Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

A dáme si do nosu…

12.3. 2007 Autor Dave Lister Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x200
Pozítří se u nás na hradě měla odehrát rodinná sešlost, a protože venku svítilo sluníčko a já neměl co na práci, tak jsem se rozhodl, že půjdu na lov. Chtěl jsem ostatní překvapit a dodat nějakou pochoutku na večerní menu… Zejména strýček Posel Darkelfa 3O-23 a strýček Posel Darkelfa 2C-07 byli vyhlášenými labužníky, kteří by takovou snahu mohli ocenit třeba váčkem nekromantích bouchacích berušek nebo alespoň imitací medvědího hovínka.


Dal jsem si do mošničky všechny potřebné věci - nožík, sklenici od kompotu, kousek špeku a příručku „Jak ulovit hobita snadno a rychle aneb jak si zkrátit nudné odpoledne". S úsměvem na rtech jsem vyrazil do teleportovací místnosti. Na dveřích bylo napsáno „Nejlepší nástroj k cestování od dob létajícího koštěte"...

V příručce stálo, že nejlepším místem pro lov hobitů je Kraj pulčíků, mírumilovná země s mírumilovnými hobity. Pro otrlejší tu byl Kraj obrů, kde žili hobaři, kříženci hobitů a barbarů. No a pro ty ziskuchtivé tu byl Kraj klenotníků, rodiště hobdolarů, kteří ale neměli moc masa. Neváhal jsem a vydal jsem se cestou nejmenšího odporu. Zmáčknul jsem čudlík s nápisem Kraj klenotníků... vyjel budík (ne nepodobný tomu kuchyňskému), nastavil jsem 15 minut do návratu a stisknul Enter (proč zrovna „Enter"?!). V místnosti se zatočila podlaha jedním směrem a strop opačným...

S modrým zábleskem mě teleport vyplivl na místě určení. Trochu se mi točila hlava - jedna půlka jedním směrem a ta druhá opačným směrem. Když se mi obě půlky srovnaly, rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem uprostřed krásné zelené louky, plné kytiček a poletujících motýlů. Naproti mně se tyčil kouzelný les, který vypadal vskutku kouzelně. Za mnou ležel nenápadný kopec, který jako by kopec jenom předstíral.Vlevo se rozprostíralo kde nic a vpravo tu nic. Po krátké úvaze jsem otevřel příručku a našel si kapitolu „Kde mám hledat hobita"... v knížce stálo:

Hobit se nejčastěji se vyskytuje v noře, kde po celý rok likviduje zásoby jídla. Tato činnost mu zabírá většinu času, proto zde odpadá problém s vykrmováním, protože hobit se vykrmí sám. Nora je sice primitivní bydliště, avšak praktické místo pro skladování potravin. Noru můžeme najít v kopci, který kopec pouze předstírá."

Nebylo co řešit, vydal jsem se k lesu. Ne, nebojte, chtěl jsem si jen odskočit, aby mě to nechytlo při lovu... Když jsem se vydal zpátky směrem ke kopci, co kopec ve skutečnosti jen předstíral, zahlédl jsem první tmavý flek, který naznačoval, že na místě je nora. Přispěchal jsem blíž a opravdu! Byla to nora. Otevřel jsem znovu příručku a přečetl si další postup:

Pokud jsme našli noru, můžeme se pustit do první fáze samotného lovu. Vyndáme si kousek špeku a vložíme ho do sklenice od kompotu... připravenou past políčíme nedaleko nory, vyhledáme úkryt a připravíme si víčko."

Nemusel jsem dlouho čekat... z nory vykoukla malá kudrnatá hlava čmuchajícího hobitka... S hlasitým „ňuf ňuf" a se štěstím v očičkách skočil přímo do sklenice. Rychle jsem nalistoval druhou fázi lovu... „Pokud hobit skočí na špek, hlasitě se mu vysmějeme a přikryjeme sklenici víčkem." Vyskočil jsem z úkrytu a udělal vše podle příručky. Malý hobitek si dál spokojeně žužlal špek, jako by mu ani nedocházelo, že jeho osud byl právě zpečetěn. Chvilku jsem se ještě koukal do jeho kulatých nevinných očiček, byl vskutku k sežrání. Trochu jsem zatřásl se sklenicí. To už se mu moc nelíbilo, vrhl na mě ukřivděný pohled a po chvilce se začal vztekat. Čím víc se vztekal, tím více jsem třásl se sklenicí (nebo že by to bylo obráceně?). To už ale začal modrat. Nejdřív jsem si myslel, že mění ochranné zabarvení, ale když se přestal i hýbat, došlo mi, že není něco v pořádku. Nalistoval jsem kapitolu „Co dělat, když hobit zmodrá..."

Když hobit zmodrá, urychleně vyndáme nůž a probodneme...(bla bla bla), aby mu neztvrdlo maso."

Vyndal jsem tedy nůž a probodl víčko sklenice, jak radila příručka. A skutečně, hobitek se začal měnit do původního zabarvení...

Raději jsem strčil sklenici do mošničky, abych se nemusel dívat na jeho vzteklou gestikulaci... Mezitím uplynulo 15 minut lovu a já se vrátil domů. Běžel jsem se sklenicí rovnou do kuchyně za maminkou. Když se na mě podívala, dala se do křiku:

Podívej se, jak to zase vypadáš! Jsi celý zablácený, cos to vyváděl? A co ta sklenice, co v ní máš?"

To je hobit mami, můžeš z něj udělat nějakou dobrotu na rodinnou sešlost."

Fuj! Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš domů nosit svinstvo!"

To ale není žádné svinstvo, je docela čistý a v příručce o něm píšou jako o vyhlášené pochoutce."

Á, tatínek, jako na zavolanou... uvidíme, co tomu řekne."

Když tatínek uviděl sklenici, řekl: „Podívejme se, malý hobitek."

A to je všechno, co na to řekneš?" zeptala se maminka. „Nepřeji si, aby to dítě nosilo domů kdejaké špinavé zvíře."

Ale jdi," uklidňoval jí tatínek, „hobit přece není nic tak strašného..."

Maminka už raději nic neříkala a šla dodělat salát z entích výhonků. Tatínek si ještě jednou prohlédl malého hobitka a řekl mi: „Poslouchej, člověče... Ty víš, že tenhle malý hobitek má maminku. A ta máma se jistě trápí, že tratila své dítě. Naše maminka by jistě taky nebyla ráda, kdyby tě někdo odnesl ve sklenici. Tak víš co uděláme? My toho hobitka vrátíme pěkně na místo odkud si ho vzal."

Sice nerad, ale poslechl jsem... tatínek mi na oplátku slíbil váček nekromantích bouchacích berušek a imitaci medvědího hovínka...

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů