Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Draci aneb co měl LP před saykou...

18.3. 2013 Autor Biolit Komentáře Komentáře (1) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1267
Vítězná povídka ze soutěže pokladny o modrého draka.

Draci aneb co měl LP před saykou...


Jonas Silvrpracka se probudil. Cítil, že leží na měkké matraci, hlava ho bolela jak střep - nebylo se čemu divit, dost toho vypil a vyšňupal. Na svém těle cítil podivný - ne však nepříjemný - tlak. Pomalu otevřel napuchlé víčko pravého oka a spatřil nádhernou temnou elfu. Byla nahá, přitisknutá k němu a spala. Potom otevřel i druhé oko...a uviděl překrásnou a vznešenou elfku. Ta byla také nahá, přitisknutá na jeho tělo a spící. Silvrpracka se neodvážil pohnout, kdyby je probudil, nastala by mela. Obě přejížděl pohledem. Temná elfka se mu líbila mnohem víc, bylo v ní něco exotického a navíc, „měla kozy" - jak v duchu poznamenal. Dalšími úvahami tohoto typu, které následovaly v zápětí, se mu začal rozhýbávat mozek. Uvědomil si, kde je.
Ležel v bordelu, o tom nebylo nejmenších pochyb. Dle elfky a temné elfky usuzoval, že to byla divoká noc. Opatrně se rozhlédl po místnosti. Vedle kádě plné vody - kdysi teplé - byla kaluž, na stolku se povalovala jeho dýka, kterou obvykle lajnoval svou šňupací drogu. O prázdných lahvích od kořalky ani nemluvě. Lehké šaty, které na sobě elfky snad kdysi měly, byly rozházené všude kolem. Jo, byla to divoká noc. Vzpomněl si Silvrpracka. Pocit naprosté blaženosti vystřídalo zděšení. Majiteli nevěstince odpřísáhl, že zaplatí až ráno. Nojo, ale z čeho? Blesklo mu hlavou...
Opatrně, tak, aby vydal co nejméně hluku, se snažil vysoukat z obětí elfek. Ty začaly podivně vrnět. Po pětiminutovém boji se mu jeho dílo zdařilo. Následně začal hledat svoje oblečení. Kalhoty se válely vedle kádě, přesně v kaluži. Jednu botu našel uvnitř kádě, další byla pod postelí. Oblékl si kalhoty a obul se. Při každém kroku lehce čvachtal. Košili nejdříve nemohl najít, pak si ale všiml podivného závěsu, který svou barvou nepasoval k ostatnímu zařízení pokoje. Dopotácel se k oknu a sundal svou černou košili. Všiml si, že je u krku roztrhaná... Když si ji oblékal, přemýšlel, která z těch dvou divošek to udělala.
Pak se opět dostavila tepavá bolest hlavy. Jonas bez okolků začal - jako nějaký kůň - chlastat vodu přímo z kádě. Chutnala po mýdle, ale v životě už sjel horší věci. Když se napil, bolest trochu ustoupila. Potom se přesunul k oknu a vyklonil se. Jako první ho praštil svěží noční vzduch, pak výhled. Byl ve třetím patře. Když pod sebou viděl tu výšku, zatočila se mu hlava. Ale zdrhnout prostě musel, protože ten skurutí vyhazovač u vchodu vůbec nevypadal přátelsky. A Pletron ví, co byly ty malé seschlé věci, ze kterých měl udělaný náhrdelník... Silvrpracka se pochlapil.
„Sbohem, krásky," zašeptal. A vstoupil do rámu okna. Všiml si úzké římsy, jistě po ní zvládne přeručkovat na střechu sousedního domu, potom už to bude hračka. Spustil z okna a začal ručkovat. Modlil se, aby si lidé v patře pod ním nevšimli visících nohou. Měl štěstí, byla noc a všichni spali. Když v tom...
Jonasovi se chtělo zvracet, houpavý pohyb při ručkování rozbouřil žaludek, na chvilku se zastavil. Žaludek to neuklidnilo a do pravé ruky se mu zahryzla křeč. Rychle ji rozhýbal a ručkoval dál. Už jen pár metrů.
Zaslechl pod sebou zvuky kroků. Opatrně se podíval, jen ve svitu hvězd nemohl rozeznat konkrétní osobu, ale podle funění a pleskání plochých a bosých chodidel po dlažbě usoudil, že to člověk nebude. Taky, že nebyl... postava se zastavila přímo pod ním a začala močit na zeď nevěstince. U toho si zpívala starou hospodskou odrhovačku o tom, jak se kdysi porvali dva bílí mágové. Jonas Silvrpracka podle hlasu a přízvuku poznal, že se jedná o skuruta. Skurut dál močil, Jonasovi se stáhl žaludek. Teď ne! Prosil v duchu všechny známé i neznámé bohy a svaté... Ti však byli proti. S čvachtavým zvukem mu do úst vnikla směska alkoholu, hořkých šťáv a natráveného jídla. Ať se snažil, seč mohl, neudržel to a otevřel pusu. Zvratky letěly a s labužnickým mlasknutím dopadly na široká skurutí ramena. Skurut zvedl hlavu, začenichal, ukončil svou potřebu a rozhlédl se. Nejdřív doleva, potom doprava. To je blbec, pomyslel si Jonas právě v okamžiku, když skurut zvedl hlavu a upřel svůj krví podlitý pohled přímo na Silvrpracku. A Jonas ho poznal, byl to vyhazovač z nevěstince!
„Nazdar, brachu, jak se vede?" zkusil to Silvrpracka. Skurut chvíli nic neříkal, potom se zeptal: „Proč ty tam viset?" Jonas přemýšlel. „Hmm...mám rád noc a není nic lepšího, než se trochu protáhnout na čerstvém vzduchu...nechceš se přidat?" Skurut se zašklebil. Kdyby Jonas disponoval ušima elfské děvky, jistě by slyšel, jak šrotují rezavá kolečka uvnitř tvrdé lebky toho tvora. Skurut se soustředil, usilovně lovil ve své paměti to, co mu říkal jeho zaměstnavatel. „Týýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý....!" Vykřikl najednou. „Já?!" zeptal se ublíženě Jonas. „Týýýýýýýýýýýýýýýý........................!" znovu zařval skurut. „No dobře, co já?" zkoušel to Jonas. Skurutovi zasvítila očička, vzpomněl si. „Ty chtít utéct bez placení!" „Já? No, to máš pravdu."
Když dořekl poslední slovo, pustil se. Rychlostí blesku dopadl na skuruta, který - po takovém myšlenkovém výkonu - nebyl připraven na nějaké fyzické úkony. Povalil ho na zem, rychle se vydrápal na nohy a pokusil se utéct. Bohužel, smekla se mu noha - na jeho vlastních zvratcích. Taková ostuda! Sice se znovu zvedl a dal se na útěk, přišel ovšem o cenné vteřiny náskoku. Skurut už běžel za ním a řval. Chtěl přitáhnout pozornost městské stráže, která by mu neplatiče pomohla chytit. Jonas to moc dobře věděl, proto zahnul do úzké uličky mezi tržištěm a Pletronovým chrámem. V chrámu se neustále modlily stovky kněží k nejvyššímu z bohů. Jonas potichu požádal Pletrona o pomoc a ještě přidal. Slyšel za sebou těžké skurutí kroky. Věděl, že nemá moc šancí na útěk. Skuruti byli neúnavní, stvoření pro noc. Jeho jedinou nadějí bylo zmást pronásledovatele ve změti úzkých uliček, které tvořily skoro dokonalé bludiště v centru města. Už jen pár kroků a dostane se tam! Osud mu nebyl nakloněn, přímo před ním se zjevila dvojice městských strážných. Byli v pohotovosti, skurutí křik je zburcoval. Tasili meče a zatarasili Silvrpracokovi uličku. „Do hajzlu!" ulevil si nahlas Jonas. Měl tři možnosti: buď se otočit a obejmout tak velkého a naštvaného skuruta, nebo se zastavit, nebo se pokusit prorazit. Zvolil třetí možnost, dal se do běhu přímo na strážné. Jeden mu nastavil štít, druhý se po něm ohnal plochou stranou meče. To Jonas čekal, proto se v poslední chvilce vrhl na zem a podrazil strážným nohy. Ti se poroučeli k zemi jako nějaké kuželky. Silvrpracka se okamžitě zvedl a vklouzl do úzkých uliček, pronásledovatelů se ale nezbavil, dle zděšeného, bolestného, křiku a zvuku, jako když kočky šoustají na plechové střeše, poznal, že skurut přeběhl přes povalené strážné.
Běžel asi minutu, různě kličkoval, schovával se. Zdálo se, že skuruta setřásl. V tom se rozezněl poplašný roh. Městská stráž svolávala své členy na jedno místo. Do úzkých uliček centra! Pokud měl Jonas malou, nepatrnou šanci, tímto zatroubením spadla do žumpy a počala se topit...
Byl vyčerpaný, opět se ozvala bolest hlavy, píchalo ho v boku, nohy byly jako kámen. Nebyl voják, nebyl na takovéto situace cvičený. Jonas byl příslušníkem tajné společnosti, která se zabývala nelegálními obchody - chlast, narkotika, děvky a jiné libůstky... Byl Hašišák.
Uviděl před sebou hromadu beden. Možná, kdyby po ní vyšplhal, mohl by utéct po střechách. Rozběhl se k ní. Už se dokonce vyhoupl na první řadu beden... Ucítil tupou bolest v rameni. Následně uslyšel, jak něco dřevěného dopadá na dlažbu. „Stůj!" zavyl někdo. „Ani se nehni, nebo ten další bude ostrej!" Silvrpracka v duchu zanadával, jak nesnáší mezirasové integrace a vojenské udržovací mise ve městech. Ten lučištník byl elf. Šance, že by se vyhnul, šípu byla nulová, šance, že by ho uplatil, zde prakticky nebyla.
„Slez dolů. Pomalu!" Jonas uposlechl. Podle dusotu okovaných bot zaregistroval příchod stráží. Ti mu nasadili pouta a odvedli ho do vězení. Přes rameno ještě zahlédl, jak skurut líčí seržantovi, co se stalo.
*
V ten samý okamžik se na zcela jiném místě odehrávala (dle logiky) zcela jiná scéna. Obrovskou jeskyní v nitru lávové hory otřásal hurónský smích. „Hahahahaha....to je dobrý!" Vše by bylo v pořádku, kdyby se nechechtal impozantní rudý drak. Na nose měl velké brýle, které mu před lety vybrousili trpaslíci. Ohromné plazí tělo s netopýřími blanitými křídly se otřásalo pod nápory smíchu. Z velkého žlutého oka mu začaly tryskat slzy. Už doslova chrochtal. „Bratře Modrý, to musíš vidět!" zařval Rudý. Z temného kouta sluje se ozval šramot, ze stínu vyšlo majestátní - i když o dost menší - tělo. Bylo pokryté modrými šupinami. „Ano, Rudý?" zasyčel.
„Podívej se na to!" červený kolos svým velkým (a jistě ostrým) drápem opatrně zavřel jednu knihu. „Představ si, Modrý, že je to o nějakém týpkovi, kterej neměří ani metr dvacet, ale přispěje k zabití rudého draka!" opět se rozesmál. „Opravdu?" procedil přes skoro zavřenou tlamu Modrý. „A jak se to jmenuje?" Rudý si drápem nadzvedl brýle, pročistil si oči od slz, opět si brýle nasadil a nahlas přečetl titul: „Poblit aneb cesta do žaludku a zase zpátky, příběh kusu namazaného chleba s rajčetem od Blila Blilíka"
„Aha," zasyčel modrý kolos. Modrý neměl Rudého rád už od pradávna. Modrý byl vládce vod, Rudý vládl ohni. Už jen být s tím velkým primitivem v jedné sluji dohánělo Modrého k šílenství. Ale co naplat? Sraz Živelných, nebo - chcete-li - elementárních draků se konat musel. Dle tradice se scházeli v lávové hoře, která ležela uprostřed nehostinné planiny plné jezírek magmatu. Rudý dorazil jako první - se spoustou lidských nesmyslů, jako byly knihy, potom měl s sebou sudy trpasličí kořalky a silné tmavé pivo. Modrý hned po něm. Jenže jejich další bratři měli zpoždění. Nebylo divu...hlavně Zelený se vždy cukal, když se měl dostavit do pustiny.
Modrý si opět zalezl do stínu. V hlavě přemítal, co by se stalo, kdyby odletěl... zřejmě vůbec nic. V duchu počítal chybějící bratry, chybějící složky Země. Chyběl Zelený - vládce rostlin; chyběl Hnědý - vládce půdy, kamení a hor; chyběl Stříbrný - vládce bouří, větru a blesků; chyběl Černý - Převozník duší. Všichni byli velcí, všichni byli téměř nesmrtelní. Věkem sejít nemohli a ani Dark Elf nebyl takový blázen, aby se je pokusil zabít. Každý z nich kontroloval část Země a smrt určitého vládce by znamenala, že ona část zdivočí a začne být nebezpečná pro všechny.
Každý z nich byl synem Pletronova draka, který zahynul při boji s Dark Elfem, po kterém se z boha Dark Elfa stal polobůh a Pletron odešel vládnout na nebesa. Pletronův drak byl největší drak, jaký kdy žil. Říkalo se mu též drak Zemský, protože ovládal všechny elementy. Těsně před smrtí svou moc rozdělil a předal synům. A ti se dle tradice museli jednou za sto let sejít.
„Bratře Modrý!" hulákal zase Rudý. Nervy vládce vod se daly na pochod... Nemohl Rudého zabít (pokud by to vůbec dokázal), to by pro Modrého znamenalo ztrátu vlády nad jeho živlem... V duchu proklel svého otce za tuto jednoduchou, leč účinnou pojistku proti boji o moc.
„Kde jsi, bratře!?" ozval se opět Rudý. Ne, už s ním nevydrží ani minutu! A proč by s ním vůbec vydržet měl? Co by mohl oheň udělat vodě? S touto myšlenkou Modrý vyletěl ze sluje - Rudému tupci řekl, že si jde protáhnout křídla...

*
Jonas Silvrpracka strávil noc ve vězení. Nebyla to pro něj nová zkušenost, ale pár překvapení se našlo. Když ho přivedli do městského žaláře, spatřil ohromnou celu plnou různých kreatur. Jakmile za ním zapadly dveře, ozvalo se z jednoho konce cely divné zavytí. „Co to je?!" zeptal se udiveně Jonas strážného, který držel hlídku. „To zavytí? To je Lumpaj...vlkodlak transsexuál. Máš štěstí, že není úplněk..." ušklíbl se chlípně strážný. „A už buď zticha, chci se trochu prospat."
Silvrpracka zašel hlouběji do útrob cely. Na poblité slámě se tu ve vlastních tělních tekutinách válel ožralý skřet, o kus dál na sebe vrčeli dva barbaři, kteří vypadali, jako kdyby si chtěli urvat hlavu...no, asi vlastně chtěli, jsou přeci barbaři... V jednom rohu spokojeně spala hobití famílie. Potom tu bylo několik lidí, většinou opilci a zloději. Jonas si vybral místo, které nebylo pozvracené, pomočené nebo pokálené, také dával dobrý pozor, aby byl co nejdále od Lumpaje. Potom shrabal čistší slámu a udělal si z ní provizorní lůžko. Hobiti začali hrozivě chrápat. Silvrpracka si do uší narval slámu a utěsnil ji špínou z podlahy. Fungovalo to skvěle. Když usínal, vzpomněl si na měkkou matraci a dvě kurvy...
„Vstávat!" říkal někdo a zároveň do Jonase kopnul. Jonas vstal, uviděl kapitána městské stráže. „Tady máš kýbl vody. Umej se, za dvě hodiny budeš předveden před soud." „Cože? Soud? Neudělal jsem nic tak strašného! Myslel jsem, že bychom to mohli vyřešit domluvou, škodu bych samozřejmě uhradil a...." Kapitán se zašklebil. „Na to sis vybral blbej bordel, kámo. Jeho majitel je velice vlivný občan našeho města. A pokud nejsi blbej jako támhle Lumpaj" - z kouta se ozvalo slabé zavytí - „tak ti dojde, že vlivná osoba bude mít mezi zákazníky další vlivné osoby..." Silvrpracka si povzdechl. S tím nepočítal. Soud, to už bylo vážné, mohl skončit v žaláři na pěkně dlouho, nebo mu třeba mohli useknout nějakou část těla... „Jasně, chápu."
Jonas se umyl, jak nejlépe uměl. Musel působit důvěryhodně. V mysli si připravoval řeč na svou obhajobu. Čas utíkal podezřele rychle, přišli si pro něj. Vyvedli ho z cely - zdálo se mu to, nebo mu Lumpaj zamával?! - na ruce mu opět dali okovy. Poté ho vedli dlouhou, tmavou a vlhkou chodbou. Ačkoli muselo být nejméně poledne, zde hořely louče. „Je to ještě daleko?" ptal se Jonas. Odpovědí mu bylo mlčení. Jejich kroky se mezi kamennými stěnami rozléhaly. Zahnuli za roh a Jonas spatřil těžké dřevěné dveře. Když je strážní otevřeli, byl oslněn slunečním světlem. Ocitl se v kruhové aréně. Kolem dokola seděli lidé - někteří jedli. Byla doba oběda a oblíbenou kratochvílí úředníků bylo obědvat u soudních procesů. Byli tu také studenti práva na praxi. Těm všem byly vyhrazeny ochozy, které ode dna arény dělilo snad dva a půl metru, ostatní seděli výš. Samozřejmě to bylo pro efekt, aby odsouzený musel vzhlížet.
Přímo naproti Jonasovi byla luxusně zařízená tribuna, zde seděl soudce, šlechta a panovník, pokud se uráčil dostavit. Bylo zde i místo pro případné svědky. Kousek od Jonase byla šibenice, vedle šibenice popravčí špalek a samozřejmě kůl, ke kterému bylo možno odsouzeného přivázat. Silvrpracka cítil oheň, ohlédl se a uviděl koš plný uhlí, ve kterém se rochnila různá železná udělátka. Jonas polk, to mohlo skončit hodně špatně.
„Případ číslo 15756," pronesl zvučným hlasem soudce. Měl na sobě černé roucho a obřadní čapku. „Vaše jméno, odsouzený?" Jonas si odkašlal. „Jonas Silvrpracka," řekl. „Je vám známo to, čeho jste se dopustil?" „Ne, pane," bleskově odpověděl Jonas. „Zde přítomný Jonas Silvrpracka se dopustil těchto přečinů: útěk bez placení z veřejného zařízení," (při tom se soudce mírně usmál, hned však nasadil vážnou tvář a pokračoval) „napadení civilisty, útoku na veřejné činitele a znečišťování veřejných komunikací." „Cože?!" vykřikl vztekle Jonas, „jaké znečišťování?" Soudce zvážněl: „Chovejte se slušně, obžalovaný, nebo vám přidám i pohrdání soudem. Svědku, přistupte."
Na stoličku pro svědka se začal drápat skurut, vyhazovač z bordelu. Ruku měl pověšenou na pásce. „Vaše jméno?" zeptal se soudce. „Ble," to bylo jediné, co ze skuruta vypadlo. „Je vám špatně, pane?" otázal se soudce „Ble." Skurut stáhl obočí. „Ble, moje jméno, já tak jmenovat," pronesl s hrdostí. „Aha, takže, pane Ble, co jste té noci viděl?" Skurut se podíval dolů, na nebohého Jonase a spustil: „Já vidět tamten chlap, jak viset z okno. Potom on byl jak vodotrysk, tvrdit, že se protahovat, ale Ble," s hrdostí si zabušil na hruď, „chytrý, Ble hned vědět, že on utéct bez placení. Potom on spadnout a poranit mi ruku."
Jonas nedostal šanci promluvit. Po skurutovi se na stoličku vydrápal jeden ze sražených strážných, ukazoval díru po chybějícím zubu. A začal vyprávět, jak zběsile jeho - i kolegu - Jonas napadl. Prý je srazil a potom do nich ještě několikrát kopal. Silvrpracka nevydržel. „To není pravda! Já je jen srazil, to támhle Ble se po nich pak prošel!" „Obžalovaný, mluvte jen, když jste tázán!" Potom vystoupil i druhý strážný se shodnou výpovědí. Soudce pak vyhlásil deset minut pauzu na vynesení rozsudku.
Silvrpracka si během těch deseti minut stihl prohlédnout sbírku katovských seker a mečů, detailně prostudovat konstrukci šibenice a také si všiml zaschlé krve, která zbarvila podium pod špalkem do ruda.
V hledišti to zašumělo, soudce se vrátil na své místo. V ruce držel desky s rozsudkem. „Obžalovaný," začal, „slyšte rozhodnutí soudu: ve věci útěku bez placení jste byl shledán vinným, ve věci napadení civilisty jste byl shledán vinným, ve věci útoku na veřejné činitele jste byl shledán vinným, ve věci znečišťování veřejné komunikace jste byl shledán vinným." Diváci se tetelili radostí, vypadá to, že poteče krev. Soudce pokračoval: „Dle Pumina zákoníku, paragrafu 23, odstavce dva, písmena d) se odsuzujete k trestu odnětí pravé ruky nad loktem a to nepodmíněně. Trest bude vykonán ihned."
Bylo ticho. Jonasovi se podlomila kolena. Pak se vzchopil. Určitě se dá nějak žít jen s jednou rukou... ale bídně. Proboha, do čeho jsem se to namočil, proběhlo mu hlavou. Slyšel kroky. Kat vystoupil ze stínu a zamířil si to k Jonasovi. Podíval se mu na pravou ruku a potom šel ke stojánku na sekery. Vybral jednu z menších.
„Dovolte mi promluvit, ctěný soude," zkusil to Jonas. „Mluvte, odsouzený," řekl soudce, který už byl na odchodu, ale teď se posadil. Kat si vzdychl a začal nervózně podupávat nohou. „Pokud se nepletu," řekl Jonas, „je v Pumině zákoníku také paragraf 589, který říká, že proti jakémukoli rozsudku - krom těch dle paragrafů 500 až 524 - je možné odvolání v podobě nebezpečného skutku, který je třeba vykonat."
Diváci - natěšení na krev - začali bučet a někteří dokonce začali skandovat „RU-KA PRYČ! RU-KA PRYČ!" Soudce je musel utišit. „Ano, takový paragraf tu opravdu je, jenže žádné hrdinské skutky nejsou potřeba." Jonas zapřemýšlel. „Potom se odvolávám k vašemu panovníkovi, v souladu s paragrafem 590, téhož zákoníku. Jen pokud ten po mně nebude nic chtít, může být rozsudek vykonán." Diváci se neudrželi, začali házet zbytky od oběda. Kat si povzdechl, políbil svou sekeru, dal ji zpět do stojánku a šel si sednout do stínu. Na Jonasovi přistál kus smaženého kuřete, ale to mu nevadilo, prozatím svou ruku zachránil, prozatím.
*
Jonas si pár dní pobyl ve vězení, než dostal audienci u místokrále Davida. Nestěžoval si - dostával najíst a Lumpaje odvedli. Když přišel jeho Den D, tak se upravil a v doprovodu stráží se vydal bývalým Městem nekromantů, nyní dobytým lidmi a přejmenovaným prostě na „Davidovo". Jeho dva strážní byli pěkně nepříjemní chlapíci, kteří využili každého jeho zdržení k tomu, aby ho praštili tupou stranou kopí. Jonas se tedy snažil jít rychle, nezastavovat... V tom šlápl do kravince. „Do háje!" zaklel.
U brány místokrálova paláce je kontrolovala další stráž. Po chvilce zkoumání lejster byli vpuštěni. Přešli rozlehlý dvůr a vešli do samotné budovy - tam je opět kontrolovali. Nebylo se čemu divit -místokrál David se u některých skupin obyvatelstva netěšil velké oblibě, a proto se ve svém paláci doslova zabarikádoval a každý, kdo k němu chtěl projít, musel i v budově jít oklikou. I zde však vše klaplo tak, jak mělo.
Jonas a jeho dva strážní kráčeli dlouhou světlou chodbou. Po stranách byly dveře - vedly do různých kanceláří, na konci chodby byly masivní dubové dveře, u nichž stáli opět strážní. Byli těžce oplechovaní a v rukou drželi nebezpečně vypadající halapartny. Silvrpracka polkl. Ze dveří slyšel Davidův hlas. David očividně nebyl v dobré náladě, protože i přes majestátní dveře byl slyšet jeho řev: „Cože? Nějakej plešatej a bezvousej trpaslík zastupující cech léčitelů nařídil vybírat poplatky za léčení? Kdo to kdy slyšel?!" Potom se David zřejmě uklidnil. Po deseti minutách byl Silvrpracka vyzván, aby vstoupil. Dveře se před ním otevřely a on byl oslněn - takhle luxusně zařízenou pracovnu neměl snad ani král Jiří. Podlaha obrovské vzdušné místnosti byla pokryta rudými koberci. Přímo naproti dveřím byl stůl mamutích rozměrů, za stolem byl trůn - pozlacený. Napravo (z Jonasova pohledu) byla umístěna fontánka s vodou - umělecké dílo z Města lesních elfů. Nalevo byl menší stoleček. Za ním skromně seděl Davidův pobočník, Robin z Mladé. Jonas ho znal, byl to idiot.
Místokrál David se tvářil divně....možná měl v obličeji křeč, možná to byl jeho skutečný výraz. Jonas se zatím neodvažoval tipovat. Jonas měl v úmyslu pokleknout, místokrál ho však zadržel: „Nemusíte se klanět." Usmál se, křečovitý výraz jeho tváře povolil...jako by to tušil, napil se z poháru, který předtím stál na stole. Dva hluboké doušky a opět byl napjatý jak blána v netopýřím křídle.
„Byl jsem informován, kdo jste a proč tu jste, pane Silvpracko." To jde jako po másle, řekl si Jonas. „Ale abych byl upřímný," pokračoval David „žádný hrdinský čin, jež je třeba vykonat, bohužel není potřeba...snad jen...ne, to od vás nemohu žádat." Ten chlap dělal normálně drahoty!
„Nejskvělejší místokráli," mazal mu med kolem huby Jonas „vy můžete žádat cokoli." David začichal. „Robine! Něco tu páchne, asi se ucpal filtr ve fontánce, vyčisti ho!" Robin z Mladé se zvedl, v očích výraz naprostého blaha - mohl posloužit svému pánovi a to s chutí udělá. Jako pejsek přeběhl místnost a začal se hnípat ve fontánce. David pokračoval (a Jonas si mezitím pokoušel očistit botu od kravince - červený chlupatý koberec, na kterém stál, se pro tento účel zdál více než vhodný): „Jak jistě víte, dcera našeho Veličenstva, krále Jiřího, a její Excelence, královny Petry, naše milovaná Jasnost, princezna Margarita, slaví za měsíc narozeniny..."
Silvrprackovi v tuto chvíli začala v mozku blikat varovná kontrolka. Margarita - jediná princezna - byla...hmm..zvláštní. Chytrá po mamince a krásná po tatínkovi. Tudíž ve svých skoro osmnácti letech vážila jako tři urostlí skuruti...a byla stejně tak chytrá. Pletrone, co po mně bude chtít?! Zoufale se modlil Jonas.
„...a já bych chtěl, aby dostala - ode mě - nějaký hezký dárek, na který jen tak nezapomene. Víte, pane Silvrpracko, slyšel jsem, že dračí zuby jsou překrásné."
To byly - a taky pěkně drahé. Jediný způsob, jak je získat, byl skolit jednu z Dark Elfových ještěrek, které speciálně vyšlechtil. Říkalo se jim draci, ale draci to ve skutečnosti nebyli. Bylo to něco mezi ještěrkou, netopýrem a hadem. Vznikli dávno, ještě když byl Dark Elf bůh. Jonas v duchu kalkuloval své úspory. Stojí mu za to ta ruka vůbec?
„Samozřejmě," mlel David dál „obyčejný dračí zub má dnes kde kdo...proto bych chtěl, aby Margaritka - sluníčko naše jasné - dostala speciální zub. Zub jednoho ze Živelných draků."
„Cože?" vykvikl Jonas. Potom se zakuckal. Robin z Mladé - stále čistící fontánku - pohnul v záchvatu překvapení ventilem. Z polorozebraného mechanismu fontánky začala stříkat voda. Naštěstí ne přímo na místokrále. „Místokráli," začal Jonas, stále jako opařený „Živelní draci jsou jen legenda, mýtus, neexistují!" David se zatvářil zklamaně. „Takže to mám brát tak, že svou ruku nechcete?"
Jonas byl v pasti. Ať udělá cokoli, nevyhraje. „To ne, místokráli, jen říkám, že splnit tento úkol je nemožné...tedy, nepravděpodobné," opravil se rychle, když viděl blesky v Davidových očích. Rezignoval. „Dobře, pokusit se o to mohu... jen nevím, jestli to stihnu do naro...." Byl hrubě přerušen. „Máte na to tři týdny! Nebude-li po třech týdnech zub jednoho ze Živelných draků v mé pracovně, přijdete o ruku." Prohlásil to úplně klidně, opět si lokl toho svého utrejchu a podíval se na Robina z Mladé, který - chudák - celý zmáčený bojoval s mechanismem fontánky, který se zřejmě zasekl. „Tak jak jste si vybral, pane Silvrpracko?" a věnoval Jonasovi úsměv naprostého šílence...
*
Co mohl asi tak dělat? Říkal si, že během výpravy za dračím zubem může klidně utéct. Jenže i na to David myslel. Poslal s ním jednoho ze svých paladinů. Oním paladinem byl jakýsi Stanislav z Čisté. Vcelku mladý člen řádu Pletronových paladinů. Dobře, říkal si Jonas, jednoho oplechovaného troubu zvládneš levou zadní. Ještě netušil, jak moc se pletl.
*
Vyrazit měli hned příští den ráno. Tento termín byl dodržen. Jonas byl propuštěn z vězení, ale v doprovodu stráží (opět ti dva morousové ze včerejška) se musel dostavit k severní městské bráně. Tam už na něj čekal zbytek výpravy. To, co Silvrpracka viděl, mu vyrazilo dech. To, že dostane koně, tak nějak tušil, ovšem to, že si s sebou paladin Stanislav vezme jednotku jezdců o síle deseti mužů, ho nenapadlo ani ve snu. Nyní se jeho šance na útěk rovnaly nule. Každý z deseti jezdů byl oděn do náprsního krunýře. Zbytek těla chránila kroužková zbroj. Pět z nich mělo na zádech luk.
Další rána přišla vzápětí. Jonas - jakožto vězeň - nemohl mít meč. Tudíž dostal jen krátkou a tupou dýku, vhodnou ledna tak na mazání másla po krajíci chleba. Jeho osobní dýka se ve vězení prostě „ztratila". Jonasův kůň však vypadal vcelku dobře.
Paladin se přišoural a škrobeně se představil: „Jsem Stanislav z Čisté, paladin Pletronův a člen tělesné stráže místokrále Davida." Obřadně se uklonil, rachtal jako urvaný kus plechu. „Jonas Silvrpracka, těší mě, že vás poznávám, Sire." Jonas se snažil chovat mile. Slyšel, že některým vězňům prý za dobré chování odpustili část trestu - tedy, místo celé ruky jim usekli jen čtyři prsty - a pokud se odsouzený choval opravdu vzorně, mohl si dokonce vybrat, který prst chce zachovat...
Jonas nasedl, zařadil se do čela průvodu vedle paladina. Když v tom uslyšel divný zvuk. Otočil se. Pletrone! Zakvílel v duchu. Nyní už viděl zdroj divného hluku. Hnal se k nim skurut na - Jonas si musel protřít oči, aby uvěřil - přerostlé ropuše. „Stát!" řval skurut. Jonas měl divný pocit, že ho....no jasně. Ble. Ruku na pásce už samozřejmě neměl...
Paladin dal příkaz k zastavení a počkal, než k nim skurut se svým divným zvířátkem dojede. „Já Ble," řekl skurut. „Ano pane," opáčil vážně paladin. „I já bych zvracel z jízdy na tomto podivném tvorovi. Bohužel vám však nemohu pomoci, my koně neprodáváme, my je potřebujeme." Skurut se zamyslel. Pokud se to tak dalo nazvat...
„Já jmenovat Ble," vypravil ze sebe. „Já muset s vámi, můj pán nařídit. Já muset chránit jeho impotence." Paladin se zatvářil divně. Jonas se skvěle bavil. Stanislav zřejmě se skuruty nejednal moc často - jinak by si uvědomil, že slova nad dvě slabiky jim připadají všechna stejná. Skurut si asi všiml paladinových rozpaků a opravil se: „Já muset chránit jeho...interrupce...?" Teď se paladin tvářil ještě zmateněji.
„Investice?" nadhodil Jonas. Skurutovi zasvítila očka: „Přesně. Já muset chránit jeho ingredience..." Skurut v tom měl pořád bordel, ale Paladin pochopil. Poškozený majitel...veřejného zařízení chtěl dohlídnout na to, že Jonas neujde trestu. „Dobře, můžete jet s námi," rozhodl paladin po chvilce.
„Tak už můžeme vyjet?" zeptal se otráveně Silvrpracka. „Ano," odpověděl Stanislav.
„Vy jedete hledat draka?" zařval někdo. Pletrone, co mi to děláš? Bědoval Jonas a skryl tvář do dlaní. Když se odvážil vzhlédnout, uviděl na bráně nějakého kluka...mohlo mu být tak sedmnáct. Kluk pokračoval. „Já jsem zkušený! Já půjdu s vámi!" Stanislav si povzdechl a autoritativně zařval: „Eragone, jdi domů a neštvi mě!" Kluk dělal, jako by ho neslyšel. Rozpřáhl ruce a vyskočil na cimbuří brány. „Já jsem dračí jezdec!" Rozpřáhl ruce v imitaci křídel a začal jimi mávat. „Nejsi!" zařval paladin. „A jsem a jsem a jsem!" trval na svém kluk, který si nyní nakláněl nebezpečně blízko okraji. Najednou ztratil rovnováhu. Zařval a spadl z brány. Naštěstí pro něj branou zrovna projížděl vůz se dřevem. Kluk na něj dopadl jak široký, tak dlouhý. Zřejmě omdlel. Vůz mířil ven z města. Stanislav se otočil na jednoho ze svých mužů: „Najděte Hliníka a řekněte mu, ať si jde toho svýho haranta zase seškrábnout."
Pletrone, oslovil tiše Nejvyššího Jonas, může to být ještě horší? Mohlo...
*
„Copak to tu máme?" podivil se Blatouch Krásnoočko, mág a profesor na fakultě Přírodomagické na Davidově univerzitě. Blatouch Krásnoočko byl jistě dobrý mág, nicméně více než o studenty se zajímal o zkoumání přírody. Jeho úchylkou byla veškerá vodní havěť. Proto ho člověk mohl většinou najít, jak (s podkasaným hábitem) stojí v bažině, nohy plné pijavic, a hledá nějaký nový druh vodního živočicha. Okolnímu světu se mohl zdát jako popletený podivín - možná jím skutečně byl. Jeho to netrápilo skoro nikdy, pokud vůbec. Nyní jeho pozornost upoutala asi centimetr dlouhá larva. Měla nápadně velkou hlavu, na které trůnily dvě facetické oči. „No pojď, neboj se, larvičko," mumlal Blatouch. Z kapsy svého roucha vytáhl malou skleničku. Teď, nebo nikdy! Hmátl po larvě, ta se po něm podívala a s chutí ho hryzla do prstu. „Au!" zařval Krásnoočko, ale své kořisti se nevzdával. Druhou rukou přistavil pod prst skleničku. Zamumlal zaklínadlo a larva se pustila. Spadla přímo do skleničky. Blatouch opatrně přidal trochu vody. Larva ihned ožila a počala po něm mlsně pokukovat. „Co ty jsi zač? Nějaký druh moskyta?"
Blatouch byl na sebe hrdý. Obvykle se různé mokřady nalézaly jižněji - blízko Velkého močálu. On však zkoumal řeku a zjistil, že poměrně blízko Davidova, kousek pod Trollím lovištěm, řeka tvoří malé mokřady. Ty byly centrem jeho zájmu už pět let a zatím ho nepřestaly fascinovat. Navíc se mu zlepšila jeho artróza, protože voda v mokřadech - ačkoli byly položeny poměrně severně - byla teplá. Ohřátá podzemními řekami lávy, které vytékaly z Pláně ohně.
„Musím tě hned popsat a zařadit, aby v tom byl pořádek, víš?" otočil se a tlápal ke břehu, kde stál jeho kůň a kde měl zbytek věcí. Ušel dva kroky. „Co to je?" řekl si nahlas. Voda před ním vybuchla. „Pletrone!" - vykřikl Krásnoočko. Sklenička vyletěla do vzduchu, otočila se a larva vypadla zpět do svého rodiště...
*
Když Modrý drak opustil sluj, věděl, že se Rudý obejde i bez něj. Modrý si to zamířil přímo k nejbližší řece. Necítil se v této horké lávové pustině dobře, proto byl rád za každý potůček. Jeho smysly ho neomylně naváděly. Letěl jen krátce, potom dosedl na mýtinu hned vedle jedné říčky. Došel k ní, ponořil do ní své spáry a nechal si je omývat. I hned pocítil úlevu.
Začal přemýšlet. Rudý byl větší, ale taky prosťáček. Byl to však vládce ohně. Modrý si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby tento živel zdivočel. Možná, kdyby se poradil s ostatními bratry. Hned tuto myšlenku zavrhl. Ti by byli proti. Sám proti Rudému podniknout nic nemohl - bylo by to pro něj nebezpečné, navíc tu byla ta zatracená pojistka! Ale kdo říkal, že by nemohl pomoci někomu... Přemítal dál - měl čas, bratr Zelený určitě se nedostaví dříve, jak za deset dní a bez něj nemůže shromáždění začít - kdyby někomu pomohl, aby se zbavil toho tupce rudého, co by bylo pak? Pochyboval, že by všemohoucí Pletron nechal oheň, aby zdivočel a dělal tak starosti jeho milovaným dětem, rasám Země. V hlavě se mu začínal rodit plán. Jistě, Rudý byl velký, byl to největší žijící tvor, dokonce i obludy žijící v hlubinách oceánů (o kterých lidé neměli ani potuchy) nedosahovaly takových rozměrů, ale nebyl nesmrtelný. Nemohl zemřít věkem...ale mohl být zabit. Modrý se musel usmát své naivitě. V duchu si řekl: kterej blbec by se pokusil zabít Živelného draka?
Stejně to zkusil. Ponořil své tlapy ještě hloub do řeky, až měl drápy zabořené v bahně a pronesl jedno z mocných kouzel. Ve vzduchu zapraskala magie a rázem byl Modrý a všechna voda světa jedna bytost.
Začal vnímat všechno. Otevřel svou mysl. Vnímal bouře na moři. Vnímal každou loď. Cítil každého tvora, který se ve vodě pohyboval, od mamutích krakatic až po nejmenší rybičku. Věděl o každém, kdo se pokusil přebrodit nějakou řeku. Dokonce slyšel každou hospodyňku, která se vydala k řece a prala tam prádlo. Miloval ten pocit a užíval si ho. Chvíli se kochal svým panstvím.
Pak si připomněl, co musí udělat a počal svou mysl zase uzavírat. Izoloval jen určitý perimetr a na ten se zaměřil. Jeho mysl - mimo lidské chápání - se zaměřila na věci, které by pro něj mohly být důležité. Eliminoval tedy pradleny, ryby, dešťové mraky, studny... Nedaleko od něj (měřeno dračím měřítkem) nějaký člověk stál až po kolena v bažině. V ten samý okamžik někdo stříkal vodu pro luxusně zařízené pracovně. Na brodu dvacet kilometrů po proudu právě probíhalo přepadení karavany a znásilnění jejího ženského osazenstva... Drak se pokusil zaměřit na věci, které souvisí s lidmi. Sténání pobíjených stráží karavany vypustil, stejně jako křik znásilňovaných - to pro něj nebylo důležité. Ze zvědavosti se podíval blíže na pracovnu. Hovor, který vyslechl, mu vyrazil dech. Modrý nemohl uvěřit svému štěstí. Dokonce ho popadla taková radost, že na chvilku ztratil koncentraci. Rychle ji obnovil a všechny důležité údaje si zapsal do paměti. V hlavě se mu rodil plán. Jen potřeboval nějakou schránku. Opět zaměřil pozornost na toho člověka, který stál ve vodě...
*
Jonase to vytáčelo. Nemohl...už opravdu nemohl poslouchat pleskání žabích blan a občasné skřehotání. Z každého takového plesknutí se mu zvedal žaludek. Nenávistně se otočil po skurutovi, který si s vyplazeným jazykem evidentně užíval jízdu na své přerostlé kamarádce. Silvrpracka jel v čele průvodu, vedle sebe Stanislava. Za ním deset jezdců a skuruta.
Plesk. „Takže, kam pojedeme, pane Silvrpracko?" Plesk. Jonas se podíval po paladinovi, který se ho ptal. Plesk. „Co, prosím?" Plesk. „No," pokračoval Stanislav, „blíží se rozcestí, musíte se rozhodnout, jestli na sever, východ, nebo západ." Plesk. Sakra...na to jsem nepomyslel, bědoval v duchu Jonas. Plesk. „To vám řeknu, až dojedeme na rozcestí. Není vyloučeno, že pro určení," Plesk. „správné cesty, budu potřebovat krátkou přestávku." Plesk. „Dobře," odvětil Stanislav. V duchu se bavil.
Paladin věděl, že Jonas nemá ani páru o tom, kde hledat. Dokonce mu Jonase bylo i trochu líto, ale musel splnit svou povinnost a doprovodit ho. Nevadilo mu to, měl pobyt na čerstvém vzduchu rád. Kdyby místokrál David nebyl šílenec, možná by Silvpracku pustil a pak Davidovi nalhal, že ho zabil drak. Byl v tom ale háček - byl paladin - nesměl lhát. Tím by porušil řád těchto božích ochránců práva. Pustil takové myšlenky z hlavy. Byl mladý a potřeboval povýšení. Podíval se do dálky, už viděl rozcestí.
Když na něj dorazili, Jonas požádal o přestávku. Usilovně myslel, jak se z toho vykroutit. Když dospěl k názoru, že nemá šanci utéct - za současné situace - začal hloubat nad tím, kterým směrem se vydat. Kde to pro něj bude výhodnější? Možná, kdyby je zavedl do nějaké skalní soutěsky a jednal rychle, mohl je přelstít a přeci jen utéct. Vzal si do Stanislava mapu a podíval se do ní. Na sever ležely Ohnivé pláně - soustava několika zemí, které se vyznačovaly zcela spálenou a bezútěšnou krajinou. Byla zde spousta lávových řek. Na západ byly mocné pevnosti a smrtící průsmyky. Na východ pustiny plné trollů a skřetů.
No bezva, jeho původní plán - odejít z města na Jih - který mu zhatili jeho zatčením, nyní dostal úder po pás a zhroutil se. „No, Silvpracko, dělej, dělej, nemáš moc času!" smál se mu obhrouble jeden ozbrojenec z eskorty. Jonas znovu zvažoval všechna pro a proti různých variant. Jen s jednou nepočítal.
„Dobrý den, mládenci!" zahlaholil kdosi. Ozbrojenci (do té doby ostražití asi jako medvěd v zimním spánku) popadli svá kopí a vyskočili na nohy. Až na jednoho, kterému zaskočilo a který se začal dusit kuřecím stehýnkem. „Složte zbraně," rozkázal Stanislav. Muže, který je zdravil, znal od vidění. Byl to jeden mág profesor z univerzity. Jak jen se jmenoval?
Jonas si muže prohlédl. Byl hodně bledý, skoro jako mrtvola, ale to mohl mít od dlouhého studování v knihovně. Už od pohledu vypadal na mága. Dlouhé vousy, hábit - nyní dosti zašpiněný - a kůň plně naložený různými věcmi, pro které normální člověk nenajde upotřebení.
No jasně, plácl se do čela Stanislav z Čisté. „Dobrý den, ctěný Blatouchu Krásnoočko, co vás přivádí do těchto končin?" Paladin viděl, jak se mág trochu zarazil, potom však spustil: „No, mládenci, byl jsem v mokřadech, zkoumat nové druhy a..." všiml si skurutovy přerostlé ropuchy. „Ty jsi krásná!" sesedl z koně a rozběhl se k ní. Ble se tvářil jako hrdý otec, když Blatouch začal jeho žábu obhlížet. „Ctěný mágu, mohl byste mi odpovědět na otázku?" zeptal se podezřívavě Stanislav. Mág se s pohledem na ropuchu jen těžko loučil, potom se však ovládl a pohlédl paladinovi do očí. „Jak jsem říkal, byl jsem zkoumat nové druhy, když v tom voda doslova vybuchla a já viděl tu nejdivnější věc ve svém životě! Nebudete mi věřit, ale" - dramaticky se odmlčel - „byl to drak! A ne takový ten Dark Elfův mutantík, to ne! Byl to krásný a majestátní drak. Byl celý červený, šupiny se mu nádherně leskly na slunci. Viděl jsem, jak letí směrem k těm spáleným zemím...od mé polohy to bylo...." Mumlal, pak ukázal na sever: „Určitě to musí být severní cestou. Vsadím se, že letěl k té lávové hoře, která se nachází uprostřed lávového pole..."
Jonas polkl. Všechny oči se teď upíraly na něj. V podstatě už bylo rozhodnuto, kterým směrem se vydají.
*
Vyrazili za hodinu. Severní cestou. Jonase začala podivně bolet pravá ruka. A v hloubi duše Modrého draka se začal rýsovat pocit vítězství. Jistě, nemůže se Rudému postavit přímo, ale může pomoci... Magie Modrého byla silná, silnější, než magie Rudého, který to doháněl silou fyzickou. Modrý si to v duchu propočítával. Pokud se něco nestane - a ono se nic nestane, o to se postará - dorazí k hoře za tři dny. Bude-li mít štěstí, najdou tam jen Rudého a žádné další bratry. Nyní ho rozčilovaly jen dvě věci - pleskání mohutných žabích blan a artróza v levém koleni tohoto nedokonalého lidského těla...
*
Jonas se divil, že mág projevil zájem přidat se k nim. Prý z vědeckého hlediska - musí přece draka prozkoumat blíž. Jonasovi se to ale stále nezdálo. Živelní draci přece neexistují! Nebo ano? Beztak byl ten starej páprda určitě něčím sjetej... Ze Stanislavovy vážné tváře nemohl nic vyčíst, ale vypadalo to, že paladin mágovi věří. Pokud viděl draka, pak ho tedy viděl. Silvrpracka byl stále skeptický.
Náladu mu zvedl akorát fakt, že po zbytek dne se vůbec nic nestalo a cesta - v rychlém, leč uvolněném tempu - ubíhala rychle. Ani pleskání žabích blan ho tak nerozčilovalo, možná si už zvykl a přestal ho vnímat. Slunce svítilo, lehký větřík mu čechral vlasy, vzduch krásně voněl - nebýt deseti ozbrojenců, tupého paladina, mága a skuruta, pomyslel si Jonas, byl by to hezký výlet. Dokonce slyšel i křik orla. Byl blízko, to věděl jistě. A pak ho uviděl. Majestátní pták se vznesl ze skal napravo, kolem kterých zrovna projížděli. Silvrpracka rozeznal silné pařáty - bez problému by zvedly malé dítě. Jenže nebyl jediný, kdo orla uzřel.
Přerostlé ropuše, na které seděl skurut, vyhládlo. Už několik hodin ji žaludek dával jasně najevo, že by bylo dobré, aby si něco ulovila. A taková velká moucha - žába totiž nerozeznala, že je to vlastně orel - vypadala obzvlášť chutně. Kdyby ji někdo v tu chvíli pozoroval, viděl by chtivý lesk ve studených očích...
Věci se seběhly rychle. Divné mlasknutí a Jonasovi kolem levého ucha prosvištěl dlouhý lepkavý žabí jazyk. Silvrpracka se lekl a cukl sebou. Jenže se lekl moc a přepadl z koně. Podle křiku ostatních usoudil, že mají stejné potíže.
Mezitím, co se Silvrpracka a tři zbrojnoši sbírali ze země, měla žába docela jiné starosti. Minula tu obrovskou mouchu a přišla tak o moment překvapení. Orel...tedy, moucha začala stoupat výš. Jak to žába - ve zlomku vteřiny - zpozorovala, napjala své svaly a mohutným skokem (za řevu, který vydával nebohý skurut) vyskočila a jala se mouchu pronásledovat. „Ošklivá žábaáááááááááááááááááááááááá...." hulákal skurut. Nebylo mu to nic platné, skočila podruhé a za letu vystřelila jazyk. Tentokrát už byla blízko, ulpělo jí na něm pár peříček. Dalším skokem jí to určitě vyjde, a pokud ne, tak dalším...
Ostatní členové výpravy - včetně lehce odřeného Jonase - pokračovali po cestě. Nicméně kromě paladina z nich nikdo neměl vážnou tvář. Žába totiž zanesla skuruta do blízkého lesíku. Pár sekund nebylo nic vidět, potom z větví vyletěl skurut sedící na žábě a za řevu se opět zřítil dolů. A to se nesčetněkrát opakovalo...
Ble měl štěstí, že žába udržuje zhruba stejný směr, jakým se ubírala cesta. Když se mu žábu podařilo (notně k večeru) zkrotit, vydal se hledat zbytek skupiny. Našel je, jak si opékají maso v malé prohlubni hned vedle cesty. Prohlubeň nesloužila k tomu, aby je nikdo nenašel, ale k tomu, aby jim vítr - který občas přinesl z plání i trochu kouře - nerozfoukal oheň. Hned jak ho viděli, dali se do smíchu. Ble byl otrhaný, se spoustou šrámů a oděrek. Ve vlasech měl jehličí a kusy větviček. Něco zapískalo a z oděvu mu vyběhla veverka. Žába si spokojeně odfrkla a vyplivla várku orlích peříček...
*
Ačkoli si skurut vybíral celou noc jehličí z hlavy, byl ráno čilý jako rybička. To na něm Jonas obdivoval - neobdivoval však vztah skuruta k hygieně, Ble začínal smrdět. Silvrpracka doufal v příznivý vítr, který by za jízdy pach skuruta nesl jinam. Všiml si mága - vypadal bledší, než včera. Celou noc asi nespal. Jonase ale začínaly děsit mágovy oči. Více se podobaly očím té ohromné ropuchy, než očím člověka... Všechny tyto myšlenky zaplašil, ale řekl si, že bude mága příští noc sledovat.
Cesta ubíhala stejně rychle jako včera. Potom vzduchu ztěžknul, Jonas cítil síru. Řekl to paladinovi a ten přikývl - za pár okamžiků vjedou do lávových polí.
*
Modrý drak si přál zoufale zjistit, jestli už dorazil některý z jeho bratrů. Pokud ano, značně by to komplikovalo jeho plány. Neměl prostředky, jak to zjistit. Samozřejmě, mohl se v noci vykrást z tábora, proměnit se zpět do své podoby a zaletět do sluje - jenže by tím vyvolal otázky toho Rudého tupce a navíc by někdo mohl objevit tělo starého mága, které by si musel svléknout. Tělo by se také mohlo přes noc začít rozkládat, nebo by mohlo být roztrháno nějakými divokými zvířaty. Rizik bylo hodně.
Kdyby se mu povedlo najít vodní zdroj, mohl by snad něco zjistit i ze své lidské podoby, ale v okolí žádnou vodu necítil. Bude muset riskovat. Ten pocit se mu líbil, po několika tisících let opět vzrušení! Začichal - za chvíli vjedou do lávových polí. Měl by se prodrat dopředu a bezpečně je převést. To také udělal. „Počkejte, ta pole znám, studoval jsem je. Sice se často mění ale i změny mají jistou zákonitost. Povedu vás," řekl ústy starého mága.
Paladin mu za to ještě poděkoval. Jen Silvrpracka mu věnoval podezíraví pohled. Tak ať, stejně se jednou dozví pravdu, a to velice brzy, pomyslel si Modrý drak.
Lávová pole dopodrobna znal. A i kdyby ne, nedělalo by mu problém projít přes ně třeba poslepu - i v této neohrabané a křehké podobě. Nemusel ani používat magii, jen se orientoval podle obsahu vody v půdě. Jediné, co mu dělalo starosti, byl kouř, který mohl lidem a zvířatům přivodit bezvědomí, pokud by se ho nadýchali opravdu hodně. Proto je vedl trochu delší cestou - jen aby se vyhnul nejhůře zamořeným místům.
*
Jonasovi se hůře dýchalo - a jak tak za sebou slyšel pokašlávání zbrojnošů a frkání koní, nebyl sám. Jen skurut vypadal spokojeně. Jeho žába evidentně trpěla. Začala jí vysychat a praskat kůže. Aspoň, že už tak nepleská, pomyslel si škodolibě Silvrpracka.
„Teď pozor," křikl mág. „Budeme procházet přímo nad jedním jezírkem magmatu!" Varování zbystřilo pozornost každého člena výpravy. Všichni opatrně prošli nad proláklinou plnou lávy. Kůň posledního zbrojnoše sice podklouzl, ale naštěstí se stačil zachytit. Jonas si protřel oči, zkusil zamrkat, jestli tato bezútěšná krajina nezmizí. Nezmizela.
Kamkoli se podíval, viděl nízkou trávu a kleč. Téměř všude byla vrstva popílku, divil se, jak tu může tráva přežít. Sem tam uzřel drolící se čedičový masiv. Všudypřítomný kouř, vycházející přímo z děr v zemi, štípal do očí a ze zápachu síry se člověku dělalo nevolno. Z díry plné magmatu, nad níž právě projeli, stoupal nesnesitelný žár. Silvrpracka se potil, lokl si ze svého měchu s vodou. „Raději s tím šetřete," poradil mu paladin. „Sice jsme nabrali zásoby, ale nemusely by vystačit na cestu zpět." Jestli nějaká bude, doplnil pochmurně v duchu.
Bylo to zvláštní, ale na všechny padla špatná nálada. Jonas už se necítil jako vězeň, dokonce zapomínal i na to, že bude buď zabit, nebo přijde o ruku. Po očku sledoval mága. Na jeho věk byl až moc vitální. S jistotou je vedl.
*
Modrý drak byl natěšený, chtěl je popohnat, ale pak si uvědomil, že v tomhle terénu už lidé ani koně (nemluvě o té obří žábě) nevydrží. I když přenocují, dodrží jeho plán a dostanou se k hoře za tři dny. Dojel k paladinovi: „Mládenče, ty jsi mladý, ale mně by přišel vhod nějaký odpočinek, měl bys něco proti tomu, kdybychom tu někde přenocovali? Pokud mě paměť neklame, někde by tu měla být svahem chráněná prohlubeň, ve které se nedrží kouř." Paladin byl za záminku k zastavení vděční. Za chvíli našli prohlubeň, o které jim mág říkal. Utábořili se tam. Vzduch tu byl cítit, ale zkažený nebyl. Usnuli až podezřele rychle, aniž si to uvědomili... Modrý drak nad nimi rozprostřel magický ochranný štít a i on šel spát, neboť zítra bude potřebovat veškerou svou sílu.
*
Ráno vstali spíše ze zvyku, než proto, že by je probudilo slunce. To bylo zakryté kouřem a také těžkými, bouřkovými mraky. Jak je Modrý zpozoroval, věděl, že nemají moc času, protože minimálně jeden z jeho bratrů - Stříbrný - je na cestě. Skurutova žába vypadala, že už se nepohne z místa. Ble kolem ní nešťastně pobíhal. „Zvednout se!" rozkazoval marně. Ale žába nic, prostředí, ve kterém se nacházeli, pro ni bylo absolutně nevhodné. Modrému drakovi se jí zželeno - přeci jen, byla součástí jeho panství. „Počkej," řekl a odstrčil skuruta stranou. Položil obří žábě ruku na hlavu a pronesl mocné zaklínadlo. Kůže žáby se začala hojit, dokonce byla vlhká. Žába se hned postavila a zaskřehotala. Nohy jí (k Jonasově nelibosti) opět pleskaly. „Ty mocný šaman, já dlužník," pronesl vážně Ble a sklonil hlavu. Za pár minut už byli připraveni vyjet. A také vyjeli - za pleskání žabích nohou.
Kdyby někdo zkoumal místo, na kterém ležela žába a kde ji Modrý drak uzdravil, všiml by si kruhu mrtvé - uschlé - trávy. Modrý vysál všechnu vláhu z okruhu několika metrů...
*
Cíl jejich cesty - ohnivou horu - viděli už z dálky. Jonase opět udeřil do nosu zápach síry a slzely mu oči. Mág je vedl skoro přímo, jen občas zvolil malou odbočku, aby se vyhnuli nejhorším a nejnebezpečnějším místům. Mraky se rychle blížily. Modrý znervózněl.
„Copak tady někdy prší?" nadhodil Jonas. „Asi ano," přitakal Stanislav z Čisté, Pletronův paladin a člen osobní stráže místokrále Davida. Pokračoval: „Podle map jsme vlastně v údolí, jež leží mezi několika horskými pásmy. Nemám pravdu, Blatouchu?" Mág nereagoval. „Mistře Krásnoočko," oslovil ho opatrně Stanislav. Mág se k nim otočil, v obličeji byl celý napjatý, pod očima měl velké kruhy. „Co? Ach ano, máš pravdu," a pokračoval dál.
Bylo po poledni, když si udělali přestávku. Lehce pojedli a opět vyrazili. Několik ozbrojenců začalo brblat, že takhle si ten výlet tedy nepředstavovali. K hoře už to bylo jen pár kilometrů, ale čím blíž k ní byli, tím víc je dusil pach síry. Lávových jezírek přibývalo. „Opatrně, držte se na pěšině" připomínal jim Blatouch.
Po chvilce za sebou Jonas uslyšel vyděšené ržání koně a křik jezdce. Jeden ze zadních zbrojnošů vyjel o pár metru vedle stopy, kterou jim určil Blatouch. Když se Jonas otočil, vězel už kůň zadní polovinou těla v zemi. Propadal se. Jezdec řval, nemohl se uvolnit, ostatní mu chtěli pomoc, ale byli zadrženi. „Ne! Nechoďte k němu, nebo se propadnete také!" řval Blatouch. Kůň vydal takový zvuk, až Jonase zamrazilo v zádech, jezdec brečel jak malé dítě. Z díry se vyvalil kouř, křik zvířete byl nesnesitelný. Po pár vteřinách zmizel jezdec pod zemí a na místě propadu se vytvořilo malé lávové jezírko. „Opatrně," řekl znovu Blatouch.
Otřeseni tímto zážitkem si dávali velký pozor, kam šlapou a do puntíku se řídili mágovými radami. K úpatí hory dorazili už bez nějakých větších potíží. Byli však neobvykle zamlklí.
*
„Sesednout!" zavelel Paladin. Na úpatí hory rozbili malý tábor. Hora nebyla nijak vysoká, tak šest set metrů...ale chrlila kouř lávu, která stékala po úpatí a napájela řeky magmatu. Byla to impozantní podívaná. „Co bude teď?" zajímal se Jonas. „To už je na vás, jak zub získáte," zazubil se Stanislav. Každopádně zbrojnoši zůstanou tady. S vámi půjdu já, abych dohlédl na to, že neutečete. Samozřejmě, může jít i Ble, pokud bude chtít. A mág také. „Já půjdu," pronesl skoro nepřítomně Blatouch, sledující rychle se ženoucí mraky. „Já taky jít," přisadil si Ble.
Jonasovy naděje na útěk rázem pohasly. Paladina by možná zvládl, ale paladina, skuruta a mága ne. „Nemohl bych aspoň dostat normální meč?" zaškemral Jonas. „Lituji," řekl Stanislav, „ale David mluvil jasně. Máte mít jen dýku, kterou jste obdržel." Bezva! Zařval v duchu Jonas.
„Tak tedy vyrazíme," řekl nasupeně. Podíval se na mága: „Jestli tady ten drak nebude, tak vás osobně vykoupu v jednom ze zdejších jezírek!" otočil se a vydal se do svahu. Ble vyrazil za ním. Mág se usmál a potichu řekl: „Za chvilku tu bude víc draků, než jsi kdy viděl..." Stanislav vydal zbrojnošům rozkazy, aby se vrátili zpět do Davidova, pokud se oni nevrátí zpět do večera, nebo pokud se jim situace vymkne kontrole. V hloubi duše tušil, že jen co jim zmizí z dohledu, zbrojnoši vezmou nohy na ramena... Poté popoběhl, aby dohonil malou skupinku, která se vydala po svahu.
*
„Musíme ještě kousek po obvodu hory," radil mág. Právě procházeli kolem jednoho menšího lávového toku. Jonas by rozladěný, kouř ho štípal do očí, špatně se mu dýchalo, neměl meč, musel získat zub draka, o kterém netušil, jestli existuje, v zádech měl skuruta, paladina a přechytralého mága. Technicky vzato, upadl do deprese. Jen nerad poslechl mágovu radu. Rozum ho varoval, aby podivínskému mágovi nevěřil, ale zatím poradil vždy dobře a přes pláně je také převedl.
Po čtvrt hodině objevil vchod do nitra hory. K Jonasovu překvapení nebyl plný lávy. Rozklepala se mu kolena. Najednou si připustil možnost, že by se mohl postavit tváří tvář jednomu z legendárních Živelných draků. Přeběhl mu mráz po zádech. Potom vkročil do sluje...
*
Modrý drak je naschvál zavedl k jednomu z malých vstupů do obřadní sluje. Ten pro draky se nacházel přímo na vrcholu lávové hory a bylo potřeba schopností létat, aby ho mohl někdo použít. Citlivé uši Modrého draka zachytily pravidelné oddychování jednoho draka. Modrému se ulevilo, zatím tu byl jen Rudý a vypadalo to, že spí. Takové štěstí!
„Nic moc nevidím," řekl Silvrpracka. Ti lidé! Pořád mají takové malicherné problémy! „Počkej, oči si zvyknou," ubezpečil ho. Ve skutečnosti však sáhl pro trochu magické moci a vylepšil lidem a skurutovi zrak. Jednoduché kouzlo, které by zvládl i student prvního ročníku magické akademie. Chvilku pokračovali. „Měl jsi pravdu," prohlásil Jonas, „vidím líp."
Modrý drak se prodral do čela průvodu. „Počkejte, musím si něco ověřit." S těmito slovy odešel. Ušel asi dvě stě lidských kroků a narazil na východ do hlavní části sluje. Majestátní, ohromná sluj, do které by se vešla lidská vesnice, byla naplněna jen dechem Rudého draka, který chrápal (vedle prázdných sudů od kořalky) při jejím pravém okraji. To bude snadné, pomyslel si Modrý drak. Rychle se vrátil k netrpělivě čekajícímu Jonasovi. „Je tam," řekl jen.
*
„Je tam," řekl mu mág, jakoby se nechumelilo. Nebyl vůbec vyděšený - což se nedalo říci o Jonasovi, kterému náhle vyschlo v ústech. Paladin Stanislav lehce rachtal - třásl se tak, že mu meč pleskal o kovové chrániče stehen, rychle ho chytil. Jen Ble vypadal, jako, že se ho to netýká.
„Co navrhujete?" zeptal se mága Jonas. „Pokusím se na něj seslat uspávací kouzlo, ty pak budeš mít spoustu času na to, abys mu vypáčil jeden ze zubů - ale měl bys být rychlý, nevím, jak bude má magie fungovat na jednoho z Živelných!"
Silvrpracka si to sumíroval v hlavě. Stačilo se otočit a říct, že chce radši přijít o ruku. Ale když už došel až sem? Proč by mágova kouzla neměla fungovat zrovna teď, když na co předtím sáhl, to se mu vydařilo? „Jdete se mnou, paladine?" Stanislav se zamyslel. „Půjdu, nesmím vám však při vykonávání úkolu pomoci." Jonas pohlédl na skuruta. „Ble jít." Tak a bylo rozhodnuto.
*
Modrý drak lhal. Neměl v úmyslu seslat uspávací kouzlo. Neměl totiž v úmyslu, aby jeho bratr vyvázl jenom s vyrvaným zubem. Naopak. Kouzlem už předem naostřil Jonasův nožík tak, aby bez problémů projel i tou nejtvrdší kůží. Jakmile se Jonas k drakovi přiblíží a zabodne do něj nůž (na přiblížení nepotřeboval žádné uspávací kouzlo, jelikož Rudý bude spát jako nemluvně), vystřelí do těla Rudého ohromná, paralyzující bolest. A dokud bude nůž v ráně, nepoleví. Modrý s nožem totiž spojí své vědomí, vědomí veškerých vod a pokusí se uhasit věčný oheň. Samozřejmě, někdo by to mohl brát jako porušení pojistky...nicméně chudák modrý v tom je nevinně. Chtěl jen pomoci svému skvělému příteli, Jonasu Silvrprackovi, který ho o toto kouzlo požádal. Jak mohl nebohý Modrý tušit, že nůž použije k tak ohavnému (a trestuhodnému!) činu, jako byla vražda jednoho z jeho bratrů? Uchechtl se - z tohohle vyvázne...
*
Jonas byl v šoku, když uviděl obrovské dračí tělo. Velikostí bylo zcela mimo jeho chápání. Nikdy v životě neviděl tak ohromného tvora. Rudý drak byl děsivý - ale také krásný. Přesně to si Jonas uvědomil, když ho poprvé spatřil. Za rohem vykukovali Blatouch a Stanislav. Jonas a Ble vyšli z chodby a zamířili k drakovi. Po pár krocích jim ale zdřevěněly nohy. Něco takového... Jonas se modlil. Chtělo se mu zvracet, stáhl se mu žaludek. Rozklepal se.
Po chvilce se uklidnil a rázným krokem vykročil k drakovi. Ble ho následoval. Když se přiblížil k hlavě, jejíž rozměry by se daly popsat jako mamutí, ovanul ho horký dech, který páchl po síře. Z tlamy čouhaly zuby - ty, co byly umístěny v horní čelisti. Stačilo jen jeden rychle vypáčit a zmizet. Rázem mu to připadalo jako lehký úkol. Otočil se na mága - ten mu dal znamení, že seslal kouzlo. Jonas zavřel oči a bodl.
Rudý zařval. Cuknul hlavou, nůž zůstal trčet v ráně. Jonas si instinktivně dal ruce před obličej - ale to už Rudý vyplivl proud ohně.
*
Zařval, něco ho bodlo do dásně a strašně to bolelo. Úplně, jako by se ho něco snažilo uhasit zevnitř. Rychle otevřel oči a spatřil člověka a skuruta. Bez váhání je pokropil sprškou svého ohně.
*
Rudý zařval, až se otřásla celá sluj. Modrý to sledoval zpoza rohu. Ve zlomku vteřiny si řekl, že ten člověk je opravdu odvážný. Proto sebral magickou energii a vytvořil kolem něj na chvilku štít. Potom se již plně soustředil na to, aby veškerou svou sílu soustředil na nůž v ráně.
*
Jonas zjistil, že není mrtvý. Skurut zřejmě někam odletěl, a nebo měl zdarma kremaci, ale Jonas žil. Sice měl proděravěné ušní bubínky - řev byl opravdu nesnesitelný, ale žil! Rázem si uvědomil, jak blbej nápad měl, když přijal tento úkol. Následně ho zaplavila radost z toho, že přežil. Nevydržela mu však dlouho. Rudý kolem sebou zmítal, jako by mu ta ranka, jež mu Jonas zasadil, snad nějak mohla ublížit. Jonas se rychle rozeběhl k východu ze sluje...
*
Strašná bolest, která mu vjížděla přímo do těla tou malou rankou, nechtěla polevit. Zmobilizoval proti ní veškeré své magické síly. Až ty ji trochu utlumily, ale po chvilce se bolest opět začala rozmáhat. Rudý si snažil vytrhnout předmět, který ho bodl, z rány, ale nedařilo se mu to, vězel tam jak přibitý. Pak mu to došlo! Opět zmobilizoval magické síly - tentokrát je přeměnil v živelný oheň a pustil si ho do žil. Předmět v ráně se začal viklat.
*
Modrý netušil, že si to Rudý uvědomí tak rychle. Možná ho podcenil. Modrý se soustředil, proto měl zavřené oči. Neviděl tudíž Jonase, který se uřícený přihnal a schoval se za roh chodby. Smysly ho ale vnímal. Modrý se koncentroval jen na to, aby nožík zůstal v ráně. Najednou se mu to nedařilo, do mysli ho ťal magický oheň. Pokoušel se s ním bojovat. Najednou se spojení přerušilo!
*
Rudý využil toho, že je jeho protivník oslaben a pokusil si předmět vyrvat z rány mechanicky. Povedlo se. „Bratře Modrý!" zařval. „Bratře Modrý, neschovávej se, vím, že tam jsi!" Rudý byl naštvaný, měl sto chutí se na někoho vrhnout, jenže zatím neměl na koho. Modrého cítil, věděl, že to je jeho práce, jen ho neviděl.
*
Modrý zvážil své šance. Rudý byl dost oslabený, on ale také. Potom se mu do mozku vkradl onen pocit vzrušení. „Tady jsem!" řekl burácivým hlasem a počal se soukat z mágova těla. To odpadlo jako uschlá slupka. Jonas zalapal po dechu, rázem tu byli dva draci místo jednoho.
Modrý se do své podoby změnil rychle. Rudý na nic nečekal a vrhl se na něj. Dvě ohromná dračí těla se do sebe zaklesla. Rudý měl chvilku navrch, potom se objevila únava a převahu získal modrý. Rudý máchl ocasem takovou silou, že ve zdi sluje udělal hlubokou rýhu. Kamení odlétlo na všechny strany. Modrý zařval a drápy se pokusil Rudému rozervat břicho, ten jeho úder zblokoval a cvakl mu čelistí po hrdle. Mrštný Modrý se vyhnul a zaútočil znovu.
Jonas a Stanislav sledovali tento impozantní souboj z relativního bezpečí chodby. Modrý právě škrábl Rudého tak silně, až vytryskla dračí krev. Nicméně pro draka to bylo jen maličké škrábnutí. Oplácel Modrému stejnou měrou. Sluj se otřásala, ze stropu začaly padat úlomky kamenů. V jedné stěně se objevila velká prasklina, tou dovnitř začala prosakovat láva.
Rudý ležel na zádech - byl sražen - ale rychle se vydrápal zpět na nohy. Oba draci byli lehce pošramocení. „Vypadá to, bratříčku, že naše spory nevyřešíme v našich obvyklých podobách, co?" řekl dunivým hlasem Rudý. „Ne, to asi ne..."
Slují projel oslepující záblesk. Když se Jonas opět rozkoukal, vydechl úžasem. Už proti sobě nestáli dva draci, nýbrž velký vodní vír a obrovský plamen. Navzájem se snažily pohltit. Jeskyně byla rázem plná páry, jak na sebe narážela voda a oheň. Chvíli měl navrch ten, chvíli onen soupeř. Najednou se vodní vír roztočil rychleji a plnou silou vletěl do plamene. Ten to čekal, rozestoupil se a rychle se zformoval za vírem. Ze stěny se ulomil velký kus a spadl těsně vedle Jonase. Ten nedokázal od strašlivého destruktivního divadla odtrhnout oči.
Najednou zaslechl šustění křídel. Odněkud z výšky se začali snášet draci! Stejně velcí, jako Modrý a Rudý. Jonas v pokorné úctě padl na kolena. Viděl Zeleného draka, viděl Hnědého draka, viděl Stříbrného a jako posledního, si všiml Černého. Ten se zděšeně podíval na své bojující druhy.
„Bratři! Co to děláte?!" jeho hlas zněl skřípavě. Jonasovi proběhl po zádech mráz, když ho slyšel. Bojující se na chvilku zastavili. Oba zaregistrovali příchod bratrů - ale oba chtěli, aby se jejich spor už vyřešil. Pustili se do sebe nanovo. „Co koukáte?!" zahřměl Černý drak. „Roztrhněte je!"
Jeskyní projel další záblesk. Když se Jonas poté podíval na zápasící draky, nevycházel z úžasu. K ohromnému vodnímu víru a plameni, se přidala stěna z hlíny a kamení, vzdušný vír plný blesků a zvláštní postava lidských tvarů, kterou tvořily šlahouny popínavé rostliny. Všichni teď bojovali. A nad nimi se vznášel Černý drak, Anděl smrti.
Zpočátku tři nově příchozí skutečně spolupracovali a chtěli dva zbylé roztrhnout. Ovšem pak si Zelený vzpomněl na to, že mu Hnědý neposkytl kvalitní půdu pro jeho rostliny. Hnědý zase ve své paměti vyhrabal to, jak mu Modrý zničil jeden horský průsmyk, když ho zaplavil povodní...a tak to šlo dál a dál. Takže nakonec dali všichni draci průchod své řevnivosti a pustili se do sebe hlava nehlava.
Jonas sledoval, jak vzdušný vír metá na kusy hliněnou stěnu, jenom proto, aby pak mohl být stráven plamenem. Souboj získával na rychlosti. Jonas už nestíhal rozlišovat protivníky. Viděl jen klubko barev, které se vlnilo. „Bratři! Přestaňte!" ale nikdo nebral Černého vážně. Ten si povzdechl. Záblesk. A místo Černého draka Silvrpracka uviděl gigantický černý přízrak s kosou. Už už se chtěl vrhnout do klubka, když se otřásající slují rozlehl hlas. Nekřičel, nebyl zvýšený...přehlušil však všechno ostatní.
„Dost!" zavelel hlas. Draci ihned přestali. Záblesk. Vrátily se do svých pravých podob. Jonas hlasitě vydechl. Rudý drak byl celý poškrábaný, v šupinách měl zaryté kamení. Modrý měl popáleniny, jednu tlapu asi zlomenou. Další nevypadali tak zle, ale pár šrámů si také odnesli. Hlas pokračoval: „Jste jako malé děti! Neděláte čest svému otci." Draci pokorně sklonili hlavy a otočili se směrem, odkud tušili zdroj hlasu. Jonasovi se zdálo, že hlas je všudypřítomný.
*
Před draky, kteří stále drželi hlavy skloněné, se zjevilo něco, co Jonas nečekal ani v nejdivočejších snech. Asi metr nad zemí se ve zvláštním posedu vznášel zlatý (plešatý a trochu otylý) chlap. Káravě zvedl prst. „Nic mi k tomu neřeknete?" Rudý - největší z draků - se pokusil něco říct: „Vfemohoucí Pletvone, já..." zarazil se: „já nemám fuby!" S výrazem naprostého zděšení si tlapou začal ohmatávat čelisti.
Jonas nevěřil. Ne todle nemohla být pravda. Ten divný vznášející se chlap nemohl být stvořitelem. Nemohl být nejvyšší bytostí!
Slova se ujal Černý: „Nejvyšší, nevím, co k tomu mé bratry vedlo, mohu se však zaručit, že...." Ten zlatý chlap se zasmál. „Že už to nikdy neudělají? To bys špatně dopadl." Mlaskl. „Uznávám, plnili jste své povinnosti dlouho a dobře...ale chápu, že si potřebujete odpočinout. Mám za vás náhradu." Mrkl, zasmál se a lusknul prsty na pravé ruce.
Po jeho pravici se objevila ta nejpodivnější trojka, jakou kdy Jonas viděl. Světélkující koule plynů, postarší člověk v neobvyklých zelených šatech s divnou helmou a.... a opice. Ta v ruce držela banán a snažila se ho oloupat.
„To nemyslíš vážně, všemohoucí!" zaprotestoval Zelený. „Tidle, že nás mají nahradit?" přidal se Černý. „Ano," řekl ten zlatý chlap. „Ale...!" zaprotestovali sborově draci, až se sluj otřásla. „Už jsem řek!" vznítil se pozlacený. „Zbavuji vás povinností," pronesl obřadně a luskl prsty na levé ruce.
Jonas viděl, jak ze všech draků vytryskl proud barevného světla. Z každého draka jeho barva. Ono světlo přešlo na podivnou trojici. Nic to s nimi neudělalo, jen opice trochu zaklonila hlavu.
„Běžte, jste volní," usmál se Pletron na draky. Otočil se: „A vy tři, spravujte mi to tu dobře!" Koule plynů změnila barvu, muž v helmě přikývl a opice se podrbala na hlavě. „Beru to jako ano," řekl ten zlatý chlap. Najedou, se ti tři rozplynuli...jen po opici tu zůstala slupka od banánu.
„No, už abych šel," naposledy se na draky usmál: „Nebuďte smutní, jděte a žijte, radujte se!" To byla poslední slova, která ten divný plešoun řekl. Potom zmizel také. Draci na nic nečekali a jeden po druhém odletěli do různých částí země. Jako poslední odlétal Modrý, otočil se k chodbě, kde se krčil Jonas a mrkl na něj. Potom rychle zamával křídly a zmizel.
*
Chvilku bylo ticho. Potom Jonas zařval: „Stanislave! Stanislave!" Nikdo mu neodpovídal. Teprve teď si Jonas všiml kamení, které se po dobu boje sypalo ze stěn a stropu. Z pod jednoho z nich trčela noha v okované botě. Tak skonal Stanislav z Čisté, Pletronův paladin, člen tělesné stráže místokrále Davida.
Výborně, pomyslel si Silvrpracka, ačkoli mu bylo paladina trochu líto, aspoň můžu zmizet. V tom slyšel, jak kov smýká o kámen. „Ty ani hnout, nebo já tě probodnout!" Ne, nebylo možné, aby skurut přežil! Jonas natočil hlavu a nemohl uvěřit vlastním očím. Byl to Ble. Celý ožehnutý, ale dýchal a držel se na nohou. „Ty tohle potřebovat," řekl a hodil mu pěkně velký úlomek předního zubu Rudého draka. Ble se začal smát a sklonil svou zbraň. „My jít, mně nelíbit tu." Jonas zub opatrně vzal a vydal se - společně se skurutem - k východu ze sluje. Doufal, že nebude zavalený. Nebyl.
*
Jak se ukázalo, skuruti mají tuhý kořínek. Ble byl sice popálen, ale bylo to většinou jen povrchové. Dle předpokladů zesnulého paladina nikdo ze zbrojnošů nezůstal na místě. Asi utekli hned, jak zevnitř slyšeli zvuky souboje. Gigantická žába a Silvrprackův kůň byli přesně tam, kde je nechali. Jonas opatrně zabalil ostrý zub do přikrývky. Vyjeli.
*
Cestu přes pláně našli velice snadno - až si Jonas myslel, že nad nimi někdo bdí. Celou nehostinnou pustinu překonali za den. Hned jak z ní vyjeli, začali hledat nějaký zdroj vody. Našli malou říčku. Nabrali si zásoby vody a smyly ze sebe prach a saze.
Zbytek cesty probíhal taktéž klidně. Na cestě nenarazili na žádné překážky. Jeli pomalu, cesta k Davidovu jim zabrala tři dny. Když přijeli na dohled města, byli v šoku.
*
Už z dálky viděli kouř. Ve městě zřejmě propukl požár. Popohnali zvířata. Do města vjeli severní branou. Zamířili přímo k paláci - Jonas chtěl předat zub a vypadnout co nejrychleji. Byl velice překvapen, když zjistil, že právě palác je zdrojem ohně. U paláce se tísnily davy lidí.
Palác vesele hořel. Na nejbližším stromě visela mrtvola Robina z Mladé. „Co se stalo?" zeptal se Jonas jednoho z rozjařených mladých lidí, kteří byli všude kolem. „Vy to nevíte? Král Jiří byl sesazen! Na jeho místě nyní sedí král Petr. Jiří uprchl i se svou rodinou, ale jednotky nového krále jsou jim na stopě, jistě je brzy dostihnout!" Silvrpracka oněmněl. Takový zvrat událostí nečekal. „A David?" zeptal se. „Místokrál? Zapálil palác a utekl, ale myslím, že ho brzy dopadneme. Nechal po sobě akorát poslední výnos. Jestli chcete vědět, co psal, tak jedna kopie visí na krku Robinovi," ukázal na mrtvolu visící na stromě. „Díky," řekl Jonas a pokynul skurutovi, ať jede za ním. Na výnosu stálo:
Moji milí poddaní,
situace se vyvinula velice nepříznivě.
Musím na nějaký čas odjet, ale věřte, že až se přežene nečas, který se na vás řítí,
tak se vrátím. Silnější a moudřejší a budu vládnout ještě lépe, než jsem vládl doposud.
Váš milovaný místokrál David

„Co tomu říkáš, Ble?" zasmál se Silvrpracka. „Mně to být jedno, bordel bude stejně mít klienty," zazubil se svou hubou skurut. „To máš pravdu, nepůjdeme se někam napít? Docela mi vyschlo v krku." Skurut souhlasil. Hospody naštěstí fungovaly, proto zapadli do té nejbližší. Hostinský byl ve velmi dobré náladě. Jonas střežil dračí zub jako oko v hlavě. Teď - když ho nebude muset odevzdat - dostane za něj pěkně tučný měšec.

V hospodě seděli asi dvě hodiny. Potom dovnitř vpadl udýchaný muž v barevné vestě. Měl koženou brašnu, která označovala jeho úřad - byl to posel. A dle insignií zřejmě posel nového krále Petra. Zjednal si klid a přečetl vzkaz od krále Petra. Zdravil všechny obyvatele města. Sliboval, že se jim povede lépe a jako dárek - ke své korunovaci - udělil všem (krom nejtěžších případů) amnestii.

Jonas Silvrpracka byl oficiálně volný, měl čistý rejstřík, a také dračí zub nesmírné hodnoty. To by měl nějak oslavit... Že by si zašel do bordelu? Pak mu v hlavě zavířily události posledních dní. Ne, do bordelu rozhodně ne! I když....

Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů