Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Oko za oko, krev za krev (1)

3.3. 2014 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 10.00 Přečteno x1380

Znáte tu slavnou frázi "Kdo z vás je bez viny, nechť první hodí kamenem?" No, lidé v Býlici ho asi neznají, nebo na něj nedbali. Jinak by se nedostali do takové šlamastyky, v jaké právě teď jsou.


Páchám bezpráví, abych dosáhl spravedlnosti.

Volkmar z Komatoru, rytíř Řádu Bílé Ruky

 „Sakra... Tady poteče krev..."

„Nedej se, Martine!"

„Co se to tu u všech všudy děje?!"

„Okamžitě toho nechte, vy dva blázni! Ještě si ublížíte!"

„Bojím se, že právě o to jim jde..."

Lidé se překřikovali navzájem, ale ani jeden z těch dvou to nevnímal. Oba viděli jen toho druhého, zatímco zbytek světa jakoby se ztrácel v rudé mlze. Vše, pro co v ten okamžik žili, bylo zabít.

„Ty zlodějská svině! Vrať mi ho!" zařval Lešek již po několikáté svou výzvu, aniž by věřil v její účinek, a ohnal se mečem po protivníkovi. Ten se nejdříve pokusil uhnout, ale nakonec musel úder zablokovat.

„Jdi do háje, cizáku!" zněla Martinova odpověď. Ačkoliv se snažil a dával do boje všechno, moc dobře věděl, že prohrává. Bojový zápal a nabroušená sekyra se nemohly rovnat létům vojenského výcviku. Rytířský původ vydláždil mladému rytíři v tomhle souboji s vesnickým tesařem cestu k vítězství.

Lešek snadno unikal Martinovým nemotorným výpadům. Spěch, který mu nedovolil vzít si na sebe zbroj, se nakonec ukázal být výhodou. Oděním se do hromady železa by rozhodně přišel o pohyblivost a schytal nejednu ránu. A i kdyby ho brnění ochránilo před zraněním, bolest by jen těžko dokázalo zastavit. Takhle ale byl celý souboj zcela v jeho režii. On udával tempo. Zatímco tesař se vysiloval marnými výpady, on se šetřil a připravoval se na závěrečný střet.

„Hnojová kryso! Teď ti ukážu, co u nás děláme s kapsáři!"

„Ale předtím ti urazím palici, frajírku!"

V řemeslníkovi zbylo víc sil, než Lešek tušil. Se sekerou ve výši prsou se Martin vrhl přímo na rytíře. Nepochybně se ho snažil povalit na zem a získat tak výhodu. Kdyby se mu to povedlo, i přes vyčerpání by nejspíš vyhrál.

Naneštěstí, ačkoliv byl mladý velmož Martinovým výpadem překvapen, nezaváhal. Mnohaletý výcvik ho připravil i na takovéhle případy. Pohotově uhnul trochu doprava, využil síly nárazu a přešel do otočky. Čepel meče se zařízla do tesařova levého boku a zbarvila se doruda. Boj skončil, ovšem nedalo se říct, že by z toho měl Lešek zrovna velkou radost. Až takhle daleko zajít nechtěl. Zaraženě hleděl na svíjejícího se nebožáka, z něhož pomalu, ale jistě unikal život.

Ne... ne! Tohle jsem nechtěl... ne... Tolik krve... Rychle, obvazy! Rychl...

Prásk!

Znenadání odněkud přilétl kámen a úderem do čela přerušil tok rytířových myšlenek. Mladík si instinktivně sáhl nad levé oko. Prsty se mu lepily od krve. Zpočátku nechápal, co to má znamenat. Teprve když ucítil další ránu, tentokráte do zad a posléze do levého boku, došlo mu to.

Au! Oni... oni mě chtějí ukamenovat! Ne!

„Vrahu! Zabils Martina! Vrahu! Cizáku!" pokřikovali lidé jeden přes druhého a skláněli se pro další munici, aby se i oni připojili k lidovému soudu. Někteří si sice zachovali zdravý rozum a snažili se krveprolití zabránit, ale bez šance. Rozvášněný dav by v tu chvíli nezastavil ani regiment vojska. Ještě než vydechl tesař naposledy, svalil se rytíř s proraženou lebkou k zemi.

 

„Zatracený slunce... Praží, jakoby nemělo nic jiného na práci..."

„Ty si pořád musíš na něco stěžovat... Kdybys byl co k čemu, zvolíš si počasí podle sebe."

„Už s tím zase začínáš? To ti mám kolikrát ještě vysvětlovat, že ne všechno, co se o čarodějích říká, je pravda?"

„No, možná kdybys měl ten špičatý klobouk, tak by sis na to slunce tolik nestěžoval."

„...K tomuhle se nemá ani smysl vyjadřovat..."

Nika se zlomyslně usmála. Dneska to bylo už popáté, co se jí povedlo vyhrát malou slovní bitvu nad Morym. Ačkoliv měla zezačátku pochybnosti, nakonec musela přiznat, že tenhle elfský soukmenovec není až tak špatný společník. Rozhodně lepší než jeho mlčenlivý druh. Vazoun, který si říkal Rikytán Rudý Tygr, zkráceně Riky. Ten naopak celou cestu mlčel a mračil se. Vskutku zvláštní dvojka. První mlel pantem jako mlýnek, do všeho se pletl a zkrátka nevydržel chvíli v klidu. Být chvíli zticha pro něj byla snad ta nejobtížnější věc na světě. Druhý se zase neustále mračil jako noc a vypadal všelijak, jenom ne přívětivě.

Toho potkat někde za tmy, přitisknu se na nejbližší strom a dělám mech!

Těžko říct, jak mohlo přátelství těch dvou vydržet tak dlouho. Když ty dva předevčírem potkala v krčmě na rozcestí, připadali jí jen jako dva znavení poutníci, kteří se čirou náhodou potkali poprvé v životě. Teprve později se ukázalo, jací jsou to vlastně velcí kamarádi a kolik už toho za sebou mají.

Půl večera poslouchala jejich vyprávění o tom, jak se vlastně poznali. Byl to jeden z těch hrdinských příběhů, které vám poví za pár piv každý druhý dobrodruh nebo žoldnéř. Čirou náhodou se prý potkali v jedné zapadlé horské chajdě, do které je zahnalo počasí. Vzápětí je pak napadla smečka vlkodlaků a měli co dělat, aby z toho vyvázli se zdravou kůží. Místní je rázem měli za takřka nepřemožitelné hrdiny, ale Nika moc dobře věděla, že tahle historka je dost přitažená za vlasy. Koneckonců, vlkodlaci přece patří do pohádek pro malé děti! Nicméně obrovská vlčí kožešina, kterou sebou Rikytán tahal, rozhodně nepatřila žádnému přítulnému pejskovi.

Tlučhubové, ale i tak, raději nepodceňovat.

I přes počáteční odpor k neznámé dvojici nakonec ledy přece jenom povolily, především za pomoci několika piv, a trojice navázala vcelku přátelský rozhovor. A brzy se ukázalo, že všichni mají v podstatě stejnou cestu.

Mory měl namířeno na Východ přes Deucaleonskou poušť, do Sharligny, bájné země čarodějů. Údajně proto, aby na vlastní oči viděl zemi, kde svrchovaně a bez omezení vládnou mágové. Cesta to byla dosti zdlouhavá. Už jen dostat se sem, na Kvilam, byla namáha. Nebýt svého věrného přítele Rikyho, jen těžko by se dostal takhle daleko.

Nika rozhodně neměla namířeno tak daleko. Jejím cílem bylo Pocké jezero, ve východní části Kvilamu. Údajně se tamějším krajem prohánělo obrovské stádo divokých prasat a ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Několik farmářů prý dokonce přišlo o život a ti ostatní sháněli jakoukoliv pomoc. Do kraje se tak sjížděli lovci ze široka daleka a mezi nimi i Nika.

Všichni tři tak mířili víceméně stejným směrem, tedy na východ. A jelikož Kvilamské knížectví nepatřilo mezi nejbezpečnější místa na světě, rozhodli se nakonec spojit své síly. Alespoň po cestě do Fahreionu, významného města na březích Pockého jezera. Asi nejvíce nadšený byl z téhle dohody Mory, jelikož Riky popravdě řečeno nepatřil k nejhovornějším lidem, které kdy potkal.

„Náhodou, kdysi jsem znala jednoho kloboučníka, co šil zrovna takové klobouky."

„No neříkej..."

„Jo. Nevěřil bys, kolik na tom vydělal. Hlavně když do té špice přidal schránku s flaškou rumu."

„Teda, na tohle ti fakt neskočím! Balancovat na hlavě s flaškou rumu?! To určitě!"

„A proč ne? Divil by ses..."

„Pomoc! Prosím! Pomozte mi někdo! Pomoc!" ozval se znenadání nějaký cizí, zoufalý hlas.

Trio dobrodruhů se zarazilo. Teprve nyní si uvědomili, jak moc se do rozpravy o kouzelnické garderobě zabrali. Cesta, po níž kráčeli, procházela poměrně hustým lesem, ve kterém se klidně mohla skrývat celá horda lapků. Nepozornost se jim tu mohla krutě vymstít.

Teprve teď si všimli, že asi čtvrt míle před nimi, stojí pod košatým bukem, jehož větve se nakláněly nad cestu, dvě postavy. A právě od nich se ono naléhavé volání ozývalo.

„Něco mi říká, že tohle by stálo za prozkoumání..." prohodil zamyšleně Mory. To už ovšem Riky i Nika vyrazili vpřed a připravovali se na případný střet. Hromotluk sundal ze zad trojúhelníkový štít a od pasu odepl řemdih, zatímco lovkyně za běhu zakládala šíp do luku. Za nimi se s odstupem hnal s voláním „Hej! Počkejte na mě!" i čaroděj. Brzy se ukázalo, že podniknutá opatření nebyla zbytečná.

„Pomoc! Já nechci umřít! Ne! Prosím! Pomoc!"

„Mlč, bídáku! Dostane se ti jen toho, co si zasloužíš!"

„Ne! Prosím ne!"

Teprve po rychlém běhu do kopečka konečně poznali, co se vlastně děje. A velkou radost z toho neměli. Jakýsi cizinec, oděný od hlavy k patě do černočerného brnění se zrovna chystal oběsit na stromě nějakého staršího vesničana. K dokonání popravy už mnoho nechybělo. Nešťastník balancoval na špalku, s napnutým provazem okolo krku a střídavě volal o pomoc a žadonil o slitování. Bez úspěchu. Ozbrojenec mu jen opovržlivě odsekl:

„Co jste si nadrobili, to si sníte! Vy jste se mnou slitování neměli, ani já ho mít nebudu!" nato bez dalších okolků kopl do špalku. Nebožák sebou trhl. Naneštěstí, nebo snad naštěstí, bylo již lano předtím napnuté takřka nadoraz. Vyhnul se tak zlomení vazu a rychlé smrti. Místo toho se mu oprátka utáhla kolem krku a začala ho dusit.

„Tak to ne!" zvolala Nika a napnula tětivu. Využila toho, že si doposud ani jeden z těch dvou nevšiml jejich přítomnosti, jelikož k nim stáli zády. Samozřejmě si nedělala žádné zbytečné naděje. Strefit třesoucí se provaz by na tuhle vzdálenost by nedokázal ani elfský mistr lukostřelec. Místo toho zamířila výš, na místo, kde byl provaz omotán okolo větve.

Tak to jsem sama zvědavá... Nádech... Výdech... Teď!

Hraničářka pustila tětivu a šíp vyletěl ke svému cíli. Nakonec to nebyla až tak špatná střela. Ostří se skutečně zařízlo do dřeva stromu, dokonce nařízlo i provaz. Nicméně pouze nařízl. Mohlo to stačit, ovšem žádalo by si to čas. A toho dusícímu se nešťastníkovi zrovna moc nezbývalo.

„Hezká rána... Ale teď sleduj a uč se, jak se to má dělat!" zasmál se Mory a ledabyle mávl rukou směrem k oběšenci. Znenadání celá větev vzplanula a provaz rychle pukl. Vesničan se svalil na zem jako přezrálá slíva a zůstal ležet. Naštěstí se zdálo, že pouze omdlel a smrt se pro něj prozatím nepřišla.

Teď teprve si trojice cestovatelů všimla osoba v brnění. Hned první pohled na temně černou, nezdobenou, avšak kvalitní zbroj v nich vyvolával obavy a pochybnosti, zda by raději neměli obrátit své kroky jinam. Kvůli sklopenému hledí cizincovy helmice nebylo možno vyčíst nic z jeho tváře. Pouze jeho pohrdavý, přísný hlas prozrazoval jeho nespokojenost.

„Krysy... Jak se opovažujete bránit mi ve vykonání spravedlnosti? Mám vás snad pověsit taky? Místa je tu dost!"

Mory i Nika vzápětí zapochybovali, zda to byl opravdu nejlepší nápad. Nejenže ozbrojenec vypadal nadmíru nebezpečně, ale koneckonců mohlo přece jít i o regulérní završení soudního procesu. I když průběh nasvědčoval spíše opaku. Pomalu začali zvažovat, jak z téhle šlamastyky ven, aniž by musela téct krev. Naproti tomu Rikytánovi se představa krvavého konfliktu více než zamlouvala. Cvičně párkrát zatočil řemdihem a začal provokovat:

„Kdo je u tebe krysa, ty nádivo? Ono by se taky mohlo stát, že dostaneš takovou přes tlamu, až z tebe ten plech opadá."

Ozbrojenec se mírně zarazil. Takovou odvahu zjevně nečekal. Nicméně zastrašit se nenechal.

„Já se smrti nebojím. Proč se bát staré známé... Che che che..." V tu chvíli byl Mory vděčný zato, že cizincův obličej kryje helma. Jeho šílený chechot mu bohatě stačil. „A co ty? Bojíš se smrti, chlapečku?"

Dokonce i jindy bojechtivý Rikytán raději stáhl ocas. Něco v těch slovech mu nahánělo husí kůži. Skoro cítil, jak z cizince sálá nelidský chlad.

To není dobrý... To není dobrý... To snad ani není člověk... napadlo vzápětí Niku a rychle přemýšlela, jak se z téhle šlamastyky dostat.

„Chm... To jsem si mohl myslet...Velká slova a činy žádné. Pche..." zamručel pyšně ozbrojenec vida, že Rikytán se chystá spíše k rychlému útěku, než výpadu. K úlevě všech se však ani on do boje zrovna nehrnul. Místo toho se prostě otočil k oběšenci a zapíchl ho jako podsvinče. „S vámi spor nevedu. Tak odsud zmizte, než si to rozmyslím!" zahrozil ještě a zasunul zkrvavený meč do pochvy.

Mory pomalu sbíral odvahu, zeptat se cizince proč je tam nabroušený a o co tady vlastně jde, ale rychle si to rozmyslel ve chvíli, kdy se mu ozbrojenec rozplynul před očima. Pohled na vyjevené obličeje jeho společníků mu potvrdil, že se mu to opravdu nezdálo.

„Teda... Nevím jak vy... ale já doufám, že tohohle chlapa už nepotkáme..." poznamenal elf a ostatní mu nervózně přikyvovali.

 

Auvajs... Už zase ty záda... Do háje zeleného... To byl ale blbý nápad, nocovat na lavici... A ještě v brnění, ou...

Hartwig si opět promnul rukou ztuhlá záda a opatrně se posadil na lavici. Pohárek s čajem už stál na svém místě, nicméně zatím z něj jen mírně usrkl. Výtečný nápoj. Jenom kdyby ho měl trochu víc.Jen málokdo v západních zemích znal kvality tohoto moku a v takovémhle zapadákově nebyla žádná šance sehnat byť jen jediný lístek, za jakoukoliv cenu. Sáček, který si sebou přivezl, si Hartwig šetřil, ačkoliv ranní šálek si odepřel jen málokdy. Nic jiného mu nedokázalo lépe pročistit mysl.

Ááách... Jo, přesně tohle jsem potřeboval...

Problém, nad nímž rytíř již nějakou dobu hloubal, nepatřil k nejjednodušším. Neustále ho převracel z jedné strany na druhou, ale řešení nenacházel. A ani ho to nepřekvapovalo. Na žádnou úvahu ze Zrcadla Spravedlnosti neměla jednoduchou ani jednoznačnou odpověď. Přinejmenším tahle ne.

Takže znovu... Stojím na vrcholu hory a shodím dolů kamínek... Počkat! Shodil jsem ho úmyslně, nebo ne? Chm... Těžko říct, ale pro teď to přeskočím... Takže, shodím kamínek a tak uvolním lavinu... A ta někde dole někoho zasype. Zasloužím si trest, nebo ne? Chm... Vážně zapeklitý problém...

Takřka instinktivně Hartwig vstal, vzal rozměrnou knihu do náruče a začal obcházet okolo stolu a prakticky přestal vnímat svoje okolí. Občas to dělával, když nad něčím hluboce uvažoval. Byl to takový malý rituál.

Především musím vědět, jestli jsem to udělal úmyslně... A proč. Hodil jsem ten kamínek jenom tak? Nebo protože jsem ho chtěl zabít? Proč? A proč takhle? Vždyť je to hloupost... Když chci někoho zabít, udělám to jednoduše, přímo. A ne lavinou, která může postihnout i jiné... Ach jo... Asi na to jdu špatně...

„Bacha! Auvajs!"

Když se Hartwig konečně probral ze zamyšlení, zjistil, že ho nejen znenadání rozbolela hlava, ale navíc se nějak ocitl na podlaze. Nebyl zase tolik překvapený, jak by se mohlo zdát, jelikož se mu to nestalo poprvé, a rozhodně ani naposled.

„Sakra chlape, nemůžeš dávat pozor?!" hubovala mu jakási žena, která se nacházela ve stejné pozici jako on, tedy zadkem na zemi. Zjevně se i ona při srážce praštila do hlavy, jelikož si právě hladila čelo a nadávala přitom jako dlaždič.

„Omlouvám se vám, vzácná paní, za svou nepozornost. Trochu jsem se zamyslel..."

Vzácná paní?! Teda, tak to se nedivím, že jsi do ní vrazil, když jsi slepý!" ozval se posměšný hlas a Hartwig si konečně všiml, že cizinka není jediná, kdo zde předtím nebyl.Bělovlasý elf v modrém rouchu právě nabízel ženě ruku, aby jí pomohl vstát, zatímco u stolu, hned vedle Hartwigova místa, se usadil hromotluk s kápí přes hlavu.

Asi nějací žoldáci... Nebo dobrodruzi, tipoval bych...

Konečně se i sám Hartwig rozhodl postavit na nohy. Ze všeho nejdříve se však natáhl pro knihu, která mu při pádu vypadla z rukou. Jemně, přímo obřadně, ji s nehranou úctou oprášil a přitiskl si ji k hrudi. Teprve pak vstal, položil svazek opatrně na stůl a uklonil se.

„Dovolte mi, abych se vám ještě jednou omluvil za svou nepozornost, pánové a dámo. Mé jméno je Hartwig z Artifu, rytíř Řádu Bílé Ruky, toho času ne cestách po západních krajinách."

„Teda, nic ve zlém, chlape, ale jestli doufáš, že si tohle zapamatuju, tak se teda šeredně pleteš," odvětil s úsměvem elf v modrém. „Jinak, já jsem Oropher Tasartir, pro kamarády Mory."

„Nika, nechť hvězdy nad Vámi bdí."

Zajímavý pozdrav... elfský, řekl bych...

Ještě než se Hartwig zase posadil, podal jak elfovi, tak i ženě ruku. Přitom jí skrze záplavu bronzově hnědých vlasů vykoukly typicky zašpičatělé elfské uši. Nemýlil se.

Takže přece jenom elfka... Hm... elf a elfka... Že by zamilovaný páreček? Inu, možné by to bylo...

Jako poslednímu nabídl ruku hromotlukovi v kápi. Ten však vstřícné gesto neopětoval. Jen si pro sebe cosi zamručel a odvrátil od rytíře zrak. Hartwiga to trochu zarazilo. Ze své domoviny byl zvyklý na poněkud vlídnější přístup. Řád se zvláště mezi prostým lidem těšil docela dobré pověsti, především pro svůj spravedlivý přístup ke všem a slib chudoby.

„To je Riky. Moc toho nenamluví, za něj mluví činy," ujal se pohotově představování Mory.

Činy... spíš mrtvoly, řekl bych... napadlo hned Hartwiga, ale nahlas to raději neřekl. Namísto toho se posadil zpátky na své místo, na což Rikytán zareagoval tak, že se posunul, jakoby měl rytíř lepru.

„No a jinak, co vás tři sem vlastně přivedlo? Sem, do Býlic?"

„Býlice? Takže tak se tenhle krcálek jmenuje?" odvětila Nika.

„Víceméně jenom procházíme. Tady Nika míří k... Lockému?"

„Plockému jezeru. Snad si tam trochu vydělám..."

„No a já s Rikym bychom rádi poznali východní země. Teda, hlavně já. No a co ty?"

„Inu, já se zase vydal poznávat západní země. Ale daleko jsem se zatím nedostal... Tvrdnu tu už tři dny..."

„Tři dny? No tak to bys nám mohl něco říct o tom náfukovi, co jsme ho tuhle potkali... Takový krvežíznivý nádiva v černém brnění, co rád věší venkovanynadhodil Mory otázku, kterou rázem vzbudil zájem nejen v Hartwigovi, ale nečekaně i Rikytánovi.

„Ukázal mi záda... Za to zaplatí..." procedil hromotluk skrz zuby.

Tak o tom dost pochybuji... „Tedy... To je na delší povídání..." řekl trochu posmutněle Hartwig a povzdechl si.

„Nevadí, my máme času dost..." pokrčila rameny Nika. „Ale chtělo by to něco k pití... Hej! Hospodo! Schne nám v hrdle!" křikla do lokálu a teprve nyní si uvědomila, co jí na téhle putyce a vůbec celé vesnici přišlo divné. Nikde ani noha.

„Jak jsem řekl... je to na delší povídání..."

 

No nazdar! A to jsem si myslela, že mě dnes už nic nepřekvapí... napadlo Niku, sotva Hartwig domluvil. Že by z toho ovšem byla o moc moudřejší, se rozhodně říct nedalo. Ze začátku to všechno znělo jen jako nešťastná náhoda. Asi před třemi úplňky se ve vsi zastavil nějaký mladý rytíř. Představil se jako Lešek Lehnic a chtěl si tu původně jenom den dva odpočinout. Nakonec zůstal celé desetidenní. Pak se kdoví proč porval s místním tesařem Martinem. Došlo i na zbraně a Lešek Martina zabil. A vesničané zase ve mstě zabili Leška. Prostě ho ukamenovali.

Teda, tak to už se nedivím, že je tak nasraný...

O posledním úplňku, když už na tu nešťastnou událost takřka všichni zapomněli, se Lešek znenadání objevil znovu. A rozhodně neměl dobrou náladu. Zakut v černém brnění, na černém koni, několikrát objel celou ves a neustále přitom vykřikoval: „Hleďte! Vrátil jsem se, z říše mrtvých a neodejdu, dokud nebude má smrt pomstěna! Budete trpět tak, jako jsem trpěl já!" Opakoval to tak dlouho, dokud nevzbudil takřka celou osadu. Pak zapálil chalupu stařešiny a jeho samotného připravil o hlavu. Hned poté se doslova a do písmene rozplynul. Dvě noci nato vzplanula sýpka a zemřela kovářka. Následovalo několik statků, chalup, seníků, polí... a sedláků. Někteří, jako třeba hospodský, si sbalili svých pět švestek a opustili vesnici. Daleko nedošli. Druhý den ráno se jejich těla pohupovala na stromech, okolo vsi. Kdokoliv, kdo se jen přiblížil k lesu, nesmírně riskoval.

Tak aspoň už víme, co se dělo v tom lese...

„Zkrátka a dobře, každého, co mu přijde pod ruku, zabije," prohodil sklesle Hartwig a dopil, cozbylo ve džbánku. Povzdechl si, vstal a přešel k výčepu, aby sobě i svým posluchačům znova naplnil tupláky. Bylo vidět, že se tu docela zabydlel a počíná si, jakoby mu to tady patřilo. „Pár se mu jich postavilo a zkusili ho znova poslat do hrobu, jenže... No, nebyl jsem u toho, ale prý měli problém seskládat je potom dohromady..."

„Tak to se nedivím, že z něj mají všichni v kalhotách... Nemrtvý rytíř, co vraždí na potkání..." přitakal Mory a hned nadhodil otázku: „A kolikže už jich má vlastně na svědomí?"

„Asi třicet... dobře třetina vsi."

„Sakra... A jak ho teda hodláte zlikvidovat? Postavíte se mu v čestném souboji?" zeptala se Nika, doufaje, že ať už Hartwig plánuje cokoliv, nebude v tom figurovat i ona. Pochybuju, že bych to jeho brnění dokázala prostřelit na velkou vzdálenost... a tak blízko, aby to šlo, bych se zase dostat nechtěla...

„Tedy... tohle mne sice taky napadlo, ovšem... já... nejsem zrovna nejlepší šermíř..." ošíval se nervózně rytíř.

Zbabělec... napadlo hned Niku, nicméně po chvíli své hodnocení přehodnotila. Ačkoliv... na to, co se kolem něho děje, zůstává překvapivě klidný... Jiný by se na jeho místě už dávno pokusil vzít roha.

„A jak se ho teda chceš zbavit?" vyzvídal dál Mory. Hartwigovi byla tahle otázka zjevně proti srsti. Zbledl, začal se drbat ve vlasech a odvrátil pohled stranou.

„Inu... já... popravdě..."

„Tak vida, přece jsi nekecal, Lukasi!"

Vyrušení nově příchozími přišlo Hartwigovi vhod. S úlevou si oddechl a setřel si z čela pot, ale to už nikdo z trojice dobrodruhů neviděl, jelikož jejich zraky se upíraly ke dveřím. V nich stál jakýsi hromotluk, s obnaženou hrudí. Celý byl doruda opálený, svalnatý a vůbec, chlap jako hora. Nika na něm mohla doslova oči nechat.

Hm... docela fešák... jenom ta spálenina... chm... říkala si v duchu. Levou polovinu obličeje měl neznámý ošklivě popálenou. Od oka až ke koutku úst se mu táhla černá, zuhelnatělá kůže a elfce se chvílemi zdálo, že skrz ni vidí i zuby!

Chudák... jestlipak mu to taky udělal Lešek...

Teprve po chvíli si všimla malého, asi tak desetiletého, ušmudlaného kluka, jak se usilovně snaží dostat před onoho hromotluka dovnitř. Podařilo se mu to teprve ve chvíli, kdy neznámý postoupil blíže k sedící čtveřici a přejel po ní tvrdým, zkoumavým pohledem koňského handlíře.

„Zdravím, Radbode!" pronesl znenadání, o poznání veseleji než před chvílí, Hartwig. „Napiješ se s námi?"

„Ne!" odsekl tázaný a hned položil vlastní otázku: „Takže, co jste vy tři zač? Nějací žoldáci?"

„Já osobně dávám přednost označení dobrodruh," odvětil Mory, kterému stále nezmizel mírný úsměv z tváře.

„Pro mě je to prašť jako uhoď," zabručel Radbod a pokračoval v kladení otázek. „Prý jste se kousek od vsi střetli s Lehnicem, co je na tom pravdy?"

„Byl drzej. Až ho potkám příště, urazím mu palici!" procedil přes zuby Rikytán a div vzteky nerozdrtil džbánek, který držel v ruce.

„Klid, Riky... však se dočkáš..." chlácholil horkokrevného násilníka jeho elfský společník. „No, slyšel jsi správně, kamaráde. Trochu jsme si navzájem zahrozili a šli každý svou cestou... Proč se ptáš?"

„Chm... Já jsem Radbod, kovář. A tady tenhle mladík za mnou je Lukas. Jsme poslední dva správní chlapi v celé Býlici, co nemá z toho nabubřelýho, pomstychtivýho a krvežíznivýho šaška plný kalhoty!"

„Smutné to časy, kdy se děti musejí chápat zbraní, aby odvrátily zkázu říše..." pronesl obřadně Hartwig a zhluboka se napil. Kovář na něj jen vrhl pohled plný opovržení, zamumlal cosi o zbabělcích a obrátil svůj zrak zpět k trojici cestovatelů.

„Nebudu chodit kolem horký kaše. Mám pro vás výhodnou nabídku..."

A jéje... Proč mám takový pocit, že asi vím, o co mu jde...

Hodnocení článku: Hodnocení 10.00, Hodnotilo 1 uživatelů