizíme," oba se obrátili, rozeběhli a jedním skokem přeskočili hřbitovní zídku.
*
Jeho zachránce se oklepal rychle a už stál na nohou. Naproti tomu Jonas stále ležel v prachu a zhluboka dýchal. Přišel k němu Blůma. „Jste v pořádku, paladine?" Silvrpracka se zvedl na všechny čtyři. Vyplivl trochu krve smíšené se zeminou. „Jo, jsem..." Škytl. Postavil se. „Na to, že jsou mrtví, mají až moc elánu. Nic jim nedaruju!" S odhodlaným výrazem ve tváři, zaprášený, plný kyrys hřbitovní hlíny, ve vlasech zbytky pletronií, odkráčel Jonas Silvrpracka zpět směrem k Orné. Procesí čumilů ho opatrně následovalo. „Ach, to je hrdina..." vzdychla jedna z přihlížejících....
*
Jeho plán - posekat mrtvoly a rychle odjet - nevyšel. Samozřejmě, mohl odjet nyní, například s výmluvou, že jede pro posily. Nemohl. Už to bylo moc osobní a mužská ješitnost taktéž dělala své. Seděl na radnici a přemýšlel. Starosta Blůma Kožešník stál v rohu, v rukou žmoulal zbyteček Jonasova pláště, který si Jonas odepjal hned, jak se dostal na radnici a mlčel. Silvrpracka práskl do stolu, Blůma nadskočil. „Chci mluvit s někým z těch Wilků..." Starosta přikývl, odešel a za čtvrt hodiny přivedl manželský pár, tak kolem pětačtyřiceti let. Falešný paladin Jonas se ani neobtěžoval vstát a hned, jak se objevili ve dveřích, štěkl: „Nebyl někdo z vašeho příbuzenstva nekromant?" -„Todle nebudu poslouchat," vypískla žena a uraženě odešla. „Omluvte mou ženu... je vystrašená. Jsem Olaf Wilka, hlava rodiny," podali si ruce a Jonas zopakoval svou otázku. „Pokud vím, tak ne... ale to víte, jsme stará rodina, žijeme tu už po generace, nikdo - ani ti nejstarší z nás - už si nepamatují." - „Počkat, vy jste hlava rodiny a přitom žije ještě někdo starší?" - „Ano, nemáme tu ve zvyku držet si své postavení až do smrti. Když už na práci hospodáře nestačíme, předáme ji mladším. Mám ještě oba rodiče, ale ti už jsou staří a unavení. Zastanou jen lehčí práci. A dokonce mám ještě i dědečka, tomu už bude hodně přes osmdesát. Má tuhý kořínek, ale poslední dobou je to s ním nějaké špatné..."
Jonas nebyl zvědavý na výčet všeho, co nějakého plesnivého dědka trápí, bolí nebo píchá, proto Olafa přerušil: „Chápu... ale zpět. Nevíte tedy o nikom, kdo by praktikoval nekromancii či jiný druh magie?" - „Ne, to nevím." - „Dobře, pokuste se prosím zeptat starších, pokud něco budou vědět, řekněte mi to. Samozřejmě, chci vědět i o možných případech, kdy vaše rodina naštvala někoho podezřelého..." Olaf přikývl a odešel. Sílvrpracka se obrátil na starostu: „Blůmo, není tu ve vesnici někde nějaký čaroděj, mág, nekromant...?" Starosta se zamyslel. „Není, na takový týpky si tu nepotrpíme. Předloni jsme dokonce upálili i poloslepou vědmu, co žila v lesích kus od naší vesnice. Od té doby je klid. Samozřejmě v noci slyšíme občas hejkala, zahlédneme bludičku, nebo nám hejblíčkové prohrabou skládku, ale to je tak všechno, nic neobvyklého."
Silvrpracka přikývl. Vznesl požadavek, aby u hřbitova byla stále hlídka. Jejím úkolem bylo počítat, kolik nebožtíků chytilo druhý dech a prohánělo se po hřbitově. Starosta mu vyhověl, ačkoli říkal, že bude těžké sehnat dobrovolníky. „Výborně, díky Blůmo. Ještě dvě věci. Za prvé, kde je váš vesnický kněz?" - „Rodí." - „Cože?! Jak může KNĚZ rodit?" - „Né on, na jedné samotě, farma, tři dny cesty od nás, se každým dnem mělo narodit tele. Majitelé chtěli předejít komplikacím, proto povolali kněze, aby..." - „Výborně, vám se tu producírují mrtvoly a vy pošlete kněze rodit nějaké tele? Kdy se asi vrátí?" - „Odešel včera, na samotu jsou to tři dny cesty, minimálně den dva tam zůstane, tři dny zpět, takže..." počítal na prstech starosta. „...takže nepřijde dřív, než za týden," dokončil Jonas. Blůma vykulil oči, ohromen rychlými počty bez užití prstů. „Ale kněz stejně říkal, že je jeho moc oproti vaší, paladinské, naprosto mizivá a že si poradíte i bez něj..." - „Samozřejmě, poradím, jen jsem chtěl...prokonzultovat jistou záležitost ohledně víry," dodal spěšně Jonas, aby nevzbudil podezření. „Aha," zahuhlal starosta, „a ta druhá věc?" - „No vidíš, Blůmo, málem bych zapomněl... už se stmívá, kde budu spát?" Starostův zděšeně vykulený pohled (dělající čest jeho jménu) prozradil, že takovými maličkostmi se ještě nezabýval....
*
„Nebojte, paladine, budete spokojen..." hlaholil udýchaný Blůma už ode dveří. „Chtěl jsem vás ubytovat u nás, ale před pár dny dorazila tetička, a tak není místo," dodával omluvně. „Našel jsem ale alternativu..." - „Snad ne u někoho z Wilků... přeci jen, mám podezření, že by mě paní Wilková neviděla ráda..." - „No, neviděla... tam jsem to zkoušel potom... vytáhla na mě nůž a řekla: ‚jen přes mou mrtvolu‘," červenal se Blůma. „To radši ne! Když vidím, jak čiperné tu máte mrtvoly..." - „Přesně pane paladine, ale pojďte, zbytek dopovím při cestě."
Silvrpracka se zvedl a následoval starostu, který mezitím pokračoval: „Přemýšlel jsem, kdo by mohl mít v chalupě volno a pak mě to napadlo. Došel jsem tam a souhlasila." Jonas se právě chystal nakopnout větší kámen, co ležel na prašné ulici. Zaškobrtl. „Počkat. SouhlasilA? Ona?" Blůma se začal omlouvat: „Prosím, odpusťte. Bohužel, nic lepšího není... budete muset spát s ženou pod jednou střechou. Vím, že vám, paladinům, to nedělá radost, ale mladá Zlatice..." Silvrpracka ho přerušil. „Mladá? No...myslím, že se obětuji...ale nemyslete si, bude mi to činit potíže." Blůma si oddechl. „To jsem rád, paladine. Víte, Zlatice není zlá... je to pouze žena volnějších mravů. To víte, její matka byla druidka. Možná, kdybyste s ní promluvil o kráse Světla, pochopila by, že její chování se vůbec nehodí pro mladou dívku, jakou je..." - „Můžete se spolehnout, hluboce jí... promluvím do duše," vyhrkl Jonas. Stáli před menším domkem. Ačkoli nebyla úplná tma, za okny se svítilo. „Ke dveřím trefíte sám, já se musím vrátit domů a věnovat se návštěvě. Dobrou noc, paladine." - „Dobrou, Blůmo."
Silvrpracka otevřel dveře. Octil se v jednoduše zařízené místnosti zalité teplým světlem voskovic. Po pravé ruce byl navíc krb, nad kterým visel kotlík. Cosi v něm bublalo a vonělo přes celou místnost. Dále viděl pár kusů nádobí, stůl a tři židle. Nalevo se nacházely zavřené dveře vedoucí do vedlejší místnosti.
„Haló?" řekl hlasitě. „Je tu někdo?" Uslyšel štrachání, někdo chodil po půdě... bosá chodidla pleskala po dřevených schodech. „Ano," uslyšel sympatický hlas z vedlejší místnůstky. Rozlétly se dveře a Silvrpracka oněměl. Stála tam překrásná žena v jednoduchých bílých volných šatech, které odhalovaly - proti zákonům cudnosti/k Jonasově štěstí - víc, než měly. Byla to jedna z nejhezčích žen, jaké kdy Jonas viděl. Polkl. Dívka pokračovala, nemohli jít být víc, než dvacet. „Aha, to jste vy, panický rytíř a Pletronův paladin Paprsek, že?" usmála se. „Ne...teda, ano!" blekotal Jonas. Protančila kolem něj, ucítil omamnou vůni bylin. Zastavila se u kotlíku a zamíchala obsah. „Máte hlad?" zeptala se přátelsky. „Dělám sice jen bramboračku, ale měla by vás zasytit." Neschopen slova přikývl.
Za pár minut už seděl u stolu. Zlatice před něj postavila dřevený talíř, odněkud vytáhla bochník čerstvého chleba, s utěrkou na ruce vzala kotlík, přešla ke stolu a sběračkou mu začala nalévat polévku. Jak tak Jonas seděl, měl její hluboký a plný výstřih přímo ve výši očí, kdykoli se naklonila, naskytl se mu královský pohled. „Proč si nesundáte zbroj?" zeptala se. „A meč vás taky musí tlačit." Jonas zrudl. „Opasek s mečem," vyprskla.
Silvrpracka byl nesvůj. Žena si byla vědoma své přitažlivosti a nebála se jí použít. Pokoušel se zachovat klid. „Máte pravdu," vstal, odepnul si opasek a pověsil ho na věšák u dveří. Začal si sundávat kyrys, až teď si uvědomil, že ho bolí levé rameno. Asi si ho narazil. Bolestivě sykl. „Je vám něco?" ustaraně se zeptala, zanechala svého jídla a už byla u něj. „Nic, jen jsem si trochu narazil rameno, to bude ráno dobré." Druidská výchova a láska ke všem živým tvorům se však nezapřela. „Počkejte, pomůžu vám," nestihl ani zaprotestovat a už zápasila s přezkami a koženými řemínky. On si mezitím pokusil sundat další části zbroje. „Tak a je to," kyrys povolil. Jonas ho vzal a postavil na zem, do míst, kam odhodil další kousky zbroje.
Posadili se, pustil se do jídla. Po náročném dni už to potřeboval. „Chcete přidat?" dychtivě kýval, už jen kvůli tomu pohledu. Po třetím talíři měl dost. Podívala se mu do očí. „Povídejte mi..." začala, ale přerušil ji. „Mohli bychom si tykat?" přikývla. Podal jí ruku: „Já jsem Jona...........eh, Paprsek." - „Já jsem Zlatice," opět se usmála.
V Silvrprackovi se vařila krev. Rád by si s ní užil, ale mohl riskovat, že prozradí své krytí? Chvíli ji nevnímal, věděl jen, že něco říkala... „Co?" zeptal se. „Říkala jsem, ať mi povíš nějaké novinky ze světa... to víš, od té doby, co Jasmínka odešla, jsem tu sama." Zarazil se. „Znáš Jasmínku?" - „Jakpak by ne?" culila se. „Je to moje starší sestra... A odkud ji zná panický rytíř?" udeřila náhle. „Eh, no...ehm... její pověst ji mezi mými nečistými druhy předchází..." řekl Jonas diplomaticky. Zlatice se zamyslela a poté pronesla: „Zvláštní...vždy se mi zdála méně talentovaná, než já..."
V mozku Jonase Silvrpracky se probudil malý trpaslík, počal bušit kladívkem do lebky a pořád dokola řval: „Jupí, jupí, jupí!" Jonas tu představu zaplašil ve zlomku sekundy. Ve stejném zlomku sekundy, jako učinil rozhodnutí. Krytí nekrytí... za takový zážitek se klidně nechá naporcovat a předhodit hejblíčkům (mírnější forma trestu, co ho čekala, kdyby ho dopadli).
Z myšlenek ho vytrhla bolest v rameni. Nevědomky se za něj chytil. „Hmm, podívala se zkušeně. To nebude jen naražené..." zvedla se od stolu. „Pojď se mnou," vešla do vedlejší místnosti, Silvrpracka ji následoval. Skrz malé okno viděl, že venku už je úplná tma. I zde hořely svíce. Zlatice na nic nečekala a zabouchla okenice.
Místnost byla opravdu malá. V jednom rohu stály úzké schody vedoucí na půdu, na podlaze ležela huňatá ovčí kůže. „Sedni si a sundej si košili," říkala, když šplhala po schůdcích nahoru. „Já," začal Jonas. „Nemám dovoleno odhalovat se v blízkosti ženy," to jen tipoval. Ve skutečnosti neměl ani ponětí, co panický rytíř a Pletronův paladin smí a nesmí. Ale takovéto nařízení by ho u těch tupců ani nepřekvapilo. Uhodil hřebík na hlavičku. „Ale no tak," ozvalo se z temnoty půdy. „Ty stejně nejsi žádný paladin."
Sakra...jak? Silvrpracka začal panikařit. Jako by mu četla myšlenky. „Klid, prosím tě," smála se. Pokusil se vzdorovat: „To tedy jsem paladin, ať mě Pletron srazí, jestli," v dálce se ozval hrom, tak rychle zmlkl. Ohromeně polkl. Zlatice už lezla dolů v ruce svazek bylin. „Jistě, jsi Pletronův paladin bez křišťálového odznaku a svůj kyrys najednou nosíš na první dírku, místo třetí, kde je řemen již otlačen..." Aha, odznak... tak to byla ta věc, co se rozletěla na milion kusů...
Nejenom, že byla překrásná, byla i velmi inteligentní. A všeho si byla vědoma. Hodně nebezpečná kombinace, napadlo Silvrpracku. „Tak šup, košili dolů," zopakovala, když hrst bylin hodila do malé lahvičky, kterou odněkud vytáhla. Chvíli s ní třepala. Jonas rezignoval, svlékl košili. „Co bude teď? Udáš mě?" Zasmála se. „Ne, není to moje věc, ať jsi provedl, co jsi provedl... Sedni!" Poslušně si sedl na kůži. Sedla si k němu. Otevřela lahvičku. Silvrpracka ucítil vůni bylin a kořalky. Trochu mu nalila na rameno a masírovala. „Máš to celé zatuhlé, možná je natržená nějaká šlacha..." řekla se starostí v hlase. „Proč to děláš?" zeptal se upřímně.
Povzdychla: „Protože mě tak moje máma vychovala. Když před pár lety umřela, byl to pro mě šok. Naučila mě vše, co uměla. Vlastně jsem tak trochu druidka, ale tajně," zachichotala se.
Ramenem se mu rozlévalo příjemné teplo. Tlačila se mu na záda, cítil její ňadra a horký dech. Čert to vem, řekl si v duchu. Teď, nebo nikdy. Otočil se, chytil ji a začal líbat. Nebyla ani trochu překvapená, nebránila se. Jen odhodila lahvičku, aby měla volné ruce. Ona si to celé naplánovala předem, napadlo ho náhle... Poddala se mu.
Silvrpracka se momentálně vznášel v sedmém nebi. Sundal z ní šaty, byl jako v transu. „Kozy ven," zařval tlumeně. „Cože?" zasmála se od srdce a slastně vzdychla, když se jal zkoumat její severní pahorkatinu...
*
Probudilo ho bušení na okenici. Otevřel oči. Zlatice spala, tiskla se na něj. O bolesti v rameni ani nevěděl. Místnost byla v naprosté temnotě, jen mezírkami na okraji okenic prosvítalo světlo. Polední, uvědomil si zděšeně. Rychle vstal, posbíral své kousky šatstva. Zvenčí slyšel hlasy: „Vidíš Blůmo? To je tak, když ubytuješ paladina u čarodějnice...zaklela ho a kdo nás teď baví mrtvol?"
Urychleně se oblékl. Políbil Zlatici na rozloučenou, ta jen zamručela, otevřela jedno oko, řekla: „Dobré ráno," překulila se na druhý bok a opět usnula. Jonas vystřelil z místnosti, popadl zbroj, meč a vyšel ven. Tam stálo několik vesničanů se starostou.
„Díky Pletronovi! Jste v pořádku, už jsem myslel, že vás Zlatice uřknula. Říká se, že umí čáry..." začal Blůma. To teda umí, proletělo hlavou Silvrprackovi. „Ne, jsem v pořádku... dokonce mi je lépe, než včera," protáhl se, až mu zakřupala páteř. Jeden z lidí nevydržel. „A co ty zvuky, starosto, co ty zvuky? Zeptej se ho na ty zvuky!" - „No jo, pořád..." potom, co utišil čumila, se obrátil na Jonase: „A co ty divné zvuky, které v noci slyšeli sousedi?"
A jé, to to bylo tak slyšet? Přemýšlej, Jonasi, rychle. Spásný nápad: „Sám jste mě, starosto, žádal, ať jí promluvím do duše, že se pak třeba změní její chování... že by se mohla obrátit ke Světlu. Bylo to těžší, než jsem myslel. Byla totiž posedlá zlým duchem. Celou noc jsem jí ze všech si vymítal, zkusil jsem s ní snad všechny známé metody a spoustu nových. Nad ránem se mi to konečně povedlo a zlý duch jí opustil... Teď potřebuje odpočívat." Jonas vlastně ani tak nelhal... většina toho byla pravda, tedy, kromě toho s tím duchem, to byla kapitální blbost...
Starosta zářil štěstím. Paladin ho zbavil dalšího problému ve vesnici. Jonas zářil štěstím a zcela ho přešly chmurné myšlenky na to, že kvůli pronásledování nemohl navštívit vyhlášenou Jasmínku...
*
Jonas se nasnídal - složením stravy a denní dobou by nezkušený pozorovatel klidně mohl zaměnit snídani s obědem - na radnici. Potom řekl, že si musí něco promyslet, vystřelil ze dveří a prašnou hlavní ulicí šel až k cestičce vedoucí na hřbitov, na níž se napojil. Kráčel pomalu, vychutnával si čistý vzduch. Zastavil se a rozhlédl. Bylo tu krásně, opravdu. Kdo by to byl řekl? Orná! Pche, taková prdel světa. A přesto ho ta vesnička krčící se v lesích na úpatí podhůří zaujala. Zhluboka se nadechl, slunce ho šimralo na tváři. S chutí by se svalil do trávy blízké louky a jen tak užíval dne, potom by k sobě přivinul Zlatici a... Zatřepal hlavou. Vidina idylky mu připomněla, že je hašišák, že má svůj úkol. Aby mohl být úkol splněn, musel se vypořádat s pochodujícími nebožtíky. Znovu zvedl nohu a udělal krok směrem ke hřbitovu...
„Tak co, kolik jich tam je dneska?" zeptal se značně bledého vesničana na hlídce. „Tř...Tři," zakňoural a změnil barvu na lehce zelenou. „To je o jednu chodící hromadu hnijícího masa méně než včera, dobré znamení," konstatoval Jonas. „A-ano," přitakal muž, nyní zbarvený do fialova. Silvrpracka si ho změřil: „Chlape, co je vám?" Opět bílý hlídač měl zastřený pohled, polkl, vykulil oči. „J..já... já nesnáším pohled na mrtvéééééééééééééééééé," za nepřirozeně prodloužené „é" mohly zvratky, jež se vydraly muži z úst. Silvpracka uskočil a kvitoval absenci svého pláště, mít ho, musel by se vyprat. „Proč to neřeknete hned? Proč se hlásíte na hlídku, když je vám blbě?"
Muž, opřený rukou o nedalekou lípu, něco žblebtal, Silvrpracka nevnímal. Utrhl si stéblo trávy, vložil ho do úst a šel blíže k nízké hřbitovní zídce. Opřel se, jako kdyby ve zvířecím parku sledoval cizokrajné šelmy, cucal stéblo a přemýšlel. Mrtvoly byly fakt jen tři. Jonas si sumíroval prostá fakta. Hřbitov měl čtvercový tvar, byl obehnán zídkou z pálených cihel. Výška? Metr a půl. Délka jedné strany? Odhadnul ji na šedesát metrů. Pískové cestičky, náhrobky, sem tam nějaký strom, vlevo vzadu osmiúhelníková hrobka Wilků. Epicentrum bylo evidentně tam. Proč měla vůbec osmiúhelníkový tvar? Pokračoval dál. Asi dvacet metrů od hrobky stála skromná márnice. V pravém zadním rohu bylo jakž takž volno. Jedna z mrtvol prošla dva metry od něj. Ani si ho nevšimla. Všímal si Jonas. Tudle mrtvolu si pamatoval, včera ji setnul hlavu. Byl si jistý. „Skvěle," řekl nahlas. „Pane?" ozval se muž, jenž se dal do pořádku. Jonas pronesl filozofickou poznámku: „Dnešní svět se asi zbláznil, useknete mrtvole hlavu a ona v klidu - a dosti provokativně - projde druhý den kus od vás!" - „Useknout, hlavu, jistěěěěěěěě," muž šel o hloubce Jonasovy věty rozjímat ke své lípě. Silvrpracka uvažoval dál, ani mlaskavý zvuk dopadajících zvratků ho nerušil.
Nemůže je zabít. Je to logické, už mrtví jsou. S mrtvolami za zády se do hrobky jen těžko dostane. Dokud se nedostane do hrobky, neskončí to. Dokud to neskončí, nebude moci odjet a splnit svůj úkol. Zčista jasna věděl, co dělat. Musel jednat rychle. „Jste tam ještě?" hledal muže pohledem. Našel jenom hlavu vykukující z nedalekého křoví. „Co tam...." dosti výmluvné zvuky mu odpověděly dřív, než se stihl zeptat... muž se vyprazdňoval jinou cestou. Odvrátil se a křičel: „Až tam budete hotov, zaběhněte do vesnice. Chci starostu, hrobníka, klíč od márnice, dobrovolníky, kteří se - samozřejmě s mým paladinským požehnáním - nebudou bát vejít na hřbitov a provazů, co najdete. Jo a dobrovolníci ať se ozbrojí - lopaty, vidle..."
Muž už se zvedal a zavazoval si tkanici na kalhotách: „Spolehněte se," s těmito slovy odpelášil směrem k Orné. Jonas se vrátil k pozorování hřbitova.
*
Po hodině zahlédl procesí vlekoucí se k němu. Viděl starostu Blůmu Kožešníka, hrobníka Karla, onoho muže (chytil mezi tím zdravou barvu), a asi tucet dobrovolníků, mezi nimi i jeho včerejší zachránce. Ten svůj příchod komentoval slovy: „Praštit tchyni po lebu ještě jednou? Musel jsem přijít." Ostatní vypadali stejně odhodlaně. To půjde, věřil si Silvrpracka. Předstoupil před ně.
„Výborně, díky, že je vás tu tolik. Bohužel, jak vidno, mrtvoly nejde znovu zabít. Je jasné, že pramen všech problémů je v hrobce. Do hrobky se nedostaneme, pokud nás budou otravovat nebožtíci. Ovšem jak se jich zbavit, když je nemůžeme zabít?" nechal ve vzduchu viset otázku. Vzhledem k provazům, jež vlekli, by jím to snad mohlo dojít... Vzdal to: „Svážeme je, je to jednoduché! Až je svážeme, strčíme je do márnice a zamkneme." Skeptický hrobník Karel se přihlásil o slovo: „Paladine, proč nepoužijete nějaké kouzlo? Četl jsem, že..." - „Dnes není vhodná konstalace," utnul to Jonas v zárodku. „Ale paladinské požehnání dostaneme, ne?" zhrozil se jeden z dobrovolníků a ostatní zabručeli. „Ano, Světlo vám žehnej," rukama udělal obrazec, jako by zaháněl komára. „Klíče od márnice, prosím," hrobník se zatvářil znechuceně, sundal si z krku řetízek s klíčem a vtiskl ho Jonasovi do dlaně. „Svatokrádež," zamulal u toho. „Svatokrádež? Proč? O mrtvé nemějte strach, v márnici se bát nebudou... koneckonců, už tam jednou byli... Nebudou zhanobeni, ani jim nebude ublíženo," víc, než bude nutné, dodal temně v duchu Jonas.
Branka vrzla a dobrovolníci v čele s Jonasem se vyřítili na hřbitov. Blůma a Karel se opřeli o zeď a sledovali je.
Mrtvoly hned zamířily k vetřelcům. „Nezapomeňte, jsou už mrtví, nemůžete jim ublížit. Je nutné svázat je opravdu pečlivě a důsledně, ukážu vám to." Vyhnul se kameninovému květináčku, který po něm mrskla jedna z mrtvol, přiskočil k ní, jílcem meče ji praštil do hlavy, až zavrávorala a ztratila rovnováhu. Druhou rukou, zaťatou v pěst, jí dal úder do hrudníku. Hrouda masa se svalila, Silvpracka na nic nečekal, zabodl meč do země, skrčil se, převalil mrtvolu na břicho, chytil ruce a po delším boji taktéž kopající nohy, všechny končetiny dal k sobě, pokynul, ať mu přinesou provaz a svázal je. Nebožtík byl dokonale znehybněn. „Tak, asi tak nějak," vydechl. Vybral si dva nosiče, ti popadli svázané tělo. S mečem v ruce došel k márnici, odemkl ji a zavelel: „Šoupněte to sem!"
Po minutě přivlekli další tělo, podobně svázané, se stopami po vidlích mezi žebry. Netrvalo dlouhou a ke kolegům se připojilo i třetí tělo. Mrtvoly se škubaly. Provazy držely pevně. „Je někdo zraněný?" zeptal se rozesmátých mužů. Nikdo nereagoval, proto pokračoval. „A teď k hrobce, když to bude nutné, vyrazíme ten kámen třeba beranidlem.
„Eh...pane?" zkusil to jeden z dobrovolníků. „Mám takový pocit, že se na támhletom hrobě něco pohnulo..." Silvrpracka zastavil. „Kde?" - „No, támhle... a tady teď taky!" Opravdu, hroby se hýbaly. Rovy praskaly, náhrobky se nakláněly. Z jednoho hrobu vystřelila umrlá ruka snažící se zachytit něčeho pevného. Náhrobek byl proto to více než vhodný. Když ucítila oporu, zabrala a za rukou se pomalu počalo vyhrabávat i tělo ve značném stádiu rozkladu.
„Do háje," procedil skrz zaťaté zuby Jonas. „Ty," ukázal na jednoho vesničana, „běž do vesnice, potřebujeme víc provazů, ber cokoli, klidně šňůry na prádlo!" Z oddílu jeho dobrovolníku se rázem vytratilo odhodlání. Mrtvol bylo strašně moc. „No, na co čekáte? Na ně!" Silvrpracka šel příkladem. Věděl, že jsou mrtví - až na výjimky - pomalí. Navíc měl pořád na mysli velice nízkou zídku. Pokud půjde do tuhého, bude útěk hračka.
S myšlenkami na to, jak je praktické tělo po smrti spálit, jako to praktikují lidé v jiných částech říše, zaťal meč do první hromady masa. Potřísnily ho tlusté bílé larvy, do nosu se nacpal pach rozkladu. Ale to ne, pokračoval v úvahách. Mají tu sice krásně, ale balíci jsou to pořádní. Oni se nemůžou nechat po smrti žehnout... óóó, to ne, duše by prý pak neputovala do ráje. Kdybych aspoň mohl spálit tydle! Veškeré své naštvání vložil do úderu mečem. Přeťal nebožtíka vejpůl. Rázem byl naštvaný na celý svět. Chodící mrtví ho obklopili snad ze všech stran, skoro neviděl na své spolubojovníky. Lamentoval dál. Ten paladin, sek, to muselo bejt taky pořádný kopyto, říz. Jednoruční meč bez štítu... kdo to kdy viděl? Prásk (květináč tříštící se o kyrys).
*
„Lojzo, snaž se!" peskoval mladší vesničan staršího. Oba měli v rukou vidle a zuřivě se bránili náporu nemrtvé masy. „Já se snažím, ty cucáku jeden!" - „Kdo je u tebe cucák?" - „Ty Ferdo, ty!" Ferda právě propíchl mrtvole břicho, ta zakvičela jako sele a sápala se na ně dál. „Takhle to dál nepůjde," řekl nahlas Lojza. „Přejedou nás. Musíme je začít svazovat, jak říkal paladin." - „Tady máš provaz, ty chytrej a zkus si to." - „Taky, že zkusím... hele, něco mě napadlo, Ferdo. Vidíš ten topol nalevo?" - „Jasně, že vidím, Lojzlo." - „Co kdybychom si každej vzali jeden konec provazu, rozeběhli se na opačnou stranu, oběhli co nejvíce mrtvých a pak je - tahem - k tomu stromu přivázali? Něco jako když dáváš oběšenci smyčku kolem krku..." - „Lojzo, to není vůbec špatnej nápad, tak na tři, jo?" - „Ty, Ferdo?" - „Jo?" - „A na tři vyrazíme, nebo tři a pak vyrazíme?" - „Já nevím. Raz, dva, tři!"
Lojza s Ferdou vyrazili. Nemrtvé ruce po nich chňapaly. Mrštně se proplétali mezi nimi. „Drž to výš, ať se nezasekneme o náhrobek!" Oba se setkali za stromem. „Tahej!" Jak zatáhli, řada mrtvol ztratila rovnováhu. Některé visely na provazu jako prádlo na šnůře. „Maj ale sílu, co Ferdo, nechce se jim sem," hekal Lojza. „Pomoc," zakřičel Ferda.
*
Jonas slyšel volání o pomoc. Nemohl sloužit, po kotníku mu právě šmátrala useknutá ruka. Meč vězel zaklíněný mezi žebry jedné postarší dámy v nejlepším rozkladu. Pokoušel se ho vytrhnout pravou rukou. Levou rozdával rány pěstí. Potil se, byl zadýchaný, přesto se mu zdálo, že zástupy mrtvých řídnou. Úderem hlavy konečně setřásl postarší dámu ze svého meče a následně jí připravil o hlavu. Kopnutím sestřelil i osamocenou ruku. Otřel si čelo. Dovolil si krátký pohled ke zdi. Starosta s hrobníkem to sledovali ledově klidní. Já jim zpřelámu haksny! Sliboval si v duchu. Chňapla po něm další ruka, patřila kostlivci. „Fuj!" zařval Jonas a praštil kostlivce jílcem meče do čelisti. Vylétla zubní protéza a jako neohrožený jestřáb se vznesla k obloze. Bezzubý kostlivec zpanikařil, dal se na útěk. Na rozloučenou dostal kopanec do pánve, zachrastil jako kulička v dřevěné misce a sesypal se. Doslova.
„Svatokrádež!" slyšel hrobníka. Z plných plic zařval - aby ho bylo na opačné straně hřbitova slyšet, pohyboval se někde kolem márnice - „Jestli budou příbuzní chtít, můžou si ho složit!"
*
Za provaz už tahali čtyři. Další čtyři jim odháněli od těla dotěrné nemrtvé. „Tahej, Lojzo!" - „Vždyť tahám, Ferdo!" Zapřeli se a dali do tahu veškerou možnou sílu. Jeden z odháněčů zahlásil situaci. „Máte je! Jsou u stromu! Ale pozor, je jich hodně!" Lidé se zasmáli. „Teď rychle kolem," zavelel Lojza. Omotali zbytek provazu kolem mrtvých. Ti tvořili neproniknutelnou pravidelnou hradbu mezi provazem a kmenem stromu... tlustá byla snad metr. „Provaz končí, musíme ho nějak zajistit... nemůžeme uzel vázat u nich, sežrali by nás," mudroval Ferda. Do oka mu padl těžký žulový náhrobek. Podíval se na Lojzu, myslel na to samé. Rychle - za pomoci odháněčů - si proklestili cestu a provaz tam uvázali. „Vy dva," ukázal Lojza. „Hlídejte, ať provaz nepřehryžou. My to jdeme zopakovat."
*
Opravdu, řady nemrtvých řídly. Pomalu, ale jistě. Objevili se sice kostlivci, ale ti byli skoro neškodní. Pak si Jonas uvědomil, že mrtví lezou z hrobů podle jakéhosi zvráceného pořadníku. První šli ti, co zemřeli nedávno, poslední ti, co zemřeli před desítkami let... proto ty kostry... Silvrprackovi bylo zle. Páchl smrtí, ve vlasech mu lezli červi. Strašlivě se potil, do svalů ho chytaly křeče. Za džbánek vody by dal skoro cokoli. Postřehl, že dva metry od něj bojuje jeho včerejší zachránce s nějakou mrtvolou. „Zase tchýně?" houkl na něj Jonas a spěchal mu na pomoc. Muž lehce krvácel ze zranění na pažích a pod okem se mu rýsovala modřina. „Ne," sípal. „Hůř, matka mojí tchýně!" Silvrpracka chápavě vzdychl a pokusil se po ní ohnat mečem. Překvapivě vytušila jeho pohyb a sehnula se. „Je to potvora, co?" zasmál se muž, který konečně získal převahu a praštil tu kreaturu z nejděsivějších nočních můr do hlavy lopatou... na hrůze jí samozřejmě přidávalo i jisté stádium rozkladu.
Jonas kopl dalšího kostlivce. Něco ho kouslo do ruky. Ohlédl se a spatřil malou holčičku. Usmála se, ukázala krvavé tesáčky a chystala se kousnout znovu. „Tak to ne, holka," zvedl ji do vzduchu a odhodil, jak nejdál svedl. Uslyšel zakvičení. Dva mrtví chlapci - podle věku asi bratři - o kterých předtím nevěděl, mu skočili na záda. Zavrávoral, upustil meč a snažil se opět získat rovnováhu. Jeden mu bušil pěstičkou do kyrysu, druhý se mu snažil vydloubnout oči. Netrefil se a teď mu svými nemrtvými prstíčky střídavě šmátral v ústech a nosu.
Musel jednat rychle. Rozhlédl se, našel vhodný náhrobek a nacouval na něj vší silou zády. Něco prasklo. Část tíhy z jeho zad sjela. Stále se ho - jako klíště - drželo jedno dítě. Měl obě ruce volné, proto ho popadl za paže a vší silou jím třískl o nejbližší náhrobek. Křupka páteř, klučina se však nevzdal. I nepřirozeně zlomený mu chňapal po ruce. Najednou ho k zemi přišpendlily vidle. „Nojo," pronesl jejich majitel, „byli jak z divokých vajec už za živa." S mlasknutím je vytáhl, pročistil Jonasovi cestu k meči, jenž ležel opodál. „Na co zemřeli?" zeptal se udýchaný Jonas. Po tváři mu tekla krev, sliny a něco neidentifikovatelného. „Utopili se, všichni sourozenci..."
*
„Ferdo?" - „Lojzo?" - „Myslím, že vyhráváme." - „Je to možný, je jich míň. Nemel a bodej."
*
Zcela vyčerpaný Jonas skoro nic neviděl. I přesto pozvedl meč a sekl. Rozhostilo se zvláštní ticho přerušované jen větrem a... bylo to možné? A hučícími nemrtvými přivázanými ke kmenům stromů. Nejsou to až takoví balíci, pomyslel si. Rozhlédl se pořádně. Všude kolem se válely kosti, plazící se končetiny a mrtvá těla bez hlav. Odkopal zbytky po boji a sedl si. Opřel se o náhrobek a zavřel oči. Slunce se začalo chystat k západu. Jak dlouho bojoval? Nevěděl, necítil ruce. „Pane?" vytrhl ho z lehkého klimbání hlas. „Mám ty provazy, jak jste chtěl. Sebral jsem úplně všechno! Ženský hubovaly, protože jim vyprané prádlo popadalo, ale vyválčil jsem to..." - „To brzo," odvětil unaveně. Vstal. Podíval se po svých spolubojovnících. Byli na tom v podstatě stejně, jako on, jenom měli více zranění. Snad to není nakažlivé, zamyslel se Jonas... Kolem hřbitovní zdi se tísnilo více lidí, zřejmě měli po práci, tak se šli podívat na divadlo. To jim nedaroval.
Zadíval se k nim a rozkazoval. Nikdo se k plnění jeho rozkazů moc neměl, dokud nepohrozil, že dá každému do chalupy pár nemrtvých...
*
Jonas a jeho spolubojovníci seděli na hřbitovní zdi a sledovali, jak noví „dobrovolníci" sbírají kosti, údy a jiné části těl a strkají je do obrovských beden a sudů. Tyto nádoby byly postaveny ke hřbitovní zdi a víkem zapečetěny. Nemrtvé u stromů si rozebrali další „dobrovolníci", kteří je svazovali a strkali do márnice. „Paladine, márnice je plná!" zahalekal jeden z nich. „A zkoušeli jste je tam doopravdy narvat?" - „Ano, paladine, je plná po strop!" - „Tak je nechte na čerstvém vzduchu připoutané ke stromům."
Setmělo se. V hrobce byl podezřelý klid. Většina chtěla přerušit práce a vrátit se ráno. Ne tak Jonas. Už to chtěl mít z krku. V oblasti kolem osmiúhelníkové stavby zapálil louče. „Připraveni?" zeptal se šesti mužů, kteří nesli hrubě opracovaný kmen stromu. Beranidlo. Tvářili se vyděšeně, ale kývli. Jonas se rozhodl vydat k nim. „Výborně," začal. Ve tmě se nezdržoval s cestičkami a občas šlápl na nějaký ten hrob. Už byl skoro u nich. „Uvidíme, jak si poradí s berandlééééééééééééééééééé..."
*
„Viděls to?" vykulil se jeden z mužů držících beranidlo. „O-o-o-on z-z-ajel do do do do..." koktal druhý. „On se propadl do hrobu! Hlína se za ním zavřela!" přidal se třetí. „Uáááá," vykřikl čtvrtý. Rychle pryč! Pelášili, seč jím síly stačily. I ve tmě si dávali pořádaný pozor, aby nešlápli na nějaký hrob. Jak už to tak bývá, i útěky jsou hromadné. Proto vzala do zaječích i stráž hlídající uvězněné mrtvé.
Doběhli do vesnice, zabušili na okno starostovi: „S paladinem je konec!" říkali, oči na vrch hlavy. „Propadl se do hrobu!" Oni jsou snad opilí, pomyslel si Blůma vykukující z okna. „Jistě, vyřešíme to zítra..." řekl jen a zabouchl okenice. „S paladinem je konec!" šířili muži dál paniku, rádi, že jsou středem pozornosti. Drbny vyšly před chatrče a zdatně sekundovaly: „A slyšela ste, že se paladin propadl do hrobu?" - „Nejenom, že propadl! Trojhlavý pes ho tam zatáhl!" - „Na vlastní oči jsem to viděla, všude byly plameny!" - „Ten pes měl pět hlav!" - „A ty tesáky!" - „Pomóc, s paladinem je konec!" ozval se do toho výkřik prchajících vesničanů. „Byl to pes? Nebyl to drak?" - „Ne, byl to pes, na vlastní oči jsem to viděla," tvrdila s vehemencí jedna starší drbna, která v době Jonasova propadu samozřejmě seděla doma. - „Jsi chabrus na oči, kdo ví, co jsi viděla."
Do rána se to mělo asi takhle: Paladin vstoupil na hrob, zamumlal nějaká neznámá slova, objevil se kočár, který táhl trojhlavý pes a pětihlavý drak. Kočár byl z plamenů. Paladin nasedl a proháněl se nad hřbitovem (na což přísahaly tři „očité svědkyně", které měly dohromady pouze pět očí), potom pes zařehtal a nasměroval kočár do země a ten přes otevřenou bránu prolétl do podsvětí...
*
Propadal se. Tlak zeminy byl ohromný. Kdyby neměl kyrys, asi by se udusil. Hlínu měl v očích, nose i ústech. Chtěl křičet, nemohl. Potom ucítil pod nohama prázdno. Kopal, snažil se vyprostit ze sevření hřbitovní hlíny. Konečně se mu to podařilo a on propadl dolů. Sedl si na zadek, kašlal, plival hlínu. Protřel si oči a nevěřil jim. Instinktivně sáhl po meči. Nenahmatal ho. Celý opasek musel zůstat někde v hlíně. Dýchal, jak nejtišeji mohl. Odmítal věřit tomu, co oči servírovaly mozku...
Byl v jakési vydlabané dutině zalité světlem magických loučí. Ze stropu trčely kořeny, stěny, strop, podlaha, to vše byla udusaná a vykutaná hlína. Až na pravou část, kde hlínu střídaly opracované kamenné kvádry. Tam zahlédl nějakou tmavou chodbu. Nicméně toho si skoro nevšímal, jeho pozornost upoutalo to, co spatřil zhruba uprostřed prapodivné místnosti. S trochou fantazie by se to dalo nazvat jako stůl. Hodně zvrácený stůl. Dvě rakve položené podélně sloužily jako jednoduché nožky pro třetí rakev, jež byla položena přes ně. Taktéž na nich byla prkna (Jonas předpokládal, že víko a dno jiné rakve). U tohoto primitivního stolu seděly na primitivních lavicích mrtvoly. Jonas jich napočítal pět. A - znovu si prošmudlal oči a zkusil se i štípnout, jestli nemá halucinace, neměl - hrály karty...
Vypadalo to, že jsou plně ponořeni do hry. Prohlédl si je blíž. Těla se nacházela v různých stupních rozkladu. Úplně nejstarší karbaník byl kostlivec s hustým vousem (nalepovacím? Napadlo Jonase.), „nejmladší" nebožtík měl bujnou hřívu šedých vlasů a jeho tělo ještě nezachvátily plíseň s hnilobou. Ostatní něco mezi tím.
„Tak vykládej, vykládej!" vřeštěl jeden. Po čele mu lezla obrovská larva, nevšímal si jí a dál žmutlal své karty. „Nebuď netrpělivý," odpověděl medovým hlasem zamyšlený umrlec. Rukou si podepíral hlavu a bylo zjevné, že zvažuje všechna pro a proti. Kostlivec zaskřípal: „Nebuď taková baba, Rechno! Je to jenom hra..." Dohadovali se dál
Jonas znal Vřeštiče s larvou na čele. Po hlase. Ten samý, kterému držel ruku.
„Ignáci, nech ho," zapojil se do hádky další, se záměrem usměrnit kostlivce Ignáce. Kostlivec si odfrkl (i když neměl plíce): „Než bude Rechna hrát, tak mi ztrouchniví kyčel!" Brblal dál. „Vykládej!" řval ten s larvou. Ta se mezitím přemístila na nos. „Nech ho přemýšlet!" napomenul ho Usměrňovač. Rechna se odhodlal k činu, vyložil. Dutinou v zemi se rozlehl smích Vřeštiče. „Vyhrál jsem!" oslavoval. Otočil hlavou, aby se protáhl a jeho zrak ulpěl na Jonasovi.
„Kluci, kurva, to je oooooooon! To ten co, mi chtěl utnout ruku," vřískal jak malé dítě. Ignác upřel na Jonase prázdné oční důlky: „Rytíř, jak vidím..." Rechna si prohrábl zbytky vlasů s takovou vehemencí, až mu několik pramínků (i s kůží) uvízlo v prstech. Všiml si toho a rychle hodil přebytečnou hmotu pod stůl, usmál se a řekl: „Dobrý večer." Ten, co se snažil usměrnit konflikty, pozdravil taktéž. Jen pátý hráč jen něco zahučel. „Omluvte ho," dodal rychle kultivovaný Rechna. „Je němý, přišel o jazyk, byla to tragédie, sežral mu ho jezevec, co se nám sem pronoroval. Chudák Gerald na chvilku zavřel oči, a když se probral, hleděl přímo do nosních dírek jezevce... ten na nic nečekal, ucvakl mu jazyk a pelášil pryč.... Nechytili jsme ho," dodal smutně. Gerald zahučel.
To nečekal. Mrtvoly ho opravdu překvapovaly čím dál tím víc. Vnitřně byl rozklepaný, nicméně zkusil zahrát sebevědomého: „Dobrý večer i vám, pánové. Jakožto vyslanec zastupující úřady vám musím nařídit, abyste se odebrali do svých....rakví? Jakožto přestali probouzet mrtvé, vyhánět je z hrobů a poštvávat je na úřední osoby."
Chvíle ticha: „Ani náhodou!" vrzl Ignác čelistí. „Na nás už světský zákony neplatí!" pokračoval. „Už jsme mrtví, nemáte nad námi žádnou pravomoc, a i kdybyste měl, neposlechli bychom vás. Co nám můžete udělat? Zabít nás znovu?" rozchechtal se. „Asi vás budeme muset sežrat, rytíři, abyste dal pokoj." Přemýšlel. Co teď? Stačí jedno chybné slovo a skončí jako žrádlo. Něco ho napadlo: „Pánové," začal zdvořile. „Mohu-li se zeptat...co vás probudilo?"
Nebožtíci se po sobě zkroušeně podívali, slova se ujal Rechna: „My nevíme... jednoho dne jsme se prostě probrali. Byl to samozřejmě šok, to si nedovedete představit. Je to tak pět, možná šest let. Z nudy jsme probořili stěnu hrobky a vykutali si tento pelech... co má člověk," zarazil se. „Co má mrtvola taky jiného dělat, že?" usmál se, až odhalil zkažené zuby. „Ještě, že někoho napadlo dát tady Geraldovi do rakve karty, jinak bychom se ukousali nudou..." - „Nic mu neříkej!" zaklapal bezmasými čelistmi Ignác. „Cokoli řekneš, může být použito proti tobě! To znám, tydlencty jejich fígle. Jó, to mě takhle jednou sebrali ještě za císaře Mergunta a..." - „Kolikrát ti to mám opakovat?" plácl se do čela Rechna. „Císařství už tři sta let neexistuje! Že ano, pane rytíři?" Jonas polkl... „No, vlastně je to spíš čtyři sta let... vlastně asi čtyři sta osmdesát tři, takže skoro pět set..." říkal rozpačitě, nejistý si reakcí. Rechna byl ovšem kliďas: „Opravdu? Jak ten čas letí," zasnil se.
„Kde jste sebrali magické pochodně?" ptal se dál. „Půjčili jsme si je z krypty... vždy tam nějaké jsou, svítí velmi kvalitně a úsporně, taktéž nehoří skutečným plamenem, takže..." - „Takže nemůžou zapálit volně poletující prach," doplnil Silvrpracka. Měl s tím své zkušenosti. „Správně," řekl téměř obdivně Rechna. „Nechcete si zahrát s námi?" nabídl mu znenadání ten, kterého si v duchu pojmenoval jako „Usměrňovač." Jonas byl hašišák, tedy i slušně hrající karbaník. Zatím netušil, co jiného by dělal, tak souhlasil a přisedl si na tu stranu lavičky, kde seděly jen dvě mrtvoly. Až úplně na kraj, po levé ruce měl Geralda, naproti sobě Vřeštiče. Ten se na něj zadíval. „Uááááááááááááááá," zakvičel takovým způsobem, až Jonas nadskočil. „Když už to přestane?" ptal se Ignác polohlasně. Jonas nechápal, Rechna mu přispěchal na pomoc: „Má brouka v hlavě... teď mu asi žere zbytky mozku v oblasti řečového centra... proto je tak neklidný, proto tak řve." Jako by to chtěl potvrdit, zahulákal Vřeštič znovu...
Jonas si chtěl osvěžit pravidla hry - nehrála se už víc, jak padesát let - proto se chvíli jen díval a ptal se dál. Zjistil, že schopnost „oživit" ostatní mrtvé měl pouze Ignác. Ten netušil, jak k tomu přišel. „Možná zbloudilé kouzlo nějakého nekromanta," říkal. Jonas se taktéž dozvěděl, proč byli celé ty roky v klidu a nedávali o sobě znát.
„Nechcem ho tu!" prohlásil rázně Rechna. „Je to blbec," přisadil si Ignác a Gerald souhlasně zamručel. „Fanatik je to!" vřeštil Vřeštič. Usměrňovač nebyl tak krutý: „Jistě, Světlo ho oslepilo... sice ho nikdo z nás za života neznal, ale jakožto mrtví máme jisté...schopnosti...co se sledování příbuzných týče. Zatrhl by nám karty a určitě by chtěl, abychom jen ztuhle leželi v rakvích a čekali na konec světa!" - „Počkat, počkat, počkat..." zastavil je Silvrpracka. „Vy mi chcete říct, že všechny ty chodící mrtvoly, zablokovaný vstup do hrobky a jiné vylomeniny... jste dělali jen kvůli tomu, aby vám sem nešoupli Olafova dědečka?" - „Jo!" odpověděly mu čtyři nemrtvá hrdla. - „Vždyť ani nevíte, jestli obživne!" argumentoval Jonas. - „Víme, cítím to v kostech, taky vím, že je s ním do pár dní konec" oponoval Ignác. „A hraj, rytíři, hraj..."
*
„A musím i ten zlatý zub?" ptal se zkroušeně Rechna. „Hra je hra," konstatoval s úšklebkem Silvpracka a podíval se na svou hromádku trofejí - zlaté prsteny, náhrdelníky, šperky, zkrátka drobné cennosti, co se dávají do rakve... Dnes v noci stála štěstěna při něm. Obral osazenstvo hrobky o všechno, co měli. Rechna chvíli doloval něco v ústech, hodil a s hlasitým cinknutím dopadla na Jonasovu hromádku zlatá stolička. Zkušeně ji vzal, očistil od tkáně a pohlédl na ni ve světle pochodní. „Dobrá práce," zamručel. „Takové už se teď nedělají." Ignác klapal zuby. Usměrňovač měl hlavu v dlaních (následně si ji opět - se suchým křupnutím - nasadil ), Vřeštič už jen kníkal, Gerald se tvářil mrzutě a Rechna nevěřícně valil bulvy. Jonas si prokřupl prsty: „Tak, pánové, máte ještě něco?" - „Ne," přiznali. - „No, to abych pomalu šel, kterým směrem je východ?" - „Počkejte, třeba se ještě nějak dohodneme.... Myslete na nás, když nám seberete všechny cennosti, o co budeme hrát? Jakožto velezkušený hráč jistě víte, že o dřívka to nemá takové grády..." loboval a pochleboval mu Rechna.
Silvpracka přemýšlel. Peníze se vždycky hodí. Tito nemrtví mu však byli - svým způsobem - sympatičtí. Také by nechtěl trávit věčnost s někým, kdo své dceři nasadil pás cudnosti a dovolil jí ho sundat až v pětadvaceti letech u oltáře (jak se dozvěděl při hře). Olafův děd byl zřejmě pěkně zaslepený kus fanatického vola. „Dobrá, pánové, uděláme dohodu."
Všichni špicovali uši, dokonce i bezuchý Ignác. „Vrátím vám vaše cennosti... ale vy už nikdy - a myslím to vážně! - nikdy nebudete vyvolávat mrtvoly a poštvávat je na vesničany, kteří přijdou na hrob svých předků. Také položíte ten obrovský kus šutru, kterým jste zaklínili dveře, tam kam patří, tedy na vstup do krypty a minimálně sto let o sobě nedáte vědět. Pod zemí si dělejte, co chcete, ale kryptu neopustíte... jsme dohodnuti?" Místnost pohltil řev. „A co ten dědek? Jak odblokujeme vchod, šoupnou nám ho sem," brblal zděšeně Rechna. I s tím Jonas počítal. „O toho se postarám. Slibuji, že už vám sem nikoho nestrčí a vy budete mít klid na hru."
Viděl, jak mu nedůvěřují. Nakonec ale souhlasili. Odložili své karty na stůl, vzali ze zdí magické louče a vyvedli Jonase po schodech nahoru do hrobky. Následně - museli mít ohromnou sílu - vzali těžký kámen a přesunuli ho ke schodům. „Rytíři," ozval se prosebně Ignác. „Dodrž slib." - „Dávám vám slovo Pletronova paladina!" řekl slavnostně a v duchu se uchechtl. Sestoupili zpět do hrobky a kámen zapadl s dutým zaduněním na své místo. Silvpracka otočil klíčem v zámku zamčených dveří krypty a vyšel ven. Do nosu ho praštil čerstvý vzduchu a málem ho srazil. Stále panovala noc. Nikde nebylo ani živáčka.
Typické, pomyslel si, když bral jednu z posledních pochodní. Rozhlédl se, šel k márnici. Zela prázdnotou - jen po podlaze se válely provazy, provázky, šňůry, tkanice a jeden velice povedený exemplář pout pro jistý druh erotických hrátek. Podobně to vypadalo i u stromů, kde byly mrtvoly přivázány. Bedny a sudy menšími ostatky zely prázdnotou. Opravdoví gentlemani... drží slovo. Teď je na mě, abych já dodržel své. Sáhl si do kapsy a nahmatal zlatou stoličku. Tu jim nemohl nechat, byla to opravdu skvělá práce...
*
Jeho příchod do Orné způsobil pozdvižení. Nechápal proč. Jednu vesnickou drbnu skoro ranila mrtvice, když ho uviděla. Do konce života jí pak nikdo nemohl vymluvit, že viděla ducha...
„Blůmo," klepal na dveře. Po minutě vylezl ospalý starosta. „Paladine, vy tedy vypadáte, jako byste celou noc nespal," byla první Blůmova slova. „Já hned věděl, že byli ožralí, když vykládali, že jste spadl do hrobu," pokračoval. Silvrpracka nechápal. Byl tak unavený, že ani nechtěl chápat. Nezadržitelně se k němu blížil spánek a on musel ještě vykonat pár věcí. „Blůmo, doveď mě k Wilkům." - „Ještě jsem nesnídal." - „Hned!" - „Už jdu," řekl smutně.
Seděl u velkého dubového stolu ve Wilkovic kuchyni. Kolem něj byla shromážděna celá rodina, kromě dědečka, který už nemohl vstát... „Věc se má takto," začal. „Problém je vyřešen." -„Chvála Světlu!" zakřičel někdo z vedlejší místnosti. Teda, dědek má pořádný uši i na smrtelný posteli, blesklo Jonasovi myšlenkami.
Zatřepal hlavou, aby zahnal spánek. Pokračoval: „Nicméně byl jsem nucen učinit jistá opatření. Hrobku můžete volně navštěvovat, leč do krypty samotné už vstoupit nemůžete. Zapečetil jsem kámen mocným zaklínadlem. Víte, duše mrtvých by se mohly znovu rozzuřit, kdyby někdo porušil posvátný klid místa jejich posledního odpočinku." Jonas vždy žasl nad tím, jak dovedl mluvit šroubovaně a k tomu říct skoro pravdu i v situaci, kdy by ho za pravdu narazili na kůl.
Olaf se k němu naklonil: „Opravdu nemůžeme kryptu použít? Víte, děda má tuhý kořínek, ale poslední dobou je to s ním nějaké špatné..." - „Já to slyším!" ozval se děd. Ofal očima naznačil své dceři, ať ho jde uklidnit. Jonas si všiml, že to děvče má skutečně dobrou postavu a ten zadek... „Paladine?" - „Ach, promiňte, meditoval jsem o nejsvětějších věcech," pronesl Jonas, když Olaf přerušil jeho fantazie, jak děvče vypadá pod šaty. A opět nelhal... tedy, ne úplně. „Jak jsem říkal, kryptu nemůžete použít." Záměrně dodal: „Pokud se o to někdo pokusí, bude sežehnut na prach."
„Miláčku, tak tvého dědečka uložíme do normálního hrobu... stejně, krypta už byla skoro plná," vstoupila do toho Olafova žena. Silvrpracka se divil, že se dočkává pomoci z té nejméně pravděpodobné strany. Byl za to vděčný: „Ano, vaše paní má pravdu. Vzadu, napravo je ještě místo na několik hrobů... možná byste našel vhodný plácek tam." A také je to daleko od krypty, řekl si pro sebe Jonas...
*
Podařilo se. Byl ospalý, kráčel po hlavní prašné ulici, bez meče, špinavý, bez pláště a kousancem od mrtvého dítěte. Zastavil se, nasál vzduch. Mají tu krásně, usmál se. A holky taky hezký... a Zlatice? To je kapitola sama pro sebe, měl by se za ní ještě stavit. Možná by... „Paladine! Paladine!" Jonas se otočil, pádil za ním Blůma. Doběhl ho, vydýchal se. „Co jsme dlužni?" Jonas netušil, jestli Pletronovi paladinové za svou práci něco berou, ale patřili k církvi, tak předpokládal, že ano. A do bývalého Města nekromantů, nyní přejmenovaného na „Davidovo" se mu bude hodit každý peníz. Odhadl sumu a předložil ji Blůmovi. Ten kývl, odpelášil na radnici, za chvilku se vrátil s váčkem. „Jste poměrně laciný," řekl, když mu měšec předával. Jonas nenašel v jeho hlase žádné stopy sarkasmu. Podhodnotil se! „Kam pojedete teď?" zeptal se Blůma. „Kam mě cesty Světla zanesou," řekl Jonas tak pobožně, až si na chvilku myslel, že ho starosta prokoukl.
Ne, nemůže se zdržet, i když je vyčerpaný. Seděl - už umytý a posílený jídlem a pitím - na koňském hřbetě. Naposledy se otočil k Orné a odcválal směrem na hlavní cestu. Neměl meč, neměl plášť. I tak ale vypadal jako rytíř. To dělal ten kyrys.
Měl štěstí, nikdo ho během jeho cesty do města nezastavil. Hned, jak se dostal za hradby opevněného Davidova, sundal ze sebe v tmavé uličce rytířský kyrys a kusy zbroje. Následně se vydal za svým cílem...
*
Paprskův duch bloumal u svého těla už několik měsíců. Vzdal jakékoli snahy dotknout se něčeho skutečného. To totiž nemohl. Tento fakt zjistil už první noc, kdy se pokusil uchopit klacek a ochránit své tělo před hejblíčky. Ti s chutí hodovali až do rána, potom zezelenali a šli zvracet do blízkého podrostu. „Dobře vám tak, neřádi!" pronesl Paprsek na přízračné rovině. Nikdo ho nemohl slyšet, ani dotyční hejblíčkové.
Nyní se díval na skromné ostatky svého těla. Maso nezbylo žádné. Kosti levé nohy odtáhla nějaká vlčice na hraní štěňatům. Pravá ruka byla připravena o kůstky dlaně, neboť se tuze zalíbily jedné rusalce, která si z nich udělala náhrdelník. No a v lebce, v lebce se zabydlela lasice. Nemohl to její pískání vystát, lezlo mu na nervy. Mezi žebry se proháněly mladé lasičky a hrály si. Paprsek to celé smutně sledoval.
Najednou se před ním zjevil takový malý, obtloustlý, zlatý, levitující, plešatý chlap. Podíval se přímo na Paprska: „Dám ti nabídku, kterou nebudeš moci odmítnout..."
Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů