Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Příběh trpaslíka

15.4. 2013 Autor Vali Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x1074

Gamebook jede dál, a tak jsem se rozhodnul oslovit i další lidi k jeho hraní. Jeden nejmenovaný hráč se rozhodnul hrát fantasy opravdu tak, jak se hrát má, vžil se do své postavy a jeho postava si píše deník. Ochutnávku deníku jsem se Vám rozhodl vydat pod svým jménem jeho rukou i detimes. Pokud mu vydrží elán a nezdechne, je možné pokračování..

 

Pro některé nadšence, může posloužit jako insopirace k hraní nebo psaní. 


Ta cesta je ale sakra dlouhá, že já sem radši nešel někam jinam. Tohleto není nic pro pořádnýho trpaslíka odcházet z hor a jít přímo k pobřeží. Tam nic dobrýho nečeká, žádné chodby, kov, prostě nic. Ale pořád lepší než ten hroznej sirotčinec, tfuj. Jediná dobrá věc na týhle cestě zatím je, že sem tomu opilcovi moh čmajznout tenhlecten no prostě knížku. A ještě víc mě potěšilo, že v ní není nic napsaný. Aspoň, že mě v sirotčinci naučili číst a psát. To je asi tak jediný co mi to tam dalo. Ještě sem si odtamtud odnes vak s jídlem, ty dva zlaťáky co sem si jednou vydělal, když přišel nějakej chlápek. Sháněl někoho na malou prácičku tak sem mu ty mechy v horách našel. A nakonec sem vedoucímu sirotčince čmajznul ten jeho nožík, co nám s nim občas vyhrožoval. Teď bude mít smůlu, parchant jeden. Doufam, že mu to daj ostatní sežrat. Ale pořád to není žádná pořádná zbraň pro trpaslíka. Chtělo by to něco většího, se s tim cejtim jak nahej ve větru. 
 
Vo vlastní minulosti toho moc nevim. V sirotčinci mi navyprávěli spoustu věcí. Moji rodiče se prej se svym klanem přemisťovali do novýho dolu. Ten starej už byl plnej jenom kamení. Cestou je přepadla banda zlodějská zelenejch kůží a všechny pobili. Jenom moje máma se mnou v uzlíčku prej dokázala zraněná dojít až k tý budově. Po několika dnech v posteli už to nezvládla a nechala mě samotnýho. Její věci prodali a já tam tak mohl zůstat. Já si z toho ale nic nepamatuju, byl sem ještě moc malej. Několik starších taky sirotků mi pak vyprávělo, jaká byla, co měla na sobě o trpaslíkách obecně. Dozvěděl sem se, že pocházela z klanu Kovorubců a že ve znaku měli kladivo drtící skálu. V ten den sem přísahal, že budu jméno klanu nosit hrdě a dělat mu čest jako jeho poslední zástupce. Budu hrdý válečník Ghrond „krátkovous" poslední z klanu Kovorubců. Taky sem hodněkrát snil, že budu mít v rukou to veliký kladivo a budu s nim drtit všechno okolo. Co se povídá o trpaslíkách, vim jen z doslechu a vyprávění, ale docela to na mě sedí. Tak tomu věřim. Až neuvěřitelně mě přitahujou hory, peníze a zbraně. Jo asi to bude pravda. Moc přátel sem za těch dvacet let v sirotčinci neměl, není teda těžký odejít. Můj kámoš bude tahleta knížka a snad jednou bude moje sága známá po celym světě. 
 
Ráno sem zase vstával brzo, cestou mě dvakrát málem zadupal kůň do země. Fuj vošklivý čtyřnohý zvířata. Už to k městu není daleko, začínam cítit rybinu a puch spousty smradlavejch lidí. Jednou sem tu už byl, ale je to dávno. Jel sem pomáhat naložit zásoby jídla pro sirotčinec. Všechno mi přišlo veliký a proti sirotčinci krásný. Taky sem to hned všem povyprávěl. Prošel sem kolem stráží u brány, divně se na mě koukali. Budu si tady muset dávat větší pozor než tam no. Šel sem do prvního hostince a zaplatil si z těch pár drobnejch spaní. Chvilku sem se válel v tý krásný posteli. Polštář nebyl vycpanej slámou a neležel sem jenom na slámě, prostě paráda. Pak sem si ale uvědomil, že sem ještě nepřemýšlel, co budu dělat dál. Dobře skočim se podívat po nějaký prácičce na náměstí. Vzal sem si svoje věci, přece je tu jentak nenechám, nožík sem si strčil za provaz omotaný kolem pasu a vyrazil k náměstí.
 

  Těch lidí, věcí a pachů. Všichni někam pospíchali a vůbec si nevšímali maličkostí. Uprostřed náměstí stála spousta různobarevných stánků, lidi v nich pořvávali a snažili se prodávat. Jak sem se prodíral davem, uviděl sem, jak jednomu chlápkovi sebrali docela naditej měšec. Samosebou se ten zloděj hnedka dekoval, asi bych ho mohl dostat, bylo to takový vižle. Jenže něco mi říkalo, že asi nebude úplně sám. Navíc s timhle žabikuchem bojovat prostě nebudu, nikdy. Nechal sem to bejt a šel sem si po svých. 

  Vypadalo to, že na náměstí se dá dělat spousta věcí a kdyby mě to nabavilo, můžu se dát zase na cestu. Po chvíli obcházení po náměstí sem se rozhod, zkusim to aspoň na začátek čestně. Budu na chvíli někde pracovat a pak se uvidí. Našel sem lidi, co sháněli pomoc, ale jít dělat na pole není nic pro mě. V loděnici by mě stejně nutili drhnout podlahu a toho už mam sakra dost. Nakonec kácení stromů je aspoň trochu práce pro trpaslíka, možná mi pučej i sekeru a třeba se mi jí podaří čmajznout. Tak to zkusíme.
 
Začali sme kácet, když sluníčko bylo pěkně vysoko nad hlavou. Trvalo to snad věčnost. Už mě bolí úplně všechno, a navíc mě asi trochu odhadli a pučili mi jenom nějakou šmejdskou sekeru. Parchanti přerostlí. Měli sme jenom krátkou pauzu na jídlo a pít sem skoro nesměl. Sluníčko už začalo zapadat a teprve pak zavelel hlavní dřevorubec konec šichty. Ještě že tak, už bych to asi moc dlouho nevydržel. Došli sme s dřevorubcem na náměstí a já už skoro čekal, že zdrhnou a nikdo mi nic nedá. Vtom ke mně přišel ten hlavní a dal mi do ruky osum zlaťáků. Chvíli sem stál a zíral na ty peníze, ten člověk musí bejt úplnej blázen. Tolik peněz, radši půjdu rychle pryč, jestli se náhodou nepřepočítal. Nádherný penízky, tolik sem neviděl ani za, nikdy neviděl. Abych nezapomněl, podařilo se mi ještě tam v lese ukrást tu jejich šmejdskou sekeru.
 
Zase sem byl na náměstí a měl sem veliký nutkání jít nakupovat, jako veliký pán. Netuším, kolik se toho dá za deset zlaťáků koupit, ale budu se muset hlídat, abych nerozházel všechno. Ty lidi ve stánkách se mi nijak nelíběj. Proč by někdo tak moc vychvaloval svoje zboží. Kdyby bylo fakt kvalitní, stála by mu tam fronta lidí jen tak. Navíc, co kdybych vod nich koupil nějakej šmejd, něco se s tim stane a já už je nikdy neuvidim. To se mi sakra nelíbí. Radši to půjdu omrknout do kamenejch obchodů. Tam mi ty obchodníci aspoň neutečou. Tak dvě hodinky sem chodil kolem krámků, až sem si jeden vyhlídnul. Stála tam dost velká fronta, tam bude asi něco zajímavýho. 
 
Prorval sem se dovnitř skrz ten dav a strnul sem úžasem. Nevim co ty lidi tak zajímalo na nějakym polovičnim zlevnění, když tam na zdi visela ta nejkrásnější zbraň, jakou sem kdy viděl. Bylo to masivní obouruční kladivo. Musel sem ho mít a hned. Vybral sem si k tomu pár dalších věcí: druhý měch na vodu, pochodně, křesadlo, větší kvalitní vak. Musel sem mít kam to všechno nacpat. Abych moh vystupovat jako pán, kopil sem si krásný nový oblečení, akorát mi ho museli dost zkrátit. Sakra já mam dneska ale štěstí. Asi sem toho koupil docela dost, protože ke mně byla obchodníkova dcera moc milá. Taky by to mohlo být tím, že sem fakt pohlednej trpaslík. Pak mě napadlo, že bych moh prodat to harampádí, co si taham sebou. Zkusil sem chvíli smlouvat o ceně, ale obchodník mě rychle zastavil, že to nemám ani zkoušet. Sakra to vobchodování asi nebude moje silná stránka. Snad někdy zjistim jak na to. Se spoustou novejch věciček sem vylez před krám. Tfuj mě čekaj určitě velký věci.
 
Byla už dost tma, naštěstí hlavní ulice byly osvětleny pomocí několika málo luceren pověšených na kůlech. Chvíli sem zauvažoval, že bych mohl nějakou čmajznout, jenže tu chodili lidi a občas i stráže. Navíc lucerny byly dost vysoko a šplhání mi nikdy moc nešlo. Tohle radši dělat nebudu. Dostal sem trochu hlad i žízeň. Tak sem si sednul u kašny. Vedle sebe sem postavit svoje nádherný kladivo, který sem okamžitě pojmenoval Drtič. Chvíli sem ho pozoroval a pak sem se pustil do jídla i pití. Všinmul sem si nějakýho starýho divnýho stromu kousek od kašny, málem se mi udělalo zle po vzpomínce na kácení. Po jídle sem si v kašně naplnil měchy a chvíli sem pozoroval ty krásný penízky na dně. S nohama na zemi na ně stejně nedošáhnu a koupat se radši nebudu. Ikdyž bych to dost potřeboval, navíc v těch novejch hadrech. Peněz tam bylo dost a já si vzpomněl, co mi vyprávěli v sirotčinci. Prej když hodíš do kašny penízek, tak ti splní přání. Asi to bude fungovat, když jich tam je tolik. Navíc kdyby se opakovalo víc dní jako tenhle, bylo by to fakt dobrý. Abych nebyl hamoun tak sem chvíli vybíral, který ze dvou měďáků tam hodit. Se žbluňknutím dopadl ten první z nich na hladinu a začal se potápět ke dnu. Úplně mě to uchvátilo, jak se potápěl. Najednou se ale stalo něco, co sem vůbec nečekal. Pod vodou byla ruka a penízek sebrala ještě dřív, než dopadl na dno. Že by tohlecto byla magie? Prozkoumal sem kašnu, ale byla z tvrdýho kamene. To se mi nelíbí. Musel sem zkusit obětovat další měďáček a pokusit se tu magickou ruku chytit. 
 
Ruka se objevila znova a dřív než stihla chňapnout po penízku, sem jí chytil já. Z kašny sem vytáh hobita s nějakou divnou helmou na hlavě. Doteď sem nevěděl, že hobiti dovedou žít pod vodou. Musí to být zlodějíček, ale to s tou vodou pořád nechápu. Okamžitě ke mně přispěchaly stráže a hobita sebrali, Řekli mi, že je to dlouho hledaný zloděj. Sakra ta kašna mi asi vážně přinesla štěstí. Sám starosta mi prý chce poděkovat, já budu ještě slavný. Hlavu sem měl plnou slávy a už sem následoval ty strážný ke starostovu domu. Jenže sme došli k nějaký barabizně a že je to místo kde může mít starosta soukromí. Jinde ho prej pořád někdo otravuje. Ta sláva trochu ustoupila, proč mi sakra starosta nepoděkuje na náměstí. Navíc stráže odešli i se zlodějem a řekli mi, že tam mam vejít sám. Něco tu nebylo dobře, začal sem si dávat pozor. Rozhodl sem se chvíli poslouchat, co se děje vevnitř domu. 
 
Po chvíli mi už bylo jasno, v tom domě na mě někdo čekal. Podle toho, že se tam několik lidí snažilo být co nejvíc potichu, sem usoudil, že mě chtěj vokrást a možná i zabít. Tak tohlecto se jim nepovede. Navíc se mi po chvíli podařilo nakouknout dovnitř dírou mezi prknama. Vevnitř byly samí žebráci. Pokud tohle dělaj už dlouho, tak městu určitě pomúžu, když se jich zbavim. Připravil sem si Drtiče, pevně sem ho uchopil do obou rukou a s řevem vyrazil dveře a vběhnul dovnitř. 
 
Žebráci se rozutekli na všechny strany. Chvíli se mi zdálo, že cítím i moč, ale byli to žebráci, asi tak smrdí pořád. Jenom jeden z těch moulů se mi postavil. V chvějící se ruce svíral nějakou větvičku, ta mi zase připomněla kácení. Ten žebrák nevypadal, že by uměl bojovat. Ani sem si nemoh přát lepšího nepřítele pro vyzkoušení Drtiče. Boj proběhl dost rychle, jedna rána a konec. Sám sem nečekal, že mu hned první ranou utrhnu celou ruku i s částí trupu. Sakra tady bude binec. Rychle sem ho prohledal a pobral pár měďáků a obrázek pěkný slečny. Brzo tady budou stráže, ten křik je musí přilákat. Do jeho hábitu sem utřel krev z kladiva a vyběhnul ven. Dneska sem chodil městem dost, takže mi pomohly postranní uličky. Stráže proběhly kolem a já se moh v klidu vydat k hostinci. Cestou sem zahodil klacek, co sem vzal tomu bezdomovci.
 
Už sem seděl v hostinci u píva a snažil sem se uspořádat si myšlenky. Ty stráže budou určitě taky zloději a toho hobita za prvním rohem pustili, tfuj. Možná bych mohl jít zítra znovu ke kašně a zalovit si hobity. Musím se taky porozhlídnout po tom starostovia posvítit si na něj, když už mam ty louče. Asi nebude nic moc, když ho používají jako krytí zloději a žebráci. Pak si ke mně přisednul jeden další chlápek, chvíli sme klábosili a já mu pak ukázal ten obrázek. Prej je na něm nějaká unesená princezna. Poděkoval sem mu za informaci a zběžně se podíval, co bych mu moh čmajznout. Nic u sebe neměl, tak sem šel do pokoje spát. Zítra se pokusim zjistit víc vo tý pěkný princezně.

 



Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů