Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Oko za oko, krev za krev (2)

24.3. 2014 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 10.00 Přečteno x1125

Vypadá to prostě. Padouch terorizuje nebohé sedláky a proto je třeba mu rozbít hubu cepem. Není čeho se obávat, klaďasové nad záporákem přece vždycky zvítězí!

 

Nebo ne?!


„Takže... co kdybys nám řekla, jak si to vlastně představuješ?"

„A víš, že sama nevím? Prostě si to tam trochu prohlídneme a uvidíme..."

„Jo, tohle už jsem slyšel... Uvidíme, řekl slepý, a šlápl do hovna..."

Zatímco Mory s Nikou po cestě poměrně živě diskutovali, Riky si v duchu představoval, jak kousek po kousku Leška naporcuje. Vůbec si nepřipouštěl, že by na něj nenarazili. Hartwigovu vyprávění sice skoro vůbec nevěnoval pozornost, nicméně tohle si zapamatoval velice dobře. „Málokdy nechá kohokoliv dojít dál, než k okraji lesa," Víc než tohle vědět nepotřeboval. Protože jakmile se mu ten plechoprdeláč dostane do rukou, bude po problému. Stačí jedna rána cepem a hotovo.

Rikymu přitom pranic nezáleželo na tom, co rytíř ve vsi napáchal a kolik nevinných lidí připravil o život. Sám jich neměl na svědomí o moc méně. Když se to vzalo kolem a kolem, jediný rozdíl byl v tom, že Rikytán rozbíjel hlavy víceméně náhodně, zatímco Lešek šel najisto. Ale zjevně si to užívali oba stejně. Bývali by si mohli docela dobře rozumět, nebýt jedné maličkosti.

Ukázal mi záda... A ještě byl drzej... Za to zaplatí!

Na ničem jiném nezáleželo. I kdyby trakaře padaly, rozbije tomu nafoukanci hubu! Co na tom, že je to vlastně oživlá mrtvola, či co. Když ho dostalo do hrobu pár sedláků, podaří se to i jemu!

A kdyby ne, bude to krásná smrt!

Ponořen do vlastních myšlenek si Riky ani nevšiml, že už před nějakou chvílí jejich trojice opustila vesnici i okolní polnosti a ponořila se do lesního přítmí. Naštěstí se mezi stromy linula poměrně široká pěšina, takže náraz do stromu mu i přes nepozornost nehrozil. Teprve po chvíli si toho válečník všimnul a mírně ho to zklamalo.

Sakra... kde je ten parchant?! To se mě bojí, nebo si hraje na schovávanou?!

Zklamání pomalu přecházelo v netrpělivost a netrpělivost v hněv. Riky prahnul po setkání s Leškem víc, než trpaslík po truhle zlata. Nemohl se dočkat toho, až mu rozbije lebku. Spíše na rozcvičení, než na uklidnění si odepnul cep od opasku a začal s ním točit.

Pomalým krokem nakonec dorazili po stezce na malý, prosluněný palouk. Bylo to poměrně pěkné místo, i přes účel, ke kterému sloužilo. Po celé mýtince byly rozesety malé, kamenné, mechem porostlé náhrobky, ozdobené zpravidla nějakou jednoduchou rytinou. Mnohde ještě ležely svazky zvadlých, či usušených květin, ale nikde žádná čerstvá. Nejen z toho bylo znát, že pohřebiště už nějakou dobu nikdo nenavštívil. Přesto však na všechny působilo uklidňujícím dojmem. Na opačném konci palouku trojice spatřila něco, co jí takřka vyrazilo dech. Čtyři hroby byly vykopané.

Chm... čtyři... Já, Mory, Nika,... a zbyde místo i pro toho poseroutku Hartwiga...

Při bližším prozkoumání se však ukázalo něco, s čím Rikytán při svých úvahách nepočítal. Prázdný byl jen jeden hrob. V těch třech dalších stále ležela napůl zasypaná, těla.

„Tohle budou asi místní..." pronesl zamyšleně Mory. „A ten prázdný je asi Leškův..."

„Takže nekecali. Opravdu vstal z mrtvých!" řekla nervózně Nika a se šípem, založeným v luku, obhlížela okolí.

„Aspoň ho máme kam hodit, až mu urazím palici!" zažertoval Riky, ve snaze zvednout si trochu náladu. Díra v zemi v něm opravdu mnoho optimismu nevzbuzovala. Jde vůbec zabít něco, co už je mrtvé?

„Vy si nějak věříte, holobrádci!"

Riky leknutím málem poskočil a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Okamžik se bál, že se mu to jenom zdálo, ale nakonec se jeho obavy ukázaly být plané. Trmácení až sem nakonec nebylo zbytečné. Rytíř v černé zbroji stál přímo uprostřed palouku, s mečem v jedné a kulatým štítkem v druhé ruce.

Vida, takže tentokrát mi záda neukážeš? To je dobře, nerad zabíjím takový jako ty zezadu. Nemám z toho ten správný požitek...

„Jasně jsem vám řekl, abyste odsud táhli! Nebo jste mi snad nerozuměli?!" zařval ozbrojenec, až se z toho Mory s Nikou otřásli. Rikytán se třásl taky, ale ne strachy, nýbrž nedočkavostí.  Těšil se na ten souboj jako malý kluk a zkušeným okem hodnotil svého soupeře.

Chm... Zakutý do železa, od hlavy až k patě... Pche, zbabělec... Určitě si myslí, že je v tom nezranitelnej! Che, jedna, dvě rány cepem ho vyvedou z omylu!

„Hej chlape, snad nebude zase tak zle..." začal nesměle Mory „Teda, slyšel jsem, co ti provedli a... chápu, že jsi docela naštvanej, ale... to ti to ještě nestačilo? Tolik životů kvůli jednomu? Vždyť..."

„ZMLKNI!" zařval vztekle Lešek, až se lesem nesla ozvěna. „Ti balíci si za to můžou sami! Zabili mne a okradli! Je to jen banda zlodějů a vrahů! A vůbec, co je vám do toho?! Zmizte odsud a už se sem nevracejte!"

A nerozbít ti ten tvůj drzej pysk?! Ani náhodou!

Rikytán rozhodně ustoupit nemínil. Ovládl strach, který v něm rytíř vzbuzoval a odhodlaně udělal krok směrem k protivníkovi. Provokativně protočil cep a posměšně prohlásil: „A co když to neuděláme!? He?!"

„Jestli odsud nezmizíte, než napočítám do deseti, pověsím vás na nejbližším stromě! Jedna, dvě,..."

Pojď a zkus to! chtěl říct hromotluk, ale neudělal to. Něco mu začalo, říkat, že tohle asi nebyl nejlepší nápad. Na jednu stranu se mu hodilo, že svého protivníka zvládl takhle vyprovokovat. Ten, kdo je ovládán hněvem a zlobou, snadno činí chyby. Chyb, které ho mohou stát život. Nicméně v hloubi duše Rikytán pochyboval. Nedopustil se snad právě on sám nějakého pochybení? Svým vítězstvím si byl jist, ale právě pýcha a přehnaná sebejistota připravili o život snad ještě více bojovníků, než hněv a zloba. Nepodcenil právě svého protivníka? Neunáhlil se, když se příliš spolehl na mocný úder svého cepu a váhu soupeřova brnění?

Pche... kdyby to nebylo nebezpečný, tak to není taková sranda! Stejně, teď už není cesty zpět!

I přes řadu pochybností a mnohem méně odhodlané obličeje svých společníků, Riky necouvl ani o krok. Nahrbil se, sundal ze zad malý, trojúhelníkový, dřevěný štít a znova pomalu roztočil cep, připraven urazit s ním Leškovi hlavu.

„Deset! Pohár trpělivosti přetekl! Teď poteče krev!" zařval konečně rytíř, pozvedl meč k nebesům a vítězoslavně zvolal: „Věrnost! Čest! Vytrvalost!"

No nazdar... zase nějakej vznešenej nádiva! Ještě chvíli se naparuj a prask... kurva!!

Dříve, než stihl Riky dokončit myšlenku, Lešek se vrhl do útoku. A to takovou rychlostí, jakou by od něj nikdo nečekal. Těch deset kroků, které ty dva oddělovaly, překonal během okamžiku. Než se válečník s cepem nadál, stál protivník přímo před ním a chystal se mu sekem, vedeným shora, oddělit hlavu od těla. Riky mu instinktivně nastavil do cesty štít, ale Lešek ho opět nemile překvapil. Štít pod silou úderu praskl!

Kruci! Jako když kopne kůň! zaklel v duchu dobrodruh a ohnal se po soupeři cepem. Ocelová koule, pokrytá ostny, by dokázala snadno prorazit helmici, i hlavu nemrtvého. Jenže ten až překvapivě lehce uhnul a ještě stihl Rikyho škrábnout do levého ramene. Pak ustoupil o několik kroků zpět a válečník získal chvíli oddychu.

Riky pochopil, že rytíře těžce podcenil. I v těžkém brnění se pohyboval jako na tanečním parketu, zatímco Riky si připadal jako dřevěný panák na cvičišti. A ta síla, s jakou ty rány rozdával, neskutečné! Rychlost i síla v jednom. S něčím takovým se dalo soupeřit jen těžko.

A na výdrž asi taky sázet nemůžu. Sakra, to byl ale blbej nápad!

„To je všechno, chvástale?! Když si koušu nehty, bolí to víc!" zařval i přes černé vyhlídky Rikytán. I kdyby měl smrt na jazyku, porážku by si nepřipustil.

„Cha chacha! To se dá snadno napravit!" zasmál se nemrtvý a znovu, tentokráte však mnohem pomaleji, opět vyrazil do útoku.

Válečník s řemdihem měl na své straně přece jenom jednu výhodu. Početní převahu. Takřka současně se ozvalo zadrnčení tětivy a cinknutí kovového hrotu šípu o rytířův černý pancíř. Riky se lukostřelbě příliš nevěnoval, mnohem raději zabíjel hezky zblízka, aby mohl cítit pach jeho krve. Nicméně i tak ho trochu zarazilo, že střela nepronikla skrz brnění. Takhle nablízko by prorazila i dubovou desku.

Čáry! napadlo vzápětí Rikyho a mělce se usmál. Boj s nikdy kouzly nebyl zrovna jednoduchý, ale o to zábavnější. Nezajímal se o to, kde oživlá mrtvola získala takovou moc. Už jen proto, že na to teď neměl čas.

Lešek věnoval Ničinu snažení asi tolik pozornosti, jako mrtvé mouše. Ani se nepodíval jejím směrem. Dál pomalu pokračoval směrem k Rikymu. Elfka toho samozřejmě využila a vystřelila na rytíře ještě dva další šípy, nicméně výsledek byl stejný, jako předtím.

Rikytán se rozhodl tentokrát nečekat a převzít iniciativu. S mocným výkřikem vyrazil vpřed a kryje se zbytky štítu, narazil přímo do černého rytíře. Doufal, že konečně obrátí jeho výhodu ve svůj prospěch. Čím větší jsou, tím hůř dopadnou! Che che, dobrý!

Nedopadlo to však přesně podle válečníkových představ. Lehnic provedl úkrok vpravo a částečně se tak svému protivníkovi vyhnul. Sice ne úplně, nicméně stačilo to. Sílu nárazu navíc dovedl využít ve svůj prospěch. Přešel do otočky a sekl Rikyho přes záda.

„Aaargh! Kurva, ty hnido!" zařval vztekle Rikytán a vyčerpáním klesl na kolena. Kroužková zbroj sice neodolala síle nemrtvého, nicméně díky ní nepronikla čepel tak hluboko a nepřetnula mu páteř. Tak jako tak na tom byl válečník zle. Bolest ho srazila na kolena a štít se při nárazu o zem rozletěl na kousíčky. Kurva!

Válečník marně střádal síly, aby mohl pokračovat v boji. Bez nějakého zázraku nemůže zvítězit, to mu bylo jasné. Ale zemřít na kolenou nechtěl. Když zemřít, tak jedině na nohou a s hlavou hrdě vztyčenou! Když už nic jiného, doufal, že teď Lešek začne zase s nějakým dlouhým a nabubřelým proslovem a on získá čas postavit se. Pak ať mu klidně srazí hlavu. Opět však svého soupeře odhadl špatně.

Lešek se žádnými dlouhými řečmi nezdržoval. Přistoupil ke klečícímu Rikytánovi řekl: „Příště bojuj raději na té správné straně, chlapče."Mírně se rozkročil, pozvedl čepel a zařval bolestí. Rikyho to poněkud vyvedlo z míry, nicméně brzy pochopil. Mory! To to trvalo!

Čaroděj se konečně vzpamatoval a zapojil se do boje. Po rytířově černém brnění pobíhal nespočet zářivých elektrických výbojů a nemrtvý sám se celý třásl. Kdyby dokázal Rikytán vstát, mohl by to jednou dvěma ranami skončit. Takhle mohl jen přihlížet.

„T-ty š-šm-šmejde!" zařval Lešek vztekle na Moryho a křečovitě se otočil čelem k němu. Chyba! Konečně! napadlo válečníka. Švihnul cepem těsně nad zemí, přímo do rytířova kotníku. Namísto zlostných nadávek se tentokráte ozvalo jen tiché zaúpění a protivník zakutý v železe poklekl. To stačilo. Riky sebral poslední zbytky sil, vstal a udeřil nemrtvého do zad cepem. Protivník padl jako podťatý. Pak udeřil znovu a ještě jednou. Nemohl se toho krásného zvuku prohýbajícího se plechu nabažit. Poslední ránu zasadil již čistě pro potěšení. A jistě by jich bylo víc, kdyby se sám Rikytán nesvalil na zem. Boj i ztráta krve ho zcela vyčerpaly.

 

„Tak, to by bylo," řekl spokojeně Mory a kopnul ležícího těla v brnění. „Ten už se nezvedne. Aspoň doufám."

„Hm... tohle si asi mysleli i ti ve vsi, když umřel poprvé," ušklíbla se Nika, zatímco povolovala tětivu. Neměla zrovna nejlepší náladu. Při bitce si připadala jako začátečník, co drží luk poprvé. Vypustila na něj přinejmenším pět šípů, a přesto nezvládla ani poškrábat Leškův pancíř. Čáry! Čáry a kouzla! Smrdí to tu jako stoka!

„A co on?" zeptala se po chvíli Nika a zamračeně pohlédla na Rikytána. Neměla ho sice zrovna v lásce, nicméně musela uznat, že bez něj by v tomhle boji neměli nejmenší šanci. I když, na druhou stranu je do toho vlastně sám navezl. Každopádně měl na vítězství asi největší podíl. Mory v podstatě jen stál, čuměl a teprve ke konci se probral. Jedna stvůra zničila druhou...

„Žije... Chvála Přadleně..." oddechl si čaroděj, který se již stačil přesunout od mrtvého protivníka k polomrtvému příteli. „Ale bude to chtít felčara, jinak vykrvácí..."

„Nejsi náhodou mág? Takové věci bys měl zvládat levou zadní."

„Hojení není můj obor."

Nepovídej! „Ach jo... tak aspoň uhni!" povzdechla si Nika, nekompromisně Moryho odstrčila a začala sama zkoumat Rikoho bolístky. Zranění na rameni ani nestálo za řeč a pochroumaná levačka se snad časem zhojí sama. Stačí srovnat a pár dní s rukou moc nehýbat. Ani sečná rána na zádech nakonec nevypadala tak zle, jako na první pohled. Sice z ní valilo docela dost krve, nicméně mohlo to dopadnout mnohem hůř. Palec či dva už by se nikdy nepostavil. Obvaz na záda zatím postačí... ve vsi mu tam když tak přidám nějaký obklad...

Sehnat kus látky na převaz se ovšem ukázal být trochu problém. Nika u sebe nic takového neměla a pochybovala, že Mory něco jen tak vyčaruje ze vzduchu. Nakonec tedy použila Moryho košili. Elf se sice trochu ošíval, ale nic jiného mu zkrátka nezbylo. Kamarád mu za to stál a chtít něco podobného po Nice by nejspíš vyústilo v něco mnohem nepříjemnějšího. Naštěstí pro něj už jaro pomalu přecházelo v léto, takže nejspíš nehrozilo, že se bude klepat zimou.

Nika byla s obvazováním rychle hotová. Prostě jen utrhla z košile několik dlouhých pruhů, svázala je k sobě a připevnila s nimi na válečníkova záda kus mechu. Není to zrovna ono, ale právě teď nic lepšího nemám... Zbytek košile vrátila původnímu majiteli. V Býlici už snad ten kousek plátna seženou.

„Chm... moc jsi mi toho nenechala..." mrmlal čaroděj, při pohledu na kus oděvu, který mu nyní stěží zakrýval hruď. „To jsi nemohla použít jenom rukávy? Vypadám jako vyrostlý půlčík..."

„Když se ti to nezamlouvá, mohl jsi obětovat kalhoty," odsekla Nika a hned změnila téma hovoru. „Raději vymysli, jak ho dostaneme do vsi! Vždyť ta bečka sádla váží víc, než my dva dohromady!"

„Bez problému. Není to sice můj obor..."

„Jaký to div!"

„...ale přesto vím, jak na to! "

No to jsem zvědavá... pomyslela si Nika a pro jistotu ustoupila o několik kroků dozadu. Úsměv, který se objevil na Moryho tváři, v ní nevyvolával zrovna pocit bezpečí. Tak nějak očekávala, že ať už má ten chvástal za lubem cokoliv, nejspíš přitom lehne půlka lesa popelem.

Elf zavřel oči, udělal pravou rukou jakési gesto a cosi tiše zamumlal. Nice div nevypadly oči z důlků. Rikytán, byť stále v bezvědomí, začal pomalu stoupat směrem k nebi. Po chvíli se zastavil asi sáh nad zemí a vznášel se na místě. No toto! To jsem teda fakt nečekala!

„Tak... do vsi... to snad... vydržím..." procedil skrz zuby Mory, který se tvářil, jako kdyby právě rodil ježky. Udržovat válečníkovo bezvládné tělo jen tak ve vzduchu bylo zjevně dost vyčerpávající. „Ty uřízni... Leškovi... hlavu... Celé tělo... tahat nebudeme."

Dobrý nápad. Jako důkaz to bude stačit... napadlo hned Niku. Sice se jí příliš nezamlouvalo, že ta řezničina připadne na ni, ale moc na výběr neměla.

„Děkuji, ale já můžu jít sám..." ozval se znenadání chladný, posměšný hlas a oba elfové sebou trhli. Rikytán sebou rázem práskl o zem a Nika narychlo lovila v toulci šíp. Jindy jistá ruka se jí ovšem leknutím tak třásla, že než se jí to podařilo, dopadla jí na rameno těžká paže, zakutá do studeného železa. Leknutím jí dokonce upadl luk a šípy se rozsypaly po zemi. Hrůzou se nedokázala ani pohnout.

„Vy jste si opravdu mysleli, že to půjde tak snadno?" zašeptal jí černý rytíř do ucha. „Blázni... Co je mrtvé, nemůže znovu zemřít! Zato vy ano!"

Do řitě, do řitě, do řitě! Co teď?! Zelená panno, stůj při nás! Instinkt jí radil vzít nohy na ramena. Jenže právě to Lešek nejspíš očekával, jelikož zesílil sevření a útěk jí tím překazil. Mohla se pokusit vysmeknout se mu, ale byl to risk. Vlastně neměla ani žádnou záruku, že mu zvládne utéct.

„Vy nicky! Vás se má pomsta netýká! Dám vám ještě jednu šanci! Do rána odsud zmizíte, nebo vás rozmáčknu jako hmyz!" zařval výhružně Lešek a na závěr ještě s Nikou bezohledně zatřásl. Pak ji pustil a ona se svalila na zem, jako podťatá. Byla se silami na dně. Cítila se, jako kdyby na ni právě sáhla sama Beztvářná. Nebyla daleko od pravdy.

 

Ještě dva úplňky zpátky by se Radbod touhle dobou dřel v kovárně a potil u rozžhavené výhně. Namísto tvrdé práce teď hlídkoval na okraji Býlice a sledoval stezku k pohřebišti. Právě po ní zpravidla přicházel Lešek do vsi, aby ničil, pálil a vraždil. Právě zde se mu prvního večera rozhodl s tuctem sedláků postavit. Čtyři z nich zaplatili za svou odvahu životem. Ostatní ji rychle ztratili.

Srabi! Kamení jste po něm házeli, ale postavit se mu čelem, to už ne!

Radbod nikdy nepopíral, že i on má na tom všem svůj díl viny. I on se té „popravy" účastnil. Na jeho rukách lpěla krev, stejně jako na celé vesnici. Nepopíral svou vinu a byl připraven přijmout trest, ale jen do chvíle, než ta nestvůra zabila Idu!

Nechápal to. Proč ona? Proč zrovna ona?! Jediná, na které mu záleželo. Jedna z mála, která byla zcela bez viny. Přesto zemřela mezi prvními. Ta stvůra ji probodla skrz naskrz. To Radboda zlomilo. Od té chvíle pro něj vše ztratilo smysl. Toužil jen po jednom. Po pomstě. Přísahal, že i kdyby sám měl vstát z hrobu, neustane, dokud svým kladivem neurazí té zrůdě hlavu a nepošle ji tam, kam patří!

Takových jako on se ve vsi objevilo víc. Někteří se Leška pokusili překvapit, jiní se mu bláhově postavili čelem. Všichni dopadli stejně. Zbytek osady ovládl strach. Radbod rozhodně nebyl zbabělec, ale ani blázen. I přes nenávist, která ho zaslepovala, se nehodlal jen tak vrhnout do boje. Potřeboval plán. Nebo alespoň někoho, kdo by mu stál po boku. Mimo Lukase však měli všichni srdce v kalhotách.

Hartwig už vypadal slibněji. Rytíř v zářivé zbroji, s nabroušeným mečem v ruce a odvahou v srdci přijel na bílém koni, aby zachránil nebohou osadu před řáděním temných sil.Jakov nějaké pohádce. Ale i hrdina nakonec zklamal. Hartwig se prostě odmítl nemrtvému postavit. „Přinejmenším bez přípravy" prohlásil tehdy. Původně si pod tím Radbod představoval vytrvalý trénink, údržbu výstroje a možná i modlitbu či dvě. Namísto toho však chrabrý rek vysedával v opuštěném herberku, cosi si mumlal pod vousy a popíjel. Už celé tři dny. Vlastně čtyři. Sem tam se místních na něco vyptal, ale aby se stvůře postavil s mečem v ruce, to ne. Radbod by mu za to nejraději jednu či dvě vrazil, ale musel uznat, že zatím alespoň nezdrhnul.

Chm... taková fajnovka... pořád jenom otázky, samý rozmýšlení a skutek utek! To tady dřív umřeme stářím, než on se k něčemu rozhoupe!

Zato ta trojice, co do vsi zavítala dnes, neváhala. Radbodovi to nedalo ani moc práce, aby je přemluvil. Hromotluk s cepem dokonce působil jako utržený ze řetězu. Spíše než povzbudit k boji potřeboval uklidnit, abys řevem nevyběhl do lesa na hon.Oba elfové sice nebyli zase tak hr, alenecouvli. Prostě se jen zeptali, kde by toho plecháče našli a vyrazili.

Horké hlavy... Snad tam o ně nepřijdou...

„Tak co, mladej, tak co..."

Dřív by Radbod nejspíš leknutím poskočil. Dnes už byl ovšem zvyklý na ledacos, takže si prostě jen oddychl, otočil se a podíval se Fany přímo do očí. Stará bába kořenářka se šklebila posledními třemi zuby a mrkala jedním okem na něj jako svůdná mladice.

Zase ta stará slepice... „Chm... co chceš, babo?" zabručel kovář a prsty si promnul spálenou tvář. Děsně to svědilo.

„Neškrab se! Chlape jeden tvrdohlavá! Chceš si to rozedřít až na kost?!" vyštěkla po něm kořenářka a rázně si k tomu dupla. „A co ti tři? Už se vrátili?" optala se, vylovila z váčku u pasu hrst nějakého koření, vložila si je do úst a začala ho přežvykovat.

Jako kravka na pastvě... A zvědavá je jako kočka, babizna jedna.„Takže ty už o nich víš? Odkud?"

„Lukas něco povídal..."

„Chm..." Radbod se otočil ke stařeně zády a znovu se zahleděl směrem k lesu. Neměl na tenhle rozhovor zrovna náladu. Nejraději by tu babici popadl za límec a hodil zpátky do její chatrče, ale ta trochu rozumu a lidskosti, co v něm zůstala, mu v tom zabránila. Když o tom tak přemýšlel, nejraději by stejně naložil s každým, kdo mu přišel na oči. Dokonce i Lukase chvílemi doslova toužil zaškrtit.

„Beru to jako ne..." nedala se odbýt Fany a hned přišla s další otázkou: „Co myslíš? Mají na to?"

„Nevím. Snad jo."Každopádně měli aspoň odvahu to zkusit.

„A co že jsi vlastně nešel s nimi?"

„Chm... a co je tobě do toho!?" odsekl až nepřátelsky kovář. Sám si už párkrát tuhle otázku položil a odpověď nacházel jen těžko. Zbabělost? Strach ze smrti? Nebo spíš zbývající touha po životě? Netušil. Ale ono je to vlastně jedno... stejně na tom už nic nezměním. A hlavní je to, aby se ten pacholek vrátil pod zem!

„Ono by tě taky neubylo, kdybys mi slušně odpověděl!" pokárala ho nečekaně ostře Fany. Na tohle Radbod už raději nic neříkal. O další prodlužování debaty nestál. Otočil se zády ke stařeně a dál pohledem střežil stezku. Doufal, že kořenářka jeho gesto pochopí a odejde, ale spletl se. Místo toho si stoupla vedle něj „hlídala" kraj lesa s ním.

Čarodějnice... Úplně zapomnělas, kam patříš! pomyslel si kovář. Zdejší jen málokdy brali Fany jako „jednu z nich." Nebyli k ní vyloženě nepřátelští, ale brali ji spíš jako nutné zlo, než dobrou sousedku. Potřebovali někoho, kdo se vyznal v bylinách a lécích. Co chvíli někoho sklátila horečka nebo kašel. Bez ní by už dávno všichni pomřeli na kdejaké nemoci. Mnohé ženské sice naznačovaly, že snad dokonce sama ty potvornosti roznášela po vsi, aby je pak zase mohla léčit a vydělat si, ale nikdo jí nikdy nic takového nedokázal. A tak ji prostě nechávali celkem klidně žít, ve staré zemljance na kraji osady. Alespoň zatím.

Chm... možná, že kdybychom ji vyhnali do lesa, Lehnic by se na ní vyřádil a na den, dva by nám dal pokoj... Stejně, kdoví, jestli v tom sama nemá prsty!

Radbod zvažoval, zda by k něčemu podobnému opravdu neměl přikročit, ale než mohl dospět k rozhodnutí, cosi se pomalu nořilo z lesa. Zpozorněl, zakryl si oči před sluncem a pomalu rozpoznával onu trojici dobrodruhů, do které vložil všechny své naděje. Ten pohled v něm nevzbuzoval příliš nadějí. Oba elfové mezi svou vlekli bezvládného hromotluka. Rozhodně se s Leškem střetli, o tom nebylo pochyb. A ať už to dopadlo jakkoliv, nevyšli z toho levně. Kovář a kořenářka se podívali jeden druhému do očí.

Máš štěstí... babizno... Asi tě budeme potřebovat... aspoň dneska.

 

„Drž!"

„Ssss! Ohňodárče, to pálí!"

„Drž, povídám! Chlape jeden zatracená! Že já tě k té lavici přivážu!"

Hm... když odsud odcházel, tak působil o dost mužněji...napadlo Hartwiga, když sledoval, jak Fany vypaluje Rikytánovi ránu na zádech doruda rozžhaveným nožem. Pach spáleného masa mu sice taky nešel zrovna pod nos, ale když se to vzalo kolem a kolem, měl ten nebožák vlastně štěstí. Po bitvě u Reparty jsme je rovnou házeli do jam. Kdo neodešel po svých, měl to spočítaný. A ani ti to neměli jistý. Hrozný, co jsou lidi schopný udělat pro hrst stříbra...

Co se týkalo Moryho a Niky, dopadli mnohem lépe, ačkoliv ani oni zrovna nejásali. Už podle toho, jak se tvářili, nedopadlo tohle tažení nijak slavně.Spíš než na těle však utrpěli řadu šrámů na duši. Stejně jako celá vesnice.

„Tak co?! Dostali jste teda toho zmetka, nebo ne?!" naléhal již poněkolikáté Radbod. Stále ještě se zjevně nevzdal naděje, že s Leškovou hrůzovládou je konečně konec. Hartwig oproti tomu měl jasno, už když se dobelhali do herberku a svalili se na lavice u jeho stolu.

„Co myslíš?" odvětil Mory, zvedl se a odpotácel se přímo k načatému sudu s pivem. S vypětím sil odklopil víko, nabral si plný žejdlík a zhluboka si přihnul. „Aaaach... Matko bouří, to byl dneska den..."

„Tak zabili jste ho, nebo ne?!" zařval rozčilený kovář a bouchl pěstí do stolu.

„Co myslíš?!" okřikl ho na oplátku Mory a přitom po něm hodil poloplným žejdlíkem. Radbod se mu jen tak tak vyhnul a hliněný hrnek se za ním rozletěl na tisíc kousků. „Sešlehl jsem ho bleskem a sotva jsem se otočil, už byl zase na nohou a dýchal mi na záda! Ta svině se nedá zabít!"

„To se dalo čekat, když vylezl z hrobu..." dodala Nika, vstala a připojila se k Morymu u sudu s pivem, zjevně rozhodnuta utopit starosti v alkoholu.

Já si hned myslel, že to asi nešlo zrovna nejlíp... pomyslel si Hartwig a pohlédl na Radboda. Kovář byl bledý jako stěna a dokonce se zdálo, že se třese. Těžko říct, zda strachem nebo vztekem. Nakonec se zhroutil na lavici, hlava mu poklesla do dlaní a stavením se neslo tiché: „To není možné... to není možné..."

Hm... takže možnost, že je to prostě jen nějaký hrdlořez, přestrojený za mrtvého asi definitivně padá... zatraceně...

„Tak jo... sice nerad utíkám z boje, ale setkání s Černou Dámou bych raději odložil na jindy... Dneska tu přespíme a zítra mizíme." rozhodl po chvilce mlčení čaroděj. Radbod rázem ožil. Vyskočil na nohy a zařval: „Vy chcete jen tak zdrhnout?!"

„Jo. Vadí ti to?"

„Kryso! To nás tu chcete všechny nechat chcípnout?!"

„Ani ne, ale život mě ještě zdaleka neomrzel."

„Ty hromado hnoje! Teď chceš zdrhnout?! TEĎ?! Jestli jsem si to hned nemyslel! U piva, to jste byli hrdinové! A sotva to trochu zasmrádlo, stáhnete ocasy a pelášíte jak zajíci!"

„Tak si to zkus sám, ty nádivo! Uvidíme, jak statečný budeš, až ti Beztvářná dýchne na záda!"

„Pche! Celá vesnice žije ze dne na den! Tak ze sebe nedělej kdoví co! Jednou se na tebe Lehnic podíval a už máš plný kalhoty! Myslíš, že já se nebojím?! Bojím se tak, že celé noci nespím, ty šašku! Ale jsem dost chlap na to, abych se tomu postavil čelem, ty jedna-"

„A DOST!" ozvalo se přes celý herberk, až leknutím vypadl Morymu korbel z ruky a zmizel v hlubinách sudu. Kovář i oba elfové překvapeně pohlédli na Rikytána. Hromotluk již neležel na lavici, ani neskuhral, jak mu stařenina jehla zajížděla pod kůži. V pravici již třímal svůj cep a obličej se mu křivil vztekem a nenávistí.

 „Nikam se nepůjde! Ten namyšlený panák mě urazil! Rozbil mi štít! A málem mě tam zabil! Nikam se nepůjde, dokud ta zrůda nepolíbí můj řemdih! Jasný?! NIKAM!" zařval a levačkou bouchl do stolu. Naneštěstí si přitom neuvědomil, že spolu se štítem to odnesla i ruka. Ve tváři se mu tak vedle hněvu objevila i bolest.

Tak tenhle se rozhodně nezapře. Spousta svalů, rozum žádný. Ačkoliv... teď zrovna se mi to vlastně docela hodí...

„Hlupáku! Chceš se zmrzačit?!" hubovala hned kořenářka a hned se vrhla do práce. Z váčku vylovila jakousi mastičku a potřela s ní pochroumanou paži. Sice neřekla, co je to za medikament, ale páchlo to hůř, než čerstvý kravinec.

„Fuj, co zase máš, babo! To je smrad!"

„Drž papulu, ty fajnovko. Kdyby to nesmrdělo, tak by to neléčilo!" odsekla stařena a obratně obvázala pohmožděnou ruku kusem plátna.

„Hele, pokud jde o pomstu, jsem pro, všema deseti, ale o druhý výprask nestojím. Jít na něj se zbraněmi, tak nás naporcuje a kouzla na něj nepůsobí. Bez menší armády nebo nějakého arcimága to nepůjde." zauvažoval Mory, který se zjevně smířil s tím, že útěk ze vsi nebude až tak snadný, jak si původně myslel.

„Ne! Musí být nějaká cesta, jak se ho zbavit!" odporoval Radbod „Nemůže být neporazitelný! Musí mít nějakou slabinu! Když se nás do něj pustí víc, musíme ho udolat! Musí to jít! Vám se to přece skoro podařilo!"

„Jo, ale Riky skoro chcípnul a sotva jsme se otočili, neměl ani škrábnutí. K čemu to je, když ho nedokážeme zabít?! Jenom ho naštveme a on nás za to vykuchá!" řekl elfský čaroděj a mávl rukou. „Na tohle my zkrátka nestačíme."

„Ale no tak!" vložila se do věci Nika „Vždycky je nějaká cesta. Stačí jen najít jeho slabinu a využít ji. Třeba... Co ho vůbec drží při životě? Sakra, vždyť ten chlap vstal z hrobu! Neříkejte mi, že ho drží naživu jenom síla vůle!"

Že by konečně začali přemýšlet? No uvidíme... zauvažoval Hartwig. Doposud se mu úspěšně dařilo unikat zájmu ostatních. Jejich vměšování mu přišlo docela vhod, ale nechtěl je sám k ničemu postrkovat. Čím méně budou vědět o jeho plánech, tím lépe. I tak však musel zabránit tomu, aby zabředli na jednom místě. Pohyblivý cíl vždy váže víc pozornosti. Potřebuju čas... jenom pár dní... Jsem tak blízko... cítím to!

„Touha..."

Všeobecná pozornost se opět přesunula do jednoho bodu. Fany již dokončila svou práci a nyní seděla na lavici, přímo naproti Hartwigovi. Potměšile se usmála, jako kdyby užívala, jak se k ní upírají pohledy všech okolo. Znovu zopakovala to slovo, které jí ten nenadálý zájem získalo: „Touha."

„Cože?! Touha?! Vysvětli to, babizno!" vyjel po ní jako první ostře Radbod.

„Touha... touha po pomstě... To je to, co ho drží při životě... To je to, co ho žene vpřed... To je to, co ho přivedlo zpět, mezi živé..."

Pomsta? Hm... tušil jsem to... Ale jak do toho zapadáš ty, kořenářko?

„Zemřel se srdcem plným nenávisti... S pocitem křivdy... Touhou po pomstě... To všechno zkazilo jeho duši. A přivedlo tělo k novému životu. Stal se z něj... revenant... Neustane, dokud nedosáhne své pomsty a nezničí ty, kvůli nimž zemřel."

Revenant? Sakra... o tom už jsem někde slyšel... ale kde...

„No... zní to sice pěkně, jako z nějakého strašidelného příběhu, ale moc nám to nepomůže." poznamenal Mory.

„Kuš, ty škarohlíde!" okřikla ho Nika a posadila se vedle Hartwiga, proti bylinkářce. „Když víš, co je zač, víš, jak ho zabít?"

„Ano... Jsou dvě cesty. První, dát mu co chce. Jakmile dokoná svou pomstu, jeho duše se sama navrátí k bohům..."

Aha... tak na to jsme už tak nějak přišli sami...

„Druhá, vede přes očistu jeho duše. Jakmile se zbaví zloby a nenávisti, odejde v pokoji."

„A... to máme udělat jak? Pozveme ho do hospody a přesvědčíme ho, aby už nezlobil?" zažertoval čaroděj.

„Možná... Ale lepší by asi byl očistný lektvar. Zbavuje duši všeho špatného a ponechává jen to dobré. Stačí pár kapek... a zapomene na svou pomstu."

„COŽE?!" zakřičel ve směsi překvapení a vzteku kovář „Ty máš celou dobu jedinou věc, která toho zmetka zažene zpátky pod zem a říkáš to až teď?! Ty stará čarodějnice! Já ti tu palici urazím!" nebýt duchapřítomného Moryho, nejspíš by Radbod svou hrozbu splnil. Naštěstí měla Fany mnohem lepší vysvětlení, než jen průpovídku: „Neptal ses."

„Nemám ten lektvar a nemohu ho ani uvařit. Nebo spíš doteď jsem nemohla... Schází mi totiž to nejdůležitější... Elfí duše!"

Hodnocení článku: Hodnocení 10.00, Hodnotilo 1 uživatelů