Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Maranor Čepel

7.10. 2013 Autor Maranor Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x927

Literární popis mé postavy na nejmenovaný online server Dračího doupěte.

Snad se vám bude líbit :)


Osud nebyl v Maranorovi Čepelovi příliš příznivý. Narodil se v malé podzemní pevnosti trpaslíků jménem Arax Dul. Pevnost samotná zažívala úpadek, Maranor žil od mala v chudinské čtvrti, jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malý.

Když mu bylo deset, zdálo se, že se na něj usmálo štěstí. Na ulici si ho vybral jeden z bohatých trpasličích kupců a odvedl si ho do své péče. Brzy se ale ukázala kupcova pravá podstata a Maranor se tedy již ve velmi útlém věku naučil, jak zvrácený okolní svět je.

Kupec Maranorovi zaplatil ta nejlepší studia, vybrané ošacení a pokrmy, oplátkou ovšem tento tlustý obchodník s prasečími očky požadoval od malého trpasličího chlapce uspokojení svých pervezních sexuálních choutek.

Po deseti letech tohoto obchodu se z Maranora stal mladý muž s velmi čistým pohledem na svět, velmi střízlivé povahy. Během nespočetných hodin v soukromých komnatách svého donátora se naučil potlačovat své emoce a velmi cílevědomě si jít za svým.

Nyní, když se naučil vše potřebné a škola mu již nemohla dále nic nabídnout, rozhodl se, že obchod ukončí.
Tři měsíce. Tři měsíce stačily, aby díky střídmě a nenápadně podávanému jedu kupec ochořel a na smrtelné posteli, pln výčitek, ještě podepsal poslední vůli, ve které odkazoval veškerý majetek mladému trpaslíkovi s černýma, smutnýma očima naplněnýma slzami.

Oči, které dle potřeby dokázaly měnit výraz na takřka jakýkoliv, však ještě tu noc zaplnila ryzí nenávist, když Maranor v noci na hřbitově klečel nad studeným kupcovým tělem a v ruce třímal čepel, kterou bodal a bodal. Čepel, ve které se odrážel jeho šílený úsměv, ale i lesk jeho slz. Čepel, která ještě tu noc dotvořila jeho jméno.

Osud však Maranorovi nepřál a opět si s ním hodlal krutě zahrávat. Hned následujícího dne totiž trpasličí pevnost napadla armáda nekromantského pána, služebníka temných božstev. Zombie neměly s obranou zašlé pevnosti téměř žádné potíže a ještě toho večera se nad údolím Arax Dul linul kouř a doznívaly výkřiky umírajících i těch, kteří si při mučení v pařátech zombií umřít přáli.

Právě jedním z nich byl Maranor a právě jeho přání vyslyšeno nebylo. Ba naopak, jeho houževnatosti a snad i jeho očí plných nenávisti si všiml sám nekromantský pán a nechal zuboženého trpaslíka odnést do své věže ukryté v hlubinách hor.

Kdo by si myslel, že se nad ním nekromant slitoval, mýlil by se. Zlo nezná slitování a sám Maranor to dobře věděl.
Když dříve nelítostně hleděl do očí umírajícího kupce, který trpěl v hrozivých křečích, upoutaný na postel, už tehdy v sobě Maranor cítil divný hřejivý pocit. Ale až tady, v mučírnách nekromanta si uvědomil, že to byl pocit uspokojení. Pocit radosti z čistého a nezastavitelného pohybu zla.

Ne, on, upoutaný v okovech, když se mu ostré ocelové hroty zařezávaly do těla, nekřičel. Smál se. Smál se šíleným smíchem, se zamlženýma očima a s jakousi podivnou radostí.

Jeho smích však skončil ve chvíli, kdy si ho pán nekromant snad právě proto vybral ke svému experimentu.
Když mu do středu zad, za pomoci magie, vpaloval velký černý diamant, jeho bolest byla tak nezměrná, že po několika minutách omdlel.
Těsně před tím, než si všiml výrazu nekromanta. Byl to úsměv. Stejný úsměv, jaký měl on sám, když do šálku trpasličího kupce kapal kurare.

Po probuzení Maranor zjistil, že už se nenachází v okovech ani ve věži nekromanta, někdo ho nahého hodil do blátivé kaluže uprostřed lesa, snad jako odhozený produkt neúspěšného experimentu.
Když si s náhlým procitnutím sáhl na záda, zjistil, že magický kámen je stále na místě. Studený jako led a stejně tak prázdný, průhledný.

Během několika následujících let se Maranor plácal životem, hledal smysl a své místo. Do doby, než v jedné pouliční rvačce o půl bochníku chleba nemilosrdně, bez emocí ubodal neznámého pobudu.

Té noci měl ty nejpodivnější sny. Všude kolem něj se objevovaly rozmazané temné siluety a ozývalo se podivné hučení. Jakoby se siluety smály jeho bezmocnosti a ubohosti.
Když se celý zpocený probudil na hromadě odpadků, ucítil v zádech podivnou pulzující bolest. Kusem ulomeného zrdcadla, který nosil s sebou, se na místo podíval a spatřil, že diamant změnil barvu, byl znovu stejně černý jako v ten den před lety, kdy tento krutý dar získal.

Nebyla to však jediná změna. Nedaleko od něj se objevila temná silueta, jakési vlnění prostoru, které na něj promluvilo. Ozvalo se podivné hučení, Maranor však ke svému šoku rozeznával jednotlivá slova.

Silueta nebyla ničím jiným, než démonem astrálních sfér, démonem zla a hodlala mladému trpaslíkovi učinit nabídku.

Za velmi malý poplatek dá Maranorovi místo a smysl ve světě, po kterých toužil. Místo na straně zla, které by většina hned zavrhla a jen málo o něm vůbec uvažovalo. Maranor však ne.

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů