Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

DE v době kovidové - povídky

10.4. 2021 Autor pajarillo Komentáře Komentáře (0) Kategorie Soutěže Hodnocení 0.00 Přečteno x483
Po vyhlášení kategorie básní je zde i vyhlášení kategorie povídek, které se zúčastnilo 5 hráčů. Děkuji všem hráčům, kteří zaslali své povídky: Bomi, Buric, Devil 123, H29 a Morx.

O vítězi rozhodovali 3 porotci, kteří hlasovali pro povídky bez toho, aby znali jejich autora. Každý porotce seřadil všechny povídky od nejlepší (5 bodů) po nejméně nejlepší (1 bod). Vítězové jsou:

1. místo - H29 (14 bodů)
2. místo - Bomi (11 bodů)
3. místo - Devil123 (5 bodů)

___________________________________________________

Zde jsou všechny soutěžní povídky (první 3 seřazeny podle pořadí, zbytek podle času odevzdání):

1. místo: H29

Budík řval jak pominutej. Vstával jsem krátce před půlnocí, abych zkontroloval přepočet v Darkelfovi. Pomalu jsem se nemohl trefit do zapínacího tlačítka počítače, jak jsem byl ospalý. Na úvodní stránce jsem zpoza rozlepujících se očí zachytil v redaktorském sloupku něco o nové implementaci reklamy. Třeba hra inzertně konečně vstoupí do 21. století. Bylo mi to jedno. V tu chvíli mě zajímalo jenom, jestli mi xXxPussySlayer69420xXx zabral Bobří řeku a bude zas mít na discordu infantilní hlášky, že tam bydlí moje máma. Dvě rychlá kliknutí mi ukázala, že jsem své Deky neutratil za zlato zbytečně a počestnost mé bobří řeky zůstala nedotčena. S pocitem dobře utracených peněz jsem se chtěl odklidit zpátky do ještě vyhřáté postele, když přišlo první překvapení. Po kliknutí na odhlašovací obrázek na mě místo úvodní obrazovky vyskočilo malé okno, ve kterém bylo dobře známou osmibitovou grafikou napsáno:

„Když si DEky dneska koupíš, dozajista neprohloupíš!"

Tohle je ta nová reklama? No jo, co se dá dělat. S povzdechem jsem klikl na křížek, schovaný v rohu v nějakém ornamentálním obrazci elfího křoví. Místo vypnutí na mě vyskočila další dvě okna, vybízející ke koupi imaginární měny. Pousmál jsem se, tyhle nostalgické devadesátkové triky mého dětství mě přece jen trochu pobavily. Zkusmo jsem ještě zkusil pár oken zavřít, ale začaly se množit ještě rychleji. Zakrývaly i správce úloh a nešly minimalizovat, tak jsem s povzdechem počítač resetoval manuálně. K mému zděšení se spustil Windows update, který jsem už před léty zakázal a bojím se ho víc než návštěv rodiny. Při následném bootu místo klasického obrázku okenního rámu vyskočil nápis „Microsoft Windows Zelí v. 1.0" a obrazovka chytila na několik vteřin až hypnotický mnohobarevný flicker, který se mi otiskl na sítnici. Chvíli jsem mrkal a v duchu nadával na AMD drivery ke grafikám, se kterými jsem se už něco natrápil a určitě to byla jejich chyba, protože se mě snaží přinutit ke koupi nového produktu. Když jsem se promrkal zpět ke zraku a zadal své přihlašovací heslo, překvapila mě systémová hláška oznamující:

„Váš Microsoft účet byl úspěšně spárován se všemi vašimi Darkelf účty. Jedna minuta provozu našeho nového operačního systému Zelí 1.0 stojí 1 DEkredit. S tímto modelem jste souhlasili přihlášením ke svému účtu. Váš Microsoft team."

To mi opravdu hnulo žlučí. Co to je za blbost? Tak si nainstaluju ten hloupej Linux jako všichni kluci z práce, stejně se mi smějou. Uprostřed mých vzteklých nadávek mi zapípal telefon. Psal operátor a vlastně mě už ani nepřekvapilo, když jsem si na displayi přečetl, že od dnešní půlnoci přešli na DEkreditový systém jak za poskytování telefonních služeb, tak jako plateb za internetové připojení. Od toho, aby mi praskla žilka mě zachránil další barevný flicker mé počítačové obrazovky, který mě svou intenzitou tentokrát nadobro oslepil na několik minut. Zrak se mi vrátil spolu s iracionální a intensivní touhou si koupit co nejvíc DEkreditů. Bylo před výplatou, takže vyluxovat bankovní účet bylo otázkou minut a když jsem byl uprostřed rušení stavebního spoření, kde byla uložena většina mých úspor, vypnul se mi počítač. Došly DEky. Další dostanu teprve až (zcela jistě paralyzovaný) bankovní systém zpracuje mé transakce.

Nemám DEky. Smysl mé celé existence zmizel. Těžko se mi dýchalo. Cítil jsem existencionální teror a točila se mi strašně hlava. Cestou ke skříni s léky, ve které schovávám anitdepresiva jsem oknem zahlédl svou osmdesátiletou paní sousedku, jak se plouží nocí s chodítkem oblepeným narychlo vytisknutou reklamou na Darkelfa. Poslední myšlenka, než se mi úplně zatmělo a ztratil jsem nad sebou vládu byla: To se LP v tom programování celkem zlepšil.

* * *

2. místo: Bomi

Velké patálie malého mužíka

Kukulín Kadrnožka byl velmi pilný a pracovitý. Tedy alespoň na hobita. Dnes si dokonce přivstal a z vyhřáté postele vylezl již před desátou dopoledne. Protože chtěl ještě před obědem zajít na trh, posnídal jen lehce. Omeletu z půltuctu vajec, bochánek chleba, misku čerstvého tvarohu, dvě krásně voňavé uzené klobásky, kostku slaniny, něco zeleniny a žejdlík mléka na spláchnutí.

Protože lehká a rychlá snídaně mu zabrala asi další hodinu a do oběda pořád ještě asi hodina zbývala, vzal si s sebou do tlumoku pro jistotu ještě čtvrtku sýra a pár houstiček na svačinu. Na hlavu narazil klobouk, do ruky vzal vycházkovou hůl a vyrazil na trh.

Ovšem jen vyšel ze dveří, poznal, že je něco špatně.

„To je on!" houkl někdo polohlasem a už k němu přiskočilo několik postav. Kdosi mu vyrazil hůl a stáhl ruce za záda. Už se chystal volat o pomoc, ale jako by na to čekali, do pusy mu pohotově strčili roubík a přes hlavu přetáhli pytel.

Než se Kukulín nadál, ležel svázaný uvnitř nějakého vozu a únosci ho odváželi někam pryč. Zjevně to byli profesionálové, vše se odehrálo vskutku během několika okamžiků a z útočníků viděl pouze černé stejnokroje. Ubohý hobit měl strach, co s ním bude. Trápilo ho také, že začal dostávat hlad a tašku se svačinou mu sebrali.

Mohli jet asi dvě hodiny, což Kukulín odvodil podle toho, že se zatím jeho žaludek začal hlasitě dožadovat oběda. Kdosi ho vytáhl na nohy a jemně ale nesmlouvavě ho kamsi vedl. Po chvíli klopýtání chodbami a po schodištích mu konečně sundali pytel z hlavy.

Nacházel se v bohatě vybavené místnosti. Kolem stáli vojáci v černých uniformách. Tohle musel být královský palác! Proti němu stál starší voják, ze kterého čišela autorita a jakási neurčitá hrozba. Evidentně důstojník.

„Vítám vás v paláci, pane Kadrnožko." Promluvil na něj velitel. „Omlouvám se, že jsme vás sem museli dopravit poněkud nekomfortně, ale jde o velmi vážnou záležitost. A nikdo se o ní nesmí dozvědět, je to jasné?!"

Kukulín jen nasucho polkl a horlivě přikývl. Velitel byl evidentně spokojen a tak pokynul jednomu ze svých mužů, aby mu odstranil roubík a rozvázal pouta.

„To co vám nyní řeknu je přísně tajné," pokračoval mezitím velitel. „Pokud byste o tom chtěl někde mluvit, tak..." větu nedokončil, ale přejel si prstem po krku ve výmluvném gestu. „Náš šlechetný pán Dark Elf byl skolen nějakou zákeřnou nemocí. Od rána jsou u něj naši nejlepší felčaři a mágové, ale neví si rady. Proto jsme poslali pro vás. Vaše pověst schopného léčitele vás předchází."

„Och, děkuji," špitl skromně Kukulín a procvičoval si ztuhlá ústa. „Příště by stačilo písemné pozvání..."

„Na to nebyl čas," odsekl rezolutně důstojník a tvrdým pohledem dával najevo, že své praktiky měnit nehodlá.

„Pak asi bude nejlepší, když mě zavedete k pacientovi..."

***

Dark Elf ležel na honosném lůžku pod hromadou přikrývek. Byl při vědomí, ale pohled na něj dával tušit, že by raději nebyl. Evidentně hrozivě trpěl. Kolem něj postávali různí učenci a tvářili se zadumaně. Jedni míchali cosi ve flakoncích, jiní něco hledali v knihách, další si zapisovali poznámky, případně si polohlasem něco špitali mezi sebou.

Příchod kapitána stráží s Kukulínem je evidentně rozladil. Své pohrdání tímhle drnohryzským mastičkářem se snažili dávat ostentativně najevo. Kukulín si jich ale pranic nevšímal a přistoupil k pacientovi.

„Prosím o prominutí, vaše výsosti," špitl nesměle hobit a položil nejmocnější bytosti na světě svou chlupatou dlaň na čelo. Pak mu prohlédl oči a jemně pootevřel ústa, aby zkontroloval jazyk. Celou dobu si pro sebe tiše pobrukoval.

Palácoví felčaři a arcimágové přerušili své činnosti, ať již dělali cokoli, a shlukli se kolem. Nenávist a opovržení vůči hobitovi bylo téměř hmatatelné. Toho šejdíře a patlala sem neměli vůbec volat, jen jim bude překážet.

„Nemá teplotu ani jiné známky infekce," přemítal Kukulín nahlas spíše pro sebe. „Spíše jeví známky otravy."

„Pche," odfrknul si jeden z mágů. „Nic co bychom nevěděli už před dvěma hodinami." Rázné odkašlání velitele stráží a nápadné přesunutí ruky na rukojeť biče, který nosil u pasu, však další protesty rychle ukončilo.

„Nemohl sníst něco špatného?" položil Kukulín otázku do pléna.

„Vyloučeno!" odsekl jeden z felčarů. „Náš vládce se vždy těšil výbornému zdraví a jí jen to nejvybranější jídlo. Včera se pořádal banket, kde se podávaly ty nejlepší pokrmy a nápoje."

„Takže byl někým zákeřně otráven," vložil se do toho jeden z mágů. „Říkám to celou dobu. To ti zatracení rebelové. Musíme mu dát preventivně několik protijedů a pustit žilou. A na povstalecké území selat ničivou bouři, aby se to již nemohlo opakovat!"

„A já vám celou dobu říkám," odtušil zase jiný učenec, „že pokud mu v tomto stavu podáme směs neznámých lektvarů a pustíme mu žilou, můžeme tím našeho pána zabít!"

„Co to bylo za banket včera?" nevšímal si jich Kukulín a obrátil se na velitele stráží.

„Copak to nevíte? Náš pán Dark Elf slavil 20. narozeniny! Byla to velká sláva, plno vznešených hostů!"

„Aha aha," zamyslel se hobit. „Přiveďte sem páže, které včera obsluhovalo jeho veličenstvo."

„Myslíte," zbystřil kapitán, „že mohl vladaře otrávit?"

„Cože?" zaskočila Kukulína otázka. „Nene, to ne. A ať s sebou vezme trochu uzeného a sklenici kyselých okurek.

***

„Takže," rázoval Kukulín po místnosti, zatímco ukusoval z uzeného a zajídal to křupavými okurčičkami, „tys včera obsluhoval jeho výsost, je to tak?"

„A-ano pane," odtušil poněkud vystrašený mladík.

„A do kolika se včera táhla zábava?" pokračoval hobit.

„No, pane, vlastně až skoro do rána."

„Hm. Hm. A kolik toho ó mocný Dark Elf vypil?"

„No," odpovídal nejistě sluha, „vcelku dost. Ale dříve vypil i víc a nic mu nikdy nebylo."

„Jenže," prohlásil důrazně hobit a důležitě při tom máchal ve vzduchu posledním okurkem, „to bylo dřív!"

Bystřejší učenci se pokoušeli nenápadně vytratit z místnosti nebo alespoň schovat soupravy na pouštění žilou.

„Napijte se tohohle, můj pane," podal Kukulín vládci světa lahev s lákem od okurek. Dark Elf se tvářil nedůvěřivě, ale byl ochotný risknout cokoli, aby se mu ulevilo.

A skutečně, po vypití půlky lahve se cítil o něco lépe.

„Ty skoč do kuchyně," obrátil se na páže, „ať uvaří vydatný kuřecí vývar a pošlou ho sem." Pak se s vědoucím výrazem obrátil k Dark Elfovi. „A vy, můj pane, se z toho musíte jen vyležet. Prosím za prominutí, ale máte obyčejnou kocovinu. Chápu, že poprvé je to děsivé, ale již vám bylo dvacet let, dál to bude jenom horší..."

* * *

3. místo: Devil123

Wilibaldův ráj

          „Sakra! Do hajzlu, že já se na to nevykašlu," rozčiloval se přes roušku zarostlý muž v bílé košili a jen stěží se mu podařilo udržet se na starých vratkých štaflích tím, že se rychle chytil rukama otevřených dvířek poutače a vrátil tak štaflím pod sebou stabilitu. Z poutače, který byl momentálně prázdný, ale běžně na něm svítilo: Wilibaldův ráj, se vyvalil šedý dým.
          „Už zase Bene?" ozval se za ním chraplavý hlas?
          Ben se na štaflích pootočil, přestože poznal, komu ten hlas patří. „Jo, už zase! Zatracený krám! Dostat do rukou mága, co dělal tenhle okruh, tak jeho kosti obírají škorpioni v poušti, to mi věř," odplivl si Ben. „Nečekal bych tě tu tak brzy, Sidwelle, nějaké problémy v Pustině?" zeptal se vzápětí muže v modré špinavé ošuntělé košili s vyhrnutými rukávy a koženou vestou. U boku měl připásaný zahnutý meč, ale bylo jasné, že to není zdaleka jediná zbraň, kterou muž disponoval. Vypadal přesně jako někdo, koho byste si najali na vyřešení problémů bez zbytečných otázek. Nebo naopak jako samozvaný exekutor vašeho majetku. Vzezření umocňoval černý šátek, který měl muž uvázaný od krku, až přes nos a celé to ještě podtrhoval klobouk, který mu vrhal stín do obličeje a nebylo mu tak pořádně vidět do očí. Muž seděl na silném hnědákovi, který hravě pohazoval hlavou.
          „Naopak. Jednodušší to tentokrát snad ani být nemohlo. Zrovna jedu od šerifa," řekl veselým hlasem muž, nadzvedl o kousek klobouk, což odhalilo neméně veselé zelené oči, a demonstrativně poplácal váček s mincemi, který se mu pohupoval u pasu vedle meče. Iluze neohroženého renegáta by pro náhodného kolemjdoucího rázem dostala pořádnou trhlinu, nicméně jak Ben dobře věděl, Sidwell by někoho takového dokázal velmi rychle vyvést z omylu.
          „A hned to jedeš utratit k nám! Pan Wilibald z tebe jistě bude mít radost," zasmál se Ben.
          „Ten ani neví, že tu má pobočku," ušklíbl se Sidwell a pobídl svého hnědáka ke žlabu s vodou. Wilibaldův ráj byl všude na kontinentu. Prakticky každé město mělo svůj ráj. Svůj velký obchod, který pohltil všechny okolo. Wilibald vlastnil obrovský monopol. Ve spoustě měst jeho supermarket držel lidi naživu. Jen to jméno bylo legendou. Důkazem bude, že jeho jménem založil Ben pobočku i tady - v bohem zapomenuté Vyprahlé pustině.
          Sidwell seskočil z koně a přivázal ho k dřevěnému zábradlí ohrady oddělující ulici a přivázané koně od nákupních vozíků.
          „Naopak," zahučel Ben, který už se zase hrabal v poutači, „je tady."
          „Kdo?"
          „No Wilibald přece," zavrtěl hlavou Ben.
          „Vážně? Já slyšel i něco o tom, že neexistuje," řekl bez hraného překvapení Sidwell.
          „Ó příteli, věř mi, že existuje," odpověděl Ben a Sidwell by přísahal, že se přitom nepatrně ošil.
          „Proto ta cedule?" zasmál se Sidwell a ukázal na zařízení, ve kterém se Ben hrabal. „Ještě nedávno jsi nad tím mávnul rukou, že tu stejně jiný obchod není a každý to zná."
          „Hmm, jo i ne, musel bych to udělat i bez přítomnosti pana Wilibalda. Zakládá si prý na jednotném vzhledu. Všechno musí být v rychtyku. Přišel nám to sdělit sám šerif. Má s Wilibaldem, zdá se, nějaké kšefty. A je prý úplně jedno, že do téhle díry přijde cizinec jednou za rok, prý nějaké standardy nebo co," chtěl si odplivnout Ben, ale stihl si uvědomit, že přes tu roušku to není úplně dobrý nápad.
          „Otoč to na druhou stranu, na sever, mimo tu stříšku" řekl Sidwell zatímco pozoroval Bena zápolícího s vnitřnostmi poutače.
          „Co? Proč?"
          „Sedají ti na to voromové," řekl muž v klobouku a podíval se na oblohu, na které poměrně vysoko kroužilo několik nepříliš velikých ptáků.
          „Jo to je pravda, občas tu sedávají. Ale tak ti jsou neškodní," namítl Ben.
          „Souhlasím, voromové jako takoví jsou zcela neškodní, ale jejich staré, na vzduchu zaschlé výkaly produkují atrosihiristické látky."
          „Atro-sakra-co?"
          „No, prostě rozptylují magii," řekl Sidwell a mávl rukou směrem ke stále zhasnutému poutači.
          „Takže chceš říct ...?" začal Ben.
          „Jo, ta tvoje cedule je doslova na hovno," dokončil za něj Sidwell a pod šátkem se široce usmíval.
          „A proč to mám dát na druhou stranu?" podivil se Ben.
          „Protože voromové si nikdy nesednou na severní stranu."
          „Co to je za blbost?"
          „To není žádná blbost, to je vědecky dokázané."
          „Na druhé straně to ale nebude pod střechou, to zas může do okruhu napršet," nevzdával se oponování Ben.
          Sidwell jen pokrčil rameny a šel si pro nákupní vozík. „Jak často to spravuješ?" zeptal se Bena, když vozík dotlačil zpátky před vchod.
          „Tenhle měsíc už potřetí," dostalo se mu nabručené odpovědi, která se proměnila ve vítězoslavné zajásání, když poutač zablikal a pak se rozsvítil paletou barev, které dominoval červený nápis Wilibaldův ráj.
          Muž v klobouku připomínající banditu mu jen ukázal vztyčený palec. „A kolikrát tu prší, Bene?" zeptal se šibalsky a pohodil hlavou směrem od města do vyprahlé, téměř pouštní krajiny, která se rozléhala, kam až oko k obzoru dohlédlo. Ne nadarmo se tomu místu říkalo Pustina a městečku - spíš osadě - ve které se nacházeli, Vyprahlé tábořiště.
          Ben mu neodpověděl, ale Sidwell si byl jistý, že pochopil jeho myšlenku. Přesto si neodpustil, aby si ještě nerýpnul. „Takže máš jen dvě možnosti, buď dáš tu ceduli na sever a budeš ji opravovat jednou za půl roku, pokud by náhodou nepřežila nějaký déšť, o čemž dost pochybuju, a nebo ji budeš muset čistit každý den od voromovinců. Jo a pak to taky můžeš úplně vyhodit, takže máš vlastně tři možnosti, a to už je dobrý výběr," zasmál se Sidwell. Ben jeho smích nesdílel, pochopil, že si ho muž v klobouku dobírá.
          „Hele jo, koukej se alespoň oklepat, ty špíndíro!" rozhodl se vrátit Ben úder, zatímco slézal ze štaflí. No podívej se, jak se z tebe práší. Takhle do supermarketu nevlezeš! Zvlášť ne, když je tu šéf."
          „Ale prosím tě, vždyť tu skoro nikdo není," kývl hlavou Sidwell do prosklené stěny obchodu.
          „Je taky po poledni, počkej k večeru, to bude nával. Prostě se alespoň trochu opraš. Musíme zachovávat nějakou důstojnost," řekl Ben, „a hlavně já to pak nebudu muset uklízet," dodal a spiklenecky mrknul.
          Sidwell se skutečně rukou trochu oprášil, ne že by to nějak výrazně pomohlo, ale respektoval Benovo přání. Oběma bylo jasné, že o moc čistší nebude a v supermarketu se často uklízely horší věci než špína z Pustiny.
          Sidwell už chtěl vjet do posuvných skleněných dveří, napojené zase na jiný magický okruh, které se před ním rozevřely, jakoby ho Wilibaldův supermarket vřele vítal. V tom se ale ještě ozval Ben skládající štafle. „Jo, Side, máme čtyřiceti procentní slevu na hovězí, tak si jdi vybrat."
          „Virus?" zeptal se prostě Sidwell.
          Ben jenom pokýval hlavou. „Další tři."
          „A kolik lidí?"
          „Od předvčerejška sedmnáct," zabručel Ben.
          „Ve Strážišti je to horší," poznamenal Sid.
          „Jo, tady to není tak zlé, to je tím horkem, tím jsem si jistý," řekl Ben. „Každopádně mrkni na ty slevy, určitě si vybereš."
          „Ty Bene, proč je sleva jen čtyřicet procent na maso z krav, které sejmul virus?"
          „Přijde ti to snad málo za čerstvé maso?"
          „Čerstvé možná, ale dost rizikové," namítl Sidwell.
          „Blbost, je to prověřené, virus nenapadá tkáně."
          „Ale nedůvěra zůstane a vy se toho masa snad taky chcete zbavit ne? Čtyřicet procent mi přijde málo za neporažené, nýbrž mrtvé krávy."
          „Ber nebo nech být," pokrčil rameny Ben. „To co zbyde, můžeme úplně klidně odvézt do Skřetích dolů nebo Loděnice, ti to moc rádi odkoupí pro své otroky."
          Sid o tom trochu pochyboval. Doba byla zlá. Virus byl zákeřný a nevyzpytatelný. Sleva čtyřicet procent nebyla malá. Ale bylo znát, že ani Wilibaldův ráj si není úplně jistý, přestože nikdo ještě nepotvrdil nákazu z jídla. Nicméně lék nebyl a s virem si nedokázali poradit ani léčitelé se svou magií. Ani skřetí náčelníci v dolech či otrokáři v Loděnici by si nejspíš netroufli jen tak riskovat. Rozšířit virus mezi otroky by znamenalo katastrofu.
          Sidwell se otočil, mávnul rukou na pozdrav a vjel s vozíkem do obchodu. Sedmnáct. Pomyslel si vzápětí a zavrtěl hlavou. „Ne nebudu riskovat kvůli kusu masa. Nakoupit to nejnutnější a zpátky do divoké Pustiny - to je v téhle době asi nejrozumnější. Tam ani nemusím nosit tuhle zatracenou masku. Jestliže virus začal řádit už i tady v zapomenuté části světa jako bylo Vyprahlé tábořiště, pak nemá smysl se tu příliš zdržovat," přemítal Sid v hlavě, zatímco bezmyšlenkovitě tlačil vozík mezi regály.
          Lidí tu nebylo mnoho, ale nakonec ne zas tak málo, jako to vypadalo zvenčí. Pobíhali od uličky k uličce a horečně házeli věci do už tak přeplněných vozíků. Všichni si přidržovali roušky nebo masky na obličeji a Sidwellovi se vyhýbali okázalým obloukem. Určitě za to mohl i meč, který se mu stále pohupoval u boku, ale Sid by dal ruku do ohně, že se momentálně víc bojí neviditelného viru.
          Ze stropu visely řady lamp, které tlumeně svítily magickým světlem. Tady, zdá se, magický okruh fungoval bez problémů. Stejně tak chladicí boxy vypadaly, že jedou bez problémů. Jenže tady se jednalo o spojení technologie s magií, to byl složitější proces a oprava by vyžadovala daleko větší zásah řádově znalejšího muže, než byl Ben. Koneckonců byl to jeden z Wilibaldových patentů, tyhle okruhy nemohl opravit jen tak někdo.
          Kolem Sidwella protlačil vozík rázným krokem trpaslík. Stejně jako Sid byl ozbrojený, nicméně na rozdíl od něj měl trpaslík v obličeji téměř až nepřátelský výraz a neměl zakrytý obličej, na rozdíl od všech ostatních v supermarketu. Sidwell se musel pousmát, protože za vozíkem trpaslík vypadal ještě menší, než ve skutečnosti byl. Napadlo ho, proč vlastně nedělají nákupní košíky „střední" velikosti. Trpaslík ostře zahnul do uličky s konzervovanými potravinami. Přesně tam, kam mířil i Sid.
          V uličce stály ještě tři postavy, které byly naopak kompletně zahaleny od hlavy až k patě do šedivých plášťů. Probíraly se regálem na pravé straně a vůbec si nevšimly těžce dusajícího trpaslíka, který evidentně nemínil uhýbat někam stranou.
          Zamračený trpaslík vrazil naprosto bez skrupulí vozíkem do jedné z postav. Po tomto naprosto nečekaném útoku se postava v plášti pokusila na poslední chvíli uskočit, ale trpaslík byl příliš blízko a kolečka vozíku zahákla plášť postavy, takže zahalená osoba se poroučela k zemi.
          „Táhněte! Máte bejt vlevo, co tu vokouníte?!" rozkřičel se zlostně trpaslík a vykoukl zpoza nákupního vozíku. Na jeho tváři se objevil výraz čirého překvapení, který náhle přešel do nepříčetné brunátnosti. „To si ze mě děláte PRDEL??! Kdo to sem pustil?! Zbláznili jste se?!" řval zlostí trpaslík a ukazoval prstem na postavy v plášti.
          Sidwell vjel do uličky přesně ve chvíli, kdy se trpaslík tak strašlivě rozkřičel. Vzápětí uviděl důvod trpaslíkova rozčilení. Postavě, kterou trpaslíkův vozík srazil na zem, spadl plášť na zem a odhalil nepřirozeně bílou barvu kůže s ještě nepřirozenějšími bílými vlasy, což ještě podtrhly děsivé oranžové oči. Sidwell slyšel o tom, že jsou v okolí elfíni, ale nikdy by si nepomyslel, že by se vydali natolik mezi lidi. Ani elfové samotní se netěšili zrovna lidské přízni. Jejich elfínští bratranci na tom byli podstatně hůř, možná dokonce ještě hůře než temní elfové, a to už bylo co říct. Na elfínech bylo něco, co všechny ostatní děsilo, rozčilovalo a popuzovalo.
          „Kdo sem pustil tu bílou špínu?!" řval dál trpaslík a zaujal bojový postoj. To už se začali sbíhat lidé nehledě na strach z viru. Nechtěli si nechat ujít takový rozruch. Všichni si překvapením zakrývali ústa a mnozí se přidávali k trpaslíkovi, když zjistili, co vyvolalo ono pozdvižení. Začalo se ozývat bučení a pískot lidí, někteří i plivali směrem k elfínům, kteří teď stáli naprosto stoicky v uličce otočení k trpaslíkovi. Všichni však shodili kápě z hlavy, teď už nemělo smysl se skrývat a naopak se vyplatilo mít větší rozhled.
          „Táhněte, mutanti! Vypadněte vy zrůdy! Virus je vaše práce! Snažíte se nás vyvraždit, vy zkurvysyni! ... takové a mnohé další urážky se začaly ozývat sice z nepříliš početného, ale evidentně rozzuřeného davu.
          Sidwell se nervózně rozhlížel kolem. Mnozí z lidí byli ozbrojení, o trpaslíkovi ani nemluvě. Tady stačilo, aby první sáhnul po zbrani a byl by z toho kolosální průser, který by sahal dál, než za zdi supermarketu. Sám položil ruku na svůj zahnutý meč a druhou ruku zasunul do kožené vesty. Neměl v plánu se do toho plést jako spíš chránit svůj život.
          Trpaslík, když viděl, že má podporu lidí Posledního útočiště, strhl ze zad sekeru. „Tak co, vy bílý svině, mám vodsud pomoct?"
          Elfíni nadále stáli bok po boku s naprosto neutrálními výrazy ve tváři. „Kde máš roušku, šutrofile?" řekl pak ledově chladným hlasem se silným přízvukem prostřední z nich a položil ruce na jílce dvou úzkých lehce zahnutých mečů, které odhalil u pasu.
          Trpaslík zbrunátněl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Se zařváním se vrhnul do útoku. Máchl sekerou proti elfínovi, který se však naprosto elegantně vyhnul, aniž by sám zbraně tasil. Trpaslíkova sekera roztříštila několik regálů plných konzervovaných fazolí.
          Dav poněkud ustoupil. Lidé byli silní v urážkách, cítili se v převaze a vybíjeli si frustraci z viru a života v díře jako bylo Vyprahlé tábořiště. Tak nějak ale nečekali, že by se to mohlo takhle rychle zvrhnout na meče. Teď nervózně těkali očima mezi trpaslíkem a elfíny a vyhlíželi ochranku obchodu. Co však Sid věděl, Wilibaldův ráj tady v poušti nikdy žádnou ochranku neměl.
          „Tak dost," ozvalo se důrazně na druhé straně uličky. Všichni se otočili za hlasem. Stál tam hobit ve velice slušivém, tmavě zeleném obleku, s buřinkou na hlavě a zlatým monoklem na levém oku.
          „Nepleť se do toho, mužíčku. Jen tu dodělám službu společnosti!" odseknul trpaslík a znovu zaujal bojový postoj.
          „Nic takového neuděláte, podskalane!" řekl nesmlouvavě hobit a tvářil se přitom naprosto vážně. „Okamžitě schováte svou zbraň, omluvíte se a zaplatíte za škody, které jste napáchal."
          „To sotva," odplivl si trpaslík. „Nějaký přerostlý dítě tu bude poroučet. Radši drž jazyk v hubě, nebo si to pak s tebou taky vyřídím."
          „Trpaslíku, tohle je poslední varování," pohrozil hobit a zdvihl varovně prst.
          „Kdo vůbec seš?"
          „Hugo Wilibald."
          „Neznám a je mi to fuk, jestli se ale chceš bratříčkovat tady s tou špínou, nemám problém si to s tebou vyřídit stejně jako s nima! Zařaď se to fronty, za chvíli jsem u tebe," odfrkl si trpaslík.
          Hobit položil zpět ruku se zdviženým prstem, místo toho si narovnal buřinku a ruku zahákl do jedné z kapes svého drahého obleku. Pak pronikavě dlouze hvízdl.
Ozvalo se hrdelní zařvání a ze skladu se vyřítil mohutný ogr. Obě dvě hlavy s jedním okem a širokou hubou plnou špičatých rozeklaných zubů se zuřivě rozhlížely, odkud na ně jejich pán volá. Přihlížející dav lidí se v okamžité panice rozutekl.
          „Kdo zatlouct?" zařvala jedna z hlav tupým hlasem, zatímco se ogr kolébavým, ale poměrně rychlým krokem vydal ke svému pánovi. „Zadupat?" přidala podobně tupým hlasem druhá. „Sežrat?" „Bum bum?" přeřvávaly se hlavy, zatímco se velké ogrovo tělo postavilo za hobita.
          Elfíni se rozestoupili a hobit tak nyní stál přímo před trpaslíkem i se strašlivým ogrem v zádech. Chvíli pozoroval, jak se trpaslík snaží ze sebe setřást překvapení, možná i trochu strach a vymyslet příští reakci. Pak řekl jen jedno prosté slovo: „Bum."
          Jedna z obrovských rukou ogra vystřelila do vzduchu a srazila trpaslíka k zemi. „Buuuum," zajásala jedna z hlav. Ogr už zvedal nohu, že trpaslíka zašlápne, když Wilibald zvedl ruku nad hlavu a jasným gestem zastavil dychtivého ogra. „Ouu," zavyla zklamaně jedna z hlav. „Smutek," dodala druhá.
          Jedno ve svém obchodě opravdu nestrpím, a to je rasismus," promluvil k omráčenému trpaslíkovi, který se pomalu škrábal na nohy Wilibald. „A žádné okolnosti toto nezmění. Elfíni nemají s virem nic společného a patří do světa stejně jako elfové, trpaslíci, lidé nebo i skřeti. A v mém obchodě mají všichni zákazníci stejná práva. Byl bych rád, kdyby sis to zapamatoval, trpaslíku!"
          Sidwell si nebyl jistý, jestli Wilibalda omráčený trpaslík vůbec vnímal, ale na tom nesešlo. Byl si jistý, že i kdyby ho vnímal, tak to s tvrdohlavým trpaslíkem ani nehne. S ogrem za zády, který vás poslouchá na slovo, se samozřejmě moralizuje skvěle, ale cíleného dlouhodobého efektu tím pravděpodobně nedosáhnete.
          „A rád bych vás, trpaslíku, poprosil, abyste si nasadil roušku. V mém obchodě platí pravidla pro všechny stejně," řekl Wilibald, načež si sám nasadil roušku zdobenou zlatou výšivkou.
          Sidwell se podíval vzhůru v očekávání, že i ogr si roušku nasadí, ale pak jen zavrtěl hlavou, protože ta samotná myšlenka byla naprosto směšná. Už jsem se tu zdržel dost. Je na čase vypadnout zpátky do divočiny. Svět je úplně naruby. Elfíni si chodí mezi lidmi, trpaslíci jsou rasisti a hobit ovládá největší koncern a monopol v dějinách světa, bez kterého by většina lidí zemřela. A všude kolem řádí neviditelný virus, kterého se nezbavíte ani tou nejsilnější léčitelskou magií. Jestli tohle nebyl konec světa, tak už nic. A Sid si byl jistý, že radši dá přednost kruté Pustině než lidem vrženým do panického chaosu.
          Sidwell nechal nákupní vozík uprostřed uličky. Odvázal svého koně a rozjel se směrem do nevyzpytatelné Pustiny. Za ním se rozblikal barevný poutač s výrazným červeným nápisem Wilibaldův ráj a zhasl. A k obloze se vznesla pětice voromovů.
          Tak zase někdy, Bene, pousmál se Sidwell.

* * *

Buric

Budu vám vyprávět tragický příběh generála Eolla Temného, který zradou svého pána - Mocného Dark Elfa - riskoval vše aby pomohl jedenácti rasám porazit temného tyrana, který sužoval svět svou ďábelskou magií a nespočetnými zástupy svých ohavných přisluhovačů ...

Následují zápisky z generálova deníku, jehož část se zázrakem či snad řízením osudu dochovala přes mnohé věky až do dnešních dnů ...

Zápisky z tažení proti mocnostem zla:

Stále nemohu uvěřit tomu jak se to vlastně mohlo stát. Kdy jsem udělal tu osudovou chybu a podcenil toho slizkého, temného bastarda? Přes všechnu snahu v naší spravedlivé válce, po všech vítězstvích a krvavých obětech, po tom co jsem navzdory všemu a všem dokázal sjednotit všechny rasy pod společný prapor, dokázal můj bývalý mistr vymyslet způsob jak nás všechny zahubit a zvrátit naše jisté vítězství v neodvratnou zkázu.

Dark Elfovi početné legie byly již téměř zničeny a poraženy našimi statečnými válečníky, zahnány k úpatí jeho nedobytné horské pevnosti, kde se připravovali k poslednímu zoufalému odporu proti silám naší Aliance. Nejlepší mágové a učenci dnem i nocí shromažďovali nevídané množství many a připravovali mocná kouzla nutná k prolomení magické obrany jeho temné země. Vše bylo promyšleno a připraveno k poslednímu drtivému úderu, který měl ukončit tuto dlouhou a tragickou válku - válku po jejímž konci měl nastat onen vytoužený mír ...

A pak se to stalo.

Za úsvitu třicátého dne obléhání sestoupila z vysokých horských štítů zvláštní hustá mlha a plazila se po úpatí přes nepřátelské ležení až k našim pozicím. Každý kdo se nadechl této mlhy - přítel či nepřítel - okamžitě onemocněl a začal umdlévat na těle i duchu. Z obou znepřátelených táborů se začal brzy ozývat nesnesitelný kašel a dávení. Po několika hodinách po vdechnutí mlhy bojovníci slábli a nakonec padali k zemi jako čerstvě podťaté stromy. Ani mágové a jejich mocná kouzla nedokázali jedovatou mlhu zastavit, lidští učenci a elfí léčitelé si s neznámou nemocí nevěděli rady - nikdy nic podobného neviděli.

Žádná rasa nebyla ušetřena, onemocněli téměř všichni. Už druhý den nás zůstalo tak málo, že jsme nemohli pokračovat v obléhání natož doufat ve vítězství. Vyslal jsem několik zvědů do nepřátelských táborů s cílem zjistit co se to vlastně děje. Těch několik statečných, kteří se vrátili živí avšak ještě více nemocní přineslo strašlivé zprávy.

Téměř všichni nepřátele zemřeli nebo umírali v nesnesitelných bolestech. I kdybychom měli sílu dále bojovat nebylo by proti komu.
Ten zvrácený zlosyn pozabíjel i své vlastní věrné noshledy a to pouze proto aby nebyl poražen. Naše zvědy záhy potkal stejný osud jako naše nepřátele. Byl to otřesný pohled, který mne i zbylé vůdce všech ras donutil k do té doby nemyslitelnému - ukončení obléhání a návratu do našich domovů - prostě co nejdále od té hrozivé magické nemoci.

Okamžiťe jsme sešikovali poslední zbytky našich vojsk a zaveleli jsme k ústupu. Vážně nemocných bylo už tolik, že jsme je ani nemohli vzít všechny s sebou. Bylo to strašné avšak nutné rozhodnutí, za které jsem přijal osobní odpovědnost, jinak bychom v té prokleté zemi zemřeli nakonec úplně všichni. Bohužel nemocní, které jsme vzali s sebou brzy zemřeli a my je nemohli ani řádně pochovat, prostě jsme jejich těla pálili na hranicích během našeho zoufalého útěku.

Po několika dnech pochodu začala mlha řídnout a mnoho z nás se cítilo lépe. Po dlouhých dnech utrpení a bolesti nám začala svítat jiskra naděje a začali se dokonce ozývat hlasy vybízející k návratu do země Dark Elfa a obnovení obléhaní. Bylo to však bláhové přání, zbyla nás pouhá hrstka a při pohledu k temné siluletě hor byla jasně vidět stále hustá mlha, která obklopovala zemi námi tolik nenáviděného tyrana.

V tu chvíli jsem si byl již naprosto jistý naším selháním a též mou vlastní naivitou - jak jsem si mohl jen myslet, že bychom mohli kdy porazit tu mocnou magickou bestii?

Za náš odpor jsme zaplatili strašlivou cenu. Nemoc sice zeslabovala se zvětšující se vzdáleností od toho strašného místa, ale už nikdy úplně nezmizela, stále se objevovali nové případy nemoci a nikdo nedokázal najít účinný lék. Pouze občas se podařilo některým nemocným ulevit od bolesti za použití magických a bylinných lektvarů.

Bylo to mé největší selhání, za které zaplatili mnozí svým zdravím a svými životy, či životy svých blízkých. Avšak nakonec zaplatím svou cenu i já sám, stále častěji se ozývají hlasy přeživších, které mě oprávněně viní za naši porážku a útrapy.

Otázkou zůstává pouze to kdo bude nakonec mým katem - ti které jsem vedl do předem prohraného boje a nebo ta strašlivá nemoc, ktetá pomalu ale jistě ničí mé tělo a snad i mou ztrápenou mysl?

Mou jedinou nadějí umírajícího se tak stáva přání, že v budoucích pokoleních se najde lék a též vůdce schopný porazit toho bezohledného tyrana, který nyní jistě sedí ve své nedobytné pevnosti a vychutnává si své vítězství a naše nekonečné zoufalství a utrpení ...

Zde zápisky Eolla Temného končí, nikdo dnes neví jaký jej vlastně potkal osud - byl popraven svými spojenci za svá selhání či snad podlehl oné nemoci, která byla vymícena již před dávnými věky? To se pravděpodobně už nikdy nedozvíme, nezbývá nám tedy než se spolehnout na vlastní fantazii a doufat, že mocného generála potkal lepší osud než ten, který si sám předpověděl ...

Konec

* * *

Morx

Trollí doupě

Není tomu příliš dávno, co se to stalo. Tak málo se o tom však ví a mluví, jak moc jsou trollové hloupí. Nejsou dvakrát výřeční, psát neumí, a jejich kultura příliš nepřeje vyprávění příběhů, natož takových, co by přečkaly po generace. Přesto tu však existuje jeden příběh, na který trollové nezapomínají a vypráví se napříč světem Dark Elfa, napříč tlupami. Je to příběh o lásce a o zradě, o pomoci i zotročení.

Před lety, nikoli však dávnými, se v jednou doupěti, zvaném v překladu Útočiště, na dobře skrytém místě obehnaném vysokými horami, narodil, podobně jako mnoho jiných, jedné trollici malý troll. Tento však byl zvláštní. Málo kdo to ví, ale trollí mláďata, ostatně jako řada jiných, se rodí malá, svraštělá, se slepenýma očima a podivně růžová. Všechny tyto nedostatky však v prvních dnech, nejpozději týdnech mizí, a z tvorečka roste velký, mohutný, špinavý a šedý troll, který láme enty jako párátka. Zlí jazykové tvrdí, že trollové jsou ve skutečnosti barevní, šedé je známe jen proto, že se nikdy nemyjí a tak místo kůže vidíme jen prach a špínu. Pravda je to jen z půlky. Skutečná trollí barva je spíše světle šedá, pod vrstvou špíny, která se vrší s přibývajícím věkem, nicméně tmavne.

Vraťme se ale k onomu zvláštnímu malému trollovi, říkejme mu třeba Rrr. Bylo mu už přes rok a měl jednu zvláštnost. Nepřestávala mu pod šedou špínou prosvítat růžová barva. Jeho vrstevníci si ho dobírali, že ještě není dospělý a proto je flekatý miminkovskou barvou. Čas plynul a skvrny sice ztmavly, ale zůstávaly.

Jednu, to mu byly už skoro dva roky, se popral s vrstevníky na vrchu skály nad vodopádem. Spolu s jedním z nich byl stržen proudem vody a pod vodopádem je pořádně semlela a umyla voda. Když vylezli, umytí od většiny špíny, zjistili, že jsou oba výrazně růžoví. Rrr se rozhodl umýt úplně a důkladně, přišlo mu, že celistvě růžový vypadá lépe, než růžově flekatý. Takhle byl zvláštní, zvláštně zbarvený, před tím vypadal, jako by měl nějakou vyrážkou. Jeho kamarád, barvy podstatně růžovější, která mu nikdy neprosvítala, byl ale zděšen. Cestou domů se snažil vyválet v bahně a všem co potkal, aby svou odlišnost zakryl, ale nepodařilo se mu to dostatečně. Když se vrátili, začali ostatní trollové řešit co s tím. Z počátku Rrr obviňovali, že ho nakazil, že to udělal naschvál.

Každému v útočišti byla povinně umytu ruka. Přišlo se na to, že růžovostí je nakažena řada mladých trollů v Rrrově generaci. U starších trollů se tato odlišnost objevovala jen zřídka, ale přísně platilo, že kdokoli růžový měl potomky, zdědili růžovost i všichni jeho potomci. A občas se tato odchylka objevila i u potomků trollů klasické barvy. Faktem ale bylo, že čím mladší generace, tím více takových trollů bylo.

Po vzoru Rrr se někteří růžoví trollové, zejména ti mladší a světlejší, začali častěji umývat a zdůrazňovat svou růžovou barvu. Z pohledu starších to však bylo neuctivé, jak samotné umývaní, tak i růžová barva, která dle nich nebudila patřičný respekt.

Jedné noci spal Rrr bokem na vyhlídce. Někteří stále věřili, že je zdrojem oné nákazy a že ostatní zrůžověli až později, jen díky němu. Probudil ho strašný ruch a křik. Byla to veskrze válečná mela. Pohlédl směrem po jediné přístupové stezce do Útočiště, ale žádná nepřátelská armáda se neblížila. Zvuky neustávaly a tak Rrr zaostřil ve svitu hvězd a měsíc dolu mezi trolly, vypadalo to, že bojují mezi sebou. Po chvíli mu to ale došlo. Nebyl to boj, byl to masakr. Brutální masakr jedněch trollů druhými. Konkrétně růžových trollů. Zaslechl hlasy a společný řev mnoha: „Růžová nákazy musí být vymýcena!" Pochopil. Chtěli se zbavit toho prokletí, té šířící se zhouby, kterou byli růžoví trollové. Masakrovali je všechny, ty dobře umyté jako první, ty, kteří se nemyli, až ve chvílích, kdy se pokoušeli uniknout. Mladí i staří, všichni umírali v bolestech. Rrr byl zděšen, ale zachoval si dost rozumu, s ohledem na to, kolik rozumu může troll mít, že využil své polohy dostatečně bokem ode všech, a také všeobecného zmatku a tmy, a vyplížil se z útočiště pryč vstříc širému světu.

Rrr se několik let toulal světem. Někde se ho báli, jinde se ho snažili zabít. Kde potkal jiné trolly z jiných tlup, většinou na něj reagovali s opovržením, párkrát se popral, ale nic vážného. ěkteří se mu i obloukem vyhýbali, nejspíše v obavě, že by se jeho růžovostí mohli nakazit. Doslechl se však, že podobným způsobem se v průběhu let situace vyvinula i v jiných hordách, všude, kde se začala růžovost rozmáhat, se nakonec rozhodli všechny vybít a zbavit se tak této „choroby". Po několika letech to vypadalo, že to fungovalo. Rrr nepatřil nikam, proto nikomu nestál o to, aby se jej snažil úkladně zabít. Neměl ani šanci najít si partnerku a počít mladé, leda by se nějaká toulala sama podobně jako on a to nebylo pravděpodobné.

Jednoho večera, když si Rrr zrovna mezi skalami opékal nad ohněm zatoulaného hobita, vynořil se ze stínu v kápi zahalený muž. Rrr zavrčel na obranu své kořisti. Muž na něj však promluvil klidným hlasem. Rrr pramálo rozuměl lidské řeči a byl si jist, že lidé vůbec nerozumí té jeho, která jim zní jako řev a vrčení. Pochopil však z toho, že muž říkal cosi o „růžovém oogovi" a že „dlouho hledal" a že „všichni mrtví". Člověk vypadal překvapený a uchvácený, že Rrr vidí, ale choval se klidně, vlídně a přátelsky. Pak natáhl k Rrr ruku a řekl mimo jiné „ochráním" a „pomohu". Přesvědčil Rrr, aby s ním šel a dovedl ho do svého království. Dovedl ho krásné a klidné místo mezi skalami, kde takl potok, a kde ho bohatě bohostil. A nakonec tento muž odešel z místa mezi skalami a jediný vchod uzavřel masivní železnou mříží.

A tak našel Rrr svůj nový domov, v bezpečí, ale navždy zavře. Z počátku se na něj skrz mříž chodili dívat podivní lidé. Rrr se vždy rozčílil, když si jich všiml, ale nikdy nešli dovnitř. Dovnitř mu jen ten muž nebo jiní lidé, chodili pravidelně házet jídlo.

Jak čas plynul, jednoho se uvnitř objevila dobře stavěná, tmavě šedá a velice divoká trollice. Rrr si nebyl jist, jak ji tam přivedli, ale když za ni přiběhl k bráně, málem ho rozcupovala, ale nakonec dala přednost zkoumání zákoutí tohoto místa, ve snaze najít jinou cestu pryč, než již zavřenou bránu

Trvalo to roky, než Gra, divoká šedá trollice na své vězení zvykla a přestala se snažit marně hledat cestu pryč. Ještě déle trvalo, než si zvykla na růžového trolla, kterého před tím nikdy v životě neviděla, a zpočátku ji naprosto děsil. Ale nakonec i ona podlehla svým biologickým potřebám, i dlouhé chvíli.

Když se jim narodilo první mládě a trochu odrostlo, objevil se u brány znovu ten tajemný muž, ještě s dalšími lidmi. „Povedlo se" ... „zůstal růžový" byla některá ze slov, která ten muž pronesl. V odpověď od ostatních se mu dostalo sborového prohlášení: „Skvělá práce, Lorde Pletrone!"

Od té doby vždy, když se těm dvěma trollům narodilo mládě, zůstalo růžové po celý život. A jakmile odrostlo kojeneckých let, bylo vzato a Rrr ani Gra jej už nikdy neviděli.

Říká se, že jistý Lord Pletron tato mláďata dává do služeb svým nejvěrnějším vojevůdcům jako dary či odměny. Tito růžoví oogové jsou od mala učeni se umývat, aby zdůraznili svou růžovou barvu, která má být na dálku zářící hrozbou všem nepřátelům. Říká se, že růžový oog je nebezpečnější, silnější a hrozivější, než ten šedý.

Ale je to jen příběh, kdo by tomu věřil. Růžového ooga přeci ještě nikdy nikdo na bojišti neviděl. Nebo o tom jen nikdo nemohl vyprávět?

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů