Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Komentátorské střípky

7.10. 2013 Autor Dracandros Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x873
Komentátorské střípky z ligy 2A

Šíp ve tmě

Ten den se setmělo brzy. Slunce zašlo během pár minut a ponořilo celé město do tmy. Začal foukat studený vítr od severu.
„Snad špatné znamení", pomyslel si Korchan: „Možná bychom to dnes měli vzdát".
„Stojíme tady venku už dvě hodiny Korry a co se mě týče, budeme tady stát klidně i další dvě, dokud je neuvidíme vycházet!" odsekla druhá postava rozčileně.
„Tak se hned nerozčiluj Gorene, mě je zkrátka hrozná zima."
„Jeden by si pomyslel, že když trávíš většinu času ve Sněžné pevnosti, budeš na pořádnou zimu zvyklý", odtušil Gorend.
„To je právě to, po čase už nemyslíš na nic jiného, než se dostat někam do tepla."
Jejich rozmluvu přerušil pohyb v protilehlém hostinci, z něhož právě vycházelo několik temných postav. Nikdo z nich nemluvil, pouze se rozhlédli po obou stranách ulice a vykročili do tmy.
„Tak špatné znamení jo? Za nimi." poručil Gorend a oba společníci se zahalili do plášťů a vydali se skupinku následovat. Nemuseli jít dlouho. Hned za druhým rohem na ně čekalo překvapení. Jen co Gorend udělal krok vpřed, na střeše se něco pohnulo a zasyčel šíp.
„Do háje, dostal jsem to, ke zdi!" zakřičel.
Oba se vrhli jako jeden muž k zídce, táhnoucí se kolem uličky. Poskytovala však chabé útočiště a nebylo se kam hnout. Za prvním šípem následoval první, druhý a brzy bylo jasné, že střelec není sám.
„Áhh, podívej se, jak se z té rány kouří. To nebyl obyčejný šíp, podívej!", ukazoval Korchan na peří, které šíp zdobilo. Bylo černé havraní, znak nekromantů z Doupě vrahů. Ti byli známí svou oblibou v pomalu působících jedech. Pyšnili se tím, že zásah jejich šípem nikdo nepřežije. A pokud je známo, měli pravdu.
„Soustřeď se teď spíš na to, abys podobný neschytal do zadnice!" zakřičel Gorend a vytáhl meč.
„Meč?! Jsme tu přimáčknutí k metrové zídce, co s ním chceš dělat, hrát si na zaklínače a odrážet šípy??!"
Naštěstí nic podobného nebylo potřeba. Ulici ozářilo jasné světlo a na protějším chodníku se zhmotnilo několik postav. „Na ně chlapi", zavelel ženský hlas a v tu ránu byl vzduch plný šípů mířících na postavy na střeše. Ti na nic dlouho nečekali a zmizeli na druhé straně budovy. Harry a Gorend se ani nehnuli a přesto...ten hlas jim byl povědomý.
„Zase jsem vám zachránila zadek, pohov pánové, Caliss je tady".

Co je to cítit?

„Caliss, jaké milé překvapení..." zabručel Korchan.
„Ticho Korry, zachránila nás. Caliss opravdu tě rádi vidíme, ale jak ses sem sakra dostala a jak jsi věděla, kde jsme??"
„To se musíte zeptat tady mága, ale nemyslím si, že budete úspěšní. Je málomluvný a moc dobře víte, že tihle staříci hrozně neradi vysvětlují svoje kouzla " odvětila Caliss.
„Dobře, dobře ale poslyš, ztratili se nám. Musím informovat velitele. Ihned!" řekl Gorend a pokoušel se vstát:"Áhh u Andrasty!", zaúpěl, když se šíp v ráně zabořil hlouběji.
„TY bys měl zůstat ležet a nechat ranhojiče, aby ten šíp vytáhli. Velitele budu o tvém selhání informovat sama," ušklíbla se Caliss. A na nic nečekala, jen pokývla mágovi a v dalším záblesku světla byla pryč. Na místě zůstala jen skupina lukostřelců a ranhojič, který se již skláněl nad zraněným a prohlížel si letek šípu.
„Černá...panebože," zašeptal.
„Ano já vím, nekromanceři. Prostě ten šíp vytáhni, ránu obvaž a pakuj se!"
Za pár okamžiků a bolestných výkřiků bylo po všem. Šíp se po vytažení z rány okamžitě rozplynul a zbyl po něm jenom černý, hnusně páchnoucí, oblak. Ranhojič se uklonil, a poroučel se s ostatními pryč. Patrně zapít boj v nejbližším hostinci bez dohledu přísné velitelky.
„Tak a co teď? Jsi zraněný a oba víme, že tohle se jen tak nezahojí," zeptal se Korchan.
„Já ti povím co. Víme, kterým směrem šli, říkám tedy, sledujme pach. Nemáme na výběr, až řekne Elvidovi, že jsme selhali, s prázdnými rukama by se vracel jenom sebevrah," řekl Gorend. Po pár vratkých krocích byl schopen docela jistě stát, a za chvíli se vydali po stopě. Skuruti jsou známí svým čichem, jsou schopni sledovat kořist i míle daleko. Jenže teď byli ve městě, páchnoucím svým typickým odérem splašků a moči a sledovat někoho, byť jenom dýchat, bylo velmi obtížné. Když došli na konec uličky, cesta se dělila. Oba však cítili cosi, onen nepopsatelný pach magie. A ten je vedl směrem k hlavní bráně a pryč z města. Dál do noci, dál do divočiny...

Půlnoční sedánek

Bylo něco po půlnoci, když se konečně zastavili v Lese pokoje. Odkud získal své jméno už nikdo neví, stojí tady tisíc let a bude stát, až všechny staré národy zmizí a nové povstanou. Naši dva skurutí přátelé právě ulehali k odpočinku, když v tom zaslechli praskot dřeva a v houšti stromů zahlédli mihotající se světélko.
„Pšš, podívej se!" zašeptal vzrušeně Korchan.
„Je snad možné, že bychom je dostihli? Musíme se dostat blíž." zašeptal Gorend v odpověď.
Následující okamžiky se pomalu, jak jen to skuruti dovedou, plazili směrem ke zdroji světla. Když byli dostatečně blízko, zaslechli hlasy a hned několik. Znělo to, že se hádají. Odvážili se ještě o pár metrů blíž, aby slyšeli, co si povídají.
„Ti dva jsou už dávno na pravdě boží. Nekromanceři od Nairy je dostali ve městě," říkal vysoký skřet uprostřed u ohně.
„Povídám vám, že jsem něco zaslechl. A už od včera mám divný pocit, jako by nás pořád sledovali," nervózně se rozhlédl stařec v tmavém plášti.
„Ty jsi pořád zbytečně nervózní Keldare."
„Zato ty jsi až moc klidný. Nerozvážný a prchlivý."
Korchan a Gorend se na sebe podívali a beze slov se potichu odplazili z doslechu.
„Dostihli jsme je, ale co teď budeme dělat? Kontaktovat šéfa nemáme jak, ty jsi pořád zraněný a je jich přesila 3 na jednoho," zeptal se Korry, když byli dostatečně daleko.
„Jed působí pomalu, slyšel jsem, že jeden z oddílu s tím chodil měsíc, než pošel. Takže tenhle problém nech na mě. A co se jich týče, tak budeme pokračovat ve sledování. Myslím, že už vím, kam mají namířeno."
„A kam?"
„Vzpomeň si na mapu oblasti, kde teď jsme. Míří do Věže. Teď bychom se měli trochu prospat, vezmu si první hlídku a ráno vyrazíme za nimi."

Na cestě do věže

Déšť je zastihl nepřipravené v horách. Kluzká stezka přes pohoří Cug el Athol nepatřila mezi ty nejschůdnější v létě, natož teď, když se blížila zima a foukaly severní větry. Korchan byl zvyklý na úzké horské cesty, nicméně zraněný Gorend, navíc původem z nížin u moře, měl velké problémy. Rána se sice uzavřela, maso kolem ale začalo pomalu černat a uzliny rozšiřující se kolem byly jako pavoučí síť. Šli mlčky, každý se soustředil na vlastní další krok. Oba měli mizernou náladu, protože skupina jim před dvěma dny zmizela. A přitom byli tak blízko, stačila jedna přesná střela a mohlo být po všem...
(před dvěma dny)
„Střílej sakra, střílej!" křičel Gorend: „ten mág se je chystá teleportovat!"
„Snažím se," zavrčel Korchan a založil šíp a vzhlédl: „Do háje...kryj se!" a vrhnul se k zemi. Gorend se také podíval a v další chvíli byl na zemi za balvanem vedle Korchana, když jim nad hlavami proletěla ohnivá koule. Teď již věděli, že ve skupině minimálně dva ovládají magii.
Mág mezitím dokončil své zaklínadlo, zablesklo se a všichni byli pryč.
„Doprdele jsou pryč."
„To já sakra vidím, raději mi řekni, jak je teď máme sledovat!"
„Víme, kam jdou a teleportační kouzla mají slabý dosah. Můžou být maximálně pět mil od nás."
„Tak to bys měl začít utíkat..."
To ale bylo před dvěma dny a teď měli jiné starosti. Déšť neslábl a cesta se stále zužovala.
„Musíme najít úkryt," křikl za sebe Korchan na Gorenda: „půjdu napřed a pak se pro tebe vrátím."

Přes hory a ještě dál

Uplynula asi hodina, než se Korchan vrátil. Do té doby stihli oba promoknout skrz naskrz. Vítr skučel mezi skalami a nebylo málem slyšet vlastního slova. 
„Do vzdálenosti kilometru není po stezce ani jedna jeskyně," zahulákal: „musíme buď jít dál a dříve či později spadnout nebo spolkneme pýchu a ty použiješ to udělátko, co ti dala Kočka, než jsme odešli."
„Ty víš moc dobře, kam nás to teleportuje a co nás tam čeká," hulákal Gorend v odpověď: „jak se šéf dozví, že jsme neuspěli, tak nepřežijeme další ráno."
„Tady nepřežijeme další hodinu, tak dělej a něco si vymyslíme, až tam budeme."
Gorend jen zakroutil hlavou, vědouce jejich budoucí osud po návratu do tábora s nepořízenou. Přesto zalovil ve vaku a vytáhl podivně vyhlížející hůlku. Na dotek byla hladká a vyřazoval z ní chlad. Podíval se ještě na Korchana, hledaje náznak toho, že jej snad napadl lepší nápad. Ten jen pokývl hlavou směrem k hůlce a tak ji Gorend vzápětí rozlomil, záblesk světla a byli pryč.
Poslední, co si pamatovali těsně po zhmotnění, byla rána a pocit, jako by měli nohy z kamene. Pak tupý náraz o zem.
Když se Gorend probral, hned mu bylo jasné, že nejsou zpět v táboře. Byl v nějaké dřevěné chatrči a v táboře bylo všechno z kamene dle nařízení velitele.

Nečekaná setkání

Gorend už měl všeho dost. Drželi ho již druhý den, připoutaného k posteli a jediný, kdo za ním chodil, byl mladý skřet, který mu nosil jídlo a vodu. Nemluvil s ním a na jeho dotazy odpovídal mlčením a kradmými, nervózními pohledy. Až třetí den přišla změna. Dva vojáci jej odpoutali, prudkým pohybem postavili a napůl vlekli, napůl vedli ze stanu pryč. Světlo jej v první chvíli oslepilo. Trvalo to pár okamžiků, než byl sto se rozkoukat. Jestli si byl něčím jistý, tak tím, že tohle nebyl jejich tábor. Při teleportaci se něco pokazilo a on skončil někde jinde. A kde byl k čertu Korchan?
Dovlekli ho k největší budově. Před ní stáli po zuby ozbrojení stráže, kteří jen pokývli hlavou a beze slov jej pustili i s jeho průvodci dovnitř. Budova byla prostorná, bohatě vybavená nábytkem ze dřeva. Uprostřed stál velký stůl, u kterého sedělo mnoho skřetů. Přestože si každý myslím, že skuruti a skřeti často spolupracují, opak je pravdou. Rasy se nesnášely a bylo zatěžko říci, kdo koho nenáviděl více. V čele stolu však neseděl skřet. Ale žena, skřetice. Ty se často nevidí a už vůbec ne v čele vojska. Tuhle však Gorend dobře znal a na okamžik zapomněl i na své otázky, které už už chtěl vykřičet.
„To jsou k nám hosti," zavrčela a ušklíbla se. „Je to už pár zim, co jsme se neviděli. Kdy to bylo naposledy, nemůžu si vzpomenout."
„Naposledy jsme se viděli v bitvě na Krvavém poli, když ses schovávala za svou stráží na kopci. Rád tě zase vidím yenn," procedil Gorend když se mu vrátila řeč.
Yenn pomalu vstala, došla k němu a vrazila mu pěst do břicha. Celý stůl to ocenil bouřlivým potleskem a smíchem.
„Drahý Gorend, ty a ta tvoje paměť. Snad ti tato medicína pomohla," zasmála se. Gorend mezizím popadal dech a rozhodl se, že dalšími urážkami nic nezíská. Mlčel tedy.
„Ano vidím, že medicína zabrala. Ale teď budu chtít odpovědi a pokud se mi nebudou líbit, vrátíme se k léčbě. Zaprvé, jak jsi se sem dostal, kolik vás je, kdy se chystá útok a kam utekl ten tvůj skurutí kamarád?!"

Útěk

Výslechy trvaly obvykle hodinu, někdy dvě. Mlátili ho, občas topili ve vodě, ale odpověď, kterou chtěli, nikdy nedostali. Jak by taky mohli, Gorend neměl sebemenší potuchy, kde Korchan vězí a yenn byl přesvědčená, že jsou špehové a že se chystá velký útok. Jednu výhodu to však celé mělo, protože když viděli, v jakém stavu Gorend je po zásahu otráveným šípem, táborový šaman alespoň šíření otravy zpomalil. Díky jeho kouzlům byl také Gorend dost omámený a tak mu ani mlácení tak moc nevadilo. Když však kouzla vyprchala a jeho rány se probudily k životu, začal uvažovat o útěku. Byl však střežen ve dne v noci, sebrali mu všechny věci a přemluvit někoho ke spolupráci nebylo možné. Musel tedy zatnout zuby a čekat. A doufat. 
Dny se zoufale vlekly, mučení, snídaně, mučení, oběd. Večeři mu jeho věznitelé nedopřávali. Jednoho dne se do jeho cely přikolébal strážný a beze slova odemkl. Byl oblečený v těžkém oficírském brnění a hlavu mu kryla hrozivá přilba s rohy.
„Co tak čumíš, hni sebou, než někdo přijde. Ti venku jsou možná tupí jak poleno, ale za čas se podívají dovnitř a jsme mrtví oba." Gorend nikdy neslyšel Korchana raději. Nebyl ale čas na dlouhé otázky, rychle popadl meč a v tom si uvědomil, že nemají žádnou šanci. Z vězení vedl jenom jeden východ a to ven a i když byli stráže tupí, nikdy by Korchanovi nedovolili jej odvést.
„Co teď?" neodpustil si Gorend přece jen jednu otázku.
„Co si myslíš, že jsem sem vpálil a nemám plán? Koukni, co se mi podařilo ukrást," řekl Korchan ukazujíc modrou hůlku. Jejich hůlku, spravenou a připravenou.
„Zapomínáš, že tahle zatracená věc nás sem dostala," zavrčel Gorend, ale věděl, že to je jejich jediná šance. Zaměřující kouzlo do jejich tábora sice vyprchalo s prvním použitím, ale teleport se stále mohl zdařit. Samozřejmě nebylo jasné, kam se dostanou a v kolika částech.
Kývli na sebe a Korchan hůlku rozlomil zrovna ve chvíli, kdy se dovnitř vřítili stráže s yenn v čele.

Záblesk a tvrdý pád na zem. Korchan a Horend se pomalu zvedali ze země, dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, jak oba kontrolovali, jestli jsou vcelku a rozhlíželi se po okolí. Žádní skřeti v dohledu, to bylo asi vše, co mohli chtít. Ale ani žádná vegetace, jen písek...
„Poušť," konstatovat Gorry jasnou věc: „Hodilo nás to do pouště na jih!"
„Bravo, zrak ti funguje dobře. Alespoň že jsme oba v celku a tentokrát oba na jednom místě," řekl Korchan: „nemá cenu tady stát a dlouho uvažovat, musíme zvolit směr a připravit se na denní pochod. S trochou štěstí nejsme uprostřed, a jestli je to poušť na jihu, tak ta se dá přejít za 4 dny."
„Nikdy mě nepřestane udivovat, kdes tyhle znalosti nabral. Zníš jako nějakej děsně moudrej elf."
„Elf by tady chcípl za den. My vydržíme třeba týden, když budeme muset. Jdeme, slunce není zas tak vysoko."
Korchan měl naštěstí pravdu, byla to jižní poušť a nebyli v jejím středu. Než slunce zapadlo, dostali se na její okraj a našli pramen vody.
„Ta hůlka, máš ji ještě?", zeptal se Korchan.
„Jo, i když sám nevím proč. Málem nás zabila, už dvakrát. Já to říkal veliteli, že teleport je dobrý leda pro zbabělce a sebevrahy. Čas se téhle prokleté věci zbavit," zavrčel Gorchan a rozmáchl se a hodil hůlku do jezera.
Na hladinu ale nikdy nedopadla. V mocném záblesku světla se zhmotnila celá družina.
„Velitel Barun," vydechli oba a postavili se do pozoru.
„Pohov vy dva, tady mág se vás snaží zaměřit už měsíc a teď jste poprvé byli v dosahu. Nemyslete si, že jsem vás přišel zachránit, jsem tu jenom proto, že vás dva ještě potřebuju. Povedlo se nám lokalizovat tu skupinu magicky ve městě nekromantů, ale jenom vy dva víte, jak vypadaj ty jejich ksichty. Tak se připravte na delší teleport."--------------------------------------------------------------------------------------------------

Draugluin, vrchní opička 

Příběh se blíží ke konci, ale teď na něj není vhodná chvíle. Trpělivost čtenáři... 

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů